NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 4302.

Přečinu podle § 24 čís. 1 zákona čís. 9/1924 dopouští se i cizozemský obchodník, prodavší bez úředního povolení v tuzemsku radiotelefonní zařízení, a to i, opatřil-li si kupitel povolení k dovozu koupeného zařízení. Prodáváním jest jakékoli úplatné zcizování, děje-li se po živnostensku.
(Rozh. ze dne 15. října 1931, Zm I 720/80.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 15. července 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 24 čís. 1 zákona čís. 9/24 sb. z. a n.
Důvody:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř., namítá zmateční stížnost, že povolení, pro jehož nedostatek shledává napadený rozsudek v prodávání radiotelefonních zařízení stěžovatelem v tuzemsku přečin podle § 24 odst. čís. 1 zák. čís. 9/1924, nebylo třeba, protože prodaná zařízení nebyla v době prodejů v tuzemsku a účel zákona byl zajištěn již tím, že si kupitelé musili opatřiti a skutečně zaopatřili úřední povolení k dovozu koupených zařízení. Námitka neobstojí. Účelem zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924 jest — jak stížnost správně uvádí — zajistiti státu kontrolní právo nad jednotlivými radiotelegrafními a radiotelefonními zařízeními, přesněji dozor nad tím, že možnost vysílání a přijímání radiotelegrafních (-fonních) zpráv jest omezena na kruh osob, jež vyhovují podmínkám stanoveným zákonem, a proti jichž spolehlivosti ani jinak nevzešly pochybnosti (srov. povšechně §§ 6 až 9 cit. zák.). Zárukou účinnosti vylíčeného dozoru jest v prvé řadě předpis, že jest povolení úřadu zapotřebí (již) k přechovávání zařízení (§ 1), že se přechovávatel musí prokázati tímto povolením již při nákupu zařízení (§ 18), a že i přechovávatel potřebuje zvláštní úřední povolení k dovozu zařízení pro vlastní potřebu (§ 20 odst. čís. 1). Než, by zabránil obcházení těchto předpisů, najmě i podloudnému dovozu, zajistil zákon onen účel dalšími předpisy, jimiž zaručena veřejným činitelům k tomu povolaným: možnost kontrolovati převod zařízení z výroby k jednotlivým přechovávatelům a touto kontrolou dověděti se o přechovávání zařízení osobami, jež si je zaopatřily obcházením oněch předpisů. Touto zárukou jsou kromě předpisů, týkajících se evidence skladu a odbytu zboží (§ 14 odst. čís. 2 a § 17), a práv dozorčích orgánů (§ 21 odst. 2 a 3) kategorické předpisy §§ 1, 10, 16 a 24, jimiž bezvýminečně jsou učiněny závislými na zvláštním povolení též výroba a prodávání radiotelegrafních (-fonních) zařízení. Je zřejmé, že výkon této kontroly jest povšechně podmíněn tím, že se vrchnost dověděla o výrobním (obchodním) podniku žádostí podnikatele o povolení k výrobě (k prodávání), a že ve směrech posléze uvedených může býti kontrolní právo státu vykonáno jen v tuzemsku, takže nastává tím otázka, může-li vůbec býti uděleno povolení k prodávání radiotelegrafních (-fonních) zařízení v tuzemsku, k tomu, aby vyhledával kupitele v tuzemsku bydlící a nabízel jim zboží osobně v tuzemsku, státnímu občanu čsl. republiky (§ 6 čís. 1), jenž má — jako stěžovatel — obchodní místnosti, sklady a zásoby, ba snad dokonce i své řádné bydliště v cizozemsku (srov. k tomu § 16 odst. čís. 1 písm. b) a § 6 čís. 2). Než i v případě kladné odpovědí na tuto otázku není ani příčiny zprostili cizozemského obchodníka — pokud přichází v úvahu jeho obchodování v tuzemsku — omezení závazků a zodpovědnosti, jež ukládá zákon obchodníku tuzemskému a jež jsou zárukou účelu zákonem sledovaného neméně než omezení, závazky a zodpovědnost, jež ukládá zákon samým přechovávatelům radiotelegrafních (-fonních) zařízení, přesněji již osobám, jež se chtějí státi takovými přechovávateli. Stěžovatel jest na omylu, popíraje trestnost činu, z něhož jest viněn, proto, že prý účel zákona byl v souzeném: případě zajištěn již tím, že si kupitelé musili opatřiti a skutečně zaopatřili úřední povolení k dovozu koupených zařízení. Zákon zabezpečuje státu kontrolu nad rádiotelegrafními (-fonními) zařízeními, pokud se týče nad osobami je přechovávajícími různými předpisy, stíhaje překročení každého jednotlivého předpisu bez ohledu na to, zda ostatním předpisům bylo vyhověno, čili nic. Je proto lhostejné, že v případech, o které jde, byla zařízení dovezena z ciziny na základě řádných úředních povolení (§ 20 odst. 1, § 1 zák. čís. 9/24 sb. z. a n.), ano je s druhé strany zjištěno, že se obžalovaný prohřešil proti uvedeným předpisům v jiném směru, totiž překročením zákazu prodávání přístrojů bez úředního povolení. Míní-li stěžovatel, že o ohrožení státního dozoru nelze vůbec mluvili, ana prodaná zařízení v době prodeje nebyla v tuzemsku a byla teprve později na základě dovozních povolení z ciziny dovezena, jest podotknouti, že není věcí soudu, by zkoumal, zdá v tom kterém případě kontrolní právo státu bylo skutečně ohroženo čili nic, nýbrž že jest se mu obírali jen otázkou, zda byl závadnou činností překročen některý předpis vydaný zákonem na ochranu tohoto dozorčího práva, čilí nic. Že pak i pouhé sjednání kupních (směnných) smluv v příčině zařízení, jež mají býti teprve dodána z ciziny, jest pokládali za »prodávání« ve smyslu zákona čís. 9/24 sb. z. a n., o tom nelze vážně pochybovati.
Závěru z vylíčených úvah, že souzená činnost provozovaná stěžovatelem bez povolení k tomu nutného na území Čsl. republiky zakládá přečin, jímž uznává rozsudek stěžovatele vinným, nebránila by přirozeně — jelikož každý stát upravuje svými zákony právní poměry v prvé řadě a zpravidla výlučně pro své území — záporná odpověď na otázku, je-li trestnou a může-li býti tuzemskými úřady stíhána činnost obdobná, avšak provozovaná vůbec neb alespoň částečně mimo území Čsl. republiky a spočívající v tom, že osoba, jež má své bydliště a svůj podnik v cizozemsku a nemá povolení československých úřadů k prodávání radiotelegrafních (-telefonních) zařízení, nabízí své zboží poštou obyvatelům tuzemska a dodává jim. zboží jimi objednané (koupené) tím způsobem, že jim zboží zasílá poštou do tuzemska neb odevzdává jim je v cizozemsku, kam si pro ně sami přijíždějí. Proto není třeba vypořádati se s dotyčnou částí vývodů stížnosti a zejména netřeba zkoumali, jaký význam mají pro řešení otázky předpisy §§ 234, 235 tr. zák. Námitka stížnosti prokázala se pochybenou a bylo proto stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti. Souzená činnost skládá se z jednoho prodeje a z 5 směn. Není zjištěno, zda při směnách byl doplatek, který kupitel učinil, větší než cena starého přístroje, který dal stěžovateli na účet kupní ceny, tak že nelze posouditi, zda v oněch 5 případech šlo po rozumu soukromého práva o koupi či o směnu. S hlediska zákona čís. 9/1924 na tom nezáleží, protože vzhledem k vylíčenému účelu zákona, zejména také k účelu koncesionování prodeje třeba vymeziti pro dosah tohoto zákona pojem prodávání v ten smysl, že se jím rozumí jakékoliv úplatné zcizování, děje-li se po živnostensku.

Citace:

Sborník věd právních a státních. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 1, s. 53-53.