Služebnosť bytu

(habitatio).
Služebnosť bytu náleží mezi služebnosti osobní. V římském právu se zřizovala služebnost’ bytu z pravidla ve formě odkazu a mohl ten, jemuž služebnost’ bytu byla udělena, v domě bydleti neb obydlí pronajmouti, nikoli však byt bezplatně přenechati. Služebnost’ bytu v nynější své formě liší se však v mnohém směru od římské »habitatio«; zejména může býti zřízena netoliko posledním pořízením, nýbrž daleko častěji se zřizuje smlouvou zvláště v tom případě, když rodiče odstupují dětem svoje statky (viz čl. Výměnek).
Dle § 521 o. o. z. záleží služebnost’ bytu v tom, že oprávněný má právo obytné části domů ku své potřebě použiti, a jest tudíž služebností užívání obytného stavení. Byly-li však veškeré části domu bez porušení podstaty k užívání přenechány, aniž by bylo jakékoli omezení vytknuto, jeví se pak služebnosť bytu jako služebnost’ požívání (ususfructus). V každém případě, tedy ať oprávněnému náleží toliko užívání obytného stavení či požívání jeho, podrží vlastník domu právo libovolně nakládati s oněmi částmi domu, jež nenáležejí k vlastnímu obydlí. Také mu nesmí býti stěžován potřebný dohled v jeho domě. (Viz ostatně čl. Výměnek, Požívání, Služebnosť užívání, Služebnosti a Závady reální.)
Citace:
VESELÝ, František Xaver. Služebnosť bytu. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 463-463.