Čís. 14502.

I při smlouvě o budoucí zápůjčku podle § 983, poslední věta, obč. zák. platí clausula rebus sic stantibus.
(Rozh. ze dne 5. září 1935, Rv I 1552/33.)
Žalobě se žalobním žádáním, že jest žalovaný povinen zaopatřiti žalobci buď u některého peněžního ústavu nebo z vlastních prostředků výplatu zápůjčky 400000 Kč, po odečtení již vyplacených 60000 Kč nyní ve výši 340000 Kč, nižší soudy nevyhověly, odvolací soud v otázce zde v úvahu přicházející z těchto důvodů: Pokud jde o toto žalobní žádání, opírá je žalobce o smlovu předběžnou (pactum de contrahendo) podle § 936 obč. zák. a tvrdí, že uzavřel se žalovaným smlouvu, že mu žalovaný z vlastních prostředků zápůjčku poskytne. Smlouva o zápůjčku jest smlouvou reálnou, podle níž věc spotřebitelná se odevzdává pod podmínkou, že vypůjčitel může sice s ní libovolně nakládati, že však po určité době má tolikéž téhož druhu a způsobu navrátiti. Žalobce sám se dovolává v tom směru perfektní úmluvy, podle níž měl žalovaný opatřiti zápůjčku 400000 Kč, splatnou po 100000 Kč ročně do 1. srpna 1929 za současného jejího zajištění na nemovitostech blíže označených v pořadí za knihovními pasivy, které v době ujednání na nemovitostech těch vázly. Platnost tohoto ujednání žalovaný popřel, než i tehdy, došlo-li k tomuto ujednání, přichází v úvahu další tvrzení žalovaného, že knihovní majetek žalobcův byl zadlužen a neposkytoval dostatečné jistoty a že nastaly podstatné změny v majetkových poměrech žalovaného, pro které nebyl žalovaný povinen plniti. S názorem žalobcovým, že žalovaný nemůže se dovolávati poměrů, které nastaly po době, kdy smlouva měla býti splněna, nelze souhlasiti. Zda nárok žalobcův byl oprávněn, jest posuzovati podle doby v čas vynesení rozsudku prvé stolice. To plyne jasně z ustanovení § 406 c. ř. s., jež ovšem mluví toliko o odsouzení k nějakému plnění, musí však býti vykládáno v širším smyslu, že totiž v čase rozsudku musí býti nárok oprávněn (srov. rozh. čís. 5815, 8468 sb. n. s.). Do pořadí vyhrazeného pro zamýšlenou zápůjčku žalobcovu bylo vloženo právo zástavní za pohledávku ze zápůjčky 400000 Kč pro záložnu v rozsudku přesně označenou a za celou řadu menších pohledávek. Žalobce také přiznal sám, že jeho majetkové poměry, ovšem prý vinou žalovaného, značně se zhoršily a jeho nemovitosti byly dány do dražby, která v čas vynesení rozsudku v prvé stolici nebyla zrušena. Žalobce sice tvrdil, že pořadí žalobci vyhrazené může uvolniti, že zhoršení majetkových poměrů zavinil žalovaný sám neopatřením zápůjčky, tím se však nemění ničeho na skutečnosti, že se poměry žalobcovy změnily tak, že podmínka smlouvy o zápůjčku, která záležela v smluveném náležitém zajištění knihovním, v čas vynesení rozsudku tu více nebyla a strana žalovaná právem pak se dovolává zrněny poměrů, které ji k odstoupení od smlouvy opravňují.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud jde o poskytnutí zápůjčky z vlastních prostředků žalovaného, tu jest smlouvu mezi stranami ujednanou posuzovati podle poslední věty § 983 obč. z., totiž jako smlouvu, že zápůjčka bude budoucně poskytnuta. Zákon zde poukazuje výslovně na ustanovení § 936 obč. z. a tím ledy zdůrazňuje, že všeobecných zásad tohoto ustanovení jest použíti i na smlouvu o poskytnutí zápůjčky a že také při této smlouvě platí clausula rebus sic stantibus jako při předběžných smlouvách, byť i tato smlouva o příští zápůjčce byla závazně uzavřena. Předpis § 406 c. ř. s. jest považovati za všeobecnou zásadu procesního práva, že rozsudek jest vynésti na základě skutkového stavu, jaký byl v době vynesení rozsudku prvé stolice, v souzeném případě tedy dne 15. října 1931. Dovolatel nevyvrací zjištění napadeného rozsudku, že v pořadí vyhraženém pro zamýšlenou zápůjčku bylo vloženo zástavní právo za pohledávku ze zápůjčky 400000 Kč s přísl. pro záložnu v rozsudku přesně vyznačenou. Tím napadený rozsudek přihlíží k tomu, že pro zápůjčku bylo smluveno určité pořadí a není proto opodstatněna výtka dovolatelova, jakoby rozsudek byl přehlédl tuto okolnost, že bylo určité pořadí smluveno. Žalobce sice tvrdil, že smluvené pořadí může býti pro zápůjčku žalovaného uvolněno a že souhlasí se vkladem v tomto pořadí. Blíže však nevysvětlil, jak se to může stát, tak že tvrzení to v této všeobecnosti samo není s to vyvrátiti skutečnost změny poměrů zajištění. Vychází-li se z tohoto stanoviska, že mělo býti žalovanému poskytnuto zajištění v určitém smluveném pořadí, pak je již nemožnost splnění tohoto předpokladu považovati za takovou podstatnou změnu poměrů, jakou má na mysli ustanovení § 936 obč. zák. Pak je nerozhodno, zda nemovitosti ty vzhledem na skutečnou cenu nejsou ještě přetíženy a zda žalovaný sám
Civilní rozhodnutí XVII. 35 uznával, že jsou dobré až do 2000000 Kč a nebylo třeba ani prováděti důkazy o ceně nemovitosti. Dovolatel sice tvrdí, že žalovaný zhoršení knihovního zatížení zavinil a že proto se nemůže této změny poměrů dovolávati, neuvedl však o tom bližších okolností. Uznává-li se, že žalovaný nebyl povinen zápůjčku vyplatiti, nelze v tom, že ji nevyplatil, spatřovati zavinění.

Citace:

Čís. 14502.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 566-568.