— 320 —
Ručení poštovního eráru za nedoručení peněžní zásilky. Lhůta k žalobě.
V právní záležitosti Českoslovanské záložny v P., zapsaného společenstva s ručením obmezeným, žalobkyně, proti c. k. poštovnímu eráru, žalovanému, o náhradu škody 150 K s přísl., uznal soud první stolice, že jest žalovaný c. k. poštovní erár povinen zaplatiti žalující straně obnos 150 K s 6% úroky od 10. července 1912 a na útratách sporu obnos 117 K 64 h do 14 dní pod důhonem práva.
Skutkový děj:
Dle tvrzení žalobkyně dostala asi v měsíci listopadu 1910 dopis podepsaný Františkem V. v K ě, kterým žádal o zápůjčku 400 K na směnku, již mu podepsalo představenstvo obce v Kna dluh za zboží pro stavbu. Žalobkyně sdělila Františku V. dopisem ze dne 9. listopadu 1910 podmínky, za kterých poskytne půjčku, a žádala onu směnku 'k nahlédnutí. Jakmile žalobkyně obdržela směnku, obrátila se dopisem ze dne 21. listopadu 1910 na obecní úřad v K., zda-li Františku V. přísluší pohledávka za obcí a zda-li pánové na směnce podepsali směnku vlastní rukou. Když dostala kladnou odpověď, oznámila Františku V. dne 29. listopadu 1910, že přijme směnku podanou k eskontu za podmínek: 6% úrok, 1 % správního příspěvku při každém obnovení směnky a že se stane členem žalujícího ústavu, a když pak dostala žalobkyně za několik dní členskou přihlášku Františka V., poukázala dne 5. prosince 1910 Františku V., obchodníku a majiteli domu v K ě, poštovní spořitelnou 322 K 86 h. Dále oznámila dopisem ze dne 6. prosince 1910 též představenstvu obce K-, že eskontovala Františku V. směnku na 400 K ke dni 5. června 1911. V době splatnosti směnky urgovala žalobkyně u představenstva obce Kjejí zaplacení a dostala dopis, že obec posílá poštou 120 K a prosí o posečkání ostatních peněz do nového roku. Později došlo žalující několik splátek, takže zůstal obnos 150 K. který nebyl zaplacen. Na tento zbytek 150 K byla vystavena nová směnka ze dne 9. ledna 1912 za 6 měsíců splatná, podepsaná Františkem V., Antonínem ‘Z., Františkem H. a Janem H. a opatřená razítkem obecního úřadu v K. na Moravě. Když se pak — 321 —
blížila doba splatnosti této směnky, upozornila žalobkyně dopisem ze dne 29. 'března 1912 Obecní úřad v K. na splatnost směnky, a tu byla žalobkyně dne 2. dubna 1912 obecním představenstvem v K. uvědomena, že představenstvo nemá o žádné směnce vědomosti, že obecní úřad nebyl nikým o ručení žádán, ani nikomu neručil a tudíž také nebude nic platit, poněvadž jsou podpisy na uvedené směnce falešné. Zahájeným pátráním v této věci zjistila žalobkyně, že veškeré dopisy, jež byly zasílány odporučené, adresátu vůbec doručeny nebyly, nýbrž byly vyzvednuty Janem P., bývalým nadučitelem v K., jenž zastával funkci poslíčka iu poštovny v K-, u kterého byla jeho manželka Augusta P. expedientkou. Tato svěřovala doručování dopisů zapsaných i nezapsaných i peněžních poukázek manželu P. a tento zadržel obnos 322 K 86 h, který byl poukázán Frant. V. dne 5. prosince 1910. Reklamací podanou právním zástupcem žalobkyně na náhradu 150 K s příslušenstvím odmítl c. k. poštovní a telegrainí úřad v N. dopisem ze dne 6. dubna 1912 s odůvodněním, že konaným šetřením bylo zjištěno, že všechny dopisy adresátovy i ověřující podpis poštmistrové Augusty P. byly padělány Janem P., který obstarával denní odnášení pošty, poštovní razítko jím zneužito, zásilky a dopisy zadržovány. C. k. ředitelství pošt a telegrafů pro Moravu v Brně zamítlo nárok na náhradu škody výměrem ze dne 13. května 1912, č. 34988, protože dle ministerských nařízení reklamační lhůta byla promlčena. Toto vyřízení bylo usnesením c. k. ministerstva obchodu potvrzeno.
Žalobkyně tvrdí, že nedoručení poukázaného obnosu 322 K 86 h adresátu stalo se hrubým zaviněním poštovního úřadu, že jí bylo dbáno veškeré povinné péče opatrnosti a stalo se proto jedině zaviněním a podvodným jednáním Jana P., zřízence c. k. poštovního úřadu, že vznikla žalobkyni škoda 150 K s přísl. Mezi žalobkyni a poštovní spořitelnou byl smluvní poměr a platí tedy pro tento poměr obyčejná promlčecí lhůta 30 let, tak že je nárok žalobkyně po právu a navrhuje na základě tohoto přednesení, aby uznáno bylo právem, že žalovaný c. k. erár je povinen nahraditi žalobkyni škodu 150 K se 6% úroky od 10. července 1912 a útraty sporu.
Žalovaný c. k. poštovní erár uznává, že Augusta P. byla expedientkoai poštovní sběrny v K. a že tato svěřovala doručování dopisů i peněžních zásilek svému manželu Janu P., který na platební poukázce poštovní spořitelny číslo 111510 zfalšoval podpis Františka V. a expedientky Augusty P., že si poukázaný obnos 322 K 86 h podržel a že žalovaný obnos 150 K dosud nahražen nebyl, navrhuje však přes to, by žaloba byla zamítnuta a žalobkyně byla odsouzena nahraditi útraty, ježto Jan P. nebyl ve službách eráru, že za něj erár neručí, nýbrž jeho manželka osobně. Nárok žalobkyně také již zanikl, poněvadž jej žalobkyně včas nereklamovala, neboť pro platební poukázky poštovní spořitelny platí táž reklamační lhůta, jako pro obyčejné poštovní poukázky, pro něž jest stanovena 6měsíční lhůta reklamační, a zmeškáním jí zaniká náhradní nárok proti poště.
Co se týče úroků, uvádí žalovaný erár, že nemůže žalobkyně úroků požaldovati, i kdyby byl nárok o sobě odůvodněn, poněvadž dle řádu pro poštu povoznou hradí pošta kromě případného porta toliko poukázaný obnos, pokud nebyl adresátu doručen, ač uznává, že žalobkyně povolila Františku V. zápůjčku proti úroku.
Z dopisu c. k. poštovního a telegrafního úřadu v N. ze dne 6. dulbna 1912 bylo zjištěno, že žalobkyně podala reklamaci dne 5. dubna 1912 c. k. poštovnímu úřadu v K., a sděluje v tomto dopisu uvedený úřad, že poštovnu v K. vedla do 28. ledna 1912 paní Augusta P., manželka Jana P., že denní odnášení poštovních zásilek obstarával Jan P. a že bylo nyní zjištěno v několika případech, že všechny podpisy adresátů i ověřující podpisy paní P. byly padělány, razítko poštovní Janem P. zneužito a zásilka i peníze byly jím zadrženy.
Z vyřízení c. k. ředitelství pošt a telegrafů pro Moravu v Brně ze dne 30. května 1912, č. 34988/VII, bylo zjištěno, že žalobkyně podala 16. dubna 1912 reklamaci na obnos 322 K 86 h, poukázaný c. k. poštovní spořitelnou Františku V.
Na platební poukázce číslo 111510 nachází se razítko c. k. poštovního úřadu v N. ze dne 9. prosince 1910.
Důvody rozhodovací:
Nepopřeno jest, že správkyní poštovny v K. byla expedientka Augusta P. a že svěřovala doručování doporučených i nedoporučených dopisů, jakož i platebních a poštovních poukázek svému manželu Janu P., dále že Jan P. falšoval na platební poukázce c. k. poštovního úřadu spořitelního č. 111510 ve Vídni na Františka V., znějící na obnos 322 K 86 h, jméno Františka V. a poštovní expedientky Augusty P. a že si ponechal pro sebe poukázaný obnos 322 K 86 h.
Dle nařízení ministerstva obchodu ze dne 19. května 1900, č. 87. ř. z., jsou poštmistři (expedienti), k vedení neerárních poštovních úřadů zřízení, úředníky poštovního a telegrafního úřadu. Dle §. 19 tohoto nařízení mohou poštmistři za vlastního správcovství, ručení a zodpovědnosti přibírati za pomocníky mužské nebo ženské osoby, patřící k jejich domácnosti. V tomto případě svěřila tedy správkyně poštovního úřadu k obstarávání určitých manipulací svému manželu Janu P., jejž dlužno pokládati za pomocnou sílu poštovního úřadu. Ježto pak jest erár povinen ručiti za vady a průtahy poštmistrů, je samo sebou zřejmo, že jest eráru ručiti též za výpomocnou sílu, neboť dle §. 40. tohoto nařízení mají státi poštmistři za každou škodu, která vznikla v jejich úřadě zaviněním jejich pomocných orgánů. Eráru přísluší regresní právo proti onomu poštmistrovi, toto — 323 —
legresní právo nemění však ničeho na závazku eráru proti straně, která přišla ku škodě proviněním výpomocného orgánu poštovního úřadu. Ručení eráru je tedy dáno a nyní jest luštiti otázku, zanikl-li nárok na náhradu škody, jak erár tvrdí. Otázku tuto jest zodpověděti záporně. Žalobkyně, která má u c. k. poštovního úřadu spořitelního poštovní šekovní konto, poukázala z tohoto konta Františku V. obnos 322 K 86 h, který měl býti vyplacen platební poukázkou poštovního úřadu spořitelního. Tento modus vyplácení má v takovém případě místo, nemá-li příjemce platební šekového konta u poštovního úřadu spořitelního, nebo bylo-li placení hotovými výslovně navrženo majitelem konta; dle ustanovení platných pro úřední chod poštovní spořitelny dostává se platebních poukázek příjemcům právě jako poštovní poukázky cestou doručovací. V tomto případě měla tedy platební poukázka doručena býti Janem P. adresátu V. Mimo to dovolují předpisy zpětná placení též poštovní poukázkou nebo psaním peněžním. Platební poukázka došla dle poštovního razítka dne 9. října 1910 na poštovní úřad v N., žalobkyně pak reklamovala, což jest nepopřeno, 5. dubna 1912 svůj nárok na náhradu u c. k. poštovního úřadu v K., a 16. dubna 1912 byla reklamace podána u c. k. ředitelství pošt a telegrafů pro Moravu v Brně a bylo tudíž reklamační řízení po uplynulém asi 1/2 roku zavedeno.
Dle řádu jízdní pošty ze dne 12. července 1838, č. 280. s, j. z., a řádu listovní pošty ze dne 6. listopadu 1838, č. 302. s. j. z., pomíjí zajisté ručení pošty, nebyla-li reklamace během 6 měsíců ohlášena; tyto předpisy nepřicházejí však v tomto případě v úvahu.
Dle §. 11. nařízení ministerstva obchodu ze dne 22. listopadu 1887, č. 134. ř. z., uschovává poštovní úřad spořitelní při šekovém obchodě vyřízené účty, dokumenty a písemnosti po 3 léta. Mohou tudíž reklamace týkající se vkladů, poukázek, zpětného placení, úrokův a výpočtův atd. jen tenkráte dojiti povšimnutí, byly-li podány během této lhůty. 2. odstavec tohoto §u nařizuje, že se má užiti při reklamacích, vztahujících se na poštovní zásilku (platební poukázku, poštovní poukázku, zapsané dopisy atd.) reklamačních lhůt ustanovených v poštovních předpisech. Pošta hledí pak z tohoto 2. odstavce dovoditi, že pro reklamaci žalobkyně na zaplacení obnosu 150 K z platební poukázky poštovního úřadu spořitelního čís. 111510 má se použiti obecných poštovních předpisův a nikoli předpisův o úředním chodu poštovní spořitelny. Nemůže býti žádné pochyby o tom, že poštovní spořitelna, v níž měla žalobkyně konto, z něhož byl poukázán obnos Františku V„ byla plnomocnicí žalobkyně, jakožto majitelky konta, a pozůstával tedy skutečně smluvní poměr mezi žalobkyní a c. k. poštovní spořitelnou, na nějž dlužno užiti předpisů §. 1009. obč. zák. Poštovní spořitelna byla tedy povinna dle příkazu majitele konta obnos 322 K 86 h vyplatiti a může pro oprávnění z takovéto smlouvy pouze obyčejná promlčecí lhůta 30 — 324
let platiti, takže nemůže býti řeči o nějakém zániku nároku. Ani v zákoně o poštovních spořitelnách ze dne 19. listopadu 1887 č. 133 ř. z., ani v nařízení ministerstva obchodu ze dne 22. listopadu 1887 č. 134 ř. z. není obsaženo ustanovení, že náhradní nárok zanikne, nepodá-li se reklamace v pravý čas a zajisté by bylo takové ustanovení do zákona o poštovní spořitelně 'bývalo pojato, kdyby ztráta nároku náhradního byla závislou od včasného podání reklamace. V řádě jízdní pošty ze dne 12. července 1838 č. 280 s. j. z., jakož i v řádě listovní pošty ze dne 6. listopadu 1838 č. 302 s. j. z. bylo normováno, že ručení pošty zaniklo, byla-li zmeškána lhůta k reklamaci a bylo by zajisté takové ustanovení také do zákona o poštovní spořitelně pojato bývalo, kdyby byl pozůstával úmysl, ustanoviti kratší lhůtu promlčení.
Již z tohoto důvodu nemůže krátká promlčecí lhůta pro platební poukázky v poštovním obchodu šekovém platiti a jsou pro posouzení právního poměru v tomto případě směrodatný jedině předpisy zákona o poštovních spořitelnách. 2. odstavec §. 11. nařízení ministerstva obchodu ze dne 22. listopadu 1887 č. 134. ř. z. nemůže se vztahovati na platební poukázky při obchodě poštovní spořitelny. Tímto odstavcem bylo pouze vysloveno, že při reklamacích, týkajících se poštovních zásilek, které byly připuštěny již dle poštovních zákonů dříve vydaných, mají platiti reklamační lhůty v poštovních předpisech ustanovené; v 1. odstavci tohoto §u je také zmínka o poukázkách a těmito poukázkami mohou se přece rozuměti pouze platební poukázky z konta poštovní spořitelny; jest pak vyloučeno, že předpis odstavce 1. o poukázkách ve 2. odstavci byl zrušen; nemůže býti tudíž pochybnosti o tom, že platebními poukázkami, které jsou uvedeny ve 2. odstavci, jest míněn onen způsob placení, který byl dle dřívějších poštovních zákonů možný. Tímto 2. odstavcem mělo býti pouze stanoveno, že reklamační lhůta, týkající se oněch poštovních zásilek, které jsou obsaženy již ve dřívějších poštovních zákonech, má zůstati nedotčena, z tohoto odstavce nelze však uzavírati, že pro platební poukázky v obchodě poštovní spořitelny, které tvoří integrující součástku poštovního šekového obchodu, platiti mají jiné reklamační lhůty. Ve dřívějších zákonech jsou různé platební poukázky, jako na př. zpětné platební poukázky a jiné; a pouze při takových platebních poukázkách může býti užito 2. odstavce §. 11., nikdy však při platebních poukázkách při obchodě poštovní spořitelny. Zákony o poštovních spořitelnách neobsahují vůbec žádné promlčecí lhůty a zůstávají tudíž v obchodě poštovních spořitelen pro promlčení kteréhokoliv způsobu promlčecí lhůty 30tileté v obč. zák. předepsané, a je tudíž náhradní nárok žalobkyně ospravedlněn.
Objem ručení při poštovním obchodě nelze však stanoviti dle všeobecných ustanovení obč. zák., ježto dle §. 1317. obč. zák. dlužno ručení posnzovati dle zvláštních předpisů; z toho důvodu byl brán zřetel na uvedené poštovní zákony. Jest nepopřeno, že žalobkyně utrpěla zaviněním poštovních orgánů škodu 150 R, tento obnos musil jí tudíž přiznán býti.
Co se pak úroků týče, přísluší žalobkyni náhrada 6% úroků. Ovšem se úrokuje kontová pohledávka poštovní spořitelny pouze 2% ročně, žalobkyně má však přes to nárok na 6% úroky od 10. července 1912, ježto zápůjčka Františku V. povolená 6% úroky měla býti úrokována a žalobkyně měla skutečně po odnětí zažalovaného obnosu úbytek na úrocích 6%. Žalobkyně označuje svůj nárok jakožto nárok na náhradu škody a dle § 1323. obč. zák. musí jí pošta nahraditi též úbytek na úrocích, ježto jest povinna, vše do předešlého stavu navrátiti.
Rozhodnutí o procesních útratách spočívá na §. 41. c. ř. s.
Odvolání žalovaného eráru soud odvolací nevyhověl z následujících
důvodů:
Odvolatel spatřuje nesprávné právní posouzení především v tom, že první soudce vyslovil názor, že pro náhradní nárok žalobkyně platí obyčejná 30letá lhůta promlčecí.
Názor tento potírá pak tvrzením, že otázku, pokud poštovní erár jest zavázán škodu vzešlou nevyplacením obnosu per 322 K 86 h žalobkyni poukázaného hraditi, nelze zodpověděti dle předpisů občanského zákonníka, nýbrž ve smyslu § 1317. obč. zák. toliko na základě zvláštních předpisů poštovních.
To platí však přirozeně jen potud, pokud takové zvláštní předpisy existují a ze znění §u toho (»Inwieferne«) jest zřejmo, že nehodlal zákonodárce těmto zvláštním předpisům ponechati stanovení zásady ručení, kteráž vyslovena jest již všeobecně v §. 1316. ob. z. obč., nýbrž toliko rozsah ručení a jeho bližší podmínky.
V tomto konkrétním případě jde o platební poukázku c. k. poštovního úřadu spořitelního, tudíž o šekovní obchod, upravený min. nař. z 22. listopadu 1887, č. 134. z. ř., jež v §. 11. odst. 1. stanoví 3letou lhůtu reklamační, kdežto odst. 2. téhož §, jak již první soudce správně odůvodnil, se případu našeho netýče. Nejedná se totiž o použití pošty, jakožto ústavu dopravního (odst. 2. »Postsendung«), nýbrž jakožto ústavu bankovního (odst. 1. »Anweisimgsverkehr«).
Tu pak dlužno především řešiti otázku, zda stanovení reklamační lhůty jest totožným se stanovením lhůty promlčecí.
Soud odvolací jest ve shodě s prvním soudcem názoru, že tomu tak není, není-li v zákoně výslovně řečeno, že uplynutím lhůty reklamační pomíjí náhradní nárok vůbec. — 326 —
Neboť reklamace jest něco naprosto jiného, než žaloba. Při reklamaci spadá důkazní povinnost na poštu, při žalobě na žalobce. Zkrácením doby reklamační ulehčil zákonodárce poště jen tuto formální obtíž, nezbavil ji však materiálního závazku, pro který stanovil promlčecí lhůtu jako takovou a kterouž rozeznává jako řádnou 30letou a mimořádnou 3letou.
Poněvadž pak v tomto konkrétním případě jedná se o platební poukázku z roku 1910, neuplynula dosud ani tato kratší lhůta promlčecí,
Však i kdyby ztotožňovali se směla lhůta reklamační se lhůtou promlčecí, byla by dle cit. odst. 1. §. 11. v tomto konkrétním případě reklamace i žaloba podána včas.
Jinak se to má ovšem s poštou jízdní a listovní, kde funguje pošta jako ústav dopravní a tudíž zájem eráru toho z pochopitelných příčin vyžaduje, aby lhůta reklamační spadala v jedno s dobou promlčecí. To však bylo též v příslušných zákonech — § 36. b) řádu pro jízdní poštu z 12. července 1838 č. 280. ob. z. s. a § 20. řádu pro listovní poštu z 6. listopadu 1838 č. 302. sb. z. s. — výslovně vyřčeno. Podobně též v čl. 8. pošt. sml. světové z 26. května 1906 č. 218. z. ř. z roku 1910.
Poněvadž pak, jak již dotčeno, v zák. z 19. listopadu 1887 č. 133. z. ř. ustanovení takové schází, tudíž úmyslně do něho pojato nebylo, nelze je aplikovati na zákon ten obdobně. Vždyť není zde pro obdobu důvodu ani ethického, ani praktického. Nelze nahlédnouti, proč by pro obchod čistě bankovní, jakýmž šekovní obchod, třebas jej provozoval erár svou poštovní spořitelnou, ve své podstatě jest, měla platiti nějaká obzvlášť krátká reklamační a dokonce promlčecí lhůta. Bylo by nespravedlivým, aby tím erár nadržoval svému vlastnímu bankovnímu ústavu oproti ústavům soukromým. Poštovní spořitelna jako jiná banka platební chekem přijímá příkaz, aby z peněz u ní uložených jménem majitele konta někomu určitou částku vyplatila, a jest tudíž jako každý jiný zmocněnec oproti zmocniteli zodpovědná ve smyslu §. 1009. ob. z. obč. Neboť v tom ohledu, jak již výše řečeno, zákon pro stát nestanovil žádné výjimky neb odchylky. Jak zjištěno, poštovní spořitelna netoliko poukázaného obnosu pravému adresátu dosud nedoručila, nýbrž byl žalobnici obnos ten poštovním zřízencem podvodnou manipulací vylákán, za kteréžto jednání poštovní erár dle §. 1315. ob. z. obč. ručí. To s promlčecí lhůtou 30letou.
Co pak přisouzených 6% úroků se týče, sluší odůvodnění prvního soudce rovněž věcně i zákonně uznali správným.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného eráru, pokud se týče kapitálu a nákladů, nevyhověl.
Naproti tomu jemu vyhověl, pokud se týče úroků, a změnil rozsudek v odpor vzatý v ten způsob, že jest c. k. erár povinen zaplatiti — 327
jen 5% úrok z obnosu 150 korun od 10. července 1912, kdežto se další nárok žalobkynin na úrokové procento zamítá. Zároveň odsoudil c. k. erár k náhradě nákladů dovolacího řízení, to z následujících
důvodů:
Dovolání žalovaného eráru, podané toliko z důvodu nesprávného právnického posouzení rozepře č. 4. §u 503. c. ř. s.), opodstatněno není až na vedlejší bod.
Vzhledem k vývodům dovolání nutno poznamenati tolik:
Neprávem popírá c. k. finanční prokuratura v řízení dovolacím, že poštovní erár neodpovídá zásadně za zločinnou manipulaci Jana P., poněvadž jej nelze považovali 'za zřízence poštovního, pokud se týče poněvadž nespáchal ony podvody, jež žalující společenstvo poškodily, ve vlastnosti úřední. Námitka tato nebyla důvodem odvolacím, nejednalo se o tom v řízení odvolacím, a je proto vyloučen odpor proti rozsudku soudu druhé stolice s hlediska tohoto.
Pro případ náš je nezávažno, spadá-li platební poukázka spořitelního úřadu poštovního, o kterou se zde jedná, pod předpis 1. neb 2. odstavce §u 11. nařízení c. k. ministerstva obchodu ze dne 22. listopadu 1887 ř. z. č. 134, a obnášela-li tedy lhůta reklamační 3letá nebo jen 6 měsíců. Právním základem žaloby jest předpis §u 1009. ob. z. obč. Poštovní spořitelna jest zmocněnou majitele konta a jako taková je zavázána, obstarati záležitost jí uloženou s pílí a bezelstně a odevzdati veškeren ze záležitosti té vyplynuvší užitek zmocniteli. Dle uděleného příkazu měla poštovní spořitelna z pohledávky žalobkyniny vyplatiti obnos 322 K 86 h Františku V. v K. Poštovní úřad v N., jenž byl k výplatě poukázán, odevzdal obnos tento Janu P., který obstarával fakticky záležitosti poštovny v K-, aby jej doručil V. Nevykonal-li Jan P., jenž nebyl právně v žádném spojení s Františkem V., příkaz tento, nýbrž zpronevěřil-li hotovost svěřenou mu sběrnou v N., tož nezpronevěřil týž peníze žalobkyniny neb V., nýbrž peníze státní. Žalobkyně zůstala, kdyžtě příkaz vykonán nebyl, tak jako dříve věřitelkou poštovní spořitelny, mohla hořejším obnosem právně znovu disponovati a žaloba její jest proto, i když ji ona jmenuje žalobou na odškodněnou, v pravdě žalobou z poměru mandátního. Žaloba taková promlčuje se však dle předpisů práva občanského teprve po uplynutí 30 let. Za tohoto stavu právního nebylo arci na místě, když se soudové nižší dovolávali ve svých rozsudcích předpisů práva nanáhradu škody.
Přes to může poměr smluvní býti změněn na základě zvláštních ujednání. Při obchodech poštovní spořitelny vyskytuje se ta zvláštnost, že jsou strany vázány předpisy zákonů, nařízení a poučení, jež upravují obchody poštovní spořitelny, a že se tyto zákony, nařízení a poučení staly jako lex contractus součástkami smlouvy zmocňovací.
Pokud jde především o význam §u 11. svrchu citovaného nařízení o zkrácení obecné lhůty promlčecí, sdílí soud revisní důvody soudů nižších, jmenovitě v otázce, měla-li předpisem tímto omezena býti pouze doba, během níž může zájemník žádati za zavedení administrativního šetření za tím účelem, aby závada nějaká byla mimosoudně vyřízena, neb měla-li tím býti stanovena zároveň i vlastní lhůta promlčecí po rozumu §ů 1451. a násl. ob. z. obč.
Dodatkem ku předpisům řádů pro pošty listovní a povozní, citovaným soudem procesním, budiž ještě poznamenáno, že čl. 8. světové smlouvy poštovní ze dne 26. května 1906 ř. z. č. 218 z robu 1910 stanoví, že se každá reklamace připouští jen během lhůty jednoho roku ode dne, kdy byl předmět odporučený podán; k tomu se pojí výslovná poznámka, že po uplynutí lhůty této nemá reklamant žádného nároku na odškodné.
Stejné předpisy obsahují ujednání uzavřená na základě světové smlouvy poštovní, tak zejména čl. 12. odst. 6. a čl. 13. odst. 6.
Ve směru tomto budiž odkázáno i k způsobu obecné mluvy, jenž rozumí pod »reklamací« mimosoudní uplatňování nedostatku neb závad, jakož i na dopravní řád železniční, jenž tomuto způsobu obecné mluvy rovněž vyhověl.
Ze skutečnosti, že pro případ nepodané reklamace nebyl právní následek toho výslovně upraven, lze proto seznati, že nebylo vůbec účelem §ů 11. nařízení ze dne 22. listopadu 1887 ř. z. č. 134, stanovití pro nároky proti poštovnímu úřadu spořitelnímu smluvní lhůtu propadnou. Nařízení toto připouští naopak dokonce i smysl, že jsou terminovány jen ony reklamace, k jichž vyřízení je zapotřebí »účtů, dokumentů a spisů« v §u 11. citovaného nařízení uvedených. Neboť když se nařízení ono netýká knih kontovních, které jsou snad již uzavřeny, tož nelze postřehnouti, proč by neprovedené snad zápisy knihovní neb zápisy nepatřičné nemohly býti zapraveny i ještě po uplynutí 3 let, je-li to možno bez přibrání zmíněných dokladů, které se po uplynutí 3 let skartují.
Nebylo by také snadno srozumitelno, že by zákonodárce byl ponechal otázku tak důležitou, jako je promlčení, právě pro okruh poukázkových obchodů poštovní spořitelny cestě nařizovací (§ 2. odst. 3. zák. ze dne 19. listopadu 1887 ř. z. č. 133), kdežto zákon ten řeší otázky daleko méně důležité, a zákon ze dne 28. května 1882 ř. z. č. 56 o zavedení poštovních spořitelen, který s ním souvisí, se obírá ve čl. 15. a 16. zevrubně s promlčením nároků při obchodech spořitelních.
V každém případě byly zde však důvodné pochybnosti proti tomu, bylo-li předpisem §u 2. odst. 3. zák. cit. exekutivě uděleno — 329 —
zmocnění, aby cestou nařizovací stanovila změnu tak podstatnou v otázce smlouvy zmocňovací, jaká se stala dle náhledu c. k. finanční prokuratury tím, že byla pro nároky plynoucí z obchodů poukázkových stanovena tříletá, pokud se týče ještě kratší lhůta promlčecí.
Nehledě však k těmto všem úvahám, musilo by se při nejmenším říci, že znění §u 11. prováděcího nařízení není u porovnání se zněním ostatních zákonů a norem upravujících dopravu poštovní a službu poštovních spořitelen, dosti jasno, a že by došlo tudíž dle §u 915. ob. z. obč. k výkladu pro poštovní spořitelnu nepříznivému, to tím spíše, an by výklad ve smyslu opačném se nedal srovnati ani se zásadou důvěry, ovládající každý poměr zmocnění, ani se zásadou bezelstnosti, která je tolik nutná při obchodech poukázkových, jakožto obchodech bankovních.
Pokud odporuje tudíž dovolání rozsudku soudu odvolacího z toho důvodu, že potvrdil rozsudek soudu procesního žalobě hovící, pokud jde o kapitál v obnosu 150 K, jest neopodstatněno.
Co se týče přiznaných 6%nich úroků, tvrdí c. k. finanční prokuratura, že tu není právního důvodu. Ve směru tomto jest dovolání z části ospravedlněno.
Nesprávný jest poukaz na předpis, že poštovní úřad spořitelní neručí za včasné provedení příkazů udělených mu šekem. Stejně nelze se s úspěchem dovolávat! toho, že poštovní spořitelna zúrokuje vklady obdržené při obchodech poukázkových pouze 2%. Žalobkyně reklamovala svůj nárok, jejž odvozuje z toho, že poštovní spořitelna, pokud se týče její orgánové pomocní nevykonali řádně příkaz jí uložený, dne 16. dubna 1912 a žádala za zaplaceni. Byla-li jí výměrem c. k. poštovního a telegrafního ředitelství v Brně ze dne 13. května 1912 č. 34988 výplata odepřena, tož zde není arci žádného věcného důvodu, který by bránil tomu, aby žalobkyni byly dle §ů 1333. a 1334. ob. z. obč. přiřknuty úroky z prodlení, jak o to žádá, ode dne 10. července 1912. Zákonná míra úroků těchto obnáší však dle §u 2. zák. ze dne 15. května 1885 ř. z. č. 77 jen 5%. Slušelo proto další nárok žalobkynin na jedno úrokové procento, jenž uvedením zvláštních, právo příslušné zakládajících skutečností doložen nebyl, zamítnouti.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 12. února 1913, Rv III 68/13.) A. K.