NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 1

Papež.

Papež jest duchovní hlava katolické církve (srv. čl. Církev). Papa (z řec. πάππας = otec, učitel) byl původně čestný název každého biskupa, stal se však od 5. století zvláštním názvem biskupa římského podobně jako titul »suramus pontifex« a »pontifex maximus«, který býval před tím rovněž přidáván různým biskupům, najmě arcibiskupům.
I. Postavení papeže jako hlavy církve má základ svůj dle učení katolického v tom, že on jako nástupce apoštola Petra na římském stolci biskupském vždy též jest dědicem a nositelem přednosti či primátu vzneseného Kristem na tohoto apoštola (dle Matouše 16, 16 násl., Jana 21, 15 násl. a Lukáše 22, 32), a jemu dle toho přináleží nejvyšší moc učitelská a vladařská nad veškerou církví. Ačkoli papež má totéž svěcení jako každý jiný biskup, může on jediný dávati věroučná rozhodnutí, která jsou pro všecky věřící rozhodná a neopravitelná (irreformabilis, infallibilis), může vydávati zákony a soudcovská rozhodnutí činiti, která pro celou církev jsou závaznými a neodvolatelnými. Náhled v první polovici 15. století zvláště na sněmech kostnickém a basilejském silně zastávaný o superioritě (nadřízenosti) všeobecného sboru nad papežem byl již koncilem florentským (1439) opět zavržen a neuznán ani v konkordátech německých na to uzavřených (1447 a 1448).
Ku vedení církve stojí papeži k rukoum »curia« t. j. rozsáhlá řada různých úřadů, mezi nimiž zvláštní důležitost mají četné »kongregace« složené z kardinálů, praelátů a jiných úředníků. Nařízení papežská nazývají se všeobecně »constitutiones«, jež dělí se dále na »decreta« a »rescripta«. »Decreta« vydaná jsou »motu proprio (z vlastního popudu) a zavazují všeobecně, »rescripta« činí papež o vznesených dotazech nebo žádostech, a proto předkem odnášejí se jen ku stranám. Výslovným prohlášením nebo i recepcí (přijetím) mohou však »rescripta« nabýti všeobecně závazné moci, a ve skutečnosti pozůstává valná část sbírky »Corpus juris canonici« z takovýchto reskriptů. Dle zevní formy rozeznávají se slavnostnější »bully« a jednodušší »breve«; bulla má název svůj od pečeti olověné na niti visící a jest stejně jako breve uzavřena. Papež nevykonává dnes již svou všeobecnou jurisdikční moc zároveň s biskupy, a i reserváty (výhrady) k. př. ohledně obsazování jistých obročí v různých diecésích) objevují se od 15. století řidčeji a řidčeji. Biskupům vykázán jest přesně v území jich jurisdikčním t. j v diecésích jejich kruh oprávnění, v něž papež tak snadno zasahovati nesmí. Naopak udělují nyní papežové biskupům obsáhlá plnomocenství, aby na základě jejich nebo jako apoštolští delegáti k. př. udíleli dispens od určitých všeobecných zákonů církevních, ačkoli právo to samo o sobě jedině papeži přísluší.
II. Postavení papeže ku světským mocím sluší posuzovati dle ducha a rázu různých dob. Evropské státy křesťanského středověku zbudovány byly takořka na zásadách církve, a v jejím zákonodárství bylo více nebo méně zřetelněji vysloveno, že jenom věřící úd církve schopen jest vládnouti jiným věřícím. Odepřel-li tedy papež v některých případech některému knížeti mravní zákon křesťanský nebo práva církve hrubě a trvale porušujícímu další příslušnost k církvi, vyobcovav jej, a prohlásiv jej za zbavena další světské vlády, mělo to ten význam, že papež to, co dle panujícího přesvědčení právě de facto nastoupilo, konstatoval jako autorita k upokojení bázlivých myslí. Avšak žádný papež nikdy netvrdil, že mu přísluší přímá papežská moc nad světskými záležitostmi knížat, ani učení toho žádný theolog nebo kanonista nehájil. Později, když vědomí spojitosti v jednu velkou rodinu národů v Evropě víc a více mizelo a posléze valná část dosavadní církve vypověděla papeži naprosto poslušnost, takže nemohl na dále jako učitel a soudce vymoci si všeobecného poslušenství, neopomenuli přece nikdy nositelé moci papežské aspoň zřejmě protestovati proti tomu, byla-li kde veřejně porušena zděděná nebo nabytá práva církve. Ještě více však nesla se snaha jich k tomu, aby cestou smírnou konkordáty nebo úmluvami nové základy zjednány byly pro uspokojivý neb aspoň snesitelný poměr mezi církví a dotyčnými státy.
Pokud se zvlášť Rakouska týče, nastal rozhodný obrat konkordátem z r. 1855, před nímž vládl v Rakousku t. zv. Josefinismus.
Tento směr politiky rakouské pokusil se totiž o to, aby zbavil papeže vykonávání téměř všech obyčejem ustálených práv přetržením styku biskupů s papežem. Když pak v r. 1868 zrušeny byly květnovými zákony nejdůležitější ustanovení konkordátu z r. 1855 se strany státu a tím církev uvržena byla v postavení nepříznivější, než jaké měla před konkordátem, prohlásil se Pius IX. ve své allokuci ze dne 22. června 1868 odmítavě proti těmto zákonům Přes to však nebyly v Rakousku přetrženy přátelské styky mezi církví a státní mocí a mezi papežem a vladařem, kdežto v Prusku po podobném odmítnutí květnových zákonů z r. 1873 papežem Piem IX. rozpoutal se s plným ostřím t. zv. kulturní boj. V Rakousku totiž po nedlouhém odporu se strany jednotlivých biskupů proti provedení nového zákona o školách národních utvořil se znenáhla jakýsi modus vivendi a jest od té doby patrna obapolná zdrženlivost a povolnost. Diplomatický styk mezi vídeňským dvorem a papežským trvá stále, a též biskupové jsou s papežem stále ve spojení.
III. Volba papeže.
Obsazení uprázdněného stolce papežského děje se ode dávna volbou a to nyní dle volebního řádu, k němuž základ položil Mikuláš II. r. 1059 ustanovením, že na příště jen sbor kardinálů oprávněn jest papeže voliti. Další ustanovení připojil Alexander III. r. 1179, že má se pokládati za právoplatně zvoleného jen ten, komu dostaly se 2/3 všech hlasů; Řehoř X. (r. 1274) nařídil, že volba odbývati se musí v »conclave« t. j. v místnosti uzavřené před veškerým stykem se světem vnějším, do které odebrati se mají voličové, jimž zvláštní pozvání se nečiní, 11. dne po smrti papeže a kteroužto místnost nesmějí opustiti dříve, než platná volba se provede. Katoličtí mocnářové a sice rakouský, francouzský, španělský a obou Sicílií vykonávali při volbách papežských opět od 16. století t. zv. právo exklusivy nebo t. zv. veta. Ve skutečnosti voličové sami nepvznesou na stolec a důstojnost papežskou osobu, o které předem již zjištěno není, že by s některou katolickou mocí v dobré shodě nestála. Se stanoviska církevního práva nelze mluviti o formálném právu exklusivy již z toho důvodu, že papež Řehoř XV. r. 1621 právo toto přímo vyloučil. [Viz čl. Kardinálové.]

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Právo spolčovací. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 681-681.