NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 1496.

Právoplatným příklepem nevzniká ani dlužníku ani reálním věřitelům proti vydražiteli nárok na zaplacení. Vydražitel nemůže kompensovati svou pohledávku za dlužníkem s jeho nárokem na hyperochu.
(Rozh. ze dne 14. února 1922, Rv II 341/21.)
Žalobce vydražil nemovitost Čeňka Š-a, pro něhož zbyla hyperocha 4620 Kč 49 h, na kterou pak povolena byla před rozvrhem nejvyššího podání právnímu zástupci Š-ovu pro pohledávku 4200 K exekuce zabavením a přikázáním k vybrání. Žalobce zaslal právnímu zástupci Š-ovu hyperochu, sraziv si svou pohledávku za Š-em ve výši 1634 K 78 h. Právní zástupce Š-ův peníze přijal, ale oznámil žalobci, že si nemůže žalobce srážeti z hyperochy pohledávky, jež mu příslušejí proti dlužníku a žádal o zaslání zbytku. Žalobce domáhal se po té na právním zástupci Š-ovu žalobou určení, že hyperocha co do částky 1634 K 78 h kompensací uhasla. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud uvedl v důvodech: Otázka, jedině tu rozhodující, zní: a) »Je vydražitel nemovitosti oprávněn, súčtovati své pohledávky, jež mu příslušejí proti dlužníku dražebního řízení (t. j. poslednímu vlastníkovi vydražené nemovitosti) na účet oné části rozdělované podstaty, jež po uspokojení všech reálních věřitelů má tomu dlužníkovi připadnouti?« b) Zodpověděna-li prvá otázka kladně: od které doby? Dle náhledu odvolacího soudu je takové súčtování možno, avšak teprv ode dne, kdy dlužníkovi byla určitá část rozdělované podstaty přidělena rozvrhovým usnesením (a sice ode dne vydání tohoto usnesení pouhým přidělením rozdělované podstaty). Právní moci tohoto rozvrhového usnesení není třeba. To vysvítá z těchto úvah: Dosavadní vlastník vydražené nemovitosti (dlužník dražebního řízení) nenabývá již právoplatným příklepem vydražené nemovitosti proti vydražiteli nároku na zaplacení; mezi reálními veřitely (k nimž náleží i dlužník dražebního řízení) a vydražitelem není osobního závazku; to nastává teprv později, až těmto věřitelům soudně bude přidělen proti vydražiteli nějaký nárok (usnesením rozvrhovým). Dlužník nemůže proto před touto dobou žádati pro sebe od vydražitele »zaplacení« nejvyššího podání; dlužník musí v tomto období dražebního řízení se uspokojiti (s návrhem na opětnou dražbu), aby vydražitel zapravil nejvyšší podání dle dražebních podmínek a aby s tímto nejvyšším podáním bylo postupováno dle zákona. K vlastní disposici nabývá dlužník dražebního řízení oné části nejvyššího podání (jež mu přísluší po zapravení všech zákonných nároků třetích osob) teprve »přidělením«, tedy usnesením rozvrhovým. Teprv od toho okamžiku má dlužník protipohledávku proti vydražiteli; teprv nyní je mu súčtování právnicky možno (srovnej o těchto otázkách: Jäckel-Güthe: dražební řízení 3. vydání str. 430). Teprve nyní jsou zákonné náležitosti súčtování (vzájemnost, splatnost, stejnorodost, žalovatelnost) dány. Proti tomuto právnímu názoru nelze namítnouti, že již po právoplatném příklepu vydražené nemovitosti (tedy před vydáním usnesení rozvrhového) lze zabaviti onu část rozdělované podstaty, jež dlužníkovi po zapravení všech reálních nároků má připadnouti. Neboť předmětem práva zástavního jsou všechny »věci, jež jsou v obchodu« (§ 448 obč. zák.), kdežto kompensace předpokládá vzájemně dospělé pohledávky stran (§ 1440 obč. zák.). Předměty práva zástavního a kompensace se nekryjí. V tomto případě není sporno mezi stranami, že v době vydání rozvrhového usnesení (17. října 1920) sporná pohledávka Čeňka Š-a byla již zabavena žalovaným (pro jeho pohledávky 2400 K-a 1800 K usnesením ze dne 13. června 1920) (§ 294 odstavec třetí ex. ř.). Žalobce nemohl proto ještě dne 17. října 1920 kompensaci provésti bez ohledu na dříve již nastalé zabavení téže pohledávky žalovaným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce žádá, aby bylo určeno, že hyperocha 4620 K 49 h Čeňku Š-ovi proti němu v exekuční věci okresního soudu v S. přísluševší kompensaci s pohledávkou žalobcovou co do částky 1634 K 78 h uhasla. Žalobce vychází při tom z nesprávného předpokladu, že nárok na vyplacení hyperochy přísluší Čeňku Š-ovi proti žalobci jako vydražiteli. Správně uvedl již soud odvolací, že právoplatným příklepem nevzniká dlužníku a reálním věřitelům proti vydražiteli žádný nárok na zaplacení. Reální věřitelé a dlužník, zbude-li pro něho nějaká hyperocha, mohou žádati pouze od soudu přikázání a zaplacení svých pohledávek z nejvyššího podání. Věcí vydražitele jest, aby nejvyšší podání ve smyslu § 152 ex. ř. a dražebních podmínek složil k soudu. Mezi ním a osobami na nejvyšší podání odkázanými nevzniká žádný osobní nárok a závazek ani vydáním rozpočetního usnesení, neboť pohledávky z nejvyššího podání přikázané nemohou býti na základě rozpočetního usnesení proti vydražiteli ani žalovány ani exekučně vymáhány. Nesplní-li vydražitel dražební podmínky, mají věřitelé a dlužník jedině právo navrhnouti ve smyslu § 154 ex. ř. opětnou dražbu. Na těchto ustanoveních exekučního řádu nemohla ničeho změniti ani praxe, která dovoluje, aby vydražitel platil hotovosti z nejvyššího podání přikázané přímo oprávněným osobám. To děje se jen pro zjednodušení věci, avšak právní postavení vydražitele, exekučním řádem vytčené, tím měněno býti nemůže a nelze z tohoto postupu, praxí zavedeného, zejména usuzovati na osobní závazek vydražitelův vůči osobám na nejvyšší podání odkázaným. Vydražiteli zůstává vždy volno, nejvyšší podání složiti k soudu. Z toho tedy plyne, že Čeňku Š-ovi proti žalobci nárok na vyplacení hyperochy nepřísluší, že tu schází vzájemnost dvou pohledávek ve smyslu § 1438 obč. zák., které by se kompensací rušily a že tedy nárok Čeňka Š-a na hyperochu 4620 K 49 h kompensaci s pohle- dávkou žalobcovou 1634 K 78 h neuhasí. Okolnost, že pohledávka Čeňka Š-a na výplatu hyperochy byla pro pohledávku žalovaného zabavena a tomuto k vybrání od vydražitele přikázána, jest bez významu, poněvadž soud zabavení povolující správnost údajů návrhu exekučního zkoumá jen po stránce formální a nezabývá se materielním právním poměrem stran.

Citace:

č. 1496. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 168-170.