III. Mezinárodní arbitráž.
A. Pojem. ,,Mezinárodní arbitráž má za předmět vyřizování rozepří mezi státy prostřednictvím soudců stranami vyvolených a na podkladě šetření práva“. Taková jest definice arbitráže, podaná Haagskými mírovými konferencemi z let 1899 a 1907 v čl. 15 resp. 37 jejich úmluv o pokojném vyřizování mezinárodních sporů, z nichž druhá váže dnes také Československo (č. 5/1930 Sb.). Je to definice správná, dobře vystihující obsah a účel této nad jiné pozoruhodné mezinárodně-právní instituce, která ode dávna byla, dodnes jest a asi ještě velmi dlouho zůstane nejdůležitějším právním prostředkem mírového řešení mezistátních rozepří.
Abychom především náležitě ujasnili pojem mezinárodní arbitráže, bude třeba vyzdvihnouti některé prvky této definice a vytknouti charakteristické znaky, podle nichž lze arbitráž rozpoznati od právních institucí příbuzných.
Arbitráž jest vyřizováním rozepří mezi státy prostřednictvím soudců. Jest tedy rozhodováním těchto sporů, jak to plyne ostatně také z jejího jména. Tento prvotní pojmový rys arbitráže je důležitý prakticky zejména po té stránce, že nám poskytuje dokonalé dělítko mezi arbitráží a řízením smírčím (o němž bylo pojednáno výše). Kriterium tu spočívá v tom, že mediant nebo smírčí komise svářícím se stranám pouze navrhují způsob, jak by bylo možno spor dobře a spravedlivě vyříditi, naproti tomu arbiter (rozhodce) nebo rozhodčí komise ve sporu rozhodují, t. j. autoritativně prohlašují, co mezi stranami jest právem. První ostatně může býti velmi dobře úvodem nebo průpravou ke druhému, V poválečné, zejména poslední době rozmohly se značně kombinované smlouvy o řízení smírčím a rozhodčím (viz podrobný rozbor nových tendencí v tomto oboru u Struppa: ,,Eléments du droit international public", II., str. 401 sl.), v nichž se čím dále tím více uplatňuje myšlenka, aby autoritativnímu rozsudku předcházelo, zejména v oboru t. zv. rozepří neprávních, t. j. po výtce politických, řízení smírčí. Také Generální akt ženevský ve své kapitole I. a v čl. 20 převzal tuto myšlenku, před tím už uvedenou do soustavy smluv Locarnských (čl. 3, odst. 3 Rýnského paktu). Není to ostatně nic specifického pro právo mezinárodní, neboť i v právu vnitrostátním je tato myšlenka hojně a s dobrými výsledky uplatňována (viz předběžné řízení o smíru ve sporech tiskových podle ,,tiskové novely“ č. 124/1924 Sb., při soukromožalobných deliktech podle zákona o ochraně cti č. 108/1933 Sb. a pod.).
Po rozhodování mezinárodních rozepří, a to rozhodování definitivním, jak uvidíme níže, jsou ještě některé jiné, velmi důležité pojmové znaky arbitráže; k jejich objasnění je však třeba několika úvah. Především jest si povšimnouti, že arbitráž není nikterak institucí mezinárodnímu právu zvláštní. Arbitráž se může vyskytnouti snad ve všech právních oborech a také se v nich vyskytuje. Všude tam, kde stojí proti sobě dva právní subjekty na stejné platformě, t. j. subjekty, které nejsou navzájem v poměru nadřízenosti a podřízenosti, mohou se, skříží-li se jejich zájmy nebo jejich právní nároky, shodnouti na tom, že svou rozepři předloží k rozhodnutí někomu na věci nezúčastněnému, nějakému ,,lhostejnému třetímu”, jak to doporučoval už Pascal. Mohou, ale nemusí. A právě tento prvek dobrovolnosti je dalším charakteristickým znakem každé arbitráže. Z něho plyne, že strany, které se dohodnou na tom, že svoji rozepři předloží k rozhodnutí nějaké osobě třetí, dohodnou se stejným způsobem také o tom, kdo bude touto třetí osobou, kdo bude mezi nimi rozhodcem. Z něho pak také plyne, že autorita, s níž tento rozhodce spor rozsuzuje, je mu propůjčena pouze stranami samotnými na základě jejich dohody, a ne snad státem nebo panovníkem, nebo vůbec někým, kdo je stranám nadřízen.
Mnoho autorů dokazuje, že arbitráž je vůbec prvopočátkem všeho právního života mezi lidmi. A zdá se to také býti správným, uvážíme-li, že v době, kdy tu ještě nebylo žádné organisované státní moci, nebylo ani možno řešiti spory jinak, vyloučíme-li ovšem ,,právo” silnějšího, protiklad to života právního. Jakmile se však objevil stát se svou organisací, který zřídil pro své příslušníky sám soudy, na něž se oni musí v tom kterém oboru nebo obvodu obraceti, nebylo zde již možno mluviti o arbitráži. Spravedlnost stala se uvnitř státu regálem státní moci, nastala éra soudnictví. Státní moc však nejen soudila, nýbrž podle potřeby své rozsudky také vynucovala. A tu docházíme úvahou a contrario ještě k jednomu podstatnému rysu, charakteristickému jak pro arbitráž vyskytující se v mezích právního řádu vnitrostátního, tak i pro arbitráž mezinárodní: k nedostatku přímých sankcí. Rozhodce sám nikdy nedisponuje, ani uvnitř státu, tím méně pak na poli mezinárodním, přímou možností vynutiti provedení svého rozhodnutí. Mluvíme ovšem výslovně o sankcích přímých, ve smyslu nepodmíněného a bezprostředního donucení, neboť nelze říci, že by výrok rozhodčí byl zbaven veškerých sankcí, zejména sankcí morálních, jejichž význam nesmí býti, hlavně v právu mezinárodním, nikterak podceňován.
Všechny závěry těchto předběžných úvah vyplynou ostatně zcela jasně z dalšího pojednání. Je však přes to dobře předeslati je úvodem, aby řádně vynikly a byly náležitě zdůrazněny základní znaky mezinárodní arbitráže, dodnes to nejdůležitější instituce k odstraňování sporů mezi státy a soustředné osy, kolem níž se točí veškerý pokrok v tomto oboru.
B. Historický vývoj arbitráže od starověku do světové války. Myšlenka arbitráže a její uplatňování jsou tak staré jako lidstvo samo. Co lidé jsou lidmi, již od Kaina a Ábela, vznikaly mezi nimi spory. A tu se vždycky mohlo státi, že jedné ze stran se nechtělo rozhodnouti spor bojem, buďto proto, že se cítila slabší, nebo z nějakého důvodu jiného a že druhá strana přijala její nabídku, aby rozepři závazně rozhodl někdo třetí. Z tohoto zárodku klíčil potom všechen právní život mezi lidmi. Rada německých spisovatelů (Wlassak, Ihering, Zallinger) dokazuje, že princip arbitrážní stál u kolébky jak práva římského, tak i starogermánského; podle Wlassaka není starořímská litis contestatio ničím jiným nežli kompromisem, t. j. úmluvou mezi žalobcem a žalovaným, že svoji rozepři předloží k rozsouzení osobě třetí. Ve starém právu českém již jenom hojnost názvů označujících rozhodcovu funkci (úmluvčí, smluvčí, hádčí, sádčí, rokovníci, dobří lidé a j.) svědčí o rozšířenosti a důležitosti instituce od dob velmi dávných. Stejně tomu bylo i v oboru, jejž bychom dnes nazvali mezinárodním, t. j. ve vztazích mezi jednotlivými kmeny resp. jejich, vůdci. Někteří spisovatelé (Perrot, Le Fur) dnes tvrdí, že první právo positivní jest hledati právě na tomto poli mezinárodním, neboť pravidla, ovládající rodinu, společnost to domácí, nelze tehdy dobře nazvati právem. Ať jest tomu však jakkoliv, lze míti za prokázané, že na počátku právního života rozhodce předcházel soudci.
Lze-li pro arbitráž nalézti doklady už v nejstarších civilisacích asijských, historie starého Řecka jimi přímo oplývá. Starověká Hellada, podobně jako později říše Římská, ještě později středověká křesťanská Evropa a dnes t. zv. mezinárodní společenství, tvořila po stránce civilisace svět pro sebe. Tento maličký kosmos, obklopený na všech stranách mořem ,,barbarů”, se skládal z velkého počtu městských státečků, mezi nimiž spory byly na denním pořádku. Byly vyřizovány válkami, mnoha válkami, ale také mnoha smíry a arbitrážemi. Raeder a po něm Politis počítají za sedm století před Kristem více nežli 80 dokonale zjištěných a známých případů arbitráže mezi řeckými městy. Rozhodcové bývali různí: někdy mělo při rozsouditi některé třetí město, jindy věštírna, rada Amfiktyonií, vynikající občan některého nezúčastněného státu nebo dokonce vítěz olympijských her. Zvláštní zmínky při tom zasluhuje rada Amfiktyonií, která sice mohla vystupovat!, a také někdy vystupovala jako rozhodčí instance, nebyla však proto již nějakým stálým, specificky arbitrážním soudem. Amfiktyonie byly spolky měst uctívajících stejné božstvo; jejich rady měly určitou rozhodovací kompetenci, zejména ve věcech náboženských, jinak však mohly působiti jako rozhodčí instance jenom tehdy, když je strany k tomu zvláště zvolily. Později došlo v tomto řeckém světě k určité krystalisaci okolo dvou velmocenských pólů, Athén a Sparty. Kolem každého z nich gravitovala celá plejáda spojeneckých měst slabších. S hlediska vývoje arbitráže mělo to ten výsledek, že mezi oněma nepřátelskými bloky rozhodčí řízení sice upadlo, za to se ale utěšeně rozvíjelo uvnitř každého z nich, při čemž byly uzavírány i zcela pravidelné rozhodčí smlouvy.
Předpokladem pro tento pozoruhodný vývoj arbitráže v starořeckém prostředí byla však vedle společné civilisace a soustavných mezistátních styků především nezávislost jednotlivých měst, z nichž se Hellada skládala. Když jí města později pozbyla, a celé Řecko se stalo pouhou provincií říše Macedonské a potom Římské, zaniká spolu i všechno to, čím antika v tomto oboru předcházela dnešnímu mezinárodnímu právu. Svět se značně rozšiřuje, stává se z řeckého řecko-latinským a vítězně houpající Řím jej organisuje tvrdou rukou. Řím nebyl nikdy nakloněn myšlence arbitrážního vyřizování mezinárodních sporů, alespoň ne těch, v nichž sám vystupoval jako strana. Pro Římany jediným způsobem řešení sporů s jiným národem, nepodrobil-li se dobrovolně jejich požadavkům, byla válka. Při vypovídání takové války docházelo sice k určitým zvláštním úkonům, ty však nezasahovaly do samého merita sporu. Přicházel tu ke slovu sbor dvaceti tak řečených feciálů, zvláštních to kněží, kteří slavnostně konstatovali, že protivník římské nároky neuznal, načež vzývali bohy, aby byli příznivi římským zbraním v nastávající válce. Touto ceremonií se v očích Římanů stávala válka ,, spravedlivou”. Podobným slavnostním způsobem spolupůsobili feciálové i při uzavírání mírových smluv, dodávajíce jim po stránce náboženské posvátné neporušitelnosti.
Jestliže však v historii Říma nelze zaznamenati ani jeden případ, kdy by byl svolil předložiti nějakou svoji rozepři k rozsouzení rozhodců, stávalo se naopak dosti často, že Řím sám, jako nejsilnější italská a později světová mocnost, byl vybírán za rozhodce ve sporech národů jiných. Nebývala to volba šťastná. R. 445 př. Kr. měl lid římský rozhodnouti v územním sporu mezi Aricinskými a Ardeaty: na místo rozsudku zmocnil se sporného území sám. Podobně postupoval i senát v pozdějších staletích v mnoha jiných případech. Nenasytná římská vlčice žádala nadvládu nad celým světem a ne koordinaci se státy jinými. Dosáhla jí na několik staletí. Tím však také zničila základní předpoklad mezinárodní arbitráže, která, jak jsme viděli, vyžaduje koexistenci států sobě rovných, neboť jejím základním prvkem jest oboustranná dobrovolnost.
Universální pojetí Římské říše, považované za vládkyni celého světa, nezaniklo s jejím pádem r. 476. Naopak, po celý středověk a ještě dlouho do novověku vznáší se nad sociálními koncepcemi a křesťanským světem idealisovaný obraz římského impéria, které — nebudiž na to zapomínáno — bylo v posledních dobách své existence císařstvím křesťanským. Celá politická struktura středověku byla vybudována hierarchicky, jako stupňovitá pyramida feudálního práva, na jejímž vrcholu měl státi pán světa, nástupce Caesara, Augusta a Konstantina Velikého. Byla tedy vlastně založena na všeobecné subordinaci, v níž by nemělo býti žádného místa pro opravdovou arbitráž. Ve skutečnosti však tomu tak zcela nebylo. Především byla věc komplikována tím, že se na vrcholu feudální pyramidy strhl velký boj o prvenství mezi císařem a papežem. Postupem času se pak mnoho nižších a nižších vasalů prakticky vybavilo ze suzerenity svých lenních pánů do té míry, že se stali téměř nezávislými a quasi-suverénními. To všechno způsobilo, že se i ve středověku utvořila na mnoha místech velmi vhodná půda pro rozvoj mezinárodní arbitráže. Novacovitch zaznamenává velkou řadu případů jejího uplatnění; tak v letech 1225—1465 počítá jen v Itálii 46 případů mezinárodních rozhodčích nálezů, vyřčených knížaty, městy, vynikajícími právníky nebo i právnickými fakultami. Stieber vypočítává přes deset dokonale dokumentárně doložených případů, kdy čeští panovníci ve středověku fungovali v úloze rozhodců v různých sporech sousedních vládců. Ve všech případech středověkých arbitráží však je třeba vždycky dobře zkoumati otázku, zda-li ten, kdo rozhodl, čerpal svoji autoritu jenom z kompromisu stran, nebo snad z nějakého práva nadřízenosti, jež si přikládal. Zvláště naléhavou je tato otázka tam, kde rozhodovali císařové nebo papežové, kteří tak činili dosti často. Velmi přesně se o ní vyslovuje na př. kompromis, uzavřený r. 1381 mezi Skotskem a Anglií, který praví: ,,Reges Angliae et Scotiae non habent ipsis superiorem, qui possit quaestionem huiusmodi terminare; iustum est et aequum quod in alium compromittant.” Za to v mnoha jiných případech zůstala tato otázka dosti pochybnou, zanechávajíc tak pochybnosti i o tom, zda v daném případě skutečně běží o mezinárodní arbitráž. Vzpomeňme jenom proslulého rozhodnutí papeže Alexandra VI. ve sporu mezi Španělskem a Portugalskem o nově objevené zámořské země, kterým papež rozdělil neznámé ještě pevniny čarou běžící 100 mil na západ od ostrovů Kapverdských; co bylo východně, mělo patřiti Portugalsku, co bylo na západ, mělo býti španělské. Papež zde rozhodl o zemích dosud z velké části pouze předpokládaných na základě principu své světové svrchovanosti, tedy z moci nadřízené oběma stranám, Španělsku a Portugalsku. Odporuje tudíž tento prvek onomu pojmovému znaku arbitráže, který vyžaduje, aby pravomoc rozhodce plynula jenom z dohody zúčastněných stran. Nezbývá nežli dospěti k závěru, že v daném případě neběželo o arbitráž.
Bulla ,,Inter caetera” z r. 1496, obsahující toto rozhodnutí, byla ostatně posledním význačnějším projevem myšlenky světové monarchie. Reformace, renaissance a zámořské objevy rozvrátily základy feudálního středověku. Ani papeži, ani císaři nepatří svět, hlásá v Salamance na počátku XVI. stol. Francesco de Vitoria, první zakladatel novodobého mezinárodního práva. Na všech stranách vyvstávají státy dokonale svrchované, sobě rovné, neuznávající nad sebou nikoho nadřízeného. Ideální prostředí pro arbitráž, řeklo by se, neboť sporů mezi těmito státy bude zajisté mnoho. Sporů bylo skutečně mnoho, války se skoro netrkly, arbitráž však téměř úplně mizí. Absolutistické státy, zosobněné panovníky vládnoucími z Boží milosti, totiž nesnášejí myšlenku, že by jejich spory mohl rozhodovati někdo jiný nežli Bůh, sesílající vítězství jejich armádám. Přesvědčení toto se vžívá do té míry, že Grotius, Zouch, Pufendorff, Vattel, ba dokonce i G. F. Martens, přecházejí arbitráž několika větami a nemají, co by k ní podotkli. Revoluce francouzská sice přichází podraziti základ této koncepce, božské právo absolutistických panovníků, po ní zavládnuvší reakce však způsobuje, že situace trvá v Evropě nezměněna až do počátku XIX. stol.
Myšlenka byla znovu vzkříšena, ne však v Evropě. Zásluha o nové probuzení a značné uplatnění zásady arbitráže na konci XVIII. a pak hlavně v XIX. stol. náleží Americe. Odtržením anglických a později španělských kolonií od mateřských zemí vzniklo tam mnoho vážných mezinárodních zápletek. Některé byly řešeny válkami, v dlouhé řadě jiných se však strany shodly na tom, že svou při předloží k rozsouzení rozhodčímu. Je možno rozlišovati mezi těmito spory dvě kategorie. Do první patří spory územní, týkající se většinou vymezování hranic, velmi často nejistých a pochybných. Sem náleží z nejdůležitější své části proslulá arbitráž mezi Spojenými státy a Anglií, k níž došlo na základě tak řečené smlouvy Jayovy (jméno amerického vyjednavače) z r. 1794. Případ tento bývá vydáván za prvé novodobé použití mezinárodního rozhodčího řízení a je pozoruhodný také tím, že se v něm vyskytuje smíšené kolegium rozhodců, kterýžto systém, ostatně už ve středověku hojně používaný, měl dojíti velkého rozšíření a zdokonalení, Spor, jehož nejdůležitějším bodem bylo stanovení vzájemné hranice — měla jí býti řeka Svatého Kříže — byl totiž svěřen k rozhodnutí smíšeným komisím, složeným z rovného počtu členů, jmenovaných oběma stranami; kdyby se nemohli dohodnouti, rozhodl by neutrální vrchní rozhodce (superarbiter). Komise se však dohodly, takže všechny sporné otázky byly velmi úspěšně vyřízeny. Uvážíme-li, že později skoro celá dlouhá hranice mezi Spojenými státy a Kanadou byla upravena podobnými rozhodčími výroky, nebo že v Jižní Americe mohla Brasilie dokonce s pýchou tvrditi, že všechny její hranice byly stanoveny arbitráží, uznáme, že to byl jistě praecedent nesmírně šťastný.
Druhou důležitou kategorií mezinárodních otázek, v nichž se vlivem amerických iniciativ a prakse arbitráž brzy velmi rozšířila, je to, čemu se v anglosaské právní terminologii říkává ,,claims“. Je to obor náhrad, obyčejně peněžitých, jež od jiného státu vyžaduje určitý stát za škody, které utrpěli jeho příslušníci nebo i on sám. I pro tuto kategorii byla arbitráž, k níž došlo na podkladě smlouvy Jayovy velmi úspěšným praecedentem, neboť vedle naznačeného sporu územního bylo tehdy rozhodnuto také o dvou otázkách, spadajících do této kategorie druhé: o odškodnění králi věrných anglických ,,loyalistů“, jejichž statky byly za americké osvobozovací války zabaveny, a o odškodnění majitelů amerických lodí, které byly za této války zabaveny válečnými nebo lapačskými loďmi anglickými. Nejdůležitějším případem této kategorie za celé XIX. stol. byl pak proslulý případ ,,Alabamy“, u něhož bude třeba zastaviti se déle pro jeho veliký význam ve všech otázkách, jež se při rozhodčím řízení kladou.
Případ ,,Alabamy“ byl však rozsouzen až teprve r. 1872. Mezi tímto datem a novodobým vzkříšením arbitráže ve zmíněné smlouvě Jayově došla již myšlenka mezinárodního rozhodčího řízení podstatného rozšíření nejen v Americe, ale znovu také v Evropě. Vlivem amerických příkladů, vlivem postupující ideologie liberalismu, zatlačující absolutistické teorie o státní moci, vlivem všeobecného vývoje mezinárodního práva a hlavně vlivem čím dále tím aktivnějších, zanícených pacifistických hnutí. V jednotlivých státech, jež stále víc a více spatřují v arbitráži veliký prostředek budoucnosti k odstranění válek, roste i v Evropě počet mezinárodních sporů, odklizených rozhodčím výrokem. Politis jich počítá za tu dobu v obou zemědílech na sedmdesát, na kterých se zúčastnilo 50 států, největší měrou však tři státy nejliberálnější. Velká Britanie, Spojené státy a Francie. Jako rozhodcové fungovali při nich obyčejně panovníci některého státu třetího; dlužno však přiznati, že při nich běželo vesměs o otázky méně důležité, které, celkem vzato, nebyly zvláště nebezpečné pro mezinárodní mír.
Teprve případ ,,Alabamy“ se vymyká z tohoto obecného rámce. Byl to opět spor mezi Anglií a Spojenými státy. Jeho původ vězel v americké občanské válce Severu proti Jihu. Anglická vláda tehdy přála spíše státům jižním. Uznala je za válečnou stranu již r. 1861 a podporovala je nepřímo nejrůznějším způsobem. Snad nejúčinněji však tím, že mlčky trpěla, aby si jižní státy, které neměly válečného loďstva, dávaly stavěti v anglických loděnicích lodi, určené zřejmě k účelům válečným. Anglický zákon z r. 1815 to sice zakazoval, věc se však obcházela tak, že lodi byly vyzbrojovány více méně potají, nebo až mimo okruh platnosti anglických zákonů, na př. na širém moři. Lodi tyto pak, mezi nimiž zvláště vynikala ,,Alabama“, napáchaly obchodnímu loďstvu severních států veliké škody. Když bylo po občanské válce, žádaly Spojené státy, obviňujíce Anglii z porušování nejen neutrality, ale i svých vlastních zákonů, náhradu za utrpěné škody. Anglie přirozeně odmítala a jednání bylo proto dlouhé a místy velmi vzrušené. Hrozil otevřený konflikt. Anglii se však konec konců do války přece jen nechtělo, a proto nejen že svolila k tomu, aby věc byla předložena k rozhodnutí arbitrážnímu, nýbrž v dohodě, podepsané v květnu r. 1871 ve Washingtonu, schválila také tři pravidla o povinnostech neutrálů za války námořní, podle nichž měl býti spor rozřešen a která byla ve zřejmém rozporu s anglickým postupem za americké občanské války. Rozhodčí soud se sešel v Ženevě. Skládal se ze zástupce každé strany a tří neutrálů, jmenovaných králem italským, císařem brasilským a presidentem konfederace švýcarské. Řízení trvalo devět měsíců (jednalo se nejen o ,,Alabamu“, ale také o ostatní lodi v Anglii postavené); formální jeho stránka byla přesně upravena washingtonskou dohodou. Vše se zdálo býti na nejlepší cestě, když tu došlo ke značné komplikaci. Američané totiž od počátku vyžadovali náhradu nejenom za škody přímé, ale také za škody nepřímé, mezi něž počítali také inkriminovanými loďmi prý zaviněné prodloužení války. A tu příslušné místo kompromisu bylo stylisováno tak nejasně, že mezi oběma stranami vyvstal velký spor o to, zda-li rozhodčí soud má o této věci také rozhodnouti. Soud však věc rozhodl tak, že náhradu nepřímé škody odmítl, a nakonec odsoudil Anglii k zaplacení patnácti a půl milionu dolarů odškodnění za škody přímé. Anglie nebyla sice rozsudkem nadšena, ale zaplatila.
Přínos, jímž tento proslulý proces přispěl k vývoji arbitráže, lze shrnouti do těchto bodů: 1. Byl to spor mezi dvěma mocnými státy, velmi složitý a urputný, jenž ještě v poslední fási, jak jsme viděli, hrozil vésti k roztržce. 2. Nebyl předložen k rozhodnutí hlavě jiného státu, což se vždycky neosvědčovalo, nýbrž rozhodčímu kolegiu, v němž většinu měli rozhodcové nestranní. 3. Řízení bylo předem upraveno způsobem připodobňujícím je řízení soudnímu. 4. Stát odsouzený nebyl ve svém nitru rozsudkem příliš spokojen, přesto se však ovládl a podrobil se. 5. Případ vzbudil v celém světě veliký rozruch a jeho šťastný výsledek byl novou pobídkou pro pacifistické hnutí. 6. Institut mezinárodního práva, brzy na to založený, obrátil pod jeho dojmem ihned svoji pozornost k arbitráži a vypracoval pozoruhodné návrhy, které pak sloužily za podklad dílu první Haagské mírové konference.
Řada pozoruhodných mezinárodních procesů následovala po tomto slavném případu. Zmiňme se mezi nimi jen ještě o jednom, v němž se srazily opět Spojené státy s Anglií a který je důležitý pro mezinárodní právo vůbec. Byl to spor o lov tuleňů v moři Behringově, vzplanuvší mezi oběma anglosaskými mocnostmi koncem let osmdesátých minulého století. Spojené státy tehdy tvrdily — dovolávajíce se různých právních titulů — že jedině jim resp. jejich příslušníkům náleží právo na tento lov; Velká Britanie to popírala a zdůrazňovala hlavně princip svobody širého moře. Rozhodčí soud zasedal v Paříži a v srpnu r. 1893 se vyslovil pro thesi anglickou. Bylo to pozoruhodné uplatnění a prohloubení zásady, že širé moře je sice svobodné, při tom však podléhá právní úpravě mezinárodními dohodami (rozhodčí soud tu vypracoval dokonce budoucí řád pro lov tuleňů ve sporných vodách).
Tyto případy arbitráží však byly případy ojedinělé, náhodné, vyplynuvší z okolnosti, že státy zapletené do určitého mezinárodního sporu, jejž nechtěly hnáti až do důsledků, hledaly nějaké přijatelné, mírumilovné jeho řešení. Rozvoj takto pojímané arbitráže v druhé polovici XIX. stol. byl sice zjevem potěšitelným, obsah instituce tím však vyčerpán nebyl. Bylo možno jíti dále. Bylo možno zavázati státy předem, do budoucnosti, aby své budoucí konflikty odstraňovaly řízením rozhodčím. Ani tato myšlenka není nová. Existovala již ve starověku a smlouvy o arbitráži, vztahující se na budoucí konflikty, byly již tehdy uzavírány mezi jednotlivými městy, seskupenými v ligách amfiktyonických, anebo později okolo Athén a Sparty. Novacovitch a Mérignhac zaznamenávají řadu podobných smluv také ve středověku mezi městy severoitalskými nebo švýcarskými kantony; bylo jich v té době zajisté dosti, na př. mezi výbojnými spojenci o budoucím rozdělení kořisti. V novověku, brzy po znovu- vzkříšení arbitráže, lze se stanoviska formálního rozlišovati dvojí způsob, jímž bylo docilováno podobného závazku. Dálo se to buďto formou t. zv. kompromisární doložky ve smlouvách nejrůznějšího obsahu, anebo cestou zvláštní smlouvy. Kompromisární doložka v určité smlouvě znamená, že všechny — anebo i jenom některé, řádně vytčené — spory, jež by se vyskytly v oboru této smlouvy, musí býti předloženy k vyřízení rozhodčímu. Zvláště se pro tuto doložku hodily úmluvy obchodní, extradiční, železniční, konsulární a jiné podobné, které se v XIX. stol, značně rozmnožovaly; Lafontaine počítá v letech 1823—1898 59 podobných smluv, opatřených doložkou kompromisární. Některé státy, na př. Itálie pod vlivem Manciniho, si po této stránce získaly značných zásluh o rozvoj mezinárodní arbitráže.
Tato kompromisární doložka, sjednaná pro určitý obor, mohla však býti uzavřena také samostatně a jaksi vyvýšena ve zvláštní smlouvu. To je způsob druhý. Dálo se tak koncem minulého století nejprve v Americe, hlavně latinské (první podobné smlouvy uzavřel tam San Salvador s některými jinými americkými státy na počátku let osmdesátých), po první Haagské mírové konferenci však hnutí začíná i v Evropě a rozmáhá se brzy jak co do počtu kontrahentů, tak i co do rozsáhlosti obvodu otázek arbitráži předem zasvěcených. Politis počítá v období mezi oběma Haagskými mírovými konferencemi na 40 kompromisárních doložek a přes 60 arbitrážních smluv sjednaných mezi státy americkými i evropskými. Velmi úplný a přehledný výpočet arbitrážních smluv až do doby poválečné podává Fauchille ve svém díle ,,Traité de droit international public” (1-4, str. 603 sl.).
Takovýto druh arbitráže, kdy strany se předem zavážou předložiti budoucí spory řízení rozhodčímu, bývá nazýván arbitráží povinnou. Jest si však povšimnouti ihned, že tato povinná arbitráž není v poslední analyse v žádném rozporu s oním základním znakem dobrovolnosti, jejž jsme arbitráži vytkli. Smlouvy, v nichž se vyskytuje kompromisární doložka, anebo i zvláštní smlouvy rozhodčí jsou signatárními státy uzavírány dobrovolně a na omezenou dobu. A tak vlastně dávají tyto státy předem na určitou dobu a in eventum stejný souhlas k rozhodčímu řízení, jako kdyby tak činily v každém jednotlivém případě zvláště. Zdrojem autority rozhodců je stále jenom tento souhlas a nic jiného. Pokrok tu však spočívá v tom, že arbitráž se tímto způsobem pomalu konsoliduje, zajišťuje předem, že pozbývá své původní povahy nahodilosti a výjimečnosti a stává se, jak to vyjadřuje Lammasch, z isolované institutivní.
Takový byl stav otázky koncem minulého století, ve chvíli, kdy hrabě Muravěv, ruský zahraniční ministr, z rozkazu cara Mikuláše II. pozval všechny státy, mající diplomatické zástupce v Petrohradě, ke konferenci, která byla později nazvána ,,mírovou” a která se sešla r. 1899 v Haagu. Ve svých programových návrzích vytkla ruská delegace v oboru arbitráže konferenci cíle celkem střízlivé. Konference měla dospěti k uzavření kolektivní smlouvy zúčastněných států o povinné arbitráži ve dvou oborech mezinárodních rozepří: v oboru náhrady škody (,,claims”) a interpretace různých smluv, taxativně vypočtených (poštovních, železničních, mincovních, o právní pomoci atd.). V takto vymezeném obvodu měla býti arbitráž mezi signatárními státy povinnou, avšak s jednou velmi povážlivou výhradou: že totiž jedna ze stran neprohlásí, že se v daném případě spor dotýká jejích životních zájmů nebo národní cti. Vzhledem k dosavadnímu vývoji arbitráže nebyl ruský návrh nikterak přemrštěný. Přesto však narazil na tvrdou oposici Německa, které odmítlo jakýkoli kolektivní závazek, třebaže před tím i potom samo uzavřelo dvoustranné rozhodčí smlouvy, ba i vícestranné s podobnými závazky, shledávalo-li v tom svůj zájem (tak na př. na druhé Haagské konferenci podepsalo úmluvu o omezení použití síly při vymáhání smluvních dluhů; úmluva tato, redukující na přijatelnou míru proslulou nauku Dragovu, zavádí pro věřitelské státy povinnou nabídku arbitráže při vymáhání smluvních dluhů). Konference, v níž platila zásada jednomyslnosti, se tak dostala do slepé uličky a do rozpaků, z nichž si musila pomoci jak mohla; jen tak lze si vyložiti podivuhodný čl. 19 její Úmluvy o pokojném řešení mezinárodních sporů, jenž stanoví, že si smluvní státy ,,vyhražují uzavírání. . . nových obecných nebo zvláštních dohod ... za účelem rozšíření povinné arbitráže na všechny případy, o nichž uznají, že je možno předložiti je řízení rozhodčímu”.
R. 1907 se sešla na nový popud carův v Haagu druhá mírová konference. Zrevidovala především dílo konference první. Čl. 19 Úmluvy o pokojném řešení mezinárodních sporů se stal v nové Úmluvě čl. 40, ale jeho obsah se nezměnil. Oposice, vedená Německem za podpory zejména Rakouska-Uherska, Turecka a Bulharska, proti myšlence kolektivního závazku se stala soustavnou, takže konferenci po dlouhých debatách nezbylo nežli utéci se k platonické deklaraci, neukládající žádných závazků a sotva maskující konferenční rozpory tím, že je prohlašuje za pouhou ,,právnickou kontroversi”.
Tím však dílo Haagských konferencí v oboru arbitráže vyčerpáno není. V té době se totiž uvažovalo takto: čím dále, tím častěji se stává, že i v případě mezistátního sporu, jenž není předem smluvně předurčen k vyřízení rozhodčímu, strany projeví ochotu předložiti jej arbitráži. Tuto ochotu států by mohla zajisté jen posíliti okolnost, že by tu byla stálá, již připravená instituce kolegia mezinárodních rozhodců s předem stanoveným způsobem řízení, takže by se státy v případě potřeby na ni mohly přímo obrátiti a nemusily by se zvláště dohadovati o tom, jak vyberou rozhodce a jaké bude řízení před nimi. Již první Haagská konference se chopila této myšlenky a zřídila to, co bylo nazváno Stálým rozhodčím dvorem („Cour permanente ďarbitrage”). Výraz nebyl příliš správný. Nebyl to žádný soudní dvůr po stránce formální, tím méně ve vnitrostátním smyslu tohoto slova, to jest s obligatorní kompetencí. Tento tak řečený soud se v podstatě skládal jen z kanceláře a listiny rozhodců; listinu sestavily jednotlivé smluvní státy, z nichž každý směl na ni napsati nanejvýš čtyři jména osobností, vynikajících kompetencí odbornou i mravní; čl. 45 Úmluvy o pokojném vyřizování mezinárodních sporů pak stanovil způsob, jak se z této listiny sestaví v daném případě rozhodčí kolegium. Každá ze stran jmenuje dva rozhodce, z nichž jen jeden smí býti jejím příslušníkem. Všichni čtyři pak dohromady zvolí vrchního rozhodce (surarbitre). Neshodnou-li se, jmenuje jej třetí stát, stranami určený. Neshodnou-li se strany na tomto třetím státě, určí každá z nich jeden stát a ty dva pak jmenují vrchního rozhodce. Takto sestavený sbor rozhodců nalézá potom v čl. 51 a násl. přesně stanovený řád pro svoje řízení, inspirovaný dřívějšími návrhy Institutu mezinárodního práva, který by však strany mohly vzájemnou dohodou libovolně změniti nebo nepoužíti. O těchto předpisech procesních bude promluveno níže.
Bylo těžko dáti stranám větší volnost. Mělo to své výhody (velkou pružnost a možnost přizpůsobení se různým okolnostem rozepří), ale také značné nevýhody, zejména tu, že jurisdikce tohoto Dvora neskýtala žádných záruk pevnosti a důslednosti. Proto se také na druhé konferenci chtělo jíti dále. Bylo navrženo zřízení soudu se soudci stálými a nesesaditelnými. Návrh však narazil na velkou oposici; francouzská delegace proto navrhla řešení kompromisní: dosavadní primitivní soud by byl zachován pro spory politické a nový, opravdu stálý soud by byl příslušný ve věcech řečených právních (náhrady škody, interpretace smluv atd.). Systém byl sice přijat, na konec se však všechno rozbilo pro neshodu o jmenování stálých soudců. Bylo zastoupeno 44 států a každý by býval chtěl míti svého stálého soudce; poněvadž to nebylo možno, konference v tomto bodě ztroskotala. Myšlenka měla býti uskutečněna až r. 1920 ve Stálém dvoru mezinárodní spravedlnosti.
Stálý rozhodčí dvůr vykonal až do počátku světové války dílo celkem úctyhodné. Podle výpočtu Struppova rozhodl do r. 1914 ve 13 případech, jež mu byly předloženy. Některé z nich byly velmi ožehavé. Tak případ dluhů venezuelských z r. 1904, v němž byla zapletena, většina evropských velmocí a některé z nich dokonce již sáhly k blokádě venezuelského pobřeží (viz výše o úmluvě druhé Haagské konference, týkající se vymáhání smluvních dluhů, jež byla uzavřena v důsledku tohoto případu), případ kanadských lovišť mezi Spojenými státy a Velkou Britanií, mající za předmět rybolov, zejména však případ zběhů z Casablanky, který málem způsobil evropskou a světovou válku šest let před atentátem sarajevským. Běželo tu o několik zběhů z marocké Cizinecké legie, mezi nimi dva Němce, které zřízenci německého konsulátu v Casablance chtěli poslati lodí do Evropy. Bylo jim v tom zabráněno mocí příslušníky francouzské okupující armády. Francie si stěžovala na porušení práv okupanta, Německo na urážku svého konsulátu, jehož zřízenci byli zbiti. Rozhodčí nález dal částečně za pravdu oběma stranám a tak se podařilo odkliditi tento velmi hrozivý spor.
Takový jest celkový nárys vývoje arbitráže až do r. 1914, do počátku světové války. Rozmach myšlenky byl veliký: od r. 1907 do srpna 1914 bylo uzavřeno přes 70 nových arbitrážních smluv (z nich některé bez jakýchkoliv výhrad) a na 30 širších nebo užších kompromisárních doložek, takže v okamžiku vzplanutí světové války byl již celý svět pokryt hustou sítí více nebo méně přísných závazků, obsažených v 139 platících rozhodčích smlouvách a 154 kompromisárních doložkách (Politis). Arbitráž také vyřídila, zejména v novější době, mnoho mezinárodních sporů, často i důležitých a znepokojivých, předpokládala však vždycky odhodlání zúčastněných států k udržení míru. Chybělo-li u některé ze stran, pak nebylo pro ni místa. Také na počátku světové války se projevila snaha odkliditi původní spor srbsko-rakouský cestou řízení rozhodčího. Zejména Anglie se o to velmi zasazovala a Srbsko bylo hotovo tak učiniti. Ústřední mocnosti však byly rozhodnuty dáti přednost zbraním.
C. Vývoj myšlenky arbitráže od světové války. Po světové válce vyvstala ze živelné snahy lidstva po trvale zajištěném míru Společnost Národů. Nebylo to poprvé, co se podobná myšlenka objevila. Již dávno před tím myslitelé a státníci, mezi nejvýznačnějšími Jiří z Poděbrad, Sully, abbé de Saint-Pierre, Rousseau, Kant, sestavovali návrhy a plány na právní organisaci lidstva za účelem zajištění míru. A skoro po každé bylo v nich arbitráži vyhraženo důležité místo. Evropská universitas nebo congregatio Jiřího z Poděbrad, obecná rada Sully-ho, shromáždění zmocněnců Velkých spojenců abbého de Saint- Pierre, obecný sněm Jeremy Benthama, evropský sněm Williama Penna, stálý kongres J. J. Rousseau-a, to všechno byly instituce obdařené v myšlenkách svých autorů většími nebo menšími atributy rozhodčí spravedlnosti. Když na mírové konferenci stanuli sestavovatelé budoucího Paktu S-i n. před touto otázkou, do jaké míry má býti v nové soustavě mezinárodně- právní organisace uplatněna myšlenka mezinárodní arbitráže, projevily se mezi nimi dva směry. Směr kontinentální, t. j. států evropské pevniny, zastupovaný zejména Francií a jejím delegátem p. Léonem Bourgeois, a směr anglosaský, hájený Američany a Angličany. Směr první chtěl v podstatě učiniti z arbitráže hlavní osu celého budoucího systému. Byla by to arbitráž povinná, vztahující se na všechny spory mezi členskými státy, přecházející až v úplné mezinárodní soudnictví v pravém slova smyslu, neboť bylo pamatováno i na dokonalé sankce, mezinárodní armádu, která by v případě potřeby vynutila provedení vynesených rozhodnutí. S. n. by byla v této soustavě povýšena na skutečný nadstát, nadřízený státům členským. To se však právě nelíbilo Anglosasům, které odpuzoval zejména systém přesných sankcí, zavazující je předem k možné účasti na různých exekučních taženích proti vzpouzejícím se státům. Nezbylo nežli sáhnouti ke kompromisu mezi oběma směry.
Arbitráž mezi členy S-i n. zůstala zásadně jenom fakultativní. Čl. 13, odst. 1. Paktu to vyjadřuje takto: ,,Členové Společnosti jsou zajedno v tom, že vyskytne-li se mezi nimi spor, hodící se podle jejich mínění k rozsouzení rozhodčímu nebo soudnímu, a nemůže-li tento spor býti uspokojivě řešen cestou diplomatickou, předloží celou spornou věc rozhodčímu nebo soudnímu řízení.“ Slovy ,,podle jejich mínění” je otázka rozhodnuta jasně a nesporně. Hned na to jest však arbitráž prohlášena za zvláště vhodnou k vyřizování sporů právních, za něž jsou podle čl. 13, odst. 2. Paktu prohlášeny: rozepře o výklad smluv, rozepře o otázkách mezinárodního práva, spory o to, je-li dána nějaká skutečnost, která, jsouc prokázána, by zakládala porušení mezinárodního závazku, anebo spory o rozsah či o povahu náhrady, již jest dáti za takové porušení. Znamená to snad závazek členů Společnosti k povinné arbitráži alespoň v takto ohraničeném obvodu ? Otázka je sporná, a to pro velmi nepřesnou stylisaci tohoto druhého ostavce čl. 13, který zní takto: ,,Mezi těmi spory, jež se obecně hodí k rozhodnutí rozhodčímu nebo soudnímu, jsou za takové prohlášeny” — následuje uvedený již výpočet. Je možno tvrditi, že z tohoto textu plyne závazek členských států předkládati spory spadající do vypočtených kategorií k arbitráži ? Přihlédneme-li bedlivě k citované větě a k celému čl. 13, nelze se ubrániti závěru, že tu původcové Paktu měli asi na mysli závazek, ten však byl stylisticky tak podivuhodně rozmělněn, zejména slůvkem ,,obecně”, že je tu ponechána velmi znepokojivá možnost různého nebo zlovolného výkladu. Závazek tento byl ovšem od té doby upevněn dlouhou řadou bilaterálních smluv, uzavíraných mezi jednotlivými členy, fakultativní doložkou čl. 36 statutu Stálého dvora a Generálním aktem ženevským, přesto však jest litovati této základní nepřesnosti Paktu.
Odst. 3 cit. článku uznává příslušnost všech rozhodčích soudů, jež by si státy mezi sebou zřídily, a připojuje k nim s jakousi nabídkou subsidiárnosti Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti. Dokazuje tak implicite základní prvek arbitrážní v kompetenci Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, instituci to ovšem vůči obvyklým rozhodčím soudům značně zdokonalené po mnoha důležitých stránkách. V posledním, 4. odst. čl. 13 se členské státy zavazují prováděti vynesené rozhodčí nálezy bona fide a nesáhnouti k válce proti státu, který se jim podrobí; v případě, že by je některý z nich neprovedl, stanoví tu Pakt, že Rada S-i n. navrhne vhodná opatření k zajištění účinnosti nálezu. Ustanovení toto má představovati sankce; je to ovšem jenom náběh k sankcím, neboť Rada jenom ,,navrhuje” a státy mohou zřejmě jejím návrhům nevyhověti.
Tolik stanoví Pakt S-i n. o arbitráži mezi svými členy. Přínos jeho do celé otázky by bylo možno shrnouti do pěti bodů: 1. Prohlásil, byť i způsobem málo přesným a neuspokojivým závazek povinné arbitráže ve sporech povahy právní.
2. Pominul klausuli životních zájmů a národní cti, před válkou tak často zdůrazňovanou, která dnes již snad úplně vymizela. 3. Stanovil v čl. 12 odst. 2. způsobem povšechným, že rozhodčí nález má býti vždycky vynesen bez zbytečných průtahů, ,,ve lhůtě přiměřené” (délai raisonnable).
4. Učinil po prvé v positivním mezinárodním právu náběh k organisovaným sankcím. 5. Rozhodl v čl. 14 o zřízení Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti a umožnil tak uskutečnění toho, na čem II. Haagská konference ztroskotala. Přes tyto pozoruhodné vymoženosti vyhradil však Pakt v celkové své soustavě arbitráži místo až druhé. Vrcholem jeho systému řešení mezinárodních sporů není čl. 13, nýbrž čl. 11 a hlavně 15 a násl., upravující zvláštní řízení před Radou. Bylo to v podstatě vítězství směru anglosaského. Směr druhý, kontinentální, však proto neodzbrojil. Přešel k novému náporu na prosazení svých myšlenek r. 1924, kdy byl vypracován Protokol o pokojném řešení mezinárodních sporů, nazvaný ,,Protokolem ženevským". Protokol tento se vracel znovu k myšlence arbitráže jakožto nejvyššímu způsobu řešení mezistátních rozepří, nejen právních, ale i politických, a budoval nad Paktem S-i n., který, jak známo, na několika místech připouští zcela legální válku, důmyslnou nadstavbu, v níž by pomocí rozhodčího řízení a náležité soustavy sankcí byly i tyto otvory mírové organisace ucpány. Zdálo se již, že toto úsilí bude korunováno zdarem, neboť i anglická vláda Labour Party se zdála návrhu nakloněna. Tu však došlo v Anglii ke značnému vnitropolitickému vývoji, parlament byl rozpuštěn a nové volby nastolily vládu konservativní, která zaujala staré anglosaské stanovisko a návrh zamítla. Byla tak zničena jedna z největších poválečných příležitostí k dobudování dokonalé celkové právní organisace světa (srov. též heslo ,,Společnost národů“).
Částečnou náhradou za Ženevský protokol byly rok na to sjednány regionální, západoevropské dohody locarnské. S hlediska vývoje arbitráže přinesly i ony několik novot. Především upevnily mezi signatárními státy závazek čl. 13 Paktu o předkládání sporů právních k arbitráži. Mezi Německem a jeho sousedy byl v nich tento závazek dokonale na jisto postaven a sporům právním se tu dostalo definice. Jsou to spory, při nichž ,,by si strany vzájemně upíraly nějaké právo“. Definice tato sice vlastně jen zahaluje do nového roucha odst. 2. čl. 13 Paktu, neboť locarnské arbitrážní smlouvy také hned výslovně prohlásily, že pod ní budou spadati zejména případy vytčené na tomto místě Paktu, jest v ní však spatřovati pokrok proti pouhému výpočtu (nejasně roztažitelnému pomocí slůvka ,,obecně“). Najdeme ji také použitu v Generálním aktu ženevském a v mnoha jiných pozdějších smlouvách (případně se stylisačními odchylkami; tak ve smlouvě holandsko-československé z r. 1929 č. 141/1930 Sb. je tato definice v čl. 2, odst. 1. vyjádřena takto;,,spory .. . mající za předmět právo tvrzené jednou z Vysokých Smluvních stran a popírané druhou"). Konečně poslední novotou dohod locarnských bylo zavedení fakultativního řízení smírčího před řízením rozhodčím, kdežto před spory politickými, povinné arbitráži nepodléhajícími, je toto smírčí řízení povinné. Všechny tyto vymoženosti byly uloženy do čtyř shodných rozhodčích smluv mezi Německem na straně jedné a Československem, Francií, Belgií a Polskem na straně druhé. Smlouvy tyto zůstaly v platnosti i když v říjnu 1933 Německo vystoupilo ze Společnosti Národů; Rýnský pakt však byl dne 7. III. 1936 německou vládou způsobem jednostranným a smlouvě odporujícím vypověděn.
R. 1928 byl vypracován a Shromážděním S-i n. schválen Generální akt ženevský, Genesi a účel tohoto aktu (lépe by bylo říkati paktu, neboť je to multilaterální smlouva, uzavřená na 5 let mlčky obnovitelných) by bylo možno nastíniti takto: od doby Paktu S-i n. rozmnožily se mezi státy velmi značně nejrůznější smlouvy obsahující závazky o řešení mezinárodních sporů arbitráží, řízením smírčím nebo soudním před Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti, závazky jak dvoustranné, vížící jen dva státy, tak i vícestranné (o fakultativní doložce Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti viz níže). Síť těchto závazků stala se do té míry složitou, že se v některých případech mezi státy mohly i zdvojnásobiti (na př. státy A a B uzavřely spolu smlouvu o řízení rozhodčím a soudním, podřizující právní spory, jež by mezi nimi vznikly, zásadně kompetenci Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti a potom oba ještě přistoupí k fakultativní doložce čl. 36 statutu tohoto Dvora), na druhé straně však přece jenom ještě vykazuje značné mezery. Generální akt má právě za účel ucpati pokud možná tyto mezery, a to jak v oboru řízení rozhodčího, tak i smírčího a soudního. Jeho povaha je subsidiární. Ponechává v platnosti všechny zvláštní smlouvy rozhodčí a smlouvy o řízení smírčím nebo soudním, uzavřené před ním nebo i po něm, a hledá svůj účel v tom, že kdyby vznikl spor mezi dvěma státy, jež mezi sebou nemají žádného podobného smluvního závazku, dojde aplikace aspoň Generální akt, jsou-li oba státy jeho signatáři. Naděje na dosažení tohoto účelu je ovšem zmíněna tím, že státy mohou přistoupiti pouze k částem Aktu, jakož i tím, že mohou z jeho závaznosti vyjmouti určité kategorie sporů vytčené v čl. 39. Jsou to: 1. spory předcházející svým vznikem přístupu jedné nebo druhé svářící se strany ke Generálnímu aktu; 2. spory, v nichž mezinárodní právo uznává výlučnou kompetenci dotčeného státu; 3. jakákoliv záležitost nebo kategorie záležitostí, jež přistupující strana přesně vymezí a z aplikace Generálního aktu výslovně vyjme.
Aby lépe dosáhl naznačeného svého účelu a aby shromáždil co možná největší počet signatářů, vyhýbá se Generální akt co možná novotářství a snaží se ve svých ustanoveních spíše petrifikovati a ustáliti právní formule, jichž bylo v poslední době prakticky ve smlouvách mezi jednotlivými státy nejvíce používáno. Tak jako haagské Úmluvy o pokojném řešení mezinárodních sporů vlastně namnoze jen kodifikovaly a stabilisovaly obyčejové mezinárodní právo, jež se v tomto oboru vytvořilo v průběhu XIX. stoh, snaží se i Generální akt zachytiti poválečné tendence a realisace na poli pokojného řešení rozepří mezistátních. Po této stránce zvláště hojně čerpá z arbitrážních smluv Locarnských, z nichž, jak jsme již viděli, přejímá definici sporů právních, předpis o povinném řízení smírčím při sporech politických a nepovinném při sporech právních a jiné.
Jaké jsou závazky přejímané signatáři Aktu ? Jsou dosti značné, čímž lze vysvětliti instituci výhrad čl. 39, která má právě za účel zmírniti obavy států před závazky Aktu. Závazky tyto jsou různé, podle toho běží-li o spor právní či neprávní. Běží-li o spor, v němž si strany vzájemně upírají nějaké právo, tedy o spor právní, mohou se státy především shodnouti na řízení smírčím; toto jest pouze fakultativní. Nedojde-li k němu, anebo ztroskotá-li, musí býti. spor předložen k rozsouzení Stálému dvoru mez národní spravedlnosti, což se může státi přímou žalobou jedné strany. Může tedy podle čl. 19 Aktu jeden ze svářících se států pohnati druhý přímo před Stálý dvůr. Strany by se však mohly shodnouti na tom, že vhodnějším forem pro jejich právní spor bude nějaký rozhodčí soud. V takovém případě bude kompetentním tento rozhodčí soud a čl. 17 Aktu jeho příslušnost uznává. Jinak však, v zásadě, vyhražuje Akt arbitráži jen spory neprávní. Spory politické. Arbitráž je tu povinná a předchází jí povinné řízení smírčí.
Z naznačeného plyne, že závazky převzaté jednotlivými signatáři Generálního aktu mohou jíti velmi daleko. Mezi dvěma státy, přistoupivšími k celému Generálnímu aktu (podle čl. 38 lze přistoupiti také jen částečně, na př. jen ke kapitolám, zavazujícím k řízení smírčímu a soudnímu) a nestanovivšími žádné výhrady — po př. ve sporech, v nichž se tyto výhrady neuplatňují — vylučuje Generální akt sáhnutí ke zbrani. Spory právní budou rozhodnuty Stálým dvorem, spory politické arbitráží; válka jest zapověděna. Je tedy zřejmo, že v mezích současných mezinárodních možností bylo v Generálním aktu dosaženo pozoruhodného kroku ku předu. Způsobem velmi elastickým bylo umožněno státům zavázati se v širokém rámci tohoto Aktu k povinnému pokojnému řešení, bez jakékoliv možnosti úniku a sáhnutí k válce, takových sporů, které se podle názorů jednotlivých signatářů již nyní k tomu hodí.
Pokud se týče ustanovení Aktu, věnovaných arbitráži, jest při nich zvláště vyzdvihnouti pozoruhodnou soustavu záruk, jimiž Akt rozhodčí řízení obklopil. Strany by se mohly neshodnouti o dosahu výjimek, jež si vyhradily, nebo o kvalifikaci sporu: jedna by tvrdila, že jde o spor právní, druhá, že jde o spor politický. V takových případech rozhodne podle čl. 41 Aktu o těchto sporných bodech Stálý dvůr. Mohlo by se státi, že zlovolná strana bude činiti obtíže s jmenováním členů rozhodčího soudu; pak je jmenuje v poslední instanci předseda Stálého dvora nebo nejstarší z jeho členů. Mohlo by se státi, že zlovolná strana bude sabotovati sjednání kompromisu; pak ji druhá strana může podle čl. 27 po uplynutí 3 měsíců pohnati před rozhodčí soud přímou žalobou. Ba někteří spisovatelé jeví dokonce snahu vyvozovati z čl. 41, že Generální akt přiznává Stálému dvoru určitou kompetenci přezkoumávací vůči nálezům soudů rozhodčích, a to v případě překročení kompromisu (exces de pouvoir). Pozoruhodné po této stránce jsou rovněž čl. 31 a 32 Generálního aktu, opakované před ním i po něm v mnoha bilaterálních smlouvách, a stanovící, kterak jest si počínati v případě, kdy sporná věc musí býti především rozsouzena vnitrostátními soudy jedné ze stran a kdy rozhodnutí vnitrostátních orgánů nelze již měniti (na př. rozsudek Nejvyššího soudu).
Ve všech těchto bodech, jež bývaly vždycky zvláště choulostivými stránkami rozhodčího řízení, přináší Generální akt řešení velmi rozumná a bezpečná, takže jest jej považovati za jeden z nejpozoruhodnějších mezníků ve vývoji mezinárodní arbitráže. Ve snaze po stabilisaci a co možná největším rozšíření výsledků dosažených v Generálním aktu vypracoval ženevský Výbor pro arbitráž a bezpečnost, z jehož porad Generální akt vyšel, ještě 6 vzorných smluv, které by jednotlivým státům sloužily za model k uzavírání zvláštních smluv mezi sebou. První tři z nich, dvoustranné, se týkají výlučně pokojného řešení sporů (smlouvy a), b), c), tři ostatní jsou předlohami d) hromadné smlouvy o vzájemné pomoci, e) hromadné smlouvy o neútočení, f) dvoustranné smlouvy o neútočení). Vzor a) má na zřeteli pokojné řešení všech sporů mezi dvěma státy kombinovaným použitím řízení smírčího, rozhodčího a soudního (před Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti) a jeho dosah jest obdobný se závazky Generálního aktu (celého a bez výhrad), převedenými ovšem ve smlouvu dvoustrannou. Signatární státy se podle smlouvy a) zavazují k obligatornímu řízení soudnímu před Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti v případě sporu právního (leda že by daly přednost arbitráži i pro spory právní) a k povinnému řízení rozhodčímu v případě sporu politického. Předběžné řízení smírčí jest v prvním případě fakultativní, v druhém povinné. Československo použilo tohoto vzoru již ve 4 případech, ve smlouvách s Norskem ze dne 9. IX. 1929, č. 101/1930 Sb., s Lucemburskem ze dne 18. IX. 1929, č. 142/1930 Sb., s Řeckem (jíž jsou předeslány ještě oba články Paktu Briand- Kellogova) ze dne 8. VI. 1929, č. 157/1930 Sb., a s Belgií ze dne 23. IV. 1929, č. 25/1931 Sb. Kromě toho se r. 1929, na konferenci na Štrbském Plesu, dne 21. V. Malá Dohoda shodla na trojstranném vlastním generálním aktu o pokojném řešení všech vzájemných sporů, kterýžto generální akt Malé Dohody je v podstatě také kopií vzorné smlouvy a), přizpůsobené pro tři signatáře (u nás byl publikován pod č. 174/1929 Sb.).
Druhý model smlouvy b) je nazván smlouvou o řízení soudním, rozhodčím a smírčím. (Při publikování v československé Sbírce zákonů a nařízení není těchto původních názvů náležitě dbáno a bývají namnoze stejným způsobem označovány i smlouvy uzavřené podle vzoru a), které by se správně měly jméno váti smlouvami o pokojném řešení všech mezinárodních sporů.) Systém smlouvy b) zavádí pro spory právní tentýž způsob řešení jako vzor a), t. j. povinné řízení před Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti, leda že by byla dána přednost soudu rozhodčímu, a fakultativní předběžné řízení smírčí. Při sporech politických se však spokojuje jen s povinným řízením smírčím; pro případ, že by nevedlo k cíli, odkazuje čl. 24 této předlohy prostě na řízení před Radou S-i n. podle čl. 15 resp. 17 Paktu. Čsl. republika uzavřela podle tohoto vzoru až dosud tři smlouvy: s Estonskem ze dne 9. VII. 1929, č. 71/1930 Sb., s Litvou ze dne 8. III. 1930, č. 65/1931 Sb., a s Finskem ze dne 2. X. 1929, č. 88/1931 Sb. Konečně třetí druh smluv c) je nejméně dalekosáhlý a předvídá pouze povinné řízení smírčí při všech rozepřích. Československo jej dosud nepoužilo. Za to však máme ještě z doby před Generálním aktem, a i z doby po něm, několik rozhodčích smluv jiných, které stylisací poněkud odlišnou docházejí k závazkům obdobným těm, jež jsou obsaženy v předlohách Generálního aktu, najmě ve smlouvách typu a) a b).
Tak k závazkům smlouvy typu a) docházejí rozhodčí smlouvy mezi Čsl. republikou a Španělskem ze 16. XI. 1928, č. 18/1930 Sb., Švýcarskem z 20. IX. 1929, č. 104/1930 Sb., Dánskem z 30. XI. 1926, č. 7/1928 Sb. a Polskem z 23. IV. 1925, č. 175/1926 Sb. Dvě první předvídají pro spory právní povinné řízení soudní před Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti (leda že by strany daly přednost řízení rozhodčímu) a pro spory politické povinné řešení rozhodčí (leda že by strany daly zase přednost řízení soudnímu). Obě posléze jmenované pak stanoví pro všechny spory bez výjimky povinné řízení rozhodčí (fakultativně však připouštějí řízení soudní); smlouva s Polskem z toho vyjímá výslovně a rozhodně spory territoriální. Při této příležitosti vzpomeňme také Francie, s kterou sice nemáme zvláštní arbitrážní smlouvy, ale čl. 6 spojenecké a přátelské smlouvy francouzsko-československé z 25. I. 1924 — fungující jako jakási všeobecná kompromisární doložka—stanoví, že všechny spory, které by mezi oběma mocnostmi vznikly, budou v duchu Paktu S-i n. předloženy buďto Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti nebo rozhodcům. Smlouvám typu b) by odpovídaly smlouvy s Německem ze 16. X. 1925 (Locarno), č. 215/1926 Sb. a se Švédském z 2.1. 1926, č. 176/1926 Sb. Vyznívají v závazek povinného řešení sporů právních způsoby stejnými jako u kategorie předešlé, při sporech politických se však spokojují s tím, že — pomlčíme-li o povinném řízení smírčím — odkazují pouze na čl. 15 Paktu S-i n. Od nich se poněkud liší smlouvy s Nizozemskem ze 14. IX. 1929, č. 141/1930 Sb. a Tureckem ze 17. III. 1931, č. 167/1932 Sb., a to tím, že u sporů politických končí prostě povinným řízením smírčím, a o čl. 15 Paktu S-i n. se už výslovně nezmiňují, a smlouva s Rakouskem ze dne 5. III. 1926, č. 177/1926 Sb., která pro spory politické předpisuje povinné řízení smírčí, načež stanoví, že ztroskotá-li toto řízení, ,,pokusí se strany dohodnouti se o předložení věci Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti” (čl. 18). Sem by bylo zařaditi také rozhodčí smlouvu se Spojenými státy ze 16. VIII. 1928, č. 73/1929 Sb., která určuje rozhodčímu řízení pouze spory právní (definované jako ,,rozepře ... do nichž upadnou Vysoké Smluvní Strany v důsledku právního nároku vzneseného jednou proti druhé na základě smlouvy nebo jinak ... a které jsou ve své podstatě rozsouditelné proto, že jest při nich možnost rozhodnutí uplatněním zásad, práva nebo spravedlivé slušnosti”); z nich však čl. II vyhražuje ještě čtyři pozoruhodné výjimky. Je to jediná z československých rozhodčích smluv, která svým nevelkým dosahem a značnou nedokonalostí připomíná arbitrážní smlouvy předválečné. Konečně zvláštní konstrukci má také smlouva s Lotyšskem ze dne 11. X. 1933, č. 12/1935 Sb., která sice v čl. 1 a 2 podřizuje řízení rozhodčímu nebo smírčímu všechny spory mezi oběma státy, v čl. 17 však, kde tato obligace jest blíže precisována, mluví jen o sporech právních, kdežto při sporech politických upravuje pouze řízení smírčí (leda že by ovšem i na tyto spory bylo vztahováno ustanovení čl. 17, odst. 2.).
V tomto pozoruhodném rozmachu myšlenky arbitráže v poválečné době, jenž se jeví v Generálním aktu a ve smlouvách jednotlivými státy uzavíraných, jest se zastaviti, pro jejich zvláštní zajímavost, u tří velkých mezinárodních procesů resp. tří souhrnů procesů, které daly v oboru rozhodčího soudnictví podnět k mnoha diskusím. Chceme mluviti o sporech mezi Maďarskem na straně jedné a Československem, Rumunskem a Jugoslávií na straně druhé o pozemkové reformy, jež byly vedeny před smíšenými rozhodčími soudy, zřízenými podle ustanovení mírové smlouvy trianonské. Podobné smíšené rozhodčí soudy byly zavedeny všemi poválečnými mírovými smlouvami mezi mocnostmi vítěznými a mocnostmi poraženými k vyřízení soukromoprávních nároků, vzniklých za světové války příslušníkům jednotlivých těchto států vůči státům nepřátelským; největší jejich zajímavost s hlediska rozhodčího řízení spočívala v tom, že interesovaní jednotlivci mohli před nimi vystupovati jako strany. O důležitosti těchto soudů (jejichž myšlenka není nikterak nová, neboť na př. již ve smlouvě z 20. XI. 1815, likvidující dluhy francouzského císařství v Evropě, najdeme jejich předobraz) svědčí, že jenom smíšený rozhodčí soud francouzsko-německý rozhodl ve sporech o celkové hodnotě více nežli dvou miliard franků.
Ve zmíněných procesech tak řečených maďarských optantů běželo o výklad několika článků trianonské smlouvy, zejména jejího čl. 250, z nichž se Maďaři snažili vyvoditi pro své příslušníky, majitele rozsáhlých statků v jednotlivých částech bývalého Uherska, zvláštní postavení při provádění pozemkových reforem v nově vytvořených státech. Tyto státy však namítaly, že pozemková reforma nespadá pod ustanovení dotčených článků trianonské smlouvy, a že tudíž smíšené rozhodčí soudy se věcí nemohou zabývati. Přední časově a také rozhodující úloha při hájení této myšlenky připadla Rumunsku, které zorganisovalo ve prospěch své these úplný plebiscit odborníků mezinárodního práva a když smíšený rozhodčí soud odmítl přesto jeho předběžnou námitku nepříslušnosti, sáhlo dokonce k odvolání svého národního soudce. Příkladu rozhodčího soudu rumunsko- maďarského následoval i smíšený rozhodčí soud československo-maďarský, a prohlásil se výrokem ze dne 31. I. 1929 za příslušný. V celé záležitosti však mezi tím počínala nabývati vrchu stránka politická nad právnickou, věcí rumunsko-maďarskou se zabývala Rada Společnosti národů a na konec byl celý komplex středoevropských pozemkových reforem a nároků maďarských příslušníků proti nim uveden na přetřes dvou reparačních konferencí Haagských z r. 1929—1930, kde bylo pro ně nalezeno kompromisní řešení politické. Příslušnost smíšených rozhodčích soudů byla sice uznána, nároky maďarských žalobců však mají býti uspokojovány ze dvou mezinárodních agrárních fondů s celkovou dotací přes 300 milionů zlatých korun (viz o tom blíže v hesle ,,Reparace“). S hlediska mezinárodní arbitráže jest v těchto dohodách (podepsaných v Paříži dne 28. IV. 1930) nejpozoruhodnějším ustanovení, podle něhož jest možno odvolati se z některých rozsudků smíšených rozhodčích soudů ke Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti. Možnost odvolání přísluší jednotlivým vládám do tří měsíců od vynesení nálezu.
U tohoto náběhu k hierarchisaci mezinárodního soudnictví (viz o tendencích mezinárodněprávní teorie v tomto směru S. Rundstein, ,,La C. P. J. I. comme instance de recours“ v ,,Academie de Droit International, Recueil des cours“, 1933), který lze s určitého hlediska považovati za vyvrcholení poválečného vývoje rozhodčího řízení mezi státy, je možno zastaviti náš historický nástin postupu principu mezinárodní arbitráže, abychom nyní přihlédli blíže k formální stránce rozhodčího procesu.
D. Formální stránka rozhodčího řízení. Vývoj samotného principu arbitráže se nemohl obejiti bez současného vývoje příslušných norem procesních; klade se při nich celá řada velmi důležitých otázek, počínajíc tou nejprvotnější: co jest základem a východiskem rozhodčího řízení ? Po stránce formální je to smlouva, do které strany vtělí a v ní vyjádří svou ochotu vyříditi určitý spor cestou arbitráže. Smlouva tato se nazývá kompromis. Dohoda tato váže především strany (plyne z ní také logicky, že subjekty mezinárodní arbitráže mohou býti zásadně jenom osoby mezinárodního práva, t. j. prakticky státy), a to k tomu, aby spor zahájily a rozhodčímu výroku se podrobily, pak však také rozhodce, který se musí držeti striktně v mezích kompromisem mu vytčených a nemůže nikdy rozhodovati ultra petita partium. Jeho autorita plyne z vůle stran, vyjádřené v kompromisu, a proto také končí tam, kde končí tato vůle. Na druhé straně pak kompromis není myslitelný bez tohoto vyjádření vůle, neboť ta jest jeho essentiale negotii; k němu se může družiti řada ustanovení jiných, týkajících se způsobu řízeni, jmenování rozhodců atd., ta jsou však podružná. Zásady tyto jsou zcela jasné, pokud běží o kompromis sjednaný pro nastalý už spor, o arbitráž osamocenou. Poněkud se však komplikují, přeneseme-li je na arbitráž institucionelní čili povinnou, předem ujednanou v kompromisární doložce nebo v arbitrážní smlouvě. Zde jest nutno zavésti rozlišení mezi vůlí samotnou, t. j. ochotou stran předložiti k arbitráži to, co jest nebo bude mezi nimi sporné, a ohraničením sporné věci. V kompromisu, sjednaném při arbitráži osamocené, jest obsaženo obé současně. Naproti tomu v kompromisární nebo arbitrážní smlouvě jest vůle, jako taková, vyjádřena předem, in eventum, na dobu platnosti doložky nebo smlouvy. Naskytne-li se pak. nějaká předvídaná otázka, sjednávají sice strany také dohodu, v té však pouze jaksi formují vůli vyjádřenou předem a stanoví meze, v nichž se má uplatniti, t. j., v nichž má rozhodčí soud rozhodnouti. Terminologicky nepřesně bývá i tato dohoda nazývána kompromisem. Zcela oprávněně se různí autoři snažili vynalézti pro ni označení jiná; mezi nimi zejména Barclay-ův termín ,,protocol of submission” jest uznati za velmi výstižný. Nejlepším potvrzením správnosti těchto teoretických úvah jest prakse států v ohledu parlamentní ratifikace. Kdežto kompromis při arbitráži osamocené jest vždycky, jako řádná mezinárodní úmluva, předkládán k ratifikaci parlamentu, stačí při arbitráži institucionelní ratifikace kompromisární doložky, pokud se týče arbitrážní smlouvy. ,,Kompromisy“ pozdější, pro jednotlivé předvídané případy, sjednává už exekutivní moc sama. Výjimka, potvrzující jen toto pravidlo, jest ovšem možná. Tak Spojené státy, kde senát má vyhraženy rozsáhlé pravomoci v oboru zahraniční politiky, vkládají do svých arbitrážních smluv výslovné ustanovení, že každá pozdější zvláštní dohoda o jednotlivých případech bude uzavřená presidentem ,,dle rady a se souhlasem senátu“ (viz čl. I., odst. 2 arbitrážní smlouvy mezi Čsl. republikou a USA. ze dne 16. VIII. 1928, č. 73/1929 Sb.). Tím se ovšem rozhodčí smlouvy Spojenými státy uzavírané scvrkují s jejich strany na jakousi úmluvu o budoucích úmluvách.
Prakse naznačených nepravých kompromisů při institucionelní arbitráži měla od počátku jednu velkou nevýhodu. A to tu, že dávala zlovolnému státu dosti širokou možnost, aby oddalováním nebo znemožňováním dohody paralysoval svůj původní smluvní závazek. Tomu se dnes odpomáhá dvěma způsoby. Generální akt ženevský ve svém čl. 27 stanoví, že nebude-li kompromis uzavřen do tří měsíců od zřízení rozhodčího soudu, může býti spor před tento soud vznesen podáním kterékoli ze stran. Naproti tomu některé jiné smlouvy bilaterální stanoví, že nedojde-li k dohodě do určité doby, může jedna strana pohnati druhou přímo před Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti. Toto opatření druhé lze nalézti již v arbitrážních smlouvách Locarnských a došlo velkého rozšíření; z 18 dvoustranných rozhodčích smluv, uzavřených Čsl. republikou do r. 1935, jest obsaženo ve čtrnácti. Náběh k odstranění této nesnáze byl učiněn ostatně už v Haagu r. 1907; čl. 53 a 54 tamní Úmluvy předvídají některé případy, kdy by Stálý rozhodčí dvůr mohl sám vypracovati potřebný ,,kompromis" a ještě některé poválečné rozhodčí smlouvy (tak španělsko-česko- slovenská z r. 1928, č. 18/1930 Sb. ve svém čl. 20, odst. 2, nebo švýcarsko-československá z r. 1929, č. 104/1930 Sb. v čl. 19, odst. 2) recipují toto ustanovení.
Byl-li kompromis řádným způsobem stranami sjednán, vyvstává otázka jeho provedení. Tím jest pověřen rozhodčí soud, jehož složení může býti velmi různé. Může sestávati pouze z osoby jediné, jakéhosi samorozhodce, jak tomu často bylo, když za rozhodce bývali vybíráni panovníci nezúčastněných států. Prakse tato pomalu vymizela; tito korunovaní rozhodcové nestudovali obyčejně spornou otázku sami, nýbrž pověřovali tím kompetentnější právníky nebo diplomaty. A tu převládl názor, že bude lepší vybírati rozhodce z těchto kruhů přímo, tak aby mohli rozhodovati pod svou odpovědností vlastní a nikoliv skryti za autoritou panovníkovou. Od té doby pravidlem v mezinárodním rozhodčím soudnictví jest, že soud bývá složen kolegiálně, a to v počtu lichém. Soustava tato jest zdokonalením původně amerických smíšených komisí, obyčejně počtem sudých, neboť oba svářící se státy do nich jmenovaly každý stejný počet členů, obyčejně jednoho nebo dva. Komise se snažily spornou věc rozhodnout!, pakliže se však hlasy rozdělily stejným počtem, nezbylo než-li povolati lichého vrchního rozhodce (surarbitre, umpire, ve starém českém právu se mu říkalo obman nebo ubrman) s dirimujícím hlasem. Buď ho zvolila komise sama nebo se na něm dohodly státy, anebo jej konečně daly jmenovati některému státu třetímu nebo osobě nezúčastněné.
Povšimněme si hned při těchto smíšených rozhodčích komisích jedné povážlivé vlastnosti, která v nich došla zvlášť velkého rozšíření a které se arbitráž nikdy nemohla dokonale zbaviti. Je to sklon nedávati nikdy zúplna nebo z příliš velké části za pravdu jedné z obou stran, takže rozsudek vlastně nabývá často nádechu jakéhosi autoritativně vyřčeného smíru. U smíšených rozhodčích komisí mělo to původ v tom, že jejich členové byli jmenováni státy a že se tudíž při své soudcovské funkci cítili chtě nechtě do určité míry také zástupci svých států. A poněvadž jich byl na obou stranách stejný počet, musili se vlastně, chtěli-li věc rozhodnouti bez vrchního rozhodce, spíše shodnouti na diplomatickém narovnání nežli vypracovat! přísně právnický soudní rozsudek. V dnešní době se systém arbitrážního soudu zdokonalil po té stránce, že neutrální vrchní rozhodce není už obyčejně jenom eventuelním členem rozhodčího kolegia, dirimujícím až v případě neshody, nýbrž řádným a stálým jeho členem od počátku, jemuž dokonce podle čl. 57 haagské Úmluvy z r. 1907 ipso iure přísluší předsednictví ve sboru rozhodců. V tomto sboru může býti neutrálních rozhodců také více (viz shora složení rozhodčího soudu v případě ,,Alabamy"), téměř vždycky však tam jsou také členové jmenovaní oběma stranami z jejich příslušníků. Tito se ovšem nacházejí zase ve vylíčené těžké situaci a často u nich nabývá převahy úloha zástupce strany nad funkcí rozhodce. Tak tomu bylo zejména příliš často u trojčlenných smíšených rozhodčích soudů poválečných smluv, kde se pak zase docházelo k tomu výsledku, že neutrální předseda, na němž fakticky ležela veškerá tíha a odpovědnost rozhodnutí, se příliš často opatrně snažil dáti za pravdu z části oběma stranám. Jediným lékem této dosti značné vady rozhodčího řízení jest dáti většinu rozhodcům neutrálním, anebo dáti přednost fóru Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti. K prvnějšímu z těchto prostředků se přiklonil Grenerální akt ženevský, který ve svých čl. 21—23 stanoví, že v nedostatku jiné dohody mezi stranami budou míti rozhodčí soudy podle něho zřízené pět členů. Strany z nich jmenují po jednom ze svých příslušníků. Druzí dva a vrchní rozhodce budou jmenováni vzájemnou dohodou z cizinců; nedojde-li k dohodě do tří měsíců, jmenuje je třetí mocnost, určená vzájemnou dohodou; nedojde-li k dohodě o této mocnosti, jmenuje každá strana jeden stát a ty dva se dohodnou spolu o jmenování zbývajících rozhodců; nedohodnou-li se do tří měsíců ani ony, jmenuje tyto rozhodce předseda Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti nebo jeho nejstarší člen. V čl. 34 má Generální akt ženevský zvláštní ustanovení o složení soudu v případě sporu mezi více nežli dvěma stranami; Generální akt Malé Dohody z r. 1929, který jest, jak jsme už viděli, sestaven podle vzorné smlouvy Generálního aktu ženevského typu a), přejímá tato ustanovení ve svém čl. 32 pro případ sporu, jenž by vznikl mezi všemi třemi státy Malé Dohody.
Jinak však způsob složení rozhodčího soudu a jmenování rozhodců může býti nejrůznější. Úmluva druhé Haagské konference o tom mluví v čl. 55—58 a v čl. 45 stanoví, kterak jest postupovati v případě, že se arbitrážní soud sestavuje z listiny soudců Stálého rozhodčího dvora (viz o tom výše, sub B). Funkce rozhodce jest podle Úmluvy dobrovolná a nikdo nemůže k ní býti nucen. Přijal-li ji však, musí ji v zásadě vyplniti až do konce; může se jí sice vzdáti, ale jen z vážné příčiny. Rozhodcové jsou neodvislí a nesesaditelní; to platí stejnou měrou i o soudcích stranami jmenovaných, třebas by jejich neodvislost, jak jsme viděli, nebyla v praksi zcela absolutní. V případě odpadnutí některého rozhodce, bude jeho nástupce jmenován stejným způsobem jako byl jmenován odpadlý. Čl. 46, odst. 4 Úmluvy přiznává členům rozhodčího soudu diplomatické immunity po dobu jejich funkce, nikoliv však v jejich vlasti.
Výběr rozhodců jest po sjednání kompromisu druhou nejdůležitější otázkou rozhodčího řízení a proto jest mu vždycky věnována značná pozornost. Dává však i on zlovolným státům velkou příležitost k tomu, aby odmítáním dohody nebo nejmenováním svých rozhodců paralysovaly celé rozhodčí řízení. Tak jako u kompromisu, bylo by tomu dnes možno odpomoci tím, že se stranám vyhradí možnost pohnati druhou stranu, činí-li svévolné potíže, přímo před Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti. Mnoho rozhodčích smluv Čsl. republikou uzavřených pamatuje na tento prostředek, doporučovaný ostatně také vzornými předlohami Generálního aktu a) a b), a používá ho. Stejně ho používá i Generální akt sám při sporech právních (v čl. 19), při sporech politických však naproti tomu řeší tuto otázku složitým mechanismem čl. 21—23, jejž jsme vylíčili výše; podobnou cestu volí i čl. 15 smlouvy polsko-československé č. 175/1926 Sb.
Třetím bodem v pořadí důležitosti při arbitrážním řízení jest otázka právních norem, jež mají býti aplikovány. Podle definice obsažené v čl. 37 haagské Úmluvy jest arbitráž rozhodováním mezinárodních rozepří soudci, jež si strany vyvolí, a ,,na podkladě šetření práva“. Definice tato tedy stanoví zásadu, že arbitrážní soud se musí říditi právem. Povšimněme si, že je tu v tomto bodě značný rozdíl mezi rozhodčím řízením mezinárodním a rozhodčím řízením mezi jednotlivci, jež se vyskytuje v různých státech jako instituce vnitrostátním právem uznávaná (viz §§ 577 a násl. našeho civ. ř. s.). Kdežto jednotlivci se pravidlem utíkají k rozhodcům proto, aby se vyhnuli kompetenci řádných soudů a aby jejich spor byl rozhodnut spíše podle spravedlivé slušnosti (ekvity) než-li podle striktního práva, sahají státy naopak k arbitráži obyčejně právě za tím účelem, aby jejich rozepře došla rozsouzení právního. Zajímavým způsobem se tak sbližují oblasti práva vnitrostátního a mezinárodního: kdežto uvnitř státu, kde je pevně nastolena vláda práva, se pociťuje určitá potřeba větší volnosti, snaží se naproti tomu mezinárodní společenství, v němž volnost jest až dodnes ještě příliš velká, postaviti aspoň určité obory pod režim právní. Takový jest účel obou institucí; při tom jest ovšem vzhledem k povaze arbitráže zcela dobře možno, že jednotlivci pověří svého rozhodce, aby nalezl na podkladě práva, právě tak jako je možno, jak uvidíme níže, aby se státy dohodly v kompromisu o tom, že rozhodčí soud může rozhodovati i mimo půdu práva, podle ekvity.
Jakým právem jest se mezinárodnímu rozhodčímu soudu říditi? Především tím, které mu strany určí. Strany, jejichž vzájemná dohoda zůstává v celém oboru arbitráže prvním a nejvyšším zákonem, se mohou se zřetelem k danému sporu zvláště shodnouti na určité právní normě. Její aplikací pak pověří rozhodčí soud. Neděje se tak sice často, viděli jsme však v případě ,,Alabamy“, že je to mnohdy, zejména při sporech značně složitých, postup velmi šťastný a užitečný. Obyčejně však se strany spokojí tím, že dají výraz svému přání, aby rozepře byla rozhodnuta prostě podle práva. Tu pak bude povinností rozhodců aplikovati především positivní právo, vtělené do mezinárodních smluv, ať obecných nebo zvláštních, jimiž strany jsou vázány. Nenajdou-li jich, použijí obyčejových pravidel mezinárodního práva, vytvořených uznávanou praksí mezi státy. Není-li ani těchto, může rozhodce sáhnouti k aplikaci obecných právních zásad, vytvořených a dodržovaných ve vnitřním zákonodárství jednotlivých států, anebo v nejzazším případě zásad, vytvářených a vytříbených v nauce vynikajících spisovatelů nebo v dosavadní judikatuře mezinárodních soudů. Tato kaskáda právních norem, před mezinárodními soudy aplikovatelných, došla vyjádření v čl. 38 statutu Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, jehož ustanovení by bylo možno rozšířiti i na všechny ostatní soudy mezi státy, tedy i soudy rozhodčí; některé arbitrážní smlouvy to výslovně zdůrazňují, tak smlouva polsko-československá z 23. IV. 1925, č. 175/1926 Sb. ve svém čl. 19, Generální akt ženevský v čl. 18 a 28 a smlouvy uzavřené podle jeho předloh a) a b) v čl. 5. Pokud se však týče Generálního aktu jest si povšimnouti jedné velmi pozoruhodné věci. Čl. 28 Aktu (a shodně s ním i čl. 31 vzorné smlouvy a) sice výslovně vytýká, že podle něho budou rozhodčí soudy aplikovati hmotněprávní pravidla vytčená v čl. 38 statutu Stálého dvora, in fine však praví: ,,Pokud podobných pravidel na rozepři použitelných není, nalezne soud ex aequo et bono“. Jestliže tedy mezinárodní právo v určitém bodě nemá náležitých aplikovatelných norem, může rozhodčí soud podle Generálního aktu na této právem dosud neupravené půdě rozhodnouti prostě podle svého citu spravedlnosti. Konfrontujeme-li toto ustanovení s čl. 38 statutu Stálého dvora, uvidíme, že Stálý dvůr by takto mohl rozhodnouti pouze tehdy, kdyby jej strany výslovně k tomu zmocnily; jinak mu nezbývá nežli vysloviti non liquet. Jde tu o porozuhodně širokou pravomoc, přiznanou arbitrážnímu soudu, která byla dosti kritisována. Je to ovšem ustanovení Generálnímu aktu zvláštní, jež by bez předběžného svolení stran nebylo možno aplikovati před jinými rozhodčími soudy.
Může se však státi, že si strany nepřejí, aby se rozhodce držel přísně v mezích právních. V takovém případě mu mohou dáti v kompromisu moc, aby se i tehdy, když mu neschází právních norem, o které by se mohl opříti, dal při svém rozhodnutí vésti také svým citem spravedlnosti a slušnosti, aby rozhodl podle ekvity, ex bono et aequo. Jeho nález v takovémto případě bude sice stejně autoritativní, strany jsou zavázány k jeho provedení, bude to však v podstatě své výrok přátelského dohodce (amiable compositeur) a nikoliv nález soudní. (Jako pozoruhodné ustanovení v tomto smyslu jest zaznamenati čl. 19 španělsko-československé smlouvy o řízení smírčím, soudním a rozhodčím ze 16. XI. 1928, č. 18/1930 Sb., který stanoví verbis expressis, že rozhodčí soud, zřízený pro spor politický, bude míti pravomoc přátelského dohodce (amiable compositeur) a stanoví řešení (dictera un reglement) pro strany závazné).
To všechno je sice nepochybné, sáhneme-li však k bedlivějšímu rozboru věcí, uvidíme, že určitý prvek a určitou dávku ekvity je možno ve skutečnosti rozpoznati ve velké části arbitrážních nálezů. Je to také velmi pochopitelné, vezmeme-li v úvahu stále ještě značnou nepřesnost a nepevnost mezinárodního práva. Již Řád o rozhodčím řízení, vypracovaný Institutem mezinárodního práva r. 1875, stanoví ve svém čl. 18 zásadu, že ,,rozhodčí soud soudí podle zásad mezinárodního práva“. Stačí uvážiti jak ohromných pokroků bylo docíleno v celém mezinárodním právu za 60 let, které nás dělí od tohoto data, abychom si uvědomili, že rozvoj mezinárodního soudnictví nezávisí pouze na vývoji jeho vymožeností formálních, ale také na vývoji práva hmotného, čím přesnějším a pevnějším se mezinárodní právo stává, tím více se vnucuje jak stranám, tak i soudu, a zatlačuje do pozadí prvek ekvitní, který ovšem v dřívějších dobách, zejména ve starověku a ve středověku, v arbitrážích nutně převládal. Ostatně prvek tento má sice s hlediska ryze právního svou povážlivou stránku, na druhé straně však vykazuje také pozoruhodnou přednost: svojí obvyklou snahou oslabiti odsouzení a zmírniti přisouzení pomáhá rozptylovati obavu států před arbitráží a přispívá k jejímu rozšíření."
Své rozhodnutí v daném případě vtělí rozhodčí soud do nálezu čili rozsudku. Dříve však nežli jej bude moci vynésti, musí si, tak jako soudy vnitrostátní, zjednati proň náležitý podklad. Toho docílí v rozhodčím řízení v užším slova smyslu, souhrnu to procesních úkonů stran, snažících se přesvědčiti rozhodce o správnosti svého stanoviska. Toto řízení před rozhodčím soudem je nyní upraveno s dostatečnou přesností Úmluvou II. Haagské konference v čl. 51—90. Předpisy tyto jsou ovšem v zásadě subsidiární, ve skutečnosti však jich jest, až na některé snad ujednané odchylky, používáno do té míry, že arbitrážní smlouvy na ně obyčejně prostě odkazují; tak činí také Generální akt ženevský ve svém čl. 26. Výslovné jest ustanovení čl. 56 Úmluvy, že je-li rozhodcem panovník nebo hlava státu, rozhodne si o úpravě řízení sám.
Řízení před rozhodčím soudem se skládá podle Haagské Úmluvy ze dvou částí, nejprve písemné a pak ústní. Vystupují v něm zástupci (agents) zúčastněných států, jejichž úkolem jest obstarávati styk mezi stranami a soudem, jakož i mezi stranami navzájem (nad to může býti mezi nimi ovšem také styk diplomatický) a advokáti stran, kterým Úmluva říká ,,les conseils“. Řízení počíná tím, že advokáti obou stran předloží, obyčejně současně, memoranda, vykládající jejich thesi. Po těch následují protimemoranda (contremémoires), opět současná, reagující na vývody druhé strany obsažené v memorandu; nestačí-li to, mohl by si soud vyžádati ještě t. zv. repliky a po nich dupliky. Výměna těchto dokumentů se děje přímým zasíláním nebo prostřednictvím kanceláře Stálého rozhodčího dvoru, soud sám se schází až k řízení ústnímu. Schází se v místě, na kterém se strany dohodnou, v nedostatku dohody má to býti Haag; stejně se strany dohodnou i o jednacím jazyku. V řízení ústním může soud předvolati svědky, znalce, sáhnouti k ohledání na místě, krátce rozhoduje o všech průvodních návrzích, vedených stranami. Rozpravy a výslechy řídí předseda, i ostatní členové soudu však mohou klásti otázky; o otázkách, naskytnuvších se během řízení a vzhledem k němu, rozhoduje soud usnesením. Řízení je v zásadě tajné, může však býti zveřejněno rozhodnutím soudu se svolením stran. Pozoruhodné jsou také předpisy čl. 69 a 75 o ediční povinnosti stran a čl. 76 o způsobu součinnosti třetích států při průvodním řízení. Vyvrcholením řízení jsou plaidoyery advokátů; jedinou výjimkou v této konečné ústní fási procesu dovoluje čl. 74 Úmluvy soudu, aby si dal předložiti od stran ještě písemné závěrečné návrhy (conclusions finales), obsahující konečné jejich petity.
Nato se soud sejde k neveřejné poradě, na níž se většinou hlasů rozhodne o nálezu. Jest jisto, že nález by mohl býti vynesen i tehdy, kdyby některá ze stran nepředložila písemných spisů nebo nevyslala své zástupce k řízení ústnímu. Znamenalo by to urážlivou nevážnost projevenou vůči soudu (,,contempt of court, mépris de la justice”) anebo, v případě úplné abstinence, nedodržení závazku převzatého v kompromisu, a soud by mohl rozhodnouti podle svého uvážení na podkladě these přednesené druhou stranou. Jest ovšem až příliš pravděpodobné, že by stát, který se už jednou odhodlal zneuznati svůj závazek k zahájení a vedení procesu, ignoroval i tento jakýsi kontumační rozsudek.
V čl. 86—90 své Úmluvy zavedla II. Haagská konference zvláštní řízení sumární, zjednodušené, méně nákladné a pouze písemné, které jest stranám postaveno k disposici pro případy jednodušší. Pokud se týče nákladů na rozhodčí soudy vůbec, stanoví čl. 85 této Úmluvy, že každá strana hradí polovici; své vlastní výdaje každý nese sám. Pozoruhodnou procesní vymoženost vykazuje vůči Haagské Úmluvě řada poválečných smluv, mezi nimi i Generální akt ženevský (čl. 33), které dávají rozhodčímu soudu (po případě Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti) právo činiti během sporu prozatímní opatření k zajištění předmětu rozepře a k zabránění činů spor zostřujících.
Nález jest přečten v posledním, veřejném zasedání soudu, k němuž jsou pozváni všichni zástupci a advokáti stran. Jest podepsán předsedou a sekretářem soudu, resp. přednostou soudní kanceláře. Zde Úmluva z r. 1907 upustila od požadavku, aby nález podepisovali všichni členové soudu; za to však v témže čl. 79 stanoví princip, že rozsudek musí býti odůvodněn. Dříve totiž často nebýval, zejména v případech, kdy rozhodovali panovníci jako samorozhodcové. Soud musí říci, co uznal za prokázáno, a jakou cestou právních úvah dospěl ze skutkového podkladu k svému rozsudku. Rozsudek sám má býti protějškem kompromisu a odpovědí naň. Má obsahovati rozhodnutí ve všech bodech, které mu kompromis k rozřešení předložil. Může se státi, že některé místo kompromisu bude sporné a že vzniknou pochybnosti o tom, zda bylo vůlí stran, aby soud v určitém bodě rozhodl. Tu jest v čl. 73 Úmluvy dáno rozhodčímu soudu právo, aby sám rozhodl o své příslušnosti výkladem kompromisu, po př. i jiných smluv, a aplikací právních pravidel. Tohoto oprávnění ovšem soud nesmí použíti k překročení své moci (exces de pouvoir), kterým by jeho rozhodnutí bylo stiženo zmatečností. Na druhé straně pak. shledá-li soud, že mu schází dostatečný právní — nebo po případě i faktický — podklad k rozhodnutí, má se rozhodnutí zdržeti. Tyto otázky vzájemného poměru kompromisu a rozhodčího nálezu bývají v praksi, vzhledem k definitivní povaze výroku rozhodců, často velmi choulostivé; nejlépe se státy vyvarují jejich nesnází, když věnují sestavení kompromisu největší možnou péči a opatrnost.
Nález rozhodčího soudu stanoví autoritativním způsobem, co jest mezi stranami právem. Jeho právní moc rei iudicatae se bude vztahovati na obě zúčastněné strany a na předmětný spor, o tom není pochyb; složitější otázkou však jest, zda by bylo také možno namítati jej státům třetím nebo vztahovati jej na případy budoucí. Na Haagských mírových konferencích byla tato otázka dlouze přetřásána. Výsledkem rozprav byl čl. 84, který rozřešil případ prvý v ten smysl, že nález je závazný v zásadě jen pro partes litis, že však se v případě sporu o výklad kolektivní smlouvy mohou i jiné signatární státy dotčené smlouvy dáti zastoupiti ve sporu jako intervenienti, a pak bude nález závazný i pro ně. Zásadu tuto potvrzuje i Generální akt ve svém čl. 37, když byl v článku předcházejícím stanovil, že každá třetí mocnost, která by měla za to, že ve sporu vedeném mezi dvěma mocnostmi jinými je dotčen nějaký její právní zájem, má právo prostým podáním žádati za připuštění do sporu jako intervenient. Rozhodčí soud (resp. Stálý Dvůr mezinárodní spravedlnosti) rozhodne o žádosti. Pokud se pak týče bodu druhého, případů budoucích, o tom sice čl. 84 haagské Úmluvy, jakož i Generální akt mlčí, mnoho spisovatelů je však toho názoru, že rozhodne-li institucionelní arbitrážní soud o výkladu nebo aplikaci určité smlouvy, má takové rozhodnutí býti závazné i pro další rozepře téhož druhu, jež by mezi stranami v oboru této smlouvy vznikly.
Nález rozhodčího soudu jest konečný; odvolání z něho není. Tato zásada čl. 81 haagské Úmluvy, tradovaná z římského práva, je do té míry přísná, že ani rozhodčí soud sám už nemůže k jednou vynesenému nálezu nic dodati; nanejvýš by mohl dodatečně opraviti chyby početní nebo chyby písma. Pro případ, že by došlo k neshodě o výklad rozsudku, doporučuje čl. 82 Úmluvy zásadně, aby věc byla předložena témuž rozhodčímu soudu. To by se ovšem musilo stát vzájemnou dohodou stran. Netřeba připomínati, že takovouto vzájemnou dohodou lze jíti i dále; tak na př. čl. 21, odst. 3 smírčí a rozhodčí smlouvy polsko-československé z r. 1925 č. 175/1926 Sb. stanoví; ,,V případě rozepře o smysl nebo dosah nálezu, přísluší soudu, který vynesl nález, jej vyložiti na žádost kterékoli ze stran. “ Ještě dále šly soudní řády poválečných smíšených rozhodčích soudů. Tak § 58 Řádu pro soud československo-maďarský dovoluje soudu nejen autenticky vykládati nález, ale i opravovati jej do 30 dnů po vynesení (to všechno i z moci úřední; v. znění tohoto Řádu pod č. 413/1922 Sb. a pozdější jeho změny pod č. 11/1925, 74/1925 a 246/1925 Sb.).
Jinak však o otázku absolutní konečnosti rozhodčího výroku byly na Haagských konferencích i mimo ně v literatuře vedeny dlouhé diskuse. Bylo namítáno, že rozhodčí nález, tak jako každý rozsudek jiný, jest jenom dílem lidským, jež může býti stiženo nejzákladnějšími vadami. Řada spisovatelů se pustila do sestavování seznamu důvodů zmatečnosti rozhodčího výroku a ještě r. 1914 připravoval Lammasch pro předvídanou třetí mírovou konferenci v Haagu (měla se konati r. 1915) návrh na uznání, alespoň částečné, dvou zásadních důvodů zmatečnosti a přezkoumatelnosti nálezu: podplacení rozhodce a překročení kompromisu (exces de pouvoir). Návrhy tyto uskutečnění nedošly; přesto však i v díle Haagských konferencí najdeme jednu výjimku z jinak absolutní zásady konečnosti rozhodčího výroku: čl. 83, podle něhož si strany mohou už v kompromisu vyhraditi možnost obnovy řízení před týmž soudem, pro případ, že se po nálezu objeví nova, rozhodné a dříve neznámé skutkové okolnosti. Netřeba připomínati, že ve zvláštních arbitrážních smlouvách by strany ovšem mohly jíti i na tomto poli dále, a někdy také skutečně šly (viz na př. smlouvy Itálie s Peru, Argentinou a Mexikem, uváděné Lammaschem, ,,Die Lehre von der Schiedsgerichtsbarkeit in ihrem ganzen Umfange”, str. 220). Stejně je jisté, že kdyby se rozsudek nezalíbil žádné z obou stran, mohly by věc společnou dohodou předložiti k novému rozhodčímu řízení; případy se staly (na př. ve věci Společnosti Orinoco mezi Spojenými státy a Venezuelou r. 1910). V Generálním aktu ženevském vyvozují pak někteří (na př. Le Fur) z čl. 41, že se v něm stranám dostává práva dovolávati se před Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti eventuelní zmatečnosti nálezu rozhodčího soudu v případě překročení pravomoci. O velmi zajímavém ustanovení pařížské dohody z r. 1930, propůjčujícím Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti pravomoc odvolací instance z rozsudků smíšených rozhodčích soudů byla již učiněna zmínka.
E. Provedení rozhodčího nálezu. Po vynesení rozsudku běží o to, aby byl proveden. A tu se setkáváme zase s onou charakteristickou vlastností arbitráže, o níž jsme již mluvili na počátku, totiž nedostatkem přímých sankcí, který jest v podstatě jenom rozvedením jejího předního charakteristika, dobrovolnosti, v logické úvaze: kde je dobrovolnost, není nadřízenost, kde není nadřízenost není donucení. Organisovaných sankcí ve smyslu hmotném tedy arbitráž postrádá, leda že by za takovou sankci, nebo lépe za cestu k ní, byl pokládán zmíněný již odst. 4 čl. 13 Paktu S-i n. Jediná záruka provedení rozhodčího výroku vězí tudíž v poctivosti států a ve vznešenosti pojmu, jež si činí o respektu daného slova a o mezinárodní morálce. A tu jest jistě velmi radostným zjevem, že alespoň v tomto oboru, v rozhodčím soudnictví, je respekt daného slova a mezinárodní morálky v mezinárodním společenství téměř dokonalý a nesmírně imponující. Le Fur a Fauchille počítají v moderní době každý pouze jeden případ, zcela ojedinělý, kdy by se dalo mluviti o tom, že stát odsouzený neprovedl rozhodčí nález. Jinak se státy, i třeba se značným sebezapřením, vždycky výroku rozhodců podrobily. Lze zajisté namítnouti, že tato čestná a velké chvály hodná prakse států není zárukou dokonalou. Je však přece jenom zárukou velmi pevnou, takže se před světovou válkou někteří spisovatelé mohli s určitou oprávněností ohražovati proti tomu, aby přílišným rozviřováním otázky přímých donucovacích sankcí byly, jak to vyjádřil Nippold, ,,civilisované státy a jejich vlády činěny horšími nežli ve skutečnosti jsou“.
Po světové válce bylo ovšem v této věci organisovaných mezinárodních sankcí, jak jsme viděli výše, pracováno v rámci širším, v rámci celkové výstavby mezinárodní právní organisace (srov. heslo ,,Společnost národů“). V mezích navrhovaných projektů by se bylo mezinárodní spravedlnosti dostalo jistě znamenitého zdokonalení. Pokud tyto však nebudou uskutečněny, nezbývá nežli věnovati co největší pečlivost tomu, co již máme, tedy v přední řadě soudnictví rozhodčímu, ose to dnešní mezinárodní spravedlnosti. Po stránce ryze právnické je pak někdy také třeba uměti této mezinárodní spravedlnosti a tomuto soudnictví projeviti určitou míru ne-li snad shovívavosti, tedy alespoň pochopení. I uvnitř moderního státu může zásada ,,fiat iustitia pereat mundus“ vésti někdy k důsledkům neblahým. Tím spíše je tomu tak v prostředí tak složitém a choulostivém jako je dnešní mezinárodní svět, v němž jest vždycky třeba míti náležitě na zřeteli, že ani soudnictví mezi státy není cílem samo o sobě, nýbrž jenom prostředkem k dobrému chodu společnosti a k udržení míru mezi národy.
Literatura.
Vedle děl spisovatelů v textu zmíněných uvádíme z velmi hojné literatury o mezinárodní arbitráži tyto pozoruhodnější monografie (obšírný bibliografický výpočet lze nalézti zejména také u hesla Arbitrage v „Dictionnaire diplomatique“ a u kapitoly Arbitrage ve Fauchille: „Traité de droit International public”, I., 3, str. 534 sl.). Barclay (Thomas Sir): „Problems of International Practice and Diplomacy”, 1907; Bascunan: „L’arbitrage devant les conférences et les congres internationaux”, 1826—1920; Blühdorn: „Le fonctionnement et la jurisprudence des Tribunaux arbitraux mixtes créés par les Traités de Paris”, Recueil des cours de la Haye, 1932, sv. III.; Borel: „L’Acte général de Geneve”, Recueil des cours de l’Académie de la Haye, sv. XVIII.; Burgel: „Die Pylaeisch-Delphische Amphictionie”, 1897; Dennis (Cullen): „The necessity for an international code of arbitral procedime”, American Journal of intern. Law, 1913; Dumas: „Les sanctions de l´arbitrage international”, 1905; Descamps: „Essai sur Tl´organisation de l´arbitrage International”, 1986; Goldschmidt: „Projet de reglement pour les tribunaux arbitraux”. Revue de droit internat., 1874; Grotius: „De iure belli ac pacis”, 1625; Guermanoff: „L’exces de pouvoir de l´arbitre”, These, Paříž 1929; Guggenheim: „Les mesures conservatoires dans la procédure arbitrale et judiciaire”, Recueil des cours de La Haye, 1932, sv. II.; Hoijer: „La solution pacifique des conflits internationaux avant et depuis la Société des Nations”, 1925; Ihering: „Geist des romischen Rechts”, 1866; Imberg: „Die Stellung der Vereinigten Staaten zur internationalen Schiedsgerichtsfrage”, 1914; Kamarowsky: „Le tribunal international”, 1877; Kučera Bohumil: „Mezinárodní rozsudek, jeho náležitosti a výklad”, Praha 1935; Lafontaine: „Pasicrisie internationale (indication des divers arbitrages internationaux)”, 1902; týž: „Bibliographie de la paix ét de l´arbitrage International”, 1904; Lammasch: ,,L’arbitrage international et les deux Conférences de la Paix”, 1910; týž: „Die Rechtskraft internationaler Schiedssprüche”, 1913; týž: „Die Lehre von der Schiedsgerichtsbarkeit in ihrem ganzen Umfange“, 1913 až 1914; Lange: „L’arbitrage obligatoire en 1913. Relevé des stipulations conventionelles en vigueur en 1913, instituant le recours obligatoire á l´arbitrage international", 1914; Lapradelle A. de: „La réforme agraire tchécoslovaque devant la justice Internationale (Causes célebres du droit des gens)“, Paříž 1929; Le Fur; „Nástin mezinárodního práva veřejného” (přel. Zdeněk Ehler), Praha 1935; Limburg: „L’autoríté de la chose jugée des décisions des juridictions internationales”, Recueil des cours de La Haye, 1929, sv. V.; Louter L. de: „Evolution de l´arbitrage en juridiction Internationale”, Armuaire international Grotius, 1914; Makowski: „L’organisation actuelle de l´arbitrage international”, Recueil des cours de La Haye, 1931, sv. 11.; Manning: „Arbitration treaties among the american nations”, 1924 (období od 1822 do 1910); Marin: „Contre Tarbitrage des chefs ďEtats”, Paříž 1911; Mérignhac: ,,L’arbitrage international”, Paříž 1895; Moore J. B.: „A Digest of international Law”, 8 dílů, Washington 1906; Niemeyer a Strupp: „Die internationale Schiedsgerichtsbarkeit”, 1914; Nippold: „Die Fortbildung des Verfahrens in volkerrechtlichen Streitigkeiten”, 1907; Novacovitch: „Les compromis et les arbitrages internationaux du XII au XV siécle”, Paříž 1905; Pillet: „Les conventions de La Haye”; Politis: „La justice internationale”, Paříž 1924; Quesada de: „Arbitration in Latin America”, 1907; Raeder: „L’arbitrage international chez les Hellenes”, Paříž-Haag 1912; Rundstein: „L’arbitrage international en matiere privée”, Recueil des cours de La Haye, 1928, sv. III.; Schindler: „Les progres de l´arbitrage obligatoire depuis la création de la S. D. N.“, Recueil des cours de La Haye, 1928, sv. V.; Scott J. B.: „The Hague Peace Conferences”, Baltimore 1909; Stieber: „České státní smlouvy”, Praha 1910; Stoykovitch: „De Fautorité de la sentence arbitrale en droit international public”. These, Paříž, 1927; Strupp: „Le pouvoir du juge international de statuer en équité”, Recueil des courk de La Haye, 1930; Taube baron de: „Les origines de Farbitrage international. Antiquité et Moyen áge”, Recueil des cours de la Haye, 1932, sv. IV.; Tod M. N.: „International arbitration amongst the Greeks”, Oxford 1913; Urrutia: „La evolucion del principio de arbitraje en America”, 1920; Wehberg: „Internationale Schiedsgerichtsbarkeit”, 1911; týž: „Le Protocole de Geneve”, Recueil des cours de La Haye, 1925; Westlake: „International arbitration”, 1896; Wlassak M.: „Praescriptio und bedingter Prozeß”, Ztschr. der Savigny-Stiftung, Rom. Abt., sv. 33.; Zallinger: „Wesen und Ursprung des Formalismus im altdeutschen Privatrecht”, Vídeň 1878.
Jako sbírky rozhodčích nálezů jest uvésti: de Lapradelle-Politis: „Recueil des arbitrages internationaux” (teprve dva svazky, dovedené do r. 1872); Mac Nair-Lauterpacht: „Annual digest of public international law cases” (začínající r. 1925); Alphand-Gidel: „Recueil des décisions des tribunaux arbitraux mixtes établis par les traités de paix”; „Analyse des sentences rendues par les tribunaux ďarbitrage, constitués conformément aux stipulations des Conventions de la Haye de 1899 et 1907. . . . etc.“ (publikace kanceláře Stálého rozhodčího dvora, zahrnující období 1899—1934) Haag 1934.
Zdeněk Ehler.