IV. Král Vladislav vzdal se odúmrtí v Čechách (1497).

Roku 1487 na sněmu českém byla zvolena kommisse, aby ze starých spisů vyhledala a sepsala práva a svobody stavovské; mínily se při tom zvláště takové kusy, o které stavové tehdáž nejvíce stáli, aby jim byly buď podle starších výsad a příkladů potvrzeny, anebo i nově podle jejich přání od krále uděleny a na budoucnost zabezpečeny. Tato sněmovní kommisse vypracovala buď hned na sklonku roku 1487 anebo nemnoho později návrhy, které obsahovaly hlavní tužby stavovské; král měl býti prošen, aby k nim svolil, a patrně mělo se ještě o tom všem jednati později na plném sněmu. Jedna žádost v tom elaborátě zněla takto: »Což se odúmrtí dotýče, JMti za to prositi máme, aby na najbližšie přátely po meči odúmrti připadávaly; pakli by těch nebylo, ale též na najbližšie přátely po přeslici.«1 Nemůže tuším býti o tom pochyby, že stavové tehdáž nemínili ucházeti se toliko o potvrzení dotehdejšího práva dědického, podle kterého nejbližší příbuzní, napřed mužští a v nebytí jich ženské, dědili statek bez pořízení zůstavený, byli-li jen se zůstavitelem nedílní. Mám za jisté, že stavové tehdáž chtěli se domoci nějakého rozšíření práva dědického na újmu královského práva odúmrtného, i že v návrhu kommisse nejbližšími přátely rozumějí se příbuzní dílní. V letech nejprve potom příštích nestalo se nic v tom směru, elaborát kommisse přišel v zapomenutí, ač nevytratily se ze života snahy šlechty, které se v něm zračily.
Nový počin k domáhání se větších práv učinil sjezd kraje Hradeckého roku 1494, kterýž sepsav tužby rozličného spůsobu v devíti kusích, rozeslal spis jich do ostatních krajů, aby stavové všude k nim přistupovali; jedna z těch žádostí nesla se k tomu, aby král za bezpříkladné prý oběti, které mu přinesla země, práva odúmrtného buď naprosto se odřekl, anebo aspoň zmocnil ředitele zemské, jež při svém odchodu do nově nabytého království Uherského v Čechách na svém místě byl zřídil, ku platnému o něm řízení, tak aby obyvatelé nebyli nuceni, choditi k vyprošování výpros do dalekých Uher.2 Král Vladislav sice na chvíli potlačil tuto agitaci, zapověděv konání sjezdův krajských. Avšak když tři léta později přijel z Uher do Čech, předložili mu stavové své dřívější i jiné žádosti, mezi nimi i tu, aby statky svobodné přestaly spadati na komoru; a on k ní svolil dokonale. Na důležitém sněmu v měsíci květnu 1497 král Vladislav vydal na to list, jehož obsah pojat do snesení sněmovních i do pozdějších zřízení zemských; zní ve prospěch pánů, rytířů i měst, kteří na dědictví na zemi mají (městy rozumějí se měšťané, kteří drží statky svobodné v deskách zemských zapsané); těm všem třem stavům král pro budoucí časy odpouští všechny odúmrti, které do té doby na něho spadaly, tak aby budoucně připadaly příbuzným po meči, napřed mužským a v jich nebytí ženským, a když by nebylo příbuzných po meči, teda aby připadaly příbuzným po přeslici též napřed mužským a v jich nebytí i ženským.3 V celém listě Vladislavově není žádné zmínky o tom, týká-li se to příbuzných nedílných nebo dílných. Jest až podivno, že v zákoně tak důležitém a sic neskoupém na slova, nacházíme týž nedostatek, jako v málomluvných zákonech starších, kdež rovněž vyměřovalo se dědické právo příbuzných a neřeklo se, týká-li se to nedílných či dílných. Kdybychom se drželi pouhých slov, mohlo by se zdáti, že Vladislavovo privilegium z roku 1497 a Janovo privilegium z roku 1310 neliší se od sebe ničím jiným, nežli že král Jan určuje dědickému právu čtvrtý stupeň příbuznosti za hranici, za kterou jíti nemá, král Vladislav pak žádné takové meze neustanovuje, a tedy dopouští dědické právo do nekonečna. Opravdu však podobnými listinami a stejnými v nich slovy rozumí se v obou případech vždy něco jiného; o kterých příbuzných mluví král Jan, na ty se nemyslí v listě Vladislavově, nýbrž vesměs jen na jiné příbuzné: list Janův a jiné starší listiny míní příbuzné nedílné, jakž jsme výše dokázati hleděli, list Vladislavův však míní příbuzné dílné. Na to úplný důkaz jest na snadě.
Obdarování královské bylo v témž slovném znění, jak bylo zapsáno v usnesení sněmovním z roku 1497, pojato do Vladislavových Zřízení Zemských, kteráž z nařízení stavu panského a rytířského byla tištěna roku 1500. O celém tom zákonníku již vytištěném dály se potom ještě několikráte porady mezi stavy, kterýchž roku 1502 účastnil se také osobně král Vladislav. Při poradách těchto stavové šlechtičtí se svolením krále, ale městům nevhod, některé články Zřízení Zemských pozměnili a několik článků nově přičinili.4 Ve článku, kterým král vzdával se práva odúmrtného, učiněno několik proměn. Především vynechala se v něm slova, že to obdarování svědčí »i městuom, kteříž na zemi na dědictví mají«; výpustek tento spůsobila šlechta patrně ve směru městům nepřátelském. Chvalnější byly proměny ostatní, ježto byly učiněny hlavně k tomu cíli a konci, aby obdarování Vladislavovo určitěji a srozumitelněji se vyměřilo, než se stalo prvotně r. 1497. V tom směru přidalo se vysvětlení, že odúmrtmi, kterých se král vzdal, rozumějí se jen svobodné dědiny neboli statky, a nikoli statky manské, k nimž dědické právo řídilo se potom jako i před tím jinými pravidly. Není pochyby, že privilegium Vladislavovo hned r. 1497 míněno bylo v tomto smyslu, že se vztahuje toliko na statky svobodné. Dále ustanoven pořádek, v jakém pokrevenci nastupovati mají ve statky svobodné, když zůstavitel neučinil o nich pořízení. V tom případě měli také příště předkem děditi dědicové, totiž dědicové podle staršího práva, jimiž mohli býti jenom nedílní pokrevenci, a to mužští napřed. I to staré právo bylo znova vysloveno, když není dědicův mužských (nedílných), že dcera neb sestra neodbytá a nevdaná dědí po otci, bratru anebo strýci nedílném. Jinými slovy může se říci, že Vladislavovo privilegium nehnulo starým právem dědickým v těch mezích, ve kterých do té doby platilo; ale co dosud bylo za těmito mezemi, totiž svobodné statky, které odúmrtmi dosud spadaly na komoru, ty daroval král, tak aby již budoucně dle nového zákona připadaly jiným příbuzným, totiž dílným, kteří k nim dotud dědického práva neměli a kteří ani v přítomném zákoně nikde dědici se nejmenují. Ustanovenoť, že když zůstavitel nemá dědicův (totiž nedílných pokrevenců), statek po něm má budoucně připadnouti jeho bratrovi dílnému, v nebytí takového bratra dceři vlastní odbyté, a v nebytí takové dcery sestře vlastní odbyté. Pakli by takových pokrevenců nebylo, statek připadati má dalším příbuzným (rozumí se, že odděleným), a to napřed po meči mužským a dále ženským, konečně i po přeslici mužským a naposled ženským. Jen ženštiny, které by vstoupily do kláštera za jeptišky, byly vyloučeny od nápadu všelikého, což ostatně platilo dávno za právo. Výslovně se také nyní doložilo, že věno nebo statek matky, která by zemřela bez pořízení, připadne na její děti (a ne jako dříve na krále); což ovšem samo sebou následovalo z přijatého širšího pravidla, že i příbuzní po přeslici mají přístup k nápadům. — Opravená Vladislavova Zřízení Zemská se článkem o odúmrtech takto rozšířeným bývala v potomních letech opisována. Doktor Racek Doubravský z Doubravy přeložil je do latiny a podal exemplář překladu svého r. 1527 novému králi Českému Ferdinandovi; článek o odúmrtech v tomto překladě srovnává se zevrubně s opraveným českým textem právě vyloženým, jenž nepochybně ustálil se v poradách r. 1502. A týž opravený český text Vladislavovy koncesse o odúmrtech pojat byl do Zřízení Zemských za krále Ferdinanda r. 1549 opravených a roku následujícího 1550 tiskem vydaných (F. 25); opět beze změny vytištěn byl ve Zřízeních Zemských r. 1564 (J. 52).5
Byl to účinek přílišného dobráctví krále Vladislava, že vzdal se tak vydatného zdroje stálých důchodů, jakým královské právo k odúmrtem bývalo, nevymíniv si za to žádné náhrady na jiné straně. Tehdejší upřímný zastance moci královské naproti převaze šlechty, Viktorin ze Všehrd, hájil královského práva k odúmrtem právě v ten čas, když šlechtě podařilo se rozšířiti svoje dědické právo odstraněním této hmotné podpory trůnu. Všehrd v celém svém díle o Právích země České stojí na stanovisku, které bylo právně platné až do květnového sněmu 1497, že zemře-li obyvatel bez nedílných příbuzných a bez pořízení řádného, svobodný jeho statek připadá komoře. Na privilegium Vladislavovo tehdáž vymožené jest v knihách Všehrdových jen jedna zřejmá narážka, a sice na konci kapitoly VI. 33, kde stojí, že každý může zápisem vyhnouti se všem »nápadóm, kteříž by na krále neb na přátely vedle nového zóstánie přijíti mohli«. Následující celá kapitola VI. 34 není než stálá obrana královského práva k odúmrtem, a to nemálo horlivá ano ohnivá. Podivno však jest, že Všehrd v této dosti dlouhé polemice proti těm, kdož prosí krále, aby na místo tohoto nejstaršího prý a nejstálejšího práva v zemi České ustanovil právo nové, ani slovem nezmiňuje se o hlavní stránce této novoty, že totiž při tom běží o zasypání znamenitého zřídla stálých důchodů královských; místo toho Všehrd bojuje proti té novotářské snaze pouze důvody formalistickými; když by přestaly odúmrti a výprosy, že by úřadu tím se zabývajícímu ubylo práce a důležitosti, čili jak Všehrd upřílišeně se vyslovuje, že by desky dvorské byly zkaženy a soud dvorský že by byl v nic obrácen, dále že by mnohé důležité staré nálezy o tom učiněné zminuly a v nic obráceny byly, zejmena že nového druhu nápadník, nemaje statku naň připadlého ve dskách, nemohl by ho nikomu prodati nebo zapisovati, leč by byl zrušen starý nález o trestech na toho, kdož by ve dsky kladl, sám ve dskách nemaje. Tuto polemiku Všehrd psal roku 1497 po vydání velkého obdarování Vladislavova. Když pak po několika letech dílo svoje přehlížel a opravoval, nezměnil nic podstatného v těch částkách, které se týkají práva odúmrtného, ale v kapitole VI. 33 vynechal dotčená již slova, že nápady podle nového zůstání přicházejí na přátely; tím vypuštěním zmizela jediná určitá narážka na privilegium Vladislavovo, kterýmž zřizovalo se nové důležité právo dědické. Tuto druhou recensi díla svého Všehrd vydal r. 1508 do veřejnosti k opisování; čemu v ní učí o královském právě odúmrtném, to bylo právo starší, tehdáž po roce 1497 již zastaralé a neplatné.
Nedílná držba rodová měla své společenské přednosti, které zvlášť v prvobytném stavu společnosti beze vší pochyby působily blahodárně. Obmezujíc svobodu nedílných držitelů a poutajíc každého prospěchem ku pokrevencům, ona připuzovala je ku konání některých ctností i zdržovala je od prostopášností; v odměnu za to poskytovala jim vzácných práv dědických. Když nyní privilegiem Vladislavovým nové nápadní právo bylo uděleno dílným pokrevencům, dílnost zbavena jest poněkud své dosavadní nevýhodné stránky, a tím samým nedílnosti ubylo na ceně; ona znenáhla mohla vycházeti z obyčeje, jistě rychleji, nežli již dříve beztoho se dělo. A tak možno říci, že obdarování Vladislavovo, působíc ve stejném směru s lákadlem svobody a s duchem času vůbec tíhnoucím k individualismu, pomáhalo podkopávati staré zřízení rodové s majetkem společným.
Privilegium Vladislavovo z roku 1497 neprovedlo však žádné organické proměny v soustavě dědického práva českého. Ono nespůsobilo nic více, než co slova jeho znamenají: král odpustil panstvu a rytířstvu odúmrti, tak aby statky svobodné v těch případech, v kterých do té doby připadaly komoře královské, budoucně připadaly dílným příbuzným zůstavitele. Vše ostatní zůstalo nezměněno. Pročež starší nálezy o právě dědickém, též některé o král. právě odúmrtném, jakož i o prostředcích k obcházení práva odúmrtného nepozbyly platnosti privilegiem Vladislavovým, nýbrž zároveň s ním vešly jak do Vladislavových Zřízení Zemských, tak i do Zřízení Zemských za krále Ferdinanda opravených, a opakujíce se v nich doslovně ve starém znění, zůstaly v platnosti až do převratu Bělohorského. Nedílní členové rodiny, mužští i ženské, zůstávali i po privilegii Vladislavově ve svém odvěkém poměru k hospodáři i ke statku, na němž on za všechny hospodařil, a do zvláštního dědického práva jejich nikdo z oddělených příbuzných nemohl jim sáhati, byť i byl zůstavitele pokrevenstvím bližší, než oni nedílní dědici (Zř. Z. 1549: F. 7, 28, 31, 32). Dědic podržev netoliko přednost v nástupu, ale i některá práva spoluvlastnická, byl i dále více než pouhý nápadník, přišlý buďsi z vůle zůstavitelovy nebo z privilegia Vladislavova; proto i v řeči dělal se rozdíl mezi dědicem a nápadníkem, mezi dědictvím a nápadem. Chtěl-li obyvatel pro případ smrti zříditi dětem poručníky a učiniti o statku pořízení nějak odchylné od toho, co by dle zákona muselo přijíti, mohl to učiniti testamentem, ale k jeho platnému zřízení musel míti mocný list od krále jak dříve, tak i po privilegii Vladislavově (Zř. Z. 1549; F. 1, 2, 3, 9); zásada, kterou si zalíbila šlechta v druhé polovici 15. věku, že k odkazování svrchkův, peněz hotových a jiných movitostí není třeba mocného listu, nabyla uznané platnosti (Zř. Z. 1549: F. 5, 6, 9). Jako naproti starému královskému právu odúmrtnému, tak i naproti novému nápadnímu právu dílných příbuzných mohl každý držitel statek svůj opatřiti spolkem, jenž se uzavíral podle starodávných předpisů s nezměněnými účinky právními (Zř. Z. 1549: D. 17; F. 29, 33, 34; H. 4, 5). Rovněž zůstala v platnosti starší pravidla o tom, kterak lze pro případ smrti připsati statek komukoli dskami, totiž zápisem nápadním (Zř. Z. 1549: E. 19; H. 18), buď bez místa (F. 6), nebo s místem (F. 2; H. 7, 12, 23, 26). Řízení o odúmrtech a výprosách na soudě dvorském zůstalo takové, jako bývalo dříve (Zř. Z. 1549: O. 13—20, 24). Ale odúmrtí i výpros bývalo po roce 1497 naproti starším časům málo: na krále spadaly totiž potom touž měrou jako dříve jenom statky manské, kteréž v obdarování Vladislavově r. 1497 nebyly míněny a novou stylisací v letech 1500—1502 byly výslovně z něho vyňaty; svobodné statky, jež se nacházely v rukou měšťanů, spadaly na krále také touž měrou, jako dříve, poněvadž při revisi Zřízení Zemských v letech 1500—1502 byl stav městský z obdarování Vladislavova vypuštěn. Avšak svobodné statky stavu panského a rytířského připadaly potom na komoru královskou jenom v těch řídkých případech, když rod vymřel po meči i po přeslici, tak že nebylo k nim žádného nápadníka mužského ani ženského, jenž mohl svoje příbuzenství k zůstaviteli dokázati.
Odúmrtí ubylo, ale stará žárlivost šlechty trvala proti tomu právu i v jeho zbytcích. Králové z rodu Rakouského byli lepší hospodáři, nežli předcházející před nimi Jagelonci; jmenovitě rozmnožovali komorní statky, jež v Čechách zastihli, a to koupěmi i konfiskacemi, a zaokrouhlovali je směnami se sousedy; někdy také přidávali k nim odúmrti, jakož od pradávna král se statky naň spadlými mohl nakládati dle své vůle jako s jiným majetkem svým, ač skutečná praxis v 14. i 15. století byla ta, že králové je dávali nebo prodávali šlechticům. Stavové čeští na sněmích r. 1565 i 1567 opětovně předkládali císaři Maximilianovi žádost, že statky odúmrtí na krále připadlé nemají ku komoře býti připojovány, nýbrž zase pánům a rytířům odbývány, aby prý stav panský a rytířský nehynuli; i prosili císaře, aby v tom ten starobylý pořádek také zachovati ráčil. V starších časích, dokud bývalo odúmrtí mnoho, měl svou váhu důvod šlechtický, že stav panský a rytířský nemá tudy hynouti; ve změněných časích po králi Vladislavovi byl však ten starý důvod jen zástěrou k přikrytí malicherné žárlivosti na všeliký přírůstek moci královské. Císař Maximilian odpověděl k dotčené prosbě stavovské, jak se zdá, s úmyslnou dvoj smyslností, že se v tom také každého času náležitě zachovati ráčí.6 Z též plné moci nad příslušenstvím komory také vyplývalo, když král prodal šlechtici svobodný statek, jenž naň spadl odúmrtí po měšťanovi;7 a nikdo nestěžoval si, že by tím stav městský hynul.
Privilegium Vladislavovo o odúmrtech, jakož jsme viděli, vztahovalo se na statky svobodné stavu panského a rytířského; takové statky zapisovaly se do desk zemských, a rozepře jich se týkající soudily se na soudě zemském. Šlechtičtí stavové však během 16. století rozšiřovali si obdarování Vladislavovo na své domy v městech královských i na vinice, zahrady, luka a polnosti, příslušné k těm domům městským a s nimi pod právo městské, tak že když panský nebo rytířský držitel nemovitostí městských zemřel bez nedílných dědicův a bez pořízení, chápali se jich jeho dílní příbuzní. Šlechtičtí stavové při sněmu r. 1577 stěžovali si císaři Rudolfovi, že kdežto prý ještě před několika lety užívali takových nápadů podle privilegia Vladislavova, nyní komora královská táhne se k nim jakožto k odúmrtem, a vězí prý ta sporná záležitost u rady nad appellacemi; i žádali, aby je císař při Vladislavském obdarování zachoval. K tomu obdrželi od císaře odpověď příznivou; artikul, který o tom v sneseních sněmovních jednal, neopakoval však nepravdivého tvrzení, jakoby privilegium Vladislavovo vztahovalo se na šlechtický nemovitý majetek příslušný pod právo městské, nýbrž obsahoval prosbu vyšších stavů, aby byli zůstaveni při nápadích takového majetku, k čemuž císař z milosti své přivoluje.8 Bylo to nové rozšíření práva dědického, ale jen ve stavích dvou šlechtických.

Archiv Český V. 364 uvádí návrhy stavovské mylně k roku 1467, což již Palacký v Dějinách V. 1. 262 v poznámce opravil na rok 1487 nebo následující. Poslední odstavec návrhů kommisse v A. Č. V. 366, jenž se týče poměru grošů českých k zlatým, dovolává se staršího o tom ustanovení, kteréž nachází se v sneseních sněmovních z 1. října 1487 v A. Č. IV. 523; jest to důkazem, že návrhy kommisse psány byly po 1. říjnu 1487, a nikoli dříve. — V dotčených právě snošeních sněmovních z 1. října 1487 A. Č. IV. 622 čte se: »Jakož král JMt ráčil tak milostivě učiniti a přiřéci, že ty odúmrti staré mají minúti a zdviženy býti: za to JMti prosíme, aby to dskami zapsáno a znamenáno bylo.« Tento artikul nepokládám za projev snahy, aby královské právo odúmrtné přestalo, nýbrž jen za popud, z něhož král Vladislav odvolal své listy na staré odúmrti, jakž zaznamenáno jest, sice bez data, ve Zřízení Zemském č. 317 v A. Č. V. 159.
Palackého Dějiny V. 1. 371.
Prvotní obsah listu Vladislavova na odúmrti 1497 tištěn v A. Č. 467—8 a v Emlerových Reliq. II. 487, a po vynechání částky, jednající o poručnících, na čemž nám zde nezáleží, zní takto: »Item tuto zvláštní milost pánuom, rytířstvu i městuom, kteříž na zemi na dědictví mají, učiniti jsme ráčili, že všecky odúmrti, kteréž jsú na nás jako na krále Českého připadly, ty sme jim dali a odpustili na časy budoucí a věčné, tak aby na nás ani na budoucí krále České více nepřipadaly. A to na takový spuosob: aby na najbližšího přítele příbuzného po meči připadaly, kdož by statku svého nezřídil a poručenství neučinil. Pakli by po meči přátel mužského pohlaví nebylo, ale na pokolení ženské příbuzné též po meči najbližší; toliko na ty, kteříž by byli v království nebo z království Českého, z markrabství Moravského, z knížetství Slezského a z země Lužické, než na cizozemce nic... Pakli by po meči mužského ani ženského pohlaví přátel nebylo, tehdy po přeslici na najbližšího přítele mužského pohlaví připadni. Pakli by nebylo po přeslici mužského pohlaví, tehdy na ženské najbližší pokolení po přeslici mají připadnúti.«
Srv. moje České Státní Právo 2. vyd. str. 324—325 s odkazy.
Přídavky, kteréž k tištěnému Vladislavovu Zřízení Zemskému z r. 1500 ve článku o odúmrtech byly připsány nejspíš r. 1502, vytiskl Palacký v Archivě Českém V. str. 219 čl. 460 drobnějším písmem; tamže najde se také latinský překlad Doubravského. Český text ve Zř. Z. 1549 F. 26 zní takto: Vladislav z boží milosti Uherský, Český oc král. Tuto zvláštní milost pánuom a rytířstvu učiniti jsme ráčili, že všecky odúmrti, kteréž jsou na nás jako na krále Českého připadly, totižto dědiny svobodné, i se vším právem, k čemuž by kdo spravedlnost měl (krom manství), kdož by o nich podle práva zřízení neučinil, ty jsme jim odpustili a dali na časy budoucí a věčné, tak aby na nás ani na budoucí krále České více nepřipadaly, A to na takový spuosob: Jestliže by kdo umřel bez dědicuov a bez zřízení, a měl bratra po otci vlastního dílného, že statek jeho nápadem napřed na něho připadnouti má. Pakli by bratra neměl, tehdy na dceru vlastní odbytou. Pakli by dcer neměl, tehdy na sestru vlastní též odbytou. Pakli by dcer ani sester neměl vlastních po otci, tehdy na najbližšího přítele krevního po meči mužského pohlaví připadnouti ten nápad má. Než dcery a sestry neodbyté a nevdané, ty dědičky po otci, bratru aneb strýci nedílném, když dědicuov mužského pohlaví nemají, zůstaňte. Pakli by která dcera nebo sestra do kláštera byla dána, a přijata a oblečena byla od toho zákona: na tu žádný nápad jíti nemá. A též po mateři věno aneb statek její, když by bez zřízení umřela, na její děti připadnouti má. Pakli by po meči ani po přeslici přátel mužského pohlaví nebylo, tak jakž se nahoře píše: ale na pokolení ženské příbuzné, též po meči najbližší, toliko na ty, kteříž by byli v království nebo z království Českého, z markrabství Moravského, z knížetství Slezského a z země Lužické, než na cizozemce nic... Pakli by po meči mužského ani ženského pohlaví nebylo, tehdy po přeslici na najbližšího přítele mužského pohlaví připadni. Pakli by nebylo po přeslici mužského pohlaví, tehdy na ženské pokolení najbližší po přeslici má připadnúti.
Sněmy České III. 240, 338, 343.
Takový případ z roku 1584 najde se ve Sněmích Českých VI. str. 470 č. 265.
Sněmy České V. str. 71, 109. Současně ku přímluvě stavův města královská obdržela tehdáž od císaře Rudolfa polovici odúmrtí; před tím totiž roku 1547 král Ferdinand I. z trestu zrušil městům královským starší jejich privilegia na odúmrti, tak že zemřel-li měšťan bez pořízení a nemaje příbuzných v témže městě usedlých, majetek jeho městský neměl již připadati obci městské, nýbrž komoře královské; od roku 1577 polovice takových odúmrtí připadala opět obci, a druhá polovice komoře. O proměnách odúmrtného práva v městech jedná soustavně J. Čelakovský: Právo odúmrtné k statkům zpupným v Čechách, 1882, str. 14—50.

Citace:

VÁŽNÝ, František. O právních poměrech ze skriptur. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1933, svazek/ročník 72, číslo/sešit 13, s. 411-437.