Č. 7671.

Církevní věci. — Řízení správní. — Řízení před nss-em: 1. O otázce, zda jest patron povinen nahraditi obročnímu jmění škodu způsobenou tomuto jmění protiprávním činem patronátního účetního, rozhodovati jsou povolány řádné soudy a nikoli státní úřady kultové. — 2. K výkladu § 105 úst. listiny a zák. č. 217/1925.
(Nález ze dne 5. ledna 1929 č. 35060/28.)
Věc: Richard M. ve S. proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Zd. Materka) o náhradu schodku základního jmění farních obročí v H., S. a L.
Výrok: Nař. rozhodnuti se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Osp v L. uznala rozhodnutím z 18. srpna 1925 st-le, jakožto majitele velkostatku ve S., povinným nahraditi základnímu jmění farních obročí v H., S. a L. úhrnný schodek 1750658 Kč, který vznikl zpronevěrou býv. zádušního účetního Josefa M.
Odvolání st-lovo bylo zsp-ou a v pořadu stolic nař. rozhodnutím zamítnuto. —
O stížnosti uvážil nss takto:
1. Zkoumaje nejprve z úřední povinnosti (§ 4 věta prvá zák. o ss) předpoklady své vlastní kompetence, z které podle § 3 lit. a) téhož zák. jsou vyjmuty věci, o nichž rozhodovati přísluší řádným soudům, musil se nss nejprve pozastaviti při poznámce obsažené v nař. rozhodnutí, podle níž žal. úřad »poukázal st-le na ustanovení zák. z 15. října 1925 č. 217 Sb., jímž se provádí § 105 úst. listiny«.
Podle cit. § 105 úst. listiny totiž »ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, volno jest straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva«. Bližší předpisy ku provedení tohoto ustanovení ústavní listiny byly vydány zákonem č. 217/1925.
Poněvadž v případech, o nichž mluví § 105 úst. listiny, t. j. v případech, ve kterých správní úřad podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích »soukromoprávních«, může se strana obrátiti po vyčerpání pořadu stolic správních ještě na řádný soud, jde v takovýchto případech o věc, o níž rozhodovati přísluší řádným soudům, a je proto v takovýchto případech proti rozhodnutí vydanému poslední stolicí správní ve smyslu § 3 lit. a) zák. o ss příslušnost nss-u vyloučena.
Byla by tedy příslušnost nss-u i v daném případě vyloučena, jestliže správní úřady rozhodovaly a) »o nárocích soukromoprávních a to b) podle zákonů o tom vydaných. Žal. úřad tím, že v nař. rozhodnutí jednak o rekursu st-lově meritorně rozhodl, jednak st-le odkázal na zák. č. 217/25, resp. § 105 úst. listiny, dal na jevo mínění, že v daném případě jde »o nárok soukromoprávní o němž přísluší správním úřadům rozhodovati »podle zákonů o tom vydaných«. Aby mohlo tedy býti zjištěno, zda kompetence nss-u v daném případě je s hlediska § 3 a) zák. o ss dána, bylo nutno zkoumati, zda právě uvedené stanovisko žal. úřadu je správné.
V tomto směru uvážil nss, že předmětem sporu před správními úřady projednávaného byla otázka, zda st-1 je nebo není povinen nahraditi škodu, která beneficiím v H., ve S. a v L., stojícím nepopřené pod st-lovým patronátem, byla způsobena protiprávním činem býv. zádušního účetního Josefa M.
Případný nárok zmíněných beneficií vůči Josefu M. na náhradu škody byl by nárokem soukromoprávním ve smyslu §§ 1294, 1295 a násl. o. z. o., o němž by podle § 1 o. z. o. a § 1 jurisdikční normy z 1. srpna 1895 č. 111 ř. z. příslušelo rozhodovati řádným soudům.
V daném případě ovšem nešlo o náhradní nárok proti (skutečně nebo domněle) provinilému zádušnímu účetnímu, nýbrž o náhradní nárok proti patronu, kterýžto nárok je podle znění nař. rozhodnutí založen na předpisech dekretu fin. úřadu (místa) dvorského z 2. září 1800, sb. zák. polit, svazek 15. č. 34. Dekretem tímto byly vydány předpisy k zajištění církevního majetku (— zda jen majetku kostelního anebo církevního vůbec, netřeba v této souvislosti zkoumati —), aby se bylo vyvarováno budoucích malversací se jměním tímto« a bylo dekretem tím mimo jiné stanoveno, že (bod 2) patron .... má jmenovati účetním zádušní pokladny . . . »některého svého úředníka anebo i jinou osobu, za kterou je povinen ručiti«, dále (bod 5), že »patron vůbec ručí za uvedené jmění z toho důvodu, že ustanovuje svého representanta a účetního«.
Jde tedy patrně o náhradní nárok ve smyslu § 1313 o. z. o., t. j. o případ zodpovědnosti za protiprávní čin jiné osoby na základě zvláštního předpisu zákona, tedy rovněž o náhradní nárok svou povahou soukromoprávní. Tato soukromoprávní povaha tohoto náhradního nároku není setřena a změněna v povahu veřejnoprávní již tím, že jde o nárok vůči patronovi; neboť třeba ovšem poměr patronátní jest poměrem veřejnoprávním, není tím ještě řečeno, že každý nárok, činěný vůči patronovi, by musil býti povahy veřejnoprávní a to tím spíše, když i zákon o zevnějších poměrech církve katolické ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. svými kompetenčními předpisy ve věcech patronátních (srovn. § 55 odst. 2 a §§ 33 a 34) uznává i možnost soukromoprávních sporů na půdě práva patronátního. Ostatně ukládá cit. dvor. dekret z r. 1800 patronovi ručení za jmění církevní (kostelní?) výslovně jenom z důvodu, že patronátního komisaře resp. účetního ustanovuje.
Jde tedy i v daném případě o nárok soukromoprávní a jest ještě zkoumati, zda správním úřadům přísluší o nároku takovém »rozhodovati podle zákonů o tom vydaných«.
Cit. dvor. dekret z r. 1800 zvláštní kompetenční normu neobsahuje a nutno věc posuzovati podle kompetenčních předpisů zákona č. 50/1874. Že by správní úřady byly v daném případě měly úmysl vydati toliko prozatímní opatření podle § 56 resp. 55 odst. 2 a 34 odst. 2 cit. zák., nejde ze znění nař. rozhodnutí resp. rozhodnutí instancí předchozích na jevo; naopak nasvědčuje znění důvodů rozhodnutí prvé stolice, které byly také žal. úřadem recipovány (»ručíte tudíž za všech okolností za cirk. jmění z důvodu zavinění svého úředníka, maje toliko regresní možnost domáhati se náhrady na něm«) tomu, že správní úřady mínily tu vydati rozhodnutí definitivní.
Nss neshledal však, že by byl zákon, který by ve smyslu § 105 úst. listiny a zák. č. 217/1925 rozhodování o soukromoprávním ručení patrona za škody způsobené cirk. majetku protiprávním jednáním účetního přikazoval do kompetence úřadů správních. Předpisem takovým není zejména § 38 odst. 1 věta 2 zák. č. 50/1874, podle něhož je státní správa kultová oprávněna »přihlížeti k tomu, aby se základní jmění kostelů a ústavů církevních zachovalo .... a shledalo-li by se, že něco schází, učiniti čeho potřebí, aby se to nahradilo«, neboť ustanovením tímto jest dán toliko kompetenční předpis v tom směru, kdo má dozírati ke jmění církevnímu a zavdati podnět k tomu, aby došlo k náhradě schodků, není tím však dán kompetenční předpis po té stránce, který úřad (zda úřad správní nebo soud) má vydati exekuce schopné nálezy o náhradě schodků. Uvedený předpis § 38 zák. č. 50/1874 může tedy po případě býti jenom směrnicí pro úřad správní (úřad státní správy kultové), aby zmocnil fin. prokuraturu k tomu, aby ona — jako povolaný právní zástupce jmění církevního (srov. § 38 odst. 1 zák. č. 50/1874, pak min. nař. z 9. března 1898 č. 41 ř. z. § 2 -1 - 9 a vl. nař. ze 4. června 1919 č. 313 § 1) se domáhala u řádných soudů proti patronovi přisouzení náhrady za škodu, způsobenou cirk. jmění protiprávním činem patronátního účetního. — Stejně není předpisem shora uvedeného obsahu ustanovení § 34 odst. 1 zák. č. 50/1874, který do kompetence úřadů správních přikazuje spory o »dávkách požadovaných na základě trvajícího patronátu«, poněvadž tu nejde právě o dávky takové, nýbrž o nárok na náhradu škody podle § 1293 a násl. o. z. o.
Z uvedených úvah plyne, že v daném případě nejde o rozhodování správních úřadů »podle zákonů o tom vydaných« o »soukromoprávních nárocích«, takže nejde o případ, který by bylo posuzovati podle § 105 úst. listiny a podle zák. 217/1925. Je tedy nss k rozhodování o přítomné stížnosti příslušný, když přec nař. rozhodnutí má nesporně povahu rozhodnutí správního úřadu podle § 2 zák. o ss.
2. Z uvedených úvah však zároveň jde, že rozhodovati autoritativně o domnělém nebo skutečném nároku církevních ústavů, o které v daném případě běží, vůči patronovi na náhradu škody způsobené těmto ústavům protiprávním činem býv. účetního Josefa M., náleží do pravomoci řádných soudů (§ 1 jur. normy, § 1338 o. z. o. a § 38 odst. 2 zák. č. 50/1874) a nikoliv do kompetence úřadů správních, které by byly toliko povolány zavdati podnět k tomu, aby sporný nárok byl na příslušný řádný soud vznesen.
Když úřady správní přes to osobovaly sobě v daném sporu pravomoc autoritativního rozhodování, jest postup jejich nezákonný, což stížnost důvodně vytýká. Bylo proto nař. rozhodnutí již z tohoto důvodu zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž měl nss možnost a příčinu zkoumati, zda důvodnými jsou ostatní námitky stížnosti, zejména pokud jde o vytýkanou vadnost provedeného řízení a o tvrzení stížnosti, že patrona vůbec náhradní povinnost nestihá.

Citace:

Č. 7671. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 174-177.