NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Č. 9007.

Vojenské věci. — Zaměstnanci veřejní: Vojenský gážista nemá proti čsl. vojenské správě nároku na náhradu ošetřovacích výloh za ošetření v civilní nemocnici cizozemské.
(Nález ze dne 24. ledna 1931 č. 443).
Věc: Tomáš B. v Č. proti ministerstvu národní obrany o náhradu léčebných výdajů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem zem. voj. velitelství v Praze ze 4. dubna 1925 byla st-li udělena zdravotní dovolená do 28. dubna 1925 s hlavním místem dovolené v Palermu v Itálii. Dalším výnosem zem. voj. velitelství v Užhorodě ze 6. května 1925 byla st-li uvedená dovolená prodloužena do dne 7. června 1925 s hlavním místem dovolené v Římě a dalším místem v Palermu. Konečně pak byla výnosem mno z 8. července 1925 prodloužena st-lova dovolená do 27. září 1925, byla však výnosem téhož min. ze 4. září 1925 zrušena a st-li nařízeno, aby se ihned vrátil k svému pluku.
Podáním z 10. března 1926 oznámil st-l mno, že jeho rozkazu ze 4. září 1925 nemohl vyhověti, poněvadž v té době byl nemocen plicním katarhem, který podle lékařského posudku mohl by při změně podnebí býti pro něho osudný. Tento plicní katarh propukl 7. listopadu 1925 v chrlení krve, a byl st-l tohoto dne převezen v bezvědomí do nemocnice, kde prodělal křísí několika nemocí a dosud je upoután na lůžko a není schopen transportu. St-l vznesl žádost, aby mu bylo povoleno léčení za hranicemi a vzniklé výlohy za ošetřování, t. j. rozdíl mezi poplatkem, stanoveným výnosem V. v. 1923 č. 48 čl. 444 a poplatkem, který zde st-l skutečně platil, byl mu nahrazen vojenskou správou. Dodatkem k tomu zažádal st-1 podáním z 2. dubna 1926, aby mu byla udělena šestiměsíční zdravotní dovolená s nástupem 1. dubna 1926.
Výnosem z 23. června 1926 zamítlo mno tyto žádosti, poněvadž není dobře myslitelno, aby vojenské osobě, která je stihána pro zběhnutí a dosud se nevrátila k svému útvaru, byla udělována dovolená nebo jiné výhody, jichž mohou býti účastny jen takové vojenské osoby, které neporušují svých služebních povinností a poslouchají bezpodmínečně rozkazů nadřízených voj. úřadů.
K podání st-lovu ze 4. června 1926, jímž žádáno urychlené vyřízení jeho dřívějších žádostí, odpovědělo mno výnosem ze 16. července 1926, že neshledává důvodů, aby něco měnilo na svém výnosu z 23. června 1926.
St-l vrátil se z Itálie v listopadu 1926, a podal pak s datem 20. října 1927 k mno žádost, aby mu byly vojenskou správou nahrazeny výlohy vzniklé za ošetřování, léčení atd., t. j. rozdíl mezi poplatkem, který skutečně platil, a poplatkem stanoveným Věstníkem věcným z r. 1923 čís. 48 čl. 444. Výlohy tyto uvedl st-1: a) podle účtu Ospedala di S. Giovani Calibita F. B. F. ze 17. září 1926 částkou 17860 lit. b) podle účtu téhož ústavu z 2. října 1926 částkou 9485 lit. c) částkou 20140 lir podle dokladů, jež mu byly odcizeny, jak to st-1 podle potvrzení Regia questura Roma tomuto úřadu ohlásil, d) částkou 4272 lir za převezení nemocného do vlasti atd.
Nař. rozhodnutím vyslovilo mno, že st-lově žádosti, aby mu byly uhraženy částečně výdaje za léčbu v Itálii, kam se odebral v době své zdravotní dovolené, nelze vyhověti. Tím méně lze mu nahraditi výdaje za převoz z Itálie do Čsl. republiky. Voj. správa nemůže hraditi z rozpočtových důvodů podobných výdajů, na jichž náhradu není vůbec nároku.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Nař. rozhodnutí obsahuje dva samostatné výroky, a) výrok, jímž se zamítá st-lova žádost za částečnou úhradu výdajů za léčbu v Itálii, b) výrok, jímž se zamítá jeho žádost za úhradu výdajů za převoz z Itálie do Čsl. republiky. Oba tyto výroky jsou odůvodněny tím, že na úhradu výdajů takových není právního nároku.
Dovolávajíc se ustanovení § 2, 3. a 4. výn. mno, uveřejněného ve Věstníku věcném z r. 1923 čís. 48 čl. 444, dovozuje Stížnost, že st-l má nárok na částečnou úhradu ošetřovacích poplatků, a nesměřuje proto, když uvedená ustanovení, jak z dalšího bude patrno, týkají se jen nemocničních poplatků ošetřovacích, nikterak proti onomu výroku žal. úřadu, jímž byla zamítnuta st-lova žádost za úhradu výdajů za převoz z Itálie do Čsl. republiky. Výrokem tím se tedy nss vůbec zabývati nemůže a může své kógnici podrobiti pouze výrok prvý.
Přezkoumávaje tento výrok, musil nss předem označiti za bezdůvodnou výtku stížnosti, že žal. úřad neuvádí bližšího odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí, což prý st-li znemožňuje náležitě se ve stížnosti brániti. Již nahoře bylo řečeno, že oba výroky žal. úřadu, a tudíž také výrok prvý, jsou odůvodněny tvrzením, že na požadovanou úhradu výdajů není právního nároku. Toto odůvodnění jest ovšem potud dostatečné, že připouští možnost obrany, kterou také st-l provádí tím, že dovolávaje se nahoře cit. výnosu tvrdí, že podle tohoto výnosu mu nárok na částečnou úhradu ošetřovacích poplatků přísluší. To také jest ve skutečnosti jedinou otázkou sporu a bylo o ní uvažováno takto:
Nahoře uvedený výnos mna V. v. z r. 1923 č. 48 čl. 444 stanoví v § 2, 3 odst. 1, že vojenští gážisté z povolání činně sloužící (kromě jiných osob) máji při onemocnění nebo zranění nárok na nemocniční ošetřování, jež se provádí ve voj. nemocnicích anebo voj. lázeňských léčebných ústavech atd. V následujícím odstavci je pak stanoveno, že jen v nejnutnějších a nezbytných případech (nebezpečí z prodlení, akutní infekční choroby a p.) mohou býti tito gážisté ošetřováni v občanských veř. nemocnicích a že léčení v občanské veř. nemocnici jest omeziti na dobu pokud možno nejkratší, t. j. na dobu nezpůsobilosti k přepravě do některého voj. léčebného ústavu.
V oddílu 4. odst. 1 se dále praví, že uvedení gážisté platí za ošetřování, stravu, ubytování, léky a léčiva správě voj. léčebného ústavu částky, jež se ve výnosu ciferně uvádějí, rozlišujíce se podle toho, ve které hodn. třídě gážista je zařazen podle platu. V posledním odstavci 4. oddílu pak jest řečeno, že gážisté, kterým bylo uděleno místo v některém občanském léčebném ústavě, platí sazbu, předepsanou pro tyto ústavy; převyšuje-li tato sazba částku, určenou pro ošetřování gážistů ve voj. nemocnicích, hradí jim rozdíl voj. správa.
Vzhledem k obsahu právě uvedených ustanovení vzešla by ovšem předem otázka, zda nárok na náhradu rozdílu mezi ošetřovacími poplatky ve voj. nemocnicích a vyššími sazbami občanských léčebných ústavů mají i oni gážisté v těchto ústavech ošetření, jimž místo v nich zvláště uděleno nebylo. Avšak v konkrétním případě netřeba tuto otázku řešiti, neboť i kdyby k ní mohlo býti odpověděno kladně, nemohlo by se dospěti při výkladu cit. výnosu k jinému závěru, než že výhody té mělo se dostati voj. gážistům jen v případech nemocničního ošetření v tuzemsku.
K závěru tomu vede již skutečnost, že proti občanským nemocnicím staví se ve výnosu nemocnice vojenské, to jest čsl. vojenské správy, jež ovšem existují jen na území republiky. Ostatně výnos sám mluví přímo o »občanských veř. nemocnicích«, a užívaje tohoto výrazu, vyjadřuje zcela jasně, že má na mysli jen léčebné ústavy, organisované podle tuzemských předpisů. K tomu pak posléze přistupuje i předpis všeobecných ustanovení § 2-7, přiznávající výhody cestovních požitků nemocných gážistů při cestách do léčebných ústavů nebo z nich jen tehdy, není-li v místě posádky nemocného gážisty voj. nemocnice atd. Z předeslaného vysvítá, že v obsahu výnosu, na jehož základě st-1 svůj nárok vznesl, nelze nalézti podklad pro názor, že výhody, jíž se st-l domáhal, mělo se voj. gážistům dostati při nemocničním ošetřování v cizozemsku a že by osoby ty na výhodu tu měly stihatelný nárok. Nelze proto shledati nezákonným nař. rozhodnutí, jež st-li odepřelo částečnou úhradu jeho nemocničního ošetřování v cizině pro nedostatek nároku na takovou výhodu. Stížnost, hájící názor opačný, není proto důvodna.

Citace:

č. 9007. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 267-270.