NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 862.

Zločin veřejného násilí dle § 98 tr. zák.
Pojem osob, »jsoucích pod ochranou« toho, komu bylo vyhrožováno.
(Rozh. ze dne 21. května 1922, Kr I 419/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. února 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí dle § 98 b) tr. zák.
Důvody:
Rozboru při veřejném roku zůstaly vyhrazeny důvody zmatečnosti čís. 9 a) a 9 b) § 281 tr. ř. Ani v této části nelze však zmateční stížnosti přiznati oprávnění. Po skutkové stránce zjišťuje nalézací soud, že ve dvoře V. bývalo zvykem a bylo i v roce 1920 dobývání řípy prováděno tím způsobem, že chudší lid z okolí dobýval řípu za to, že si mohl odnésti chrást, naproti čemuž dělníků, ve dvoře samém zaměstnaných, nebylo k dobývání řípy užíváno. Dále béře soud za prokázáno, že dělníci dvorští domáhali se zaměstnání při dobývání řípy a že dne 24. září 1920 žádali prostřednictvím svého důvěrníka, obžalovaného R-a, správce dvora G-a, by do té doby, dokud námezdní spor nebude vyrovnán, zastavil práci lidí, řípu dobývajících. Správce však nevyhověl. Téhož dne odpoledne dostavili se obžalovaní R. a S-ová v průvodu skoro veškerých dělníků a deputátníků ku jmenovanému správci a vyzývali ho opětně, by zastavil práci řepařskou. Když to odmítl, zvolala S-ová, že si to udělají tedy sami, že chrástařům rozbijí palice, a R. volal, že je půjdou vyhnat, jest-li G. chrástaře neodstraní, že je odstraní oni. V tomto skutkovém ději shledal nalézací soud skutkovou povahu zločinu vydírání dle § 98 b) tr. zák. a postavil se při tom na rozdíl od obžaloby na stanovisko, že nebylo vyhrožováno správci G-ovi. nějakým zlem, směřujícím proti jeho osobě, nýbrž že bylo vyhrožované ublížením na těle lidem u dvora zaměstnaným, jež nalézací soud pokládá za osoby jsoucí pod správcovou ochranou. Proti tomuto předpokladu brojí zmateční stížnost obžalovaných, dovolávajíc se důvodu čís. 9 a) § 281 tr. ř. Namítá v podstatě, že dotyčné osoby zcela přechodně a výjimečně pracovaly u dvora za chrást, že nebyly vůbec stálými dělníky u dvora, nebyly ani к němu ani ku správci G-ovi ve služebním poměru, že to byly osoby úplně cizí malorolníci a domkaři z cizí obce, kteří neměli od dvora platu, nýbrž vypomáhali pouze za chrást přechodně, mnohdy i pouze na jeden den. Stížnost jest bezdůvodná. Zákon pokládá v poslední větě § 98 b) tr. zák. za nerozhodne, směřuje-li zlo, jímž hroženo, proti ohroženému samému, nebo proti jeho rodině neb příbuzným a nebo proti jiným osobám, pod jeho ochranu postaveným. Již tento výpočet sám nasvědčuje úmyslu zákonodárcovu, poskytnouti ochranu zákona co nejširšímu kruhu osob, jsoucích v určitém poměru k napadenému. Vysvítá to z rozšiřování tohoto poměru od užšího kruhu rodinného na rozsáhlejší kruh příbuzenstva a konečně vůbec na osoby, stojící pod ochranou napadeného. V tomto ohledu nerozlišuje zákon ani co do povahy této ochrany, totiž do toho, na jakém podkladu spočívá, zda na právním či jen na faktickém, aniž stanoví podmínky neb omezení co se týče trvání této ochrany neb osob, na něž se vztahuje. Zmateční stížnost odvolává se na podporu svého stanoviska Fingerova »Strafrecht«, kde se na straně 256 při výkladu § 98 b) tr. zák. praví: »Mit den Worten« »in Schutz gestellte Personen« »wird nicht nur das rechtliche Schutzverhältnis zwischen Vormündern und Mündeln, Wahleltern und Kindern, sondern auch ein tatsächliches Schutzverhältnis verstanden, wie solches zum Beispiel besteht zwischen einem Kinde und demjenigen, dem es auf einem Spaziergange, auf einer Reise, anvertraut worden ist«. Tato úvaha potvrzuje však správnost stanoviska soudu nalézacího a odnímá zcela půdu oné argumentaci stížnosti. Je nepochopitelno, jak stížnost může z citované stati dovozovati, že osobami, stojícími pod ochranou napadeného, míněni jsou pouze poručenci a schovanci, když přec se tam výslovně zdůrazňuje, že pod slovy zákona nelze rozuměti jen právní poměr ochranný mezi poručníky a poručenci, adoptanty a adoptovanými, nýbrž také ryze faktický poměr ochranný. Nalézací soud posoudil proto věc právnicky správně poznav, že chrástaři byli lidmi, stojícími pod ochranou správce dvora G-a, z toho důvodu, že tento jako zaměstnavatel, pokud se týče jako jeho zástupce, byl odpověden nejen za jejich práci, nýbrž také za jejich osobní bezpečnost. Po dobu vykonávání zjednané práce trval proto ochranný poměr G-ův k dělníkům, bez ohledu na to, byli-li tito zaměstnáni při práci jen nahodile, přechodně neb výjimečně, byli-li vůči správci dvoru osobami cizími či nikoli, poněvadž zákon v tomto směru nečiní žádného rozdílu. Důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., v uvedeném směru uplatňovaný, není proto dán.

Citace:

č. 3808. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 693-694.