Č. 2717

Závodní výbory: * Lhůtu k opravě kandidátních listin pro volby do závodních výborů stanoví toliko § 10, odst. 2. nař. z 29. prosince 1921 č. 2 Sb. z r. 1922, nikoliv též § 12, odst. 4 cit. nař. jenž se vztahuje toliko na případ, nebyla-li ve lhůtě dle § 9-1 cit. nař. vůbec žádná kandidátní listina podána, neb není-li zde z jiného důvodu žádné kandidátní listiny, která by mohla býti platným podkladem pro akt volební.

(Nález ze dne 2. října 1923 č. 16 252.)
Věc: Jindřich H. a Josef Ž. v J. (adv. Dr. Leopold Langer z Prahy) proti rozhodčí komisi o závodních výborech v Praze (za zúčastněnou stranu — Ant. G. — adv. Dr. Václ. Švejcar z Prahy) o volbu závodního výboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Naříkaným rozhodnutím zrušila rozhodčí komise k stížnosti Antonína G. volby do závodního výboru v továrně firmy J. W. a spol. v J. a nařídila provedení nových voleb. V důvodech svého rozhodnutí líčí rozhodčí komise průběh volebního řízení o námitkách proti výsledku voleb takto: Předsedovi volební komise podány byly dvě kandidátní listiny, z nichž jedna odevzdána byla skupinou voličů stojících za odborovým sdružením čsl. kovopracovníků a to zástupcem návrhu Antonínem G. Listina tato obsahovala pouze jméno jednoho kandidáta na člena v závodním výboru a jednoho náhradníka. Volební výbor vrátil po dvakráte tuto kandidátní listinu k opravě a odmítl konečně ve schůzi dne 27. února 1923 její přijetí, ježto prý listina ta nevyhovuje zákonům a nařízením o volbách do závodního výboru. Zároveň prohlásil volební výbor, že provádění další volby odpadá, a že osoby uvedené na druhé kandidátní listině jsou pravoplatně zvoleny. Rozhodčí komise uznala, že třebas zmíněná kandidátní listina měla některé nejasnosti, přece nutno ji považovati za projev vůle menšiny voličů, kterýžto projev dle celé tendence zákona o závodních výborech, který žádá ochranu menšin, nelze odmítnouti bez porušení tohoto zákona. Listina kandidátní byla podána včas, a volební právo žádného z voličů na ní podepsaných nebylo volebním výborem pravoplatně po- přeno. Pochybnost v příčině podpisu Marie P. byla dodatečně vysvětlena a o totožnosti ostatních voličů nebylo dle přečtených zápisů zapisovatele volební komise Josefa Ž. pochybováno. Tvrzení, že počet podpisů voličských potřebných k podání oné kandidátní listiny klesl pod 30, neuznala komise za správné, a také nebylo zjištěno, kým škrtání ono bylo provedeno. Měl-li však volební výbor nějaké pochybnosti o této kandidátní listině, pak mohl dle odst. 4 § 12 prov. nař. lhůtu k podání opravené kandidátní listiny o 3 dny prodloužiti, což se nestalo. Nebylo proto odmítnutí oné kandidátní listiny dle zákona odůvodněno, a nebylo správno prohlásiti kandidáty listiny prvé bez volby za zvolené, pročež musila rozhodčí komise jich působnost prohlásiti za nezákonnou a naříditi volbu novou. Tím se práva voličů do závodního výboru nikterak nezkracují, a vyjde zajisté při novém bedlivém postupu volebním na jevo pravá vůle voličů, což zajisté odpovídá úmyslu zákona o závodních výborech. O podané stížnosti uvážil nss: Po stránce formální namítá se ve stížnosti, že nař. rozhodnutí sice uznává, že kandidátní listina zúčastněné strany měla některé nejasnosti a nepřesnosti, opomíjí však blíže vyznačiti, v čem tyto závady záležely. Dle mínění stížnosti neobsahuje tedy nař. rozhodnutí vše, co by obsahovati mělo a je tedy neúplné. St-lé však přehlížejí, jak se utvářila procesní situace. Volební výbor odmítl kandidátní listinu, nevytknuv jejích vad, jež dle jeho mínění odmítnutí odůvodňovaly. Teprve při ústním líčení před komisí rozhodčí označili zástupcové volebního výboru tyto vady konkrétně. Rozhodčí komise prohlásila pak výslovně, že odmítnutí kandidátní listiny nebylo po zákonu odůvodněno. Tím dala srozumitelně na jevo, že listina kandidátní, o kterou běží, dle jejího mínění nemá žádných vad podstatných, které by odmítnutí mohly ospravedlniti, a označila závady, které lze kandidátce vytýkati, za pouhé »nejasnosti a nepřesnosti«, tedy za vady nepodstatné. Zaujavši toto stanovisko, neměla žal. komise příčiny blíže vykládati, které vady kvalifikuje jako »nejasnosti a nepřesnosti«, kdyžtě dala zřetelně na jevo, že vůbec žádné z formálních vad kandidátní listiny právního významu nepřikládá. Z nař. rozhodnutí bylo bez obtíží možno seznati právní náhled žal. komise o formálních vadách kandidátní listiny, a soud nemohl proto uznati za důvodnou námitku, která nař. rozhodnutí vytýká neúplnost. Jiná je ovšem otázka, zda žal. komise právem uznala kandidátní listinu za prostu všech podstatných vad odmítnutí odůvodňujících. Leč touto otázkou nemohl se nss zabývati z moci úřední, nýbrž jen v rámci přesně formulovaných stížných bodů .(§ 5, odst. 1 a § 18 zák. o ss), tedy jen potud, pokud st-lé uplatňují, že žal. komise tu neb onu vadu ve stížnosti konkrétně označenou neprávem uznala za vadu nepodstatnou. Stížnost po této stránce vskutku jednu námitku přesně formuluje. Obsah námitky této je v podstatě ten, že kandidátní listina, o kterou jde, neměla potřebný počet podpisů voličských, a že žal. komise tuto podstatnou vadu kandidátky náležitě nezjistila. Poněvadž však žal. komise zrušení volby opřela i o důvod povahy procesní, vytknuvši, že volební výbor neprodlouživ dříve lhůtu k podání opravené listiny dle § 12, odst. 4. prov. nař. o 3 dny, neměl kandidátní listinu odmítnouti, a poněvadž stížnost také proti tomu zvláštní námitkou se obrací, vytýkajíc v tom nezákonnost nař. rozhodnutí, slušelo zabývati se dříve touto námitkou. V cit. § 12, odst. 4 prov. nař., jehož se žal. úřad dovolává, ustanovuje se, že »není-li v předepsané lhůtě podána kandidátní listina, která byla volebním výborem připuštěna, je možno lhůtu k podání o 3 dny prodloužiti.« Smysl těchto slov je zajisté temný. Neboť mluví se zde »o podání kandidátní listiny, která byla připuštěna«, což dle slovního výkladu v duchu jazyka českého znamená podání listiny, která byla (již dříve t. j. před podáním) připuštěna, což by však nemělo smyslu, ježto listiny kandidátní se dříve formálně »podávají« (§ 9 nař.) a pak teprve jedná se o jejich »připuštění« (§ 10, odst. 1). Předpisu § 12, odst. 4, čte-li se o sobě, bylo by snad rozuměti i tak, že listina kandidátní volebním výborem již připuštěná, má se v nějaké výborem předepsané lhůtě ještě jednou na př. za účelem vyložení dle § 12, odst. 1 předložiti, a tuto lhůtu že je možno o 3 dny prodloužiti. Avšak výklad tento nedá se srovnati právě s § 12, odst. 1, kde se praví, že kandidátní listina výborem připuštěná se vyloží neb vyvěsí, z čehož vysvítá, že není třeba za účelem vyložení předpokládati další vyhotovení listiny kandidátní. Pravého smyslu ustanovení § 12, odst. 4 lze se tedy dopátrati jen ze souvislosti jeho s ostatními předpisy volební řízení upravujícími. Dle těchto ustanovení »podávají se« kandidátní listiny (viz § 10, odst. 1) do 10 dnů po vyhlášení volby (§ 9, odst. 1) předsedovi volebního výboru. Jestliže byly »podány zavčas, volební výbor je přezkouší« (§ 10, odst. 1) a shledá-li formální vady, vyzve zástupce návrhu, aby kandidátní listinu do 24 hodin opravil (§ 10, odst. 2). Kandidátní listina, jejíž nedostatky ve lhůtě určené nebyly odstraněny, jest neplatna (§ 12, odst. 2). Poněvadž »určenou lhůtou« v § 12, odst. 2. je zřejmě myšlena lhůta stanovená v § 10, odst. 2, t. j. lhůha 24 hodin, sluší za neplatnou pokládati kandidátní listinu, která byla k opravě vrácena a ve lhůtě 24 hodin buď vůbec nebyla znovu předložena anebo byla sice předložena, ale opětně s vadami, pro které byla vrácena. Ustanovuje-li tedy § 12 v odst. 4, že »není-li v předepsané lhůtě podána kandidátní listina, která byla volebním výborem připuštěna, je možno lhůtu k podání o 3 dny prodloužiti«, není možno předpis tento vztahovati na případ, kdy kandidátní listina byla k opravě vrácena a nebyla ve lhůtě 24 hodin opravená znovu předložena, jak se domnívala žal. komise, neboť takováto listina kandidátní stala se dle výslovného ustanovení § 12, odst. 2. neplatnou a nemělo by tedy smyslu lhůtu k opětnému předložení této neplatné listiny o 3 dny prodlužovati, nehledě ani k tomu, že »podáním« kandidátní listiny nazývá se v nařízení její původní předložení, a nikoliv její opětné předložení po opravě. Myšlenka, kterou nařízení v § 12, odst. 4. chtělo vyjádřiti, a kterou nutno i přes temnou jeho dikci za vyjádřenou považovati, je prostě tato: Nebyla-li v předepsané lhůtě, t. j. ve lhůtě v § 9, odst. 1. stanovené vůbec žádná listina kandidátní podána, nebo nebyla-li ani jediná z listin včas podaných volebním výborem připuštěna, čili jinými slovy: není-li vůbec žádné kandidátní listiny, která by mohla býti podkladem aktu volebního .(§ 17, odst. 2.) anebo akt volební vůbec nahraditi (§ 12, odst. 4, druhá věta), je »možno« (ne-li snad nutno — srov. § 1 zák. o závodních výborech) lhůtu k podání nových kandidátních listin »o 3 dny prodloužiti«. Že není tím myšleno skutečné »prodloužení lhůty k podání« kandidátních listin, to jest prodloužení lhůty stanovené v § 9, odst. 1, nýbrž že nařízení má na mysli stanovení nové lhůty dodatečné, je na snadě, uváží-li se, že skutečné »prodloužení« 10 denní lhůty k podání (§ 9, odst. 1) o 3 dny, tedy na lhůtu 13 denní počítanou od vyhlášení volby (§ 9, odst. 1) zřídka kdy by mělo praktický význam. Že tento výklad je správný, nasvědčuje ostatně též zcela srozumitelné znění § 8 volebního řádu z 5. února 1920 pro říšskoněmecké rady závodní, jehož naše nařízení zřejmě používalo jako předlohy a vzoru a kterýž zní takto: Wird für die Wahl der Arbeiter- oder Angestelltenmitglieder keine giltige Vorschlagsliste eingereicht, so hat der Wahlvorstand .... zur Einreichung der Vorschlagslisten eine Nachfrist .... zu setzen. Odmítnul-li tedy volební výbor kandidátní listinu, neprodlouživ dříve lhůtu k podání opravené kandidátní listiny o další tři dny, nedopustil se žádné nezákonnosti, a příčí se naopak zákonu, když žal. rozhodčí komise také pro tento jen domnělý procesní poklesek volebního výboru volbu zrušila. Nař. rozhodnutí slušelo by tedy uznati nezákonným, kdyby jen na tomto důvodu spočívalo. Leč žal. úřad opřel svůj výrok, volbu zrušující také o důvod věcný, shledav nezákonnost řízení volebního (§ 19 zák. a § 25 nař.) v tom, že listina kandidátní, o kterou jde, po právu vůbec neměla býti odmítnuta, ježto neměla, jak komise rozhodčí míní, žádných vad, které by ospravedlňovaly její odmítnutí. Zbývá tedy v mezích stížnosti zkoumati, zda tento důvod je s to, aby nař. rozhodnutí před právem udržel. Stížnost v tomto směru namítá, že kandidátní listina neměla potřebný počet, to jest 30 podpisů voličských a že rozhodčí komise tuto okolnost náležitě nezjistila. St-lé přiznávají sice, že na kandidátní listině bylo 29 neškrtnutých podpisů voličských, a že třicátý byl podpis Marie P., namítají však, že ve voličském seznamu není zapsána volička tohoto jména. Rozhodčí komise uznala Marii P. za oprávněnou voličku a podpis její za způsobilý, aby jím doplněn byl počet podpisů na počet zákonný, a podotkla, že pochybnosti, jež ohledně podpisu této osoby vznikly, byly dodatečně vysvětleny. Stížnost arci vytýká, že úřad neuvedl, jak ona pochybnost byla vysvětlena. Leč výtka ta nemá podkladu. Z rozhodnutí samého, jež líčí průběh celého řízení, jest patrno, že zástupcové skupiny volební, jejíž kandidátka byla volebním výborem odmítnuta, v řízení před rozhodčí komisí uvedli, že Marie P. je skutečně zaměstnána v dotčeném závodě, a že ve voličských seznamech jen proto není zapsána tímto jménem, ježto zatím se provdala a své jméno změnila. Ježto proti tomuto tvrzení st-lé ničeho nenamítali, soudil z toho úřad, že pochybnost v příčině třicátého podpisu byla dodatečně vysvětlena v tom smyslu, že Marie P. jest zapsána ve voličském seznamu svým dřívějším jménem, a mohla proto jako oprávněná volička kandidátní listinu platně podepsati. Je tedy z rozhodnutí samého s dostatečnou srozumitelností patrno, v čem úřad viděl vysvětlení vzniknuvších pochybností a st-lé nemohou proto s úspěchem namítati, že jim způsob vysvětlení zůstal utajen. Mohlo by pak jíti již jen o to, zda řečená Marie P. byla ve voličském seznamu zapsána svým dřívějším jménem, a zda tedy jest vůbec oprávněnou voličkou. To však st-lé ani v řízení správním, ani před tímto soudem nejen nevyvrátili, nýbrž ani nepopřeli. Výtce stížnosti je ovšem možno rozuměti i tak, že volič nemůže kandidátní listinu platně podepsati jiným jménem, než kterým jest zapsán v seznamu voličském, třeba zatím své jméno zákonným způsobem změnil. Avšak ani v tomto smyslu nelze se stížností souhlasiti. Neboť dle § 9, odst. 2 prov. nař. má listina kandidátní býti podepsána »oprávněnými voliči«. Kdo jest oprávněným voličem, má tedy právo kandidátní listinu platně podepsati. Lze připustiti, že za oprávněného voliče sluší považovati jen toho zaměstnance, který byl pojat do seznamu voličského (§ 8, odst. 2 prov. nar.). Je-li tedy osoba, která kandidátku podepsala, totožná s osobou do voličského seznamu pojatou, jest podpis její podpisem oprávněného voliče dle § 9, odst. 2. Neboť ani zákon o závodních výborech ani prov. nařízení, jež řízení volební upravuje (§ 17 zák. o záv. výb.), nemají žádného ustanovení, z něhož by se — byť jen nepřímo — dalo vyvoditi, že změna jména voličova nastalá po zápisu do seznamu voličského zbavuje ho práv voličských nebo že obsah práv těchto jakkoli omezuje. Jediný účinek, který taková změna jména může míti pro volby do závodních výborů, je ten, že se jí snad ztíží důkaz totožnosti osoby, vzejde-li o ní pochybnost. Konečně stížnost také vytýká, že rozhodčí komise neprávem uznala kandidátní listinu za platnou, ačkoli byla volebním výborem pro formální nedostatky vrácena a v určené lhůtě nebyla opravena. S námitkou touto bylo by možno jen tehdy souhlasiti, kdyby opatření volebního výboru, kterým se kandidátka k opravě vrací, mělo platnost konečnou. Než dle positivních předpisů má se věc jinak. Již zákon o závodních výborech sám v § 19 ustanovuje, že »do způsobu prove- dení volby a jejího výsledku« lze podati stížnost k rozhodčí komisi, a teprve tato že rozhodne »s konečnou platností«. Prov. nařízení pak, jemuž zákon v § 17 svěřil úpravu řízení volebního, rozčlenilo sice volební řízení na několik fází, jako je zejména řízení o seznamech voličských, řízení o kandidátních listinách atd. a každá z těchto fází je věnována vyřízení určitých otázek, jako rozhodnutí o právu volebním, rozhodnutí o připuštění kandidátních listin atd. Rozhodování o těchto věcech je ovšem přikázáno výboru volebnímu. Avšak rozhodnutí volebního výboru nemají ani dle prov. nařízení platnost konečnou. Nařízení toto sice na některých místech (§ 8, odst. 2, § 12, odst. 3) označuje rozhodnutí výboru volebního za konečná, avšak užívá tohoto výrazu zřejmě ve zcela jiném než v ustáleném smyslu tohoto slova, neboť i tam, kde mluví (§ 8, odst. 2, § 12, odst. 3) o konečné platnosti rozhod- nutí volebního výboru, ihned výslovně dodává »s výhradou námitek proti celkovému výsledku voleb«. Tím však je v plné shodě s § 19 zákona i s §§ 25 a 26 prov. nařízení vysloveno, že rozhodnutí volebního výboru nemá platnosti konečné, nýbrž že i o otázkách volebním výborem rozhodnutých rozhoduje k »námitkám« (dle názvosloví nařízení či ke »stížnosti« dle názvosloví zákona) »s konečnou platností« rozhodčí komise, arci teprve, když volba byla provedena a výsledek její vyhlášen (§ 19 zákona a § 25, odst. 2. nař.). Mluvíc o »konečné platnosti« rozhodnutí volebního výboru vyjadřuje tedy prov. nař. jen tolik, že proti rozhodnutím výboru volebního není zvláštního prostředku opravného, a že průběh řízení volebního nemá býti rušen incidentními spory, že však nicméně námitky proti po- stupu v jednotlivých fázích řízení volebního zůstávají účastníkům zachovány až do té chvíle, kdy volba bude úplně provedena, načež lze je teprve před komisí rozhodčí a to všecky souborně uplatniti. Je tedy komise rozhodčí také příslušná ke stížnosti zkoumati, zda volební výbor podanou kandidátní listinu právem odmítl, z čehož nutně plyne, že rozhodčí komise nemůže býti rozhodnutím výboru volebního vázána. Chce-li však stížnost snad svojí námitkou říci, že rozhodčí komise proto neprávem uznala listinu kandidátní za platnou, že navrhovatelé ji včas neopravili a rozhodnutí volebního výboru se nepodrobili, pak by podle jejího náhledu navrhovatelé, kteří výroku volebního výboru nemohou nebo nectíti se podrobiti, pozbývali svého práva bráti nesprávný postup volebního výboru stížností dle § 19 zák. a § 25, odst. 2. nař. v odpor. Pro takovéto omezení práva stížného nelze však ani v zákoně ani v prováděcím nařízení nalézti žádné opory a nebylo by také možno srovnati je s povahou a účelem opravného prostředku zákonem proti volbě poskytnutého. Ze všech těchto úvah plyne, že stížnost nebylo možno uznati důvodnou.

Citace:

č. 2717. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 680-685.