Čís. 13457.
Nedomáhá-li se zaměstnanec čsl. státních drah ani úpravy, ani opravy služebních příjmů, nýbrž náhrady škody, která prý mu vznikla tím, že ho státní správa železniční proti předpisům dala dříve do výslužby, než uplynul t. zv. »nemocniční rok«, a opodstatňuje-li svou škodu rozdílem mezi obdrženými požitky odpočivnými a aktivními platy, které měl za dobu »nemocničního( roku« dostávati, jde o soukromoprávní nárok, který není přikázán k rozhodování zvláštním zákonem (§ 105 úst. listiny a § 1 zák. čís. 217 /1925 sb. z. a n.) úřadům správním.
(Rozh. ze dne 14. dubna 1934, R I 357/34.)
Žalobou, zadanou na okresním soudě, domáhal se žalobce, vrchní oficiál československých státních drah, na československém státu zaplacení 2441 Kč 50 h, tvrdě, že byl pensionován proto, že dne 29. ledna 1932 onemocněl nemocí, kterou získal bez zavinění, žalovaná strana že nebyla podle platných předpisů oprávněna dáti ho do výslužby přede dnem 1. února 1933, jímž by skončil tak zv. nemocniční rok, a, učinivši tak, že ho zkrátila o rozdíl mezi požitky, které by od data pensionování do dne 1. února 1933 byl žalobce pobíral v aktivitě, a mezi požitky, které mu byly v této době vypláceny po pensionování. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud prohlásil k odvolání napadený rozsudek a předchozí řízení za zmatečné a odmítl žalobu. Důvody: Podle § 105 ústavní listiny a §§ 1 a 2 zákona čís. 217/25 měl se žalobce jako úředník čsl. státních drah, u nichž úprava a oprava služebních příjmů jejich zaměstnanců jest přikázána podle § 1 odst. (4) vl. nař. čís. 15/1927 a § 210 zákona čís. 103/26 úřadům správním, domáhati nejprve rozhodnutí o svém nároku v řízení správním, vyčerpati celý postup stolic a pak ve lhůtě devadesáti dnů od rozhodnutí konečné stolice správní uplatnili nárok svůj pořadem právním. Žalobce Však to neučinil, neboť jak odvolací soud zjistil, podal žalobce dne 3. srpna 1932 u ředitelství jen žádost o povolení nemocenského roku o stanovení termínu pensionování od 1. února 1933 a, když žádosti té nebylo vyhověno, podal počátkem září 1932 podobnou žádost k ministerstvu železnic v Praze, která byla postoupena ředitelství státních drah a jím záporně vyřízena. Proti výnosu ředitelství státních drah ze dne 24. března 1932, kterým byl dán podle § 115 odst. (3) písm. a) služebního řádu do výslužby dnem 1. května 1932, nepodal žalobce vůbec opravného prostředku a nelze, jak žalobce mylně tvrdí, spatřovati ho ve shora uvedených žádostech, poněvadž jest rozeznávati mezi opravným prostředkem a pouhou žádostí o povolení nemocenského roku, při jejímž vyřízení nemělo ministerstvo železnic vůbec příčiny a důvodu rozhodnouti s konečnou platností o pensionování žalobcově.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by nehledě k důvodům v usnesení použitým rozhodl o odvolání.
Důvody:
Rekurs právem vytýká odvolacímu soudu, že se mylně dovolává ustanovení § 105 ústavní listiny a zákona ze dne 15. října 1925 čís. 217 sb. z. a n. a že tu nejde o soukromoprávní nárok, který by byl přikázán zákonem k rozhodování správním úřadům, zejména vládním nařízením ze dne 5. března 1927 čís. 15 sb. z. a n. Odvolací soud přiklonil se ku právnímu názoru hájenému žalovaným státem při ústním líčení odvolacím, že prý se žalobce měl domáhati nejprve rozhodnutí o svém nároku v řízení správním, vyčerpati v něm celý postup stolic a že teprve pak mohl ve smyslu zákona čís. 217/1925 vznésti svůj nárok na pořad práva, a vycházel z předpokladu, že tu jde o nárok na úpravu neb opravu služebních příjmů žalobcových, jenž je vlád. nařízením čís. 15/1927 sb. z. a n. přikázán úřadům správním. Než právě v tom jest základní právní omyl odvolacího soudu. Vždyť žalobce nedomáhá se žalobou ani úpravy, ani opravy služebních příjmů, nýbrž náhrady škody, která mu podle jeho skutkového přednesu vznikla tím, že ho státní správa železniční proti předpisům dala dříve do výslužby, než uplynul t. zv. »nemocniční rok«, a svou škodu odvozuje z jejího protismluvního postupu a doličuje rozdílem mezi obdrženými požitky odpočivnými a aktivními platy, které měl za dobu »nemocničního roku« dostávati. Není sporné, že žalobou vymáhaný nárok jest soukromoprávní a bylo se tedy odvolacímu soudu především podrobně zabývati otázkou, zda jde tu o soukromoprávní nárok, o kterém podle zákonů o tom vydaných má rozhodovati úřad správní (§ 105 ústavní listiny a § 1 zákona čís. 217/1925 sb. z. a n.). Napadené usnesení poukazuje stručně jen k ustanovením § 1 odst. (4) vl. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. a § 210 plat. zákona čís. 103/1926 sb. z. a n. a usuzuje z nich, že jde o nárok podle vlád. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. Nej vyšší soud již ve svých rozhodnutích sb. n. s. čís. 9875 a 11897 podrobně vyložil, že jen nároky odvozené z nové úpravy platové, provedené podle § 210 plat. zák. a vlád. nař. čís. 15/19'27 sb. z. a n. byly jako nároky soukromoprávní (§ 1 odst. 4 vlád. nař. čís. 15 an 1927 sb. z. a n.) přikázány zákonem, t. j. § 210 plat. zákona a § 70 vlád. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. k rozhodování úřadům správním, a dolíčil, že vládní nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. na základě zákonného zmocnění (§ 210 plat. zák.) v mezích jeho a ve shodě s ním vydané a řádně vyhlášené, má moc zákona. Zde stačí pro stručnost odkázati zejména k důvodům rozhodnutí čís. 11897 sb. n. s. Žalobce neopírá však žalobní nárok o novou úpravu neb opravu služebních příjmů provedenou na základě vlád. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n., nýbrž výslovně o ustanovení §§ 40 a 56 odst. (3) a § 130, správně § 115 2 c) — (upraveného výnosem ze dne 7. dubna 1898 čís. 16366 čís. 28 věst. 1898) — služebního řádu pro zaměstnance československých státních drah a jen z nich dovozuje žalobní nárok na náhradu škody, že totiž podle nich mu přísluší plné aktivní požitky po celý rok nemoci (t. zv. nemocniční rok) a že teprve po jeho uplynutí mohl býti dán do výslužby. Tento nárok železničních zaměstnanců na plné aktivní požitky po dobu celého roku nemoce nebyl vůbec upraven vlád. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. a zůstal jím nedotčen, ježto podle závěrečného ustanovení § 149 odst. (1) pozbyla dnem účinnosti vlád. nařízení platnost toliko ustanovení jím výslovně zrušená, anebo všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení, ale jen o předmětech, které jsou upraveny v tomto nařízení. Ne- jde-li však o soukromoprávní nárok přikázaný k rozhodování zvláštním zákonem úřadům správním (§ 105 úst. listiny a § 1 zák. čís. 217/1925 sb. z. a n.), nelze na něj vůbec použiti; těchto předpisů a může býti proto uplatněn pořadem práva, nehledíc k tomu, zda se jeho splnění domáhala strana dříve u správních úřadů, čili nic.