Č. 12208.

Pojištění sociální: I. Tichý společník (podle obch. zák. č. 1/1863 ř. z.) veřejné společnosti není spolupodnikatelem ve smyslu § 8 zák. č. 221/24 Sb. — II. »Spolupodnikatelství« ve smyslu § 8 odst. 2 a § 170 odst. 1 zák. č. 221/24 Sb. nemůže býti ani pouhým faktickým vykonáváním určité činnosti, ani poměrem mandátním, zaměstnaneckým a pod.
(Nález ze dne 13. prosince 1935 č. 20222/35.)
Prejudikatura: ad I. srov. Boh. A 11887/35, Budw. A 10985.
Věc: Dr. Jan Č. v P. proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. okresní nemoc. pojišťovnu v J. adv. JUDr. František Kraus z Prahy) o sociální pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Platebním výměrem okresní nemoc. pojišťovny v J. ze 6. února 1932 bylo firmě »Novotný Tomáš a spol.« v R. podle § 170 odst. 1 zák. č. 184/28 Sb. společně a nerozdílně s Drem Janem Č., advokátem v P., nynějším st-lem, vyměřeno za platební období srpen až prosinec 1931 pojistné s úroky a výlohami úhrnem částkou Kč 12376.25. Tento plat. výměr byl v postupu stolic správních posléze nař. rozhodnutím potvrzen z těchto důvodů:
V § 8 odst. 1 zák. poj. se stanoví, že zaměstnavatelem jest osoba, na jejíž vrub jsou vykonávány činnosti, zakládající pojistnou povinnost. Podle 2. odst. tohoto paragrafu jsou spolupodnikatelé spoluodpovědni za splnění povinností, uložených zaměstnavateli podle tohoto zák. Dále se stanoví v § 170 odst. 1. cit. zák., že spolupodnikatelé ručí společně a nerozdílně za pojistné. V daném případě je nesporné, že odvolatel byl tichým společníkem jmenované firmy. Tichým společníkem jest pak podle ustanovení čl. 250 obch. zák. ten, kdo se majetkovým vkladem účastní v provozování obchodní živnosti jiné osoby za podíl na zisku a ztrátě. Jde tudíž o risiko obchodního provozu tiché společnosti také na vrub tichého společníka, a proto jest tohoto považovati za spolupodnikatele ve smyslu ustanovení § 8 cit. poj. zák. Námitka, že podle čl. 257 obch. zák. ručí tichý společník věřitelům jen tehdy osobně a solidárně, když jest jeho jméno pojato do firmy, není odůvodněna, protože tato soukromoprávní norma nemá vzhledem k výše uvedenému významu v daném sporu, který spadá do oboru práva veřejného. Dále bylo konaným šetřením zjištěno, že odvolatel zasahoval účinně do vedení závodu jmenované firmy, její právní věci vyřizoval a svého času i jejími penězi plně disponoval, a tudíž také proto dlužno přiznati mu charakter spolupodnikatele ve smyslu ustanovení § 8 cit. poj. zák.«
O stížnosti uvážil nss takto:
Žalovaný úřad, jenž v nař. rozhodnuti nepřevzal odůvodnění prvé stolice, zvláště ani důvod, že st-1 je spoluvlastníkem firmy, opírá své rozhodnutí o tom, že st-li přísluší charakter spolupodnikatele podle § 8 cit. zák. poj. o důvody dva. První důvod: St-1 je tichým společníkem jmenované firmy a jako takový podle čl. 250 obch. zák. účastní se vkladem v provozování obchodní živnosti firmy za podíl na zisku a ztrátě, takže risiko obchodního provozu firmy jde také na vrub jeho a jest ho považovati za spolupodnikatele ve smyslu § 8 cit. poj. zák. Druhý důvod spočívá v tom, že st-1 zasahoval účinně do vedení závodu firmy, její právní věci vyřizoval a svého času i jejími penězi plně disponoval.
Naproti tomu stížnost popírá, že by st-1 byl zaměstnavatelem nebo podnikatelem ve smyslu §§ 8 a 170 cit. zák., a proti prvému důvodu brání se v podstatě takto: Pro řešení otázky, je-li kdo podnikatelem nebo spolupodnikatelem, rozhoduje, kdo převzal hospodářský výsledek práce, disponuje výrobky a platí produkční výlohy; podíl na zisku nezakládá sám o sobě vlastnost podnikatelskou. Z jednotlivých ustanovení zákona obchodního, jež uvádí, a dále z rozhodnutí ss-u Budw. 10985 A dovozuje, že postavení tichého společníka vůči subjektu majitele firmy je postaveními věřitele. Tento právní stav však nebyl změněn cit. pojišť. zákonem, ježto tento nikde neobsahuje ustanovení, že se jím ruší dosud platná ustanovení obch. zák. a zvláště o tiché společnosti. Tuto námitku bylo uznati důvodnou. Nss již v nál. Boh. A 11887/35 vyslovil a odůvodnil právní názor, že tichý společník podle obch. zák. č. 1/1863 ř. z. není spolupodnikatelem podle § 8 zák. č. 221/1924 Sb. Zvláště také dovodil, že tichý společník obchodníka jednotlivče nemá jiného postavení než postavení věřitele, a že majitele podniku a tichého společníka nelze ve smyslu pojmu podnikatele a spolupodnikatele klásti sobě na roven. Zák. č. 221/24 Sb. nemá pak ustanoveni, z něhož dalo by se dovoditi, že pro obor soc. pojištění má postavení to býti jiné, než v ostatních oborech. Na těchto právních názorech trvá nss i v tomto případě a odkazuje k bližším důvodům cit. nál. podle § 44 j. ř.
Arci jde v tomto případě o tichého společníka veř. společnosti, než to na věci nic nemění, neboť všechna shora uvedená ustanovení a tedy i z nich vyvozený právní názor platí pro postavení tichého společníka bez rozdílu, je-li majitelem dotčené obch. živnosti obchodník jednotlivec, nebo veř. obch. společnost. Proto právní názor nař. rozhodnutí, že již účast tichého společníka na zisku a ztrátě cizího obchodního podniku zakládá vlastnost spolupodnikatele pro obor soc. pojištění bez ohledu na předpisy obch. zák., jest uznati mylným a prvý důvod nař. rozhodnutí po stránce zákonnosti neobstojí.
Pokud pak běží o druhý důvod nař. rozhodnutí, jejž rovněž stížnost potírá, bylo uvážiti toto:
V prvé části odůvodnění označil žal. úřad poměr mezi firmou a st-lem výslovně jako poměr tichého společníka ve smyslu čl. 250 obch. zák., čímž implicite vyloučil existenci jinakého poměru společenského. V druhé části důvodů poukazuje žal. úřad též k tomu, že odvolatel zasahoval účinně do vedení záležitostí firmy, její právní věci: vyřizoval a svého času i jejími penězi plně disponoval. Na základě těchto skutečností pak dospívá k závěru, že také proto dlužno odvolateli přiznati charakter spolupodnikatele. Vycházel-li však žal. úřad z předpokladu, že jde toliko o poměr tichého společníka k firmě, jenž vylučuje existenci jinakého poměru společenského, pak lze nař. rozhodnutí v této části vykládati jen tak, že st-1 vykonával zmíněnou činnost buď jen fakticky beze smluvního podkladu nebo na základě smluvního poměru jiného než společenského (mandátního, zaměstnaneckého a pod.). Poměry takového druhu anebo faktické vykonávání určité činnosti však nemohou založiti spolupodnikatelství ve smyslu § 8 odst. 2 nebo § 170 odst. 1 cit. zák. Nejsou tedy okolnosti v druhé části rozhodnutí uváděné vůbec s to, aby založily závěr na podnikatelský poměr st-le, takže soud nemusil se ani obírati otázkou správnosti příslušných zjištění skutkových. Podle toho ani důvod druhý nař. rozhodnutí, uváděný pro to, že st-1 je v daném případě spolupodnikatelem, neobstojí.

Citace:

č. 12208. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 700-702.