NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2612.

Skutková podstata zločinu veřejného násilí podle §u 81 tr. zák. ve směru objektivním i subjektivním.
Násilí nemusí býti vykonáno rukou pachatele přímo na těle napadeného; stačí, vynaloží-li pachatel sílu, jež čelí aspoň prostředečně proti úřední osobě, při čemž se nevyžaduje, by překážím touto silou vyvolaná byla překážku fysickou.
Zákon nerozlišuje v §u 81 tr. zák., zda úřední nebo služební úkon, který pachatel hledí zmařiti, čelí proti pachateli, či jen anebo současně i proti jiným osobám; spadá sem hození kamene do jízdní stráže, třebas dopadl vedle na zemi.
Popírá-li obžalovaný čin, lze jeho úmysl zjistiti i závěry z jeho zjištěného jednání po stránce objektivní.
Pohnutky výtržností při demonstracích nemusí se krýti s pohnutkami k demonstracím samým.
Jde o pohnutku nízkou a nečestnou, dopustil-li se kdo jednání čelícího k rozvratu veřejného pořádku.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1927, Zm I 471/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací. zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 1. července 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 81 tr. zák., a nevyhověl v neveřejném zasedání odvolání obžalovaného z výroku o ztrátě práva volebního, mimo jiné z těchto
důvodů:
Stížnost jest v neprávu, namítajíc s hlediska §u 281, čís. 9 písm. a) tr. ř., že pouhé hození kamenem není samo o sobě zprotivením se někomu, jelikož pro pojem ten nestačí útok, nýbrž předpokládá se, že tu bylo určité jednání směřující proti zprotivivšímu se a by ten se zprotivil proti tomuto jednání. Ani doslov ani smysl ustanovení §u 81 tr. zák., ani účel jeho, jímž jest zabezpečení nerušeného vykonávání veřejných úřadů a veřejné služby, neposkytují opory pro výklad stížností hájený. Zákon nerozlišuje v §u 81 tr. zák., zda úřední nebo služební úkon, který pachatel hledí zmařiti, směřuje proti pachateli samému či jen anebo současně i proti jiným osobám. Že zákon nemá v §u 81 na zřeteli toliko rušení úředního nebo služebního úkonu osobou jím přímo dotčenou, plyne z ustanovení §u 314, které zakazuje obdobnou rušivou činnost, ovšem menší intensity pod následkem trestu výhradně (arg. slova »vmísí se«) — osobám výkonem úřadu nebo služby přímo nedotčeným. Bylo by nelogickým, upříti právnímu statku nerušeného výkonu veřejných úřadů a veřejných služeb, chrání-li jej § 314 tr. zák. vůči méně intensivnímu a proto méně protiprávnímu rušení se strany nezúčastněných osob, zvýšenou ochranu §u 81 tr. zák. vůči vážnějším a proto protiprávnějším útokům osob těch. Správnosti zužovacího výkladu, jaký uplatňuje stížnost, nenasvědčuje ani smysl, jaký přikládá slovům »zprotiviti se« obecná mluva, uváží-li se, že pachatel, ruší-li svou činností úkon, čelící proti jiné osobě, činí věc osoby té věcí svou. Ostatně výkon služby jízdních strážníků čelil právě tak proti stěžovateli, jako proti ostatním přítomným demonstrantům. Stěžovatele neomlouvá ani to, že kámen, jejž hodil do stráže, nikoho nezasáhl, nýbrž dopadl vedle na zemi. Zločin podle §u 81 tr. zák. byl v souzeném případě dokonán, jakmile obžalovaný v úmyslu, by zmařil služební výkon jízdní policie, kamenem do ní hodil. Okolnost, že kámen dopadl vedle na zemi, nepadá na váhu. Neboť, je-li podle §u 81 tr. zák. již ten trestným, kdo v úmyslu tam naznačeném služebnímu orgánu i jen hrozí nebezpečnou pohrůžkou, že na něj hodí kamenem, jest jím tím spíše obžalovaný, který ihned, byť i bezvýsledně, přikročil k vykonání tohoto zla. Rozdíl jest pouze v tom, že jeho čin spadá pod druhý případ §u 81 tr. zák., ježto nejde již o pouhou nebezpečnou pohrůžku, nýbrž o skutečné násilné vztažení ruky. Tento zákonný znak není totiž vázán na předpoklad, že násilí musí býti vykonáno rukou pachatele na těle napadeného, nýbrž stačí, když pachatel vynaložil sílu, jež čelí alespoň prostředečně proti osobě úředního orgánu, při čemž se nevyžaduje, by překážka touto silou vyvolaná byla překážkou fysickou v tom smyslu, že napadený, chce-li úřední výkon provésti, musí překážku dříve odstraniti, nýbrž jest stejně trestným i ten, kdo vynaložením vlastní síly vyvolává pouhou překážku psychickou ve formě nebezpečí, jež postaví napadeného před volbu, buďto se vzdáti úředního výkonu, anebo musiti se obávati porušení své tělesné neporušenosti. O takový případ jde také v souzeném případě, třebaže nebezpečí obžalovaným vyvolané, t. j. možnost, že kámen někoho ze strážníků zasáhne, trvalo jen několik okamžiků.
Po subjektivní stránce namítá stížnost, že nebylo řádně zjištěno, že obžalovaný zamýšlel hozením kamene se zprotiviti, pokud se týče předsevzíti čin v §u 81 tr. zák. naznačený,, a že se soud nezabýval touto stránkou činu ani v případě jeho násilného odporu proti úkonu nadstrážníka M-a. Než tu stačí poukázati na důvody napadeného rozsudku, v nichž je výslovně zjištěno, že obžalovaný jednal v úmyslu, by zmařil výkon policejní stráže, rozptýlení demonstrantů a udržení veřejného pořádku, proti službu konajícímu policejnímu nadstrážníku H-ovi a ostatními nezjištěným strážníkům policejní jízdní stráže skutečným násilným vztažením ruky, a to se zbraní, hozením kamene proti oněm úředním osobám. se zprotiviv a že později při svém zatčení skutečným násilným vztažením ruky se zprotivil policejnímu nadstrážníku Jaroslavu Al-ovi, tudíž rovněž osobě v §u 68 tr. zák. jmenované, při konání jeho služby v úmyslu, by jeho služební výkon, předvedení obžalovaného na policejní strážnici, byl zmařen. Tím jsou v obou případech zjištěny všechny pojmové znaky skutkové podstaty zločinu podle §u 81 tr. zák. jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, takže výtka stížnosti, pokud ji lze pojímati jako hmotně- právní výtku ve smyslu §u 281 čís. 9 a) tr. ř., jest zřejmě bezdůvodná. Okolnost, že hození kamene připouští i jiné závěry než ten, by jím byl výkon služby policie zmařen, nemá s hlediska §u 281 čís. 9 a) (neb 10) tr. ř. významu, jakmile soud, uváživ okolnosti souzeného případu, zjistil, že úmysl pachatelův čelil právě k onomu výsledku. Odůvodněnou není ani formální výtka, do právních úvah vmíšená, že totiž v rozsudku nejsou uvedeny důvody pro ona subjektivní zjištění a zejména pro výrok, že stěžovatel jednal — hodiv kámen do jízdní policie — v úmyslu, zmařiti výkon jízdní policejní stráže. Závěrem nalézacího soudu obsaženým ve slovech: »Za zjištěného stavu věci, se zřetelem ku stávající situaci«, dostalo se rozsudku po subjektivní stránce odůvodnění formálního, s hlediska §§ů 281 čís. 5, 270 čís. 5 tr. ř. dostatečného, a to poukazem na předchozí zjištění skutkového děje. Není vadou, že vývody, na něž takto poukázáno, zabývají se jen objektivní stránkou činů obžalovanému za vinu kladených a vnějšími okolnostmi, za nichž se staly. Nesmí se přehlíželi, že jde o zjištění úmyslu obžalovaného, který jakožto duševní děj v jeho nitru, nedal se v souzeném případě, kde obžalovaný popírá čin i po objektivní stránce, jinak zjistiti, než právě závěry ze zjištěného jednání pachatelova po stránce objektivní, a že proto soud byl v zájmu účinného stíhání i nedoznaných činů oprávněn, by, užívaje svého práva, volně hodnotiti výsledky průvodního řízení (§ 258 tr. ř.), učinil i tu takové závěry, to tím spíše, že vzal za prokázaný jen ten úmysl, který vzhledem k zjištěnému stavu věci byl nejbližší. Zmateční stížnost jest tedy ve všech směrech bezdůvodná, a bylo ji proto zavrhnouti.
Odvolání obžalovaného z výroku o ztrátě práva volebního není odůvodněno. Na okolnost, že k zažalovaným činům došlo po politické demonstraci, nemůže se obžalovaný odvolávali, neboť dlužno rozlišovati mezi demonstracemi samými, jichž pohnutky ovšem nebývají vždy nízkými a nečestnými, a mezi výtržnostmi, k nimž dojde teprve později při udržování pořádku. Pohnutky těchto výtržností nemusí se nutně krýti s pohnutkami k demonstraci samé, naopak, jak zkušenost učí, bývají většinou páchány lidmi, kteří se k demonstrantům přidruží jen proto, by skryti v davu mohli páchati násilnosti, zejména na strážcích veřejného pořádku. Také obžalovaný nejednal z pohnutek politických; zjišťujeť soud výslovně, že jednal z hrubé zlomyslnosti, ač věděl, že podle stavu věci mohou z jeho jednání vzejíti vážné následky a že se tím proviňuje proti veřejnému pokoji a řádu i proti občanským povinnostem. Z tohoto nesociálního chování se obžalovaného usoudil nalézací soud právem, že obžalovaný jednal z pohnutek nízkých a nečestných, to tím spíše, když obžalovaný jako státní zaměstnanec jednáním čelícím k rozvratu veřejného pořádku zároveň se provinil hrubě proti stavovské cti. Výrok o ztrátě práva volebního odpovídá tudíž zákonu a bylo proto odvolání obžalovaného v tomto směru jako neodůvodněné zamítnouti.

Citace:

Čís. 2612. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 20-23.