Čís. 14069.

I když k indosamentu nebyla připojena doložka podle § 15 (1) směn. zák., lze usouditi hledíc k účelu a zájmu, jaký byl indosament sledován, že šlo ve skutečnosti o rubopis zmocňovací a že rubopis tak, jak byl učiněn na směnce, stal se na oko. V takovém případě přísluší směnečnému dlužníku i proti indosatáři námitky, jež měl proti indosantovi.
(Rozh. ze dne 3. ledna 1935, R I 1541/34.) V námitkách proti směnečnému platebnímu přikážu uplatnili žalovaní především, že žalobce Josef S. podle vnitřní úmluvy s indosantkou firmou B. F. jest pouhým indosatářem k inkasu, a sice proto, by žalovaným bylo znemožněno vznésti námitky proti indosantu. Prvý soud ponechal směnečný platební přikaž v platnosti z těchto důvodů: Směnka neobsahuje žádné doložky ve smyslu § 15 směn. zák. B. F. indosoval zažalovanou směnku na žalobce proto, že týž jest jeho přítelem, že oba jsou ve S. záložně, jejímž členem správní rady jest B. F. a má u ní účet. Žalobce jest ředitelem této. B. F. měl zájem na tom, aby směnka byla na žalobce převedena proto, aby nemusil sám žalovati. Žalobce o podkladu směnky neinformoval. Podle § 87 směn. zák. může směnečný dlužník činiti jen takové námitky, které plynou ze směnečného práva samého, nebo které mu příslušejí bezprostředně proti tomu, kdo žaluje. Směneční námitky vznesené žalovanými neobsahují ani jedné námitky absolutní, nýbrž jsou námitkami relativními, směřujícími proti osobě vystavitele směnky, nikoli proti žalobci. Tyto námitky mohla by žalovaná strana uplatňovati vůči žalobci pouze, kdyby prokázala, že směnečný věřitel při nabytí směnky věděl o těchto důvodných námitkách a přece ve škodném úmyslu směnky nabyl (exceptio doli). Žalobce však v době nabytí směnky nevěděl vůbec nic o tom, zda směnka pozůstává po právu, a žalovaní vůbec ani netvrdí, že žalobce o jejich námitkách věděl v době nabytí směnky, nýbrž tvrdí pouze, že o tom věděl v době podání žaloby. Ale ani tuto okolnost nepodařilo se jím prokázati stejně jako tvrzení, že žalobce byl sjednán pouze jako indosatář k inkasu podle vnitřní úmluvy s B. F-em. Z uvedeného vyplývá, že námitky žalovanou stranou vznesené jsou podle § 87 směnečného zákona vůči žalobci nepřípustné a nelze je uplatňovati. Odvolací soud k odvolání žalovaných zrušil rozsudek prvého soudu, jemuž uložil nové jednání a rozhodnutí. Důvody: Ze zjištění prvého soudu jde jasně na jevo, že podle úmluvy výstavce a žiranta sporné směnky se žalujícím žiratářem byl rubopis učiněn na oko a jde vskutku jen o rubopis zmocňovací. Rubopis ten nemá plných účinků § 9 směn. zákona s důsledky § 87 směn. zák., nýbrž převádějí se v něm pouze práva žirantova tak, že žiratář přestavuje pouze osobu žirantovu. Jsou pak proti žalobci přípustný všechny námitky akceptantů, jež jsou příslušný proti výstavci (žirantovi). V tom směru jest odvolání vytýkající nesprávný názor prvého soudu odůvodněno a námitka, že žalobce jest pouhým indosatářem k inkasu a že proti němu z toho důvodu jsou přípustný námitky žalovaným proti výstavci směnky příslušející (tedy námitky indosamentu na oko) ukázala se oprávněnou. Při odchylném právním nazírání odvolacího soudu bude ovšem nutno zjistiti, zda další námitky žalovaných jsou odůvodněny.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Je sice pravda, že podle znění směnky, jež nemá doložky podle § 15 (1) směn. zák., šlo by o vlastní indosament podle §§ 9, 10 směn. zák., avšak, přihlíží-li se ke skutkovým zjištěním nižších soudů, za kterých došlo k převodu směnky na žalobce, zejména, hledí-li se k účelu a zájmu, jaký tím byl indosantem sledován, nepochybil odvolací soud. jestliže usoudil, že tu běželo ve skutečnosti o rubopis zmocňovací a že rubopis tak, jak byl učiněn na směnce, byl jen zdánlivý a tedy na oko mezi indosantem a indosatářem. V takovém případě přísluší směnečnému dlužníku též proti indosatáři námitky, jaké měl proti indosantovi, jak praksí uznáno (rozh. 9119, 6157 sb. n. s.); vyžaduje to poctivost a víra v obchodování, aby směnečný dlužník nebyl pod záminkou vlastního indosamentu, jenž však ve skutečnosti takovým nebyl, vyloučen se svými námitkami. Poukaz rekurentův na rozhodnutí čís. 12845 sb. n. s. tu nedopadá, poněvadž v něm nešlo o uplatněnou námitku, jaká byla v souzeném případě předmětem rozhodování.

Citace:

č. 14069. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 25-27.