Postavení vymáhajícího věřitele při rozvrhu výtěžku z exekuce na věci movité.
(§ 282., odst. 2. a § 285., odst. 3. ex. ř.)
Vymáhajícímu věřiteli A povolen byl usnesením okresního soudu v Retzu ze dne 26. května 1904, č. j. E 74/3/4 prodej zabavených svršků i přistoupil pak k tomuto řízení dražebnímu vedle usnesení ze dne 3. června 1904, č. j. E 74/4/4 vymáhající věřitel B. Dražební rok, který podle prvnějšího usnesení položen byl na den 15. června 1904, zůstal bez výsledku, poněvadž nebylo koupěchtivých, o čemž usnesením ze dne 20. června t. r. oba vymáhající věřitelé byli uvědoměni. Leč i dražební termín ve prospěch přistouplého věřitele B na den 28. června t. r. položený zůstal pro nedostatek koupěchtivých bez úspěchu a věřitel tento uvědoměn o tom usnesením ze dne 1. července 1904, č. j. E 202/4/4.
Kdežto pak věřitel A žádného dalšího návrhu ve příčině pokračování v exekuci neučinil, zažádal věřitel B o položení nového roku dražebního, po případě o prodej zabavených svršků z volné ruky. Poněvadž pak dražební rok k této žádosti na 4. srpna 1904 stanovený opět zůstal bez výsledku, povolil exekuční soud věřiteli prodej z volné ruky, při kterémž docíleno výtěžku per 85 K 10 h.
Tento výtěžek přiřknul exekuční soudce věřiteli B na srážku jeho pohledávky, dovozuje, že věřitel A, byt i jeho zástavní právo věřiteli B předcházelo, ohledně prodeje z volné ruky, jenž k realisaci zástavního práva vedl, není již věřitelem vymáhajícím, poněvadž prý exekuce veřejnou dražbou vedle usnesení ze dne 26. května 1904, č. j. E 74/3/4 v jeho prospěch povolená, zprávou o bezvýslednosti dražebního roku byla skončena; přísluší tudíž věřiteli A pouze postavení obyčejného věřitele zástavního, k jehož pohledávce nebylo lze z moci úřední přihlížeti, poněvadž ji k rozvrhovému roku nepřihlásil. Výrok tento odůvodnil první soudce poukazem na § 285. ex. ř. a rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 1902, č. 4421, uveřejněné v Gerichtszeitung, č. 3 r. 1903.
Do usnesení tohoto stěžoval si věřitel A rekursem, ve kterém dovozoval, že postavení vymáhajícího věřitele následkem pouhé bezúspěšnosti dražebního roku nepozbyl, poněvadž tu běží o jedno a totéž řízení prodejové, ve kterém věřitel B toliko pokračoval, což vyplývá i z §. 282., odst. 2. ex. ř., jenž vymáhajícímu věřiteli toto jeho vzhledem k ustanovení §. 285. ex. ř. privilegované postavení i v tom případě zachovává, když řízení prodejové z důvodu pouze proti němu platného bylo zastaveno, pokud jen jiný vymáhající věřitel v něm dle §. 206. ex. ř. pokračuje.
Krajský soud v Korneuburku rozhodnutím ze dne 8. října 1904 č. j. R. IV. 191/12/4 stížnosti vyhověl a rozvrhové usnesení změnil v ten rozum, že věřiteli A výtěžek z prodeje přikázal k částečné úhradě jeho pohledávky a to z těchto
důvodů:
Podle stavu věci ze spisů patrného dlužno rekurenta považovati za vymáhajícího věřitele, v jehož prospěch exekuce dražbou byla povolena (§ 285. ex. ř.), a z tohoto arci vymáhajícím věřitelem B dále vedeného řízení bylo právě prodejního výtěžku docíleno. Tím, že přistouplý věřitel rekurenta předešel návrhem na položení nového roku k prodeji, rekurent ještě z řízení prodejového nevystoupil, i bylo proto k zástavní pohledávce rekurentově při rozvrhu z moci úřední přihlížeti a to tím spíše, ježto i k takovým vymáhajícím věřitelům, kteří z důvodu zrušovacího či odkládacího na ně samé obmezeného z dražebního řízení vystupují, pakliže se v tomto od ostatních věřitelů pokračuje, při rozvrhu výtěžku z moci úřední jest přihlížeti.
Revisní stížnosti věřitele B nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 8. listopadu 1904, č. 16144 nevyhověl, a to z těchto
důvodů:
§ 285. ex. ř. stanoví, že při rozvrhu výdražku k nárokům jednotlivých věřitelů beze zvláštní přihlášky jen potud se přihlížeti má, pokud v jejich prospěch exekuce dražbou byla povolena. v
Že věřiteli A exekuce dražbou povolena byla, o tom není sporu. Dražba k jeho návrhu povolená zůstala sice pro nedostatek koupěchtivých bez výsledku, avšak ku zastavení řízení prodejového nedošlo. Jestliže pak vedle §. 282. ex. ř. dokonce i v případě, kdy navrženo bylo pokračovati v řízení prodejovém dle §. 206. ex. ř., věřitelé, proti nimž důvod zrušovací či odkládací platí, v rozsahu práva zástavního jim příslušícího z výtěžku uspokojeni býti musí, nelze seznati, proč by v našem případě, ve kterém zástavní právo věřitele A, věřiteli B předcházející, ještě neuhaslo, vymáhající věřitel A přes ustanovení §. 285. ex. ř. měl povinnost, nároky své ohlašovati. —
Budiž mi dovoleno, navázati na uvedená rozhodnutí soudní několik poznámek.
Právo vymáhajícího věřitele při rozvrhu výtěžku dle §. 285., odst. 3. a §. 286., odst. 2. ex. ř. jest privilegovaným vůči obyčejným nárokům zástavním. Vymáhajícím věřitelem rozumí se tu ovšem ten, v jehož prospěch zavedeno na zabavené předměty řízení prodejní.
Toto privilegované postavení podržuje vymáhající věřitel tak dlouho, pokud 1. jeho právo zástavní neuhaslo (bud že uhasla pohledávka zástavně zajištěná, bud že exekuce vůbec se vzdal, bud že nevyhověl ustanovení §. 256/2. ex. ř. o řádném pokračování v prodeji) a 2. pokud řízení prodejní v jeho prospěch buďsi původně, buďsi přístupem povolené vede se dále, třeba i se strany věřitele jiného, při čemž lhostejno jest, jaká je konečná forma zpeněžení zabavených předmětů (dražba, prodej z volné ruky či převzetí vedle §. 271. ex. ř.).
Pokud se týče podmínky první, o tom nemůže býti sporu. Věřitel, jehož právo zástavní vůbec uhaslo, vystupuje z exekuce. Byl-li zastaven toliko prodej s výhradou práva zástavního z důvodu, jenž platí pouze proti němu, ponechává mu zákon přes to postavení věřitele vymáhajícího, k jehož nároku jest z moci úřední přihlížeti, jen když se v řízení onom vedle §. 206. ex. ř. pokračuje, a sprošťuje ho povinnosti, nárok svůj k rozvrhu přihlásiti.1
To jest důsledek myšlénky, ovládající usnesení o přístupu. Ohledně týchž předmětů zástavních jest možno toliko jediné řízení prodejové, jehož totožnost a kontinuita jest neodvislou od osoby toho kterého vymáhajícího věřitele a na jehož jednotnosti nemění se nic, jen když v řízení tom se za hořejších podmínek řádně pokračuje.
Přihlédněme k praktickému příkladu:
K řízení prodejovému, zavedenému věřitelem A, přistoupí věřitelé B a C. A, jemuž dlužník, dejme tomu, slíbil jiné krytí, zastaví prodej s výhradou práva zástavního. Usnesení zrušovací dle formuláře 167 b vydané doručí se i věřitelům přistouplým, kteří se dle obsahu formuláře vyzvou, aby se do 14 dní vyjádřili, že v řízení prodejovém pokračují, jinak by právní účinky se zastavením spojené stihly i je. Z přistouplých věřitelů učiní prohlášení to pouze věřitel C. V řízení se tedy k jeho návrhu pokračuje, zabavené předměty se prodají a tu přísluší při rozvrhu výtěžku postavení vymáhajícího věřitele všem věřitelům A, B i C. To jest důsledek jednotnosti řízení při přístupu vyslovené v §. 282., odst. 2. a §. 285., odst. 3. ex. ř.
Že i věřitel B, byť i neprohlásil, že v řízení pokračuje, svoje privilegované postavení věřitele vymáhajícího podržuje, plyne z té okolnosti, že věřitel přistouplý vedle §. 267., odst. 3. ex. ř. ode dne přístupu má táž práva, jako by řízení toto k jeho návrhu bylo zavedeno, i není nejmenšího důvodu, proč s ním jinak naložiti než s věřitelem A, jenž řízení zastavil výslovně, kdežto B pouze mlčky zastavení pro sebe akceptoval. Dejme tomu však, že se žádný z věřitelů přistouplých ku pokračování v řízení prodejovém nepřihlásil. Tím nabylo zrušení prodeje platnosti pro veškery věřitele; přístup jest rozbit, společnost osudu jím daná pominula. Jestliže po tomto okamžiku kterýkoli z věřitelů dříve poutem přístupu spojených navrhne opětný prodej předmětů zabavených, pak jest to řízení nové, na kterém již ostatní věřitelé jakožto věřitelé vymáhající v rozsahu svrchu poznačeném súčastněni nejsou, pokud práv těch novým přístupem zase nenabudou.
Tento myšlénkový postup vysvítá též z ustanovení §. 4. min. nař. ze dne 15. listopadu 1898, č. věstn. 34 o uspořádání exekučních spisů v případě přístupu. Jestliže totiž zastaví se řízení prodejové v tak zvané »vedoucí« exekuční věci, kdežto v něm i jen jediný přistouplý věřitel pokračuje, tvoří se spisy i nadále tak, jako by ona první věc exekuční vedoucí zůstala, tedy veškery další písemnosti vezmou se i napotom k původnímu vedoucímu spisu. To trvá tak dlouho, až již žádný z přistouplých věřitelů v exekuci nepokračuje. Jestliže se po tomto okamžiku kterékoli z řízení exekučních dříve spojených obnoví, pak jest vedoucí exekuční věcí ta, ve které se nejprve zase prodej povolí.
Dotknu se v této souvislosti rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 1902, č. 4421, jehož se v praktickém případě na začátku uvedeném dovolával exekuční soudce pro svůj naznačený odchylný názor. Tam byla totiž vymáhajícímu věřiteli X usnesením ze dne 25. května 1901 povolena exekuce mobilární ve prospěch pohledávek z platebních příkazů dto 26. března a 17. května 1901 per 771 K 10 h a 1100 K 86 h, zájem proveden dne 4. června 1901 a prodej usnesením ze dne 19. června 1901 povolený na den 19. července 1901 nařízen. Leč usnesením ze dne 10. července 1901 bylo řízení prodejové vedle §. 200., odst. 3. a 286. ex. ř. následkem částečného uspokojení vymáhajícího věřitele s výhradou práva zástavního zrušeno. Teprve po tomto okamžiku povolena byla věřiteli Y usnesením ze dne 10. srpna 1901 pro pohledávku 1400 K exekuce mobilární, která provedena poznámkou na dřívějším protokole zájemním ze dne 4. června 1901; prodej tomuto věřiteli povolený byl k jeho návrhu ze dne 24. září 1901 rovněž zastaven. Napotom povolena věřiteli X mobilární exekuce, leč ve prospěch nové pohledávky per 703 K 38 h, opírající se o nový exekuční titul a zabavení provedeno opětně poznámkou na zájemním protokole ze dne 4. června 1901. Pouze pro tuto novou pohledávku pak dne 22. prosince 1901 povolen věřiteli X prodej zabavených předmětů. K rozvrhu výtěžku per 868 K 50 h položen rok na 12. února 1902, k němuž věřitel X přihlásil pouze svoji pohledávku per 703 K 38 h, kdežto věřitel Y, jenž se k rozvrhovému roku dostavil samojediný, likvidoval svoji pohledávku per 1400 K jakožto nárok zástavním právem zajištěný a to před zástavním právem pro pohledávku X-ovu per 703 K 38 h váznoucím. Při tomto stavu věci bylo úplně správno, když soudce exekuční, nepřihlížeje k dří- vějším nárokům věřitele X z platebních příkazů ze dne 26. března a 17. května 1901, dražební výtěžek přikázal na srážku přihlášené dražební pohledávky věřitele Y per 1400 K. Jestliže pak soud rekursní, vyhověv X-ovu rekursu do rozvrhového usnesení podanému, exekučnímu soudu nařídil, aby, přihlížeje k oněn dvěma pominutým pohledávkám, provedl nový rozvrh, učinil tak proti výslovnému znění §. 282., odst. 2. a §. 285., odst. 3. ex ř., jenž věřiteli, kterému jednou řízení prodejové bylo povoleno, později však zastaveno, zachovává privilegované postavení jeho jen tehdy, když v tomto jím zavedeném řízení vedle §. 206. ex. ř. pokračuje jiný věřitel k řízení přistoupivší. V tomto případě však nikdy žádného přístupu nebylo; naopak byla tu tři různá řízení dražební, mezi nimiž nebylo žádné spojitosti a z nichž pouze poslední vedlo skutečně ku prodeji. Nebylo tu tedy oné kontinuity a jednotnosti jejíž důsledky zákon vyslovil v §. 282., odst. 2. a §. 286., odst. 3, ex. ř. Právem proto obnovil nejvyšší soud usnesení soudu prvního, vysloviv se v důvodech takto: Jesliže věřitel vymohl si řízení prodejové, později však od něho upustil, aniž by jiný věřitel v něm dle §. 206. ex. ř. pokračoval, pak jest řízení ono skončeno a věřitel takový v témže postavení, ve kterém by byl bez povolení prodeje, to jest musí, chce-li dojiti uspokojení svých nároků ze zástavy, přihlásiti a po případě doložiti je při roku rozvrhovém.
Jest patrno, že v případě uvedeném v čele těchto řádků soudce exekuční zcela neprávem dovolával se právě tohoto rozhodnutí pro svůj názor, jímž věřiteli A upíral privilegované postavení věřitele vymáhajícího, ač tento nikdy řízení dražebního nezastavil. Okolnost ta, že k dražebnímu roku v řízení jím zavedeném nedostavili se kupci, ležela mimo dosah jeho vůle a vlivu; řízení prodejové jím zavedené tím skončeno nebylo. Není mi známo, byl-li A o opětném prodeji povoleném věřiteli B uvědoměn čili nic. Jestliže ho exekuční soudce nepovažoval již za věřitele vymáhajícího, pak ho asi též neuvědomil. Tím ovšem právo jeho ještě nemohlo býti nikterak ztenčeno neb vůbec praekludováno. Byl-li však uvědoměn o onom novém prodeji, pak teprve neměl žádné příčiny, aby s nějakým návrhem realisačním se své strany vystupoval.
Budiž mi však dovoleno dotknouti se ještě jiné věci, která asi exekučnímu soudu tanula na mysli, když odůvodňoval své věřiteli A nepříznivé usnesení. Zdá mi se totiž, že kladl spolu důraz na tu okolnost, že realisace práva zástavního přivoděna byla nikoli dražbou, nýbrž prodejem z volné ruky, o který věřitel A sice nezažádal, kdežto B po bezvýslednosti obou dražebních termínů výslovně eventuelní prodej z volné ruky navrhl.
Dlužno si tu uvědomiti vzájemný poměr mezi veřejnou dražbou a prodejem z volné ruky jakožto dvěma v systematice exekučního řádu koordinovanými, samostatnými způsoby prodeje Zákon nařizuje pro určité kategorie zástavních předmětů aprioristicky prodej z volné ruky (§ 268. ex. ř.), kdežto pro všecky ostatní (§ 270. ex. ř.) stanoví zpeněžení veřejnou dražbou. Není ostatně bez zajímavosti, že v systému zákona stojí prodej z volné ruky na předním místě, ač v praksi, jak učí statistika, převažuje daleko veřejná dražba.2 Aby se v každém jednotlivém případě zvolil onen způsob prodeje, který na dotyčné zabavené předměty přesně dle zákona se hodí, bylo by vlastně třeba následujícího postupu: Po provedeném zájmu měl by vymáhající věřitel býti uvědoměn, jaké předměty byly zabaveny, aby pak dle toho mohl navrhnouti buď prodej z volné ruky nebo veřejnou dražbu. Pro předměty v §. 268. ex. ř. poznačené musil by pak navrhnouti vždycky prodej z volné ruky, pro předměty ostatní vždycky veřejnou dražbu. Jestliže by se od tohoto pravidelného postupu uchýlil, pak by musil návrh svůj odůvodniti (arg. § 280., odst. 1. ex. ř.).3 Ve skutečnosti postupuje se obyčejně jinak.4 Návrh na prodej spojuje se téměř pravidelně s návrhem na zabavení, při čemž prostě se žádá o povolení prodeje, aniž by se vymáhající věřitel vyslovil, má-li se prodej provésti veřejnou dražbou či z volné ruky, poněvadž předem neví, jaké předměty zabaveny budou. Nějakého uvědomění vymáhajícího věřitele o jakosti těchto předmětů zákon nezná. Soudce exekuční musil by tedy v každém případě na základě zájemního protokolu rozhodnouti, má-li se prodej vykonati veřejnou dražbou či z volné ruky, tedy bez specielního návrhu, aneb, jestliže již v původní žádosti exekuční byl, jak se též často děje, navržen prodej veřejnou dražbou, proti tomuto návrhu. U předmětů v 1. odstavci §. 268. ex. ř. poznačených (cenné papíry s bursovní hodnotou) nebude pochyby o povolení prodeje z volné ruky.5 Jinak u předmětů, které mají pouze cenu tržní vedle §. 268., odst. 2.
Pojem ceny tržní není ani v zákoně vymezen, ani v teorii ustálen. Má-li který předmět vůbec neb v určitém místě cenu tržní, jest v praksi mnohdy dosti nesnadno zjistiti. Následek toho jest, že veřejná dražba stala se stereotypicky prvním prostředkem prodeje, ku kterému sáhne se vždycky tam, kde nebylo již původně nějakého návrhu odchylného. Vedle naznačené koordinace dražby a prodeje z volné ruky, jakožto dvou druhů exekučního prostředku, zvaného: prodej, zná však exekuční řád ještě jiný jich poměr, uváděje je ve vztah prostředků realisačních navzájem si vypomáhajících tam, kde prostředek původně volený nevedl k cíli.
Tak mají se vedle §. 270., odst. 2. ex. ř. předměty, u kterých byl prodej z volné ruky dle §. 268. ex. ř. nařízen, k návrhu vymáhajícího věřitele prodati ve veřejné dražbě, nebyly-li do 3 neděl z volné ruky prodány. Naopak zase připouští § 280., odst. 2. ex. ř. pro případ, že při veřejné dražbě nebylo dosaženo nejmenšího podání, aby předměty v takové byly. jiným způsobem než veřejnou dražbou zpeněženy. Ze se tu myslí v první řadě na prodej z volné ruky, plyne z toho, že se na dotyčném místě výslovně mluví o takových předmětech, jež nenáležejí k předmětům poznačeným v §. 268. ex. ř. Že pak v případě §. 270., odst. 2. ex. ř. připouští se eventuelní prodej veřejnou dražbou jen k návrhu, kdežto dle §. 280., odst. 2. cit. může prodej z volné ruky nařízen býti i z moci úřední, jest tuším jen nahodilou nedůsledností zákona.6
Jestliže se tedy při dražbě nedosáhne nejmenšího podání aneb nedostaví-li se k dražbě kupci, kteréžto případy prakse sobě na roveň postavila, tu buď exekuční soud věřitele vymáhajícího vyzve, aby do určité lhůty podal svoje návrhy na jinaké zpeněžení a spolu jej vyrozumí, že po marném uplynutí lhůty bude vedle § 280., odst. 2. ex. ř. z moci úřední nařízen prodej z volné ruky,7 aneb nařídí tento prodej z volné ruky na základě § 280., odst. 2. ex. ř. přímo, aniž by předem vymáhajícího věřitele ku podání vlastních návrhů vyzýval. Podtrhuji slovo »nařídí,«.8 poněvadž ho zákon neužívá snad jen nahodile místo »povolí«. Vždyť v tomto případě nepovoluje se nějaký nový prostředek exekuční, nýbrž pouze se nařizuje jiná forma prodeje; běží tu o nový pokus zpeněžiti předměty zástavní jiným způsobem, než který byl původně zvolen a který pro překážky, na něž zpravidla vymáhající věřitel nemá vlivu, nevedl k cíli. Vždycky však běží tu o jedno a totéž řízení prodejové, pro jehož skončení realisováním práva zástavního jest pojmově lhostejno, byla-li tato realisace přivoděna prodejem z volné ruky, či veřejnou dražbou aneb konečně též převzetím po rozumu § 271. ex. ř., které vlastně není nic jiného než určitý způsob prodeje z volné ruky. Tím osvětlena jest tedy i po této stránce myšlenka jednotnosti řízení prodejového, která jest v exekučním řádě provedena způsobem procesuálně jistě zajímavým. Jestliže tedy exekuční soudce v případě z počátku uvedeném položil též důraz na okolnost, že prodej z volné ruky, který přivodil konečné zpeněžení zástavních předmětů, byl pouze povolen věřiteli B, přikládal okolnosti této význam, který jí naprosto nepříslušel.
Věřitel A, jenž nebyl vyzván, aby své návrhy ve příčině jinakého zpeněžení podal, nevyloučil se ještě tím, že sám z vlastní iniciativy návrhu takového neučinil, z řízení prodejového, jež ve skutečnosti, byť i bez jeho návrhu a jiným způsobem, přece jen dále bylo vedeno a konečnou realisaci přivodilo, i měl proto vzhledem k svému neuhaslému právu zástavnímu dojiti uspokojení své pohledávky z výdražku.
Dr. Roman Rossel.

1. Ostatních případů uhasnutí práva zástavního netřeba se tu zvláště dotknouti. Bylo-li vyhověno ustanovení §. 256., odst. 2. ex. ř., lze konstatovati na základě spisů; otázku, zda pohledávka sama uhasla, dlužno pak vyříditi v řízení odporovém vedle §. 213., 231. a 286. ex. ř. případným poukázáním na pořad práva.
2. Viz Materiálie, sv. 1., str. 558.: »Die Einrichtung des Verkaufes anlangend, geht der Entwurf von der Anschauung aus, dass die Versteigerung ais Verkaufsart nur in jenen Fallen empfohlen werden kann, in welchen die Moglichkeit des Verkaufes aus freier Hand vollig versagt ist . . . deshalb ruckt im Entwurfe die offentliche Versteigerung an die letzte Stelle und der Verkaut aus freier Hand tritt ... in den Vordergrund . . . (Vládní předloha exekučního řádu.)
3. Viz též: Neumann, System, str. 108
4. Mám tu na mysli praksi venkovských soudů.
5. Ač i tu zákon stanovení ceny vy volací váže na návrh (§ 268., odst. 5. ex. ř.) jako vůbec při prodeji z volné ruky.
6. Zpráva stálého sněm. výboru žádala v obou případech výslovné návrh.
7. V případě přístupu jest možno, že vymáhající věřitelé učiní návrhy různé: jeden navrhne novou veřejnou dražbu, jiný prodej z volné ruky. Zde lze snadno vyhověti návrhům oběma. Navrhne-li se převezení zabavených předmětů (zejména u soudů venkovských) do některé dražební síně, pak bude návrhu tomuto jako specielnějšímu vyhověti, při čemž k oběma eventualitám prodeje snadno lze přihlížeti (§ 8. min. nař. o soudních dražebnách).
8. Eine gleiche Anordnung ist auf Antrag oder von amtswegen zu erlassen . . . (§ 280., odst. 2. ex. ř.)