NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 2605.

Sdružení skladatelů, spisovatelů a nakladatelů hudby nevyhovuje ustanovení §u 1 zákona o výrobních a hospodářských společenstvech ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., jsou-li dle stanov jednotliví členové povinni, přenésti na společenstvo veškerá provozovací práva na všechna svá díla.
(Rozh. ze dne 9. května 1923, R I 401/23.)
Rejstříkový soud nevyhověl návrhu na zápis firmy »T« společenstva skladatelů, spisovatelů a nakladatelů hudby populární, poněvadž dle účelu naznačeného v §u 2, pak §ech 15 až 17 předložených stanov není účelem podniku přímá hospodářská podpora členů v jich výdělku a hospodaření společnou hospodářskou prací, osnované společenstvo nemá ani v podstatě rázu společenstev, v §u 1 zákona ze dne 9. dubna 1873 čís. 70 ř. zák. přikladmo uvedených, a nelze je zařaditi ani do skupiny společenstev záložních a úvěrních, ani výrobních, konsumních nebo stavebních a pod. Dle §§ 15, 41, 42 stanov jsou členové povinni postoupiti společenstvu autorská práva ku všem dílům, jimi až do vystoupení ze společenstva vydaným, nejsou však oprávněni, stanoviti si za ně určitou úplatu, nýbrž představenstvo společenstva dle §u 15 samo má ujednati a vybírati honoráře za díla svých členů a rozděliti je dle §u 16 stanov. Těmito ustanoveními, jichž dosahu přistupující členové jako laikové zajisté by ani nepochopili, byli by členové a dle §u 16 čís. 7 stanov i jejich právní nástupci, místo by se domohli ochrany svých práv autorských, naprosto vydáni libovůli společenstva při ujednání honorářů autorských, takže stanovy, nehledíc k tomu, že obsahují z velké části ustanovení nejasná, odporují v tomto směru i dobrým mravům. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil, poukázav k důvodům jeho.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Mimořádnému dovolacímu rekursu stěžovatelů mohlo by býti vyhověno jenom tehdy, kdyby byly dány podmínky §u 16 nesp. pat.; dovolatelé netvrdí, že jsou usnesení předchozích soudů zmatečná, nebo v rozporu se spisy. Pokud stěžovatel tvrdí, že usnesení předchozích soudů nesprávně právně věc posoudila, a že jsou zřejmě nezákonná, zejména proto, že společenstvo se stejným předmětem činnosti jest již u obchodního soudu v Praze zapsáno, není toto tvrzení odůvodněno. Ustanovení §u 1 zákona o hospodářských a výrobních společenstvech ze dne 9. dubna 1873 čís. 70 ř. zák. dlužno rozuměti tak, že hospodářský účel sdružení záležeti musí v tom, aby výdělek a hospodaření vlastních členů byly podporovány a aby jim bylo prospěno společným provozováním, takže se základní myšlenka družstevnictví »svépomoc společníků« v provozování tom musí zračiti. Podniky, v tomto §u uvedené, jsou uvedeny jen příkladmo a hlavní, základní podmínkou zřízení společenstva dle onoho zákona jest, aby tu byl onen hospodářský účel a s tohoto hlediska nutno i na návrh společenstva »T« pohlížeti. Podle předložených stanov však právě společenstvo, stěžovateli osnované, nesleduje účelů, zákonem požadovaných. V §u 2 stanov jest jenom docela všeobecně uvedeno, že společenstvo sleduje účel, hájiti stavovské, hospodářské a umělecké zájmy svých členů, ze kteréhožto všeobecného rčení nelze ještě usuzovati, že by společným provozováním skladatelské, spisovatelské a nakladatelské činnosti hudební byl výdělečný prospěch členů společenstva podporován. Z této všeobecnosti nevybočuje ani ustanovení §u 15 písm. a), d), ježto i tato ustanovení jenom docela všeobecně vytyčují jako podnik společenstva, že společenstvo ochraňuje členy před porušováním jejich autorských práv a že zastupuje i ostatní celkové zájmy svých členů. V úvahu mohly by proto přijití podniky v §u 15 b), c), e) uvedené. Vykládá-li se však toto ustanovení stanov v souvislosti s dalším jejich obsahem, zejména s ustanovením §u 41 a 42 stanov, jest přisvědčiti názoru nižších soudů, že takovéto společenstvo nevyhovuje ustanovení §u 1 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. Podle těchto posléze citovaných ustanovení stanov jsou členové společenstva povinni, přenésti na společenstvo veškerá provozovací práva ze všech svých děl, tiskem vydaných, pokud tato práva jim patří, a nesmějí ve státech, kam sahá činnost společenstva, ani dovozovati, ani zakazovati provozování svých děl, nýbrž tento úkol přísluší představenstvu. Podnik společenstva podle §u 15 záleží tedy vlastně v tom, že společenstvo samo vybírá a vymáhá honoráře za díla, mu postoupená, a že rozděluje vybrané honoráře vlastně již jenom jako zisk, kterého docílilo společenstvo samo, a nikoliv jako honorář, kterého docílil člen společenstva svou vlastní činností. S tímto rázem společenstva shodují se skutečně také ustanovení o rozdělení honoráře, obsažená v §u 16 stanov, kdež člen společenstva přijímá jen určitou část honoráře podle toho, jak tento § 16 ustanovuje, a v §u 17 dokonce se ustanovuje, že nesmí dostati více, nežli 1/3 z výtěžku jednoho programu, pokud nejde o dílo, pokud se týče díla jednoho skladatele, vyplňující celý program. Takovýmto způsobem se již podle stanov odděluje činnost společenstva docela určitě od hospodářské činnosti jednotlivce, který jest jeho členem, a nelze tvrditi, že by společným provozováním byla výdělečná a hospodářská činnost členů společenstva podporována.
Výdělečná a hospodářská činnost členu rozplyne se v niveč, jakmile se stali členy společenstva, a společenstvo, stěžovateli osnované, se stává účelem samo sobě, čemuž však zákon nechtěl. Přisvědčiti jest názoru prvého soudu, že lze předpokládati, že si nově vstupující členové společenstva dosahu ustanovení §§ 31 a 42 stanov neuvědomí. V rekursu do usnesení prvého soudu přehlížejí stěžovatelé svrchu vylíčenou a ve stanovách jejich obsaženou povahu společenstva, tvrdíce, že jde o společné provozování, jehož účelem jest chrániti členy před škodami, které jim vznikají z nedovoleného provozování jejich děl. Nejde zde o společné provozování k prospěchu členů společenstva, nýbrž o novou a samostatnou výdělečnou činnost společenstva samého. Ani námitka, že společenstvo podobného druhu jest již zapsáno v rejstříku obchodního soudu v Praze a že podobná společenstva existují i v jiných státech, nemůže učiniti usnesení předchozích soudů zřejmě nezákonnými. Žádost stěžovatelů o zapsání společenstva jest posuzovati docela samostatně a, nevyhovuje-li povaha společenstva, jest ji zamítnouti, bez ohledu na to, zda nějaké jiné společenstvo snad odchylným postupem bylo zapsáno. Mimo úvahu musí zůstati ovšem ustanovení jiných zákonodárství a jedině jest se říditi ustanoveními zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., jimž společenstvo, stěžovateli osnované, nevyhovuje.

Citace:

čís. 2605. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 834-836.