Čís. 9130.

Námitka, že žaloba patří podle kolektivní smlouvy před rozhodčí soud, není námitkou nepřípustnosti pořadu práva, nýbrž námitkou nepříslušnosti řádných soudů.
Za spor z kolektivní smlouvy jest pokládati spor o každý nárok, o tuto smlouvu opřený, třebas jej uplatňoval i jen některý člen organisace, pro nějž byla kolektivní smlouva ujednána.
K platnosti dohody o rozhodčím v kolektivní smlouvě jest potřebí písemné formy.
(Rozh. ze dne 23. srpna 1929, R II 277/29.)
Žalobní nárok proti zaměstnavateli opíral zaměstnanec o kolektivní smlouvu. Námitku nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice odmítl. Důvody: Žalobce opírá žalobní nárok o kolektivní smlouvu, upravující mzdové a deputátni požitky a pracovní poměry organisovaných řemeslnických zaměstnanců při zemědělských podnicích na Moravě pro rok 1928. § 11 této smlouvy zní: »Spory z této smlouvy řeší s konečnou platností zemský poradní sbor pro záležitosti zemědělských zaměstnanců, zřízený při zemském úřadě práce v Brně.« Podle názoru soudu nemá námitka nepřípustnosti pořadu práva místa, jelikož smlouva byla uzavřena mezi svazy zaměstnanců a svazy zaměstnavatelů. Smlouvou touto jsou vázány jen tyto svazy jako takové, nikoliv jednotlivci; jen spory, jež vzniknou z této smlouvy mezi dotyčnými svazy, řeší s konečnou platností zemský poradní sbor pro věci zemědělských zaměstnanců, zřízený při zemském úřadě práce. Tomu nasvědčuje též ustanovení § 9 odst. 2 smlouvy, podle něhož odborové organisace ujednávají tam, kde toho zapotřebí, se zaměstnavatelem neb jeho zástupcem podrobnou smlouvu a zastupuji zaměstnance ve všech případných zásadních otázkách a sporech, snažíce se vždy o přímou dohodu. Z toho vyplývá, že ve sporech z této smlouvy jednají odborové organisace a spory těchto organisací řeší podle § 11 smlouvy zemský poradní sbor. Rekursní soud námitce nepříslušnosti řádného soudu (nesprávně námitce nepřípustnosti pořadu práva) vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Soud prvé stolice zjistil, že žalobce opírá žalobní nárok o kolektivní smlouvu ze dne 4. dubna 1928, podle níž byly upraveny mzdové a deputátni požitky a organisovány pracovní poměry řemeslnických zaměstnanců v zemědělských podnicích na Moravě, a dovozuje, že § 11 této smlouvy, podle něhož spory z této smlouvy řeší s konečnou platností zemský poradní sbor pro záležitosti zemědělských zaměstnanců, zřízený při zemském úřadu práce v Brně, vztahuje se jen na svazy smlouvu ujednavší, nikoli na jednotlivce. Názor tento nemá opory v doslovu smlouvy, ježto ustanovení § 11 smlouvy tento výklad nepřipouští, mluvíc všeobecně o sporech. Závaznost kolektivních smluv co do ujednání o rozsudím plyne z ustanovení § 599 c. ř. s. K této závaznosti nevyžaduje se ani projev souhlasu ani přistoupení stran. Ani skutečnost, že se služební poměr žalobcův zakládá na zvláštní úmluvě, nevylučuje ujednání kolektivní smlouvy o rozsudím potud, pokud touto zvláštní úmluvou nebylo toto ujednání výslovně vyloučeno. Příslušnost rozhodčího soudu v § 11 cit. smlouvy uvedeného vztahuje se jak na spory za trvání pracovního poměru tak i po jeho skončení. Není pochybnosti o tom, že kdyby nebylo ustanovení § 11 kolektivní smlouvy o soudu rozhodčím, byl by povolán rozhodovati spor řádný soud, neboť jde o nárok z pracovního poměru, tedy o nárok soukromoprávní. Jde tudíž jen o úmluvu o nepříslušnosti soudu, nikoliv o nepřípustnost pořadu práva, což slušelo zvláště vytknouti.
Nejvyšší soud zrušil usnesení nižších soudů a uložil prvému soudu, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Žalobce vytýká neprávem, že rekursní soud odmítl žalobu pro nepříslušnost soudu, ač námitka nepříslušnosti nebyla vznesena, že měl námitku nepřípustnosti pořadu práva, vznesenou z důvodu ujednané příslušnosti rozhodčího zamítnouti. Žalovaný opodstatnil onu námitku tím, že podle kolektivní smlouvy, podle níž se žalobce domáhá žalobního nároku, patří spory z ní před poradní sbor pro zemědělské zaměstnance při zemském úřadě práce v Brně. Tím vznesl námitku nepříslušnosti řádného soudu, nikoli námitku nepřípustností pořadu práva vůbec, ježto pořad práva jest o sobě pro soukromoprávní nároky ze smlouvy přípustný a projednávání jeho před řádným soudem by vadila jen dohoda o rozhodčím. Na mylném pojmenování námitky nesejde. Proto byla námitka, jíž rekursní soud vyhověl, vskutku vznesena. Nelze přisvědčiti názoru stěžovatelovu ani v tom, že sporem ze smlouvy kolektivní je jen spor mezi organisacemi ji ujednavšími o její výklad. Za spor z kolektivní smlouvy jest pokládati spor o každý nárok, o smlouvu tu opřený, třeba jej uplatňoval i jen některý člen organisace, pro nějž kolektivní smlouva byla ujednána, nejde-li ovšem o nárok opřený o smlouvu individuální. Právem však stěžovatel vytýká, že k platnosti ujednání kolektivní smlouvy pro strany rozepře se vyhledává, by byly členy organisací, kolektivní smlouvu ujednavších, by zástupci organisací byli k jednání takovému zmocněni aspoň podle organisačních stanov, a že k platnosti dohody, o rozhodčím obsažené v kolektivní smlouvě jest potřebí písemné formy. Tyto okolnosti nebyly zjištěny, ač nižší soudy podle § 182 c. ř. s., zkoumajíce námitku nepříslušnosti řádného soudu pro dobu, za kterou se doplatek mzdy žádá, měly podmínky platnosti kolektivní smlouvy pro strany a vůbec i dohody o rozhodčím v ní obsažené zjistiti. Ano se tak nestalo, zůstalo řízení v nižších stolicích kusé a proto bylo usnesení nižších soudů zrušiti a naříditi jak se stalo.

Citace:

č. 9130. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 157-159.