NPD documents search: Všehrd, 6 (1925) - Vladimír Šmídek: Zákon o pojištění u báňských bratrských pokladen.

K §. 45. c. ř. s.

Vymáhající věřitelka O. N. P. byla vyzvána R. G-ovou o uznání práva vlastnického na věcech, ve prospěch oné soudně zabavených. Téhož dne, kdy toto vyzvání jí došlo, byla na ni podána R. G-ovou žaloba excindační. Před rokem, k ústnímu líčení pře nařízeným, byla žalovaná vyzvána zástupcem žalobčiným, aby k roku tomu se nedostavovala, že on útrat žaloby účtovati nebude; na toto vyzvání zástupce žalované nereagoval, k roku se dostavil, při tomto nárok žalobní uznal a navrhl odsouzení žalobkyně k zaplacení účtovaných útrat žalované.
První soudce návrh tento zamítl a odsoudil žalovanou k zaplacení processních nákladů všech dle §. 41. c. s. ř. s tím odůvodněním, že byly ve sm. tohoto §. nutnými a žalovanou způsobeny.
Rekursní soud zamítl rekurs, podaný žalovanou proti tomuto rozhodnutí o nákladech sporu z těchto
důvodů:
Žalovaná nemá důvodné příčiny ke stížnosti proti rozhodnutí I. stolice o nákladech sporu, jež §. 41. c. s. ř. jest odůvodněno; žalobkyni byly totiž přiřknuty pouze útraty intervence při ústním líčení pře. Žalovaná nechala toto provésti přes to, že jí žalobkyně navrhla, aby řízení bylo ponecháno v klidu; tím učinila žalovaná líčení to nutným a nemůže proto ve svůj prospěch dovolávati se § 45. c. s. ř. (Rozh. c. k. kraj. soudu v Těšíně odd. II., z 3. března 1908, č. j. R. II. 39./8./5. 1 Soud. adjkt. Skřipský.

Toto rozhodnutí nepokládáme za správné. Žalobkyně podala žalobu, nepřesvědčivši se dříve upomínkou, jak žalovaná k žalobnímu nároku zachovati se hodlá; z chování se žalované nevzešel tedy popud k podání žaloby. Žalobkyně musila si proto býti vědoma, že ji dle §. 45. s. ř. c. stihne po případě povinnost k náhradě processních nákladů. Doručením žaloby vzešel žalované nárok na náhradu těchto nákladů, a žalobkyně nemohla zánik tohoto nároku přivoditi žádným jednostranným úkonem ani processním (arg. §. 237. odst. III. c. s. ř.), ani mimoprocessním, tedy ani ne vyzváním, aby žalovaná k ústnímu líčení se nedostavovala. Provedení ústního líčení nestalo se nutným následkem chování se žalované (dostavení se jejího zástupce k němu), nýbrž následkem podané žaloby (arg. §§ 130., 131. a 237. odst. I. c. s. ř.) a nevzetí jí zpět, ač k tomu žalobkyné, zvěděvši, že žalovaná žalobní nárok uznává, byla oprávněna (§ 237. odst. I. c. s. ř.) a ač by to bývalo jí na prospěch. Žalovaná musela se k ústnímu líčení dostaviti, ona by jinak byla přivodila zánik svého nároku na náhradu nákladů sporu a nad to vydala se v nebezpečí, že žalobkyně snad slib svůj, žalovanou nepřijatý a právně tudíž nezávazný, poruší a útraty účtovati bude; škodu jí tak způsobenou byla by musila zvláštní žalobou odčiniti. Žalobkyně měla tedy zameziti ústní líčení a náklady s ním spojené vzetím žaloby zpět; toto bylo místným již proto, že žalobní nárok tím nebyl dotčen a žalovaná nevyloučením věcí sporných z exekuce, zavčas provedeným, vydávala se v jisté nebezpečí náhrady veškeré škody, odtud pošlé. Pozn. zasílatele.

Citace:

K § 45 c. ř. s.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 2, s. 104-105.