Čís. 9455.Pozůstalostní věřitel není oprávněn ke stížnosti do usnesení, jímž byly výsledky dosavadního pozůstalostního řízení uznány za dostatečné, by bylo přikročeno k odevzdání pozůstalosti. Vzdání se dědických nároků nemůže býti odvoláno aniž je lze vázati na podmínku.(Rozh. ze dne 12. prosince 1929, R II 413/29.)Pozůstalostní soud nařídil soudnímu komisaři, by v pozůstalostním řízení pokračoval. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by vydal nové usnesení bez pokračování v pozůstalostním řízení.Nejvyšší soud odmítl dovolací rekursy Vojtěcha В-a, Antonína H-a, Karla S-a a Václava S-a.Důvody:Stěžovatel Vojtěch B. přihlásil k pozůstalosti pohledávku 900 Kč. Jest jejím věřitelem. Práva věřitelů za pozůstalostního řízení upravují §§ 811, 812 a 815 obč. zák., žádný z nich neposkytuje jim však mimo případ oddělení pozůstalostního jmění, jež tu nebylo navrženo, vliv na pozůstalostní řízení a nečiní je jeho účastníky. Potřebné ochrany svých práv mohou se věřitelé pozůstalosti domáhati jen žalobou, exekucí nebo prozatímním opatřením. Proto jest upříti stěžovateli právo ke stížnosti do usnesení, jímž byly výsledky dosavadního pozůstalostního řízení uznány za dostatečné, by bylo přikročeno k odevzdání pozůstalosti, adovolací rekurs musil býti odmítnut. Stěžovatelé Antonín H., Karel S. a Václav S. byli podle zákona povoláni k dědictví, tedy účastníky pozůstalostního řízení, ale přestali jimi býti vzdáním se dědického práva. Jejich nárok, by bylo pokračováno v projednání pozůstalosti tak, jako by nebyli ještě platně prohlásili, zda se přihlašují za dědice, či se vzdávají dědického práva, nemá ani ve spisech ani v zákoně opory. Nejvyšší soud souhlasí se soudem rekursním, že, jako nemůže býti podle § 806 obč. zák. odvolána nebo změněna dědická přihláška, nemůže ani vzdání se dědických nároků býti odvoláno. Přihlášení se za dědice a vzdání se dědických nároků jsou jenom lícem a rubem téhož právního jednání, nemohou proto býti co do odvolatelnosti různě vykládána. Jako pak nelze dědickou přihlášku vázati na podmínku, nelze na ni vázati ani vzdání se dědického práva. Jelikož zákon nezná podmínečného odevzdání pozůstalosti, není ani podmínečné přihlášení se za dědice, ani podmínečné vzdání se dědictví přípustným. Podle §§ 115–120 nesp. říz. může býti dědicům poskytnuta lhůta k prohlášení, zda se přihlašují k dědictví, či zda se ho vzdávají, avšak k dědicům, kteří se nepřihlásí k dědictví v udělené lhůtě, se při projednání pozůstalosti nepřihlíží. Podle zápisu o pozůstalostním jednání, konaném podle § 116 nesp. říz. dne 9. července 1929, zřekli se všichni stěžovatelé dědického práva výslovně, prohlásivše, že z této pozůstalosti nic nežádají, po případě, že se k pozůstalosti za dědice nepřihlašují. Zda a jaké právní nároky vznikly stěžovatelům z prohlášení vdovy při jednání dne 9. července 1929, že jest ochotna zaplatiti pohledávku Václava S-a, nemůže býti řešeno v pozůstalostním řízení, rovněž nemůže tu býti zjišťována pravost a výše přihlášených pohledávek Václava S-a i Ludmily S-ové. Přihlášené pohledávky, o nichž nedojde při pozůstalostním jednání k dohodě mezi věřitelem a dědici, jest odkázati na pořad práva (srovnej § 136 nesp. říz.). K novému pozůstalostnímu jednání proto, že mezi dřívějšími účastníky došlo dodatečně ke sporům o jsoucnosti a o výši přihlášených pohledávek, není zákonného důvodu. Rekursní soud právem zamítl tento návrh a uložil prvnímu soudu, aby rozhodl o odevzdání pozůstalosti.