Obecné užívání.

I. Pojem a obsah. II. Právní povaha. III. Vznik a zánik. — Literatura.
I. Pojem a obsah. Obecným užíváním (usus publicus) je rozuměti užívání věci, odpovídající jejímu určení a nevylučující stejného užívání ostatních. Tak také definuje o. u. na př. Budw. 2607, 273/A („Ein rechtlich gleicher, keinerlei Vorrecht in sich schließender Gebrauch“).
Věci v o-m u. jsou typickým výsekem, jádrem, širšího pojmu věcí veřejných, jimiž rozumí současná nauka věci, sloužící podle svého určení přímo konkretnímu účelu veřejné správy, na rozdíl od jmění fiskálního, které toliko svou kapitálovou hodnotou nebo výnosem skýtá veřejné správě finanční prostředky (O. Mayer; v podstatě shodně ve francouzské teorii o domaine public Hauriou a Jèze, i italská nauka o demanio publico). U věci v o-m u. je právě o. u. konkretním administrativním účelem, jemuž tato veřejná věc slouží (O. Mayer). Z definice o. u. se podává, že nejsou věcmi v o-m u. ony, které jsou ponechány užívání jen určitých tříd občanstva (pravovárečných měšťanů, starousedlíků atd.); stejně věci, jichž užívání obecenstvem je podmíněno zvláštním povolením nebo smlouvou (veřejné nemocnice, sbírky, knihovny atd.).
Náš občanský zákoník nezná termínů veřejná věc ani věc v o-m u. Mluví, v § 287 o statku obecném nebo veřejném, jímž jest „čeho všichni občané smějí používati, jako: silnice (říšské), veletoky, řeky, přístavy a břehy mořské“. Veřejným statkem rozumí tu obč. zák. jen statek státní, který staví naproti státnímu majetku, jakožto jmění fiskálnímu, sloužícímu svou kapitálovou hodnotou nebo výnosem k úhradě státních potřeb; to je patrné také z nadpisu i obsahu §§ 286 a 288 i z textace § 290 obč. zák. V § 288 mluví obč. zák. obdobně o statku obecním, jakožto o věcech, „jichž dle zřízení zemského smí užívati každý člen obce“. Zahrnuje tudíž obč. zák. pod pojmem statek veřejný statek (věci v o-m u.) státní a obecní. Veřejným statkem v širším smyslu je ovšem také statek zemský a okresní (Randa). Není pochyby, že subjekt o-ho u. statku obecního je v § 288 vymezen příliš úzce. Užívání obecního statku, pokud sem právem zahrnujeme také obecní cesty, není vázáno jen „na členy obce“. Ustanovení obč. zák. dostalo se modifikace v obecních zřízeních i zvláštních právních předpisech. (V podrobnostech srov. Janovský: „Teorie veřejného vlastnictví“, str. 67.) Stejně nejsou říšské silnice, o nichž mluví § 287 obč. zák., jen v užívání státních příslušníků.
O. u. vztahuje se podle našeho právního řádu ovšem i na věci, které nejsou jmenovány v obč. zák. (Pfersche: Österr. Staatswörterbuch [Mischler-Ulbrich] II, Gemeingebrauch). O. u. je na př. i na cestách v majetku soukromém; v jiné souvislosti je si i povšimnouti, že omezené o. u. je také na vodách soukromých podle § 16 čes. zák. vodního. Mezi věci v o-m u. bývají řaděny také veřejné studně (Randa; z judikatury n. s. srov. např. Glaser-Unger, sv. 29, č. 13657, v přehledu Perlmannově v Österr. Verwaltungsarchiv, 1904); jinak srov. o právní povaze užívání obecní studny na př. Boh. adm. 2814/1923. Věcí v o-m u. nejsou železnice přes počáteční nevyjasněnost této otázky, k níž kladně odpovídal na př. Wappäus (Zur Lehre von den dem Rechtsverkehr entzogenen Sachen), a v kolísavé judikatuře i nejvyšší soud (Perlmann: Österr. Verwaltungsarchiv, 1904, 1906).
S pojmem o. u. operují zvláště zákony vodní, vymezujíce pro svůj obor přesně jeho obsah. Souvisí to se samým ústředním principem moderní zákonné úpravy vodoprávních poměrů, vížící využití vod veřejných — za jistých podmínek i vod soukromých — interesenty na povolení veřejné správy, která reguluje distribuci užívacích práv s prevalujícího hlediska zájmu veřejného. V této intenci také naše vodní zákony, vyjmenovavše způsoby užívání vod, zahrnuté do o-ho u., stanoví, že každé užívání, jdoucí nad obecné, vyžaduje úředního povolení, vodoprávního konsensu (§ 17 čes. zák. vod., na Slovensku a Podkarpatské Rusi § 25 uher. vod. zák., zák. čl. XXIII/1885).
O. u. vody veřejné podle čes. vod. zák. (§ 15) je „užívání obyčejným způsobem bez zvláštní přípravy, a nevylučující stejné užívání jiných“. Obsahem tohoto užívání je: „koupání, praní, brodění, napájení a čerpání, pak dobývání rostlin, bahna, země, písku, štěrku, kamení a ledu“. Patří sem také plavba loděmi na splavných tocích (Boh. adm. 1770/1922, 6315/1927). Podle citovaného ustanovení uher. vod. zák. je obsah o-ho u. na vodách veřejných (v terminologii zákona: vodách v úřední disposici), užší o užitky koryta; je to důsledkem toho, že podle uher. vod. zák. (§ 4) břehy a koryta, také vodních toků v úřední disposici, jsou vlastnictvím majitelů pobřežních pozemků.
Mimo zákony vodní nesetkáváme se na půdě veřejného statku s přesným vymezením obsahů o-ho u. To platí zejména o našich zákonech silničních. Plyne to již se samé povahy mnohotvárného způsobu o-ho u. veřejných cest. Tak aspoň v Německu, kde v některých starších zákonech nacházíme pokusy o vymezení obsahu o-ho u. na veřejných cestách, je na prvý pohled patrné, že se nepodařilo vyčerpávajícím způsobem zachytiti všecky způsoby o-ho u. Sem spadá ustanovení pruského Landrechtu díl II., tit. 15, § 8: „Der freie Gebrauch der Land- und Heeresstraßen ist einem jeden zum Reisen und zur Fortbringung seiner Sachen gestattet.“ Stejně je neúplný i širší výčet saského silničního řádu z 11. 7. 1891 (Gebrauch zum Gehen, Reiten, Fahren und Viehtransport).
Řády silniční, také stavební, stanoví ovšem jisté hranice o-ho u. z důvodů udržování veřejných cest i regulace pasáže a dopravy ve způsobu různých policejních zákazů. (Tak na př. zákaz nechávati povozy státi na veřejných cestách podle § 8 řádu silniční policie pro Čechy.) To jsou jen zákazy některých způsobů o-ho u., z nichž lze pro otázku obsahu o-ho u. sotva co vytěžiti.
Co je obsahem o-ho u. na veřejné cestě, třeba v konkretních případech teprve zjištovati, nezřídka bez značných obtíží. Mnohdy se podává již z faktického stavu veřejné cesty a jejího věnování o. u. (srov. níže III), které způsoby užívání jsou zahrnuty v jejím o-m u. Tak zejména, je-li na př. cesta zřízena jen pro pěší a pod. (Boh. adm. 7822/1929; n. s. s. mluví tu o konkludentním aktu věnovacím, z něhož plyne obsah o. u. — Boh. adm. 8348/1930, 8364/1930). V pochybnostech, spadá-li ten který způsob užívání ještě pod o. u., poslouží zejména kriterion možnosti stejného užívání jinými (Hoetzel: Österr. Staatswörterbuch [Mischler-Ulbrich], Wegerecht).
Jinak dlužno — jak dobře akcentoval O. Mayer — přihlížeti při vymezení obsahu o-ho u. k obecnému názoru, různému podle místa i doby: Co je vlivem tradice uznáváno za o. u. v malých, staromódních, osadách, kde značná část denního života obyvatelstva se odehrává na ulici, pociťovalo by se v moderním velkoměstě již jako překročení o-ko u. „Das Übliche, Herkömmliche, Gewohnte, die gemeine Meinung über die Grenzen der Freiheit ist alles.“
Za tohoto stavu otázky je judikatura stavěna před úkol, rozhodovati v četných případech, pohybuje-li se ten který způsob užívání veřejného statku ještě v mezích o-ho u. Zvláště v počátcích vývoje nauky o veřejném statku, kdy povaha zvláštního — t. j. mimo rámec o-ho u. jdoucího — užívání veřejné věci (zvláštních užívacích práv) se teprve velmi obtížně vyjasňovala, bylo praksi znovu a znovu se vypořádati s námitkou, že na sporu jsoucí způsob užívání je zahrnut v o-m u. Tak ještě v citovaném již nálezu Budw. 2607, ve známé cause célèbre, sporu města Vídně s vídeňskou tramwayovou společností o užívání městských ulic, musil s. s. odmítnouti názor odvodního spisu ministerstva obchodu, že k vedení nových linií tramw. dráhy na základě koncese, ministerstvem udělené, není třeba souhlasu stěžující si obce jakožto majitelky ulic, ježto kladení kolejí tramwayových do uličního tělesa je jen výkonem o-ho u.; s. s. učinil tak s poukazem na nedostatek podstatného znaku o-ho u.; možnosti stejného užívání jinými.
N. s. prohlásil své doby v jiném obdobném případě uplatněný domělý nárok tramwayové společnosti, aby obec upravila silnici k účelům tramwayové linie, za nárok náležející na půdu práva veřejného, odůvodňuje to však, již méně vhodně, tím, že jde o „otázku o-ho u.“ (Glaser-Unger, sv. 23, č. 10498). Z dnešní správné judikatury srov. Boh. adm. 8556/1930.
Dokonce i při vedení potrubí v silničním tělese bylo třeba n. s. konstatovati, že nejde o u. o. (Glaser-Unger, sv. 28, č. 13267, v cit. Perlmannově přehledu). Výslovné ustanovení, že v obdobných případech jde o zvláštní právo užívací, vyžadující předchozího povolení úředního, má čl. 127 slov. zák. silničního, zák. čl. I/1890.
Opačně musil n. s. s. postaviti na jisto, že pořádaní veřejných koncertů je zahrnuto v obsahu o-ho u. veřejného náměstí (Boh. adm. 8364/1930).
Zmínky zasluhuje někdejší — dnes překonaný — názor s. s., vyslovený v Budw. 273/A, že stavění nájemních vozů na vykázaných stanovištích je o-m u-m, obdobným případům, když vůz čeká na pasažéra na ulici před domem, a pod.
Zvláště detailního šetření dostalo se otázce hranic o-ho u. veřejné cesty — u nás i v cizině, zejména v Německu a Francii, — v souvislosti s problémem právní situace adjacentů, t. j. majitelů domovních pozemků, hraničících na veřejnou cestu (ulici). Mají adjacenti, jejichž domovní pozemek používá v důsledku své polohy připojení na síť uliční i přístupu vzduchu a světla, nárok na odškodnění, dojde-li ke zrušení nebo přeložení ulice či ke změně jejího niveau? Tomu není tak, jsou-li shora zmíněné výhody, plynoucí majiteli domovního pozemku z polohy tohoto pozemku, jen obsahem o-ho u.; jinak ovšem, možno-li — při nedostatku výslovného zákonného ustanovení o nároku na náhradu — právní situaci adjacentovu charakterisovati jako zvláštní právo, jehož porušení by odůvodňovalo nárok na odškodnění. O tom viz heslo: „Adjacenti.“
Zde budiž jen v souvislosti s naší otázkou hranic o-ho u. zdůrazněna zajímavá formulace právní situace adjacentů v novější judikatuře n. s. s., na př. v nálezu Boh. adm. 5613/1926 a ve shodně založeném nálezu Boh. adm. 6276/1927: „Mezi oběma krajními případy, t. j. pouhým všeobecným zájmem na zachování veřejné cesty, jaký má každý, kdo cesty podle jejího určení používá jako obecné komunikace, na straně jedné a zvláštním subjektivním právem na kvalifikované její používání na straně druhé, jsou možné případy, kdy jednotlivec, aniž mu přísluší subjektivní právo kvalifikovaného používání, má stupňovaný zájem na zachování veřejné cesty vzhledem k tomu, že zrušení nebo změna cesty dotýká se přímo jeho majetku. Veřejné cesty jsou určeny nejen k tomu, aby sloužily obecné komunikaci, nýbrž také aby poskytovaly přístup k pozemkům mezi nimi ležícím a zajišťovaly jim přístup vzduchu a světla; jest přirozeno, že zájem, jaký má na zachování veřejné cesty adjacent, jest daleko intensivnější nežli zájem, jaký má k oné cestě ostatní občanstvo. Třeba není možno onen stupňovaný zájem uznati za obsah subjektivního práva, které by dávalo nárok na zachování cesty veřejné, přece nelze jej v rozporu s poměry a potřebami skutečného života klásti na roveň všeobecnému interesu na veřejnosti cesty, jaký má quivis ex populo, a upírati mu všelikou ochranu. I když tedy není možno oněm kvalifikovaným interesentům přiznati materielní nárok stihatelný před n. s. s. na zachování veřejné cesty, nelze jim přece upírati procesní nárok na to, aby o zamyšleném zrušení cesty bylo rozhodnuto
Slovník veřejného práva českosl. 63 řádným řízením a aby námitky jejich proti tomuto opatření vznesené byly zkoumány a řešeny příslušnou stolicí správní.“ N. s. s., vycházeje tu ze zásady, že v administrativním řízení se chránívá i zvláštní zájem, přiznává adjacentům nároky, shora v reprodukci nálezu uvedené, aspoň v řízení správním. Podobně i v Boh. adm. 8057/1929.
V podrobnostech formulují se při šetření, je-li konkretní způsob užívání obsažen v u. o-m, otázky takto: Je interesentem zamýšlené užívání veřejného statku ještě zahrnuto v u. o-m? V záporném případě bude si položiti tyto další otázky: Jde o zvláštní, t. j. mimo hranice o-ho u. jdoucí, užívání veřejného statku, vyžadující povolení příslušného subjektu veřejné správy, ať již — podle konkretní positivně-právní úpravy — jde při tom o současně udílený souhlas vlastníka věci v o-m u. (dvojitý akt) či výlučně o úřední povolení veřejné správy? Či jde — nejen mimo rámec o-ho u. nýbrž i mimo účel veřejného statku vůbec — o užívání substrátu veřejného statku, ponechaného výlučné disposici soukromého vlastníka věci (užívání trávy silničních příkopů, ovoce silničních stromů, zvláštní užívání pozemku pod silničním tělesem a pod.). O všech těchto, právnicky neobyčejně interesantních otázkách, nelze již jednati pod heslem o. u.; spadají pod thema veřejný statek, nebo veřejná věc v širším smyslu.
Pokud jde o hranice mezi přípustnými způsoby o-ho u. a sférou soukromých disposic vlastníka pozemku, naskytá se zejména otázka, může-li se vlastník brániti užívání, které podle jeho mínění není zahrnuto v o-m u., actione negatoria. Kladně odpovídá k otázce Randa, podle něhož v tomto případě je jen otázkou praejudicielní, co náleží k o-mu u. (Vlastnictví, 7 v., str. 15). Srov. také Budw. 2098 A. Pfersche (Gemeingebrauch) připouštěl žalobu zápůrčí i proti úředním opatřením silniční správy nebo policie z důvodů ochrany o-ho u. Jistě nelze v tomto případě přiznati oprávnění žalobě pro rušení držby; sledovati kolísavou judikaturu n. s. v této otázce, je dnes již jen zajímavým pohledem nazpět.
Ochrana a úprava o-ho u. náleží silniční správě a silniční policii. O. u. může býti na kratší či delší dobu omezeno neb i vyloučeno, pro každého nebo pro jednotlivce, ve prospěch všech nebo některých tříd nebo kategorií oprávněných k o-mu u., z důvodů dopravních nebo bezpečnostních. Tak zejména: při veřejných průvodech a slavnostech, nebo při veřejných nepokojích, dále při nutných opravách cesty nebo tím, že se některá část veřejné cesty vyhradí jen pěším, jiná jezdcům, nebo povozům, atd. (srov. Budw. 273 A). To platí mimo veškeru pochybnost i tam, kde všeobecná norma, na př. § 15 moravského řádu silniční policie, ustanovuje — ovšem jen pro případy pravidelné (Hoetzel: Wegerecht) —, že „vozbě na silnicích veřejných nesmí se ani ve dne ani v noci překážeti“.
Vymezení obsahu a hranic o-ho u. působívá také obtíže, pokud jde o pobřeží mořské, pás břehu, vystavený střídání mořského přílivu a odlivu. O. u. odehrává se na mořském pobřeží mnohotvárným způsobem: chůze, jízda, přistávání lodic, rybolov, napínání sítí rybářských, koupání atd.
Zejména různé formy moderního lázeňského života stavějí často před otázku, jde-li ještě o o. u. či o užívání zvláštní, předpokládající úřední povolení (umístění lázeňských kabin, vozíků, pobřežních košů atd.). O tom srov. Helfritz: Der Meeresstrand im preußischen öffentlichen Recht der Gegenwart (Festgabe zum 50jährigen Bestehen des preußischen Oberverwaltungsgerichtes, 1925). Helfritzovi se ovšem otázka komplikuje, ježto operuje (bez přesvědčivé argumentace) opětně s překonaným pojetím o-ho u. jakožto práva subjektivního. (Srov. hned v dalších výkladech II, 1.)
II. Právní povaha. Otázku právní povahy o-ho u. možno charakterisovati jako jednu z nejzajímavějších, i zároveň nejobtížnějších, právních otázek. Odedávna poutala k sobě pozornost právníků, jak profese práva soukromého tak veřejného. Nad jiné povolaný znalec spletitých právních poměrů v hraniční oblasti práva soukromého a veřejného, náš Jiří Pražák, neváhal označiti svého času nauku o veřejném statku za „velesporný obor veřejného práva“ (Spory o příslušnost).
Je se zabývati jak otázkou právní povahy o-hou. v subjektivním smyslu, t. j. právním poměrem subjektu užívání vůči věci v o-m u., tak o-ho u. v objektivním smyslu, t. j. účinky o-ho u. na věc jemu věnovanou, poměrem o-ho u. k této věci, jinými slovy rozdílností právního řádu věci v o-m u. (věci veřejné), od věci soukromé (res in [pleno ?] commercio). 1. Právní situace uživatele veřejného statku byla postupem vývoje vykládána různě.
Odvážná civilistická konstrukce o-ho u. jako věcného práva soukromého vyskytuje se přece jen ojediněle u Regelsbergera a Ubbelohde (Pandekten). Těžce bylo by se ale i smířiti s Gierkeovou koncepcí o-ho u. jako veřejného práva subjektivního (D. Pr. R. II, str. 24, 25; srov. také Enneccerus-Kipp-Wolf: Lehrbuch d. B. R. I, 1, str. 323: „ein subjektives Recht, aber kein Privatrecht, sondern öffentlicher Natur“).
Pojetí obecného užívání jako subjektivního práva ztroskotá na nemožnosti vymeziti jak subjekt tak i objekt takového „práva“. Kdo je subjektem o-ho u. veřejného statku? Zajisté jím není jen příslušník obce, nebo jiného územního obvodu (Fleiner operuje s pojmem „Gebietsangehörige“, který, jak se zdá, je míněn v širším smyslu, Institutionen, str. 349); stejně není o. u. omezeno jen na státní příslušníky, jak míní Gierke, nebo jak by plynulo z doslovného výkladu § 287 našeho obč. zák. na př. pro silnice říšské.
O. u. není tudíž ani „Bürgerrecht“ ani „Mitgliedschaftsrecht“. Je ku podivu, že nejnověji přichází znovu s takovouto koncepcí o-ho u. na břehu mořském Helfritz. Uvádí-li jako doklad pro tento svůj názor (Festgabe, str. 79 n.) skutečnost, že bylo třeba zameziti, aby angličtí veslaři navštěvovali pobřeží německého státu v době námořních vojenských cvičení, neplyne z toho přece, že by o. u. mořského pobřeží bylo vůbec omezeno jen na německé státní příslušníky. Vzhledem k vojenským cvičením důvěrného rázu mohlo by zajisté nějaké veřejné místo býti uzavřeno o-mu u. i státních příslušníků. Takové omezení o-ho u. má příčinu jinde než v právních poměrech veřejného statku a setkáváme se s ním — jak bylo vpředu vyloženo — i na veřejných cestách a pod. A tak dlužno uznati, že subjektem o-ho u. je — jak to bývá vyjádřeno —: „obecenstvo“, „lidská společnost“, „kdokoliv“ (O. Mayer), jinými slovy, že zásadní právní možnost o-ho u. veřejného statku má každý, kdo má takovou možnost faktickou. Stejně jako je tomu s neurčitostí subjektu domělého práva o-ho u., je tomu i s jeho objektem. Dobře ukázal O. Mayer, že nejde o nárok obdobný právu věcnému na užívání určitého, přesně vymezeného, pozemku. Nárok na o. u. odnáší se vlastně k celé síti veřejných cest toho kterého území; máme-li pak na mysli konkretní veřejnou cestu, tu opět se vztahuje nárok o-ho u. na př. jen na právě trvající veřejnou cestu, která může býti z části změněna a tak může vzniknouti o. u. na pozemku dosud mu nepodrobeném, atd.
Nezbývá tudíž v otázce právní situace uživatele veřejného statku než spokojiti se s některou z dnes převládajících formulací o-ho u. jakožto: „součásti ústavně zaručené svobody člověkovy ve státě“ (O. Mayer), „části všeobecné svobody, kterou každý má zásadně pro svá konání i opomenutí“ (Tilsch: Občanské právo. Část všeobecná, 1925, str. 147), „Geltendmachung eines angeborenen oder Persönlichkeitsrechtes“ (Ehrenzweig: System, str. 9), „pouhého reflexu objektivního práva“ (J. Jellinek, Anschütz) a pod.
Mimo veškerý spor je dnes, že obecné užívání:
1. náleží veskrze sféře práva veřejného (Budw. 3717/1887, Boh. adm. 884/1921);
2. není právem subjektivním;
3. v důsledku toho při změnách veřejného statku, ten, jehož o. u. se ruší nebo omezuje, — nejen nemůže žalobou civilní se domáhati uznání svého nároku užívacího, jak dříve, více méně zbytečně, konstatovala judikatura civilních soudů (srov. Krainz-Pfaff-Ehrenzweig, Pfersche: Gemeingebrauch), — nýbrž nemá ani v řízení správním (o zrušení veřejné cesty nebo založení nového užívacího práva vodního) z titulu o-ho u. posice strany procesní (Budw. 12093/A/1918).
Ještě v starších judikátech rakouského správního soudu setkáváme se s konstrukcí o-ho u. v subjektivním smyslu jako práva subjektivního, třebaže ne práva soukromého. Tak na př. Budw. 2607 mluví o o-m u. jako o ius in re aliena; srov. i Budw. 2098/A („Recht des Gemeingebrauches“).
V judikatuře německého říšského soudu vyskytovala se ještě do nedávná tu a tam koncepce „soukromého práva“ o-ho u. Někdy je třeba přímo jakési demonstrace, aby se objevila neudržitelnost pohodlně tradované konstrukce v jejích důsledcích v plné ostrosti. Takovou demonstrací byla svého času v Německu na o-mu u. velmi blízké půdě t. zv. práva adjacentského žádost majitele domu při veřejné ulici, aby toto jeho „právo" (nárok na přístup na tuto ulici z domu, na přívod vzduchu a světla atd.)
63* bylo zapsáno v knihách pozemkových jako služebnost na knihovním tělese veřejné ulice. Až do té doby totiž německý říšský soud houževnatě se držel konstrukce právní situace adjacenta veřejné cesty jako soukromoprávní služebnosti na veřejné cestě. Teprve nyní dal se říšský soud na ústup; neuspořádanost tohoto ústupu je patrna zvláště z toho, že ho říšský soud byl nucen krýti tvrzením o veřejnoprávním vzniku této domělé soukromoprávní služebnosti a jinými oklikami, odporujícími jeho dřívější přímočaré civilistické koncepci.
Náš nejvyšší správní soud zastává důsledně v konstantní judikatuře názor, že „pouhá účast na o-m u., jaká podle § 287 obč. zák. přísluší každému občanu, není subjektivním právem a nedává účastníku ani nároku na zachování veřejné cesty jako takové, ani postavení strany v řízení o zrušení veřejnosti" (Boh. adm. 1029/1921, 1059/1921, 1904/1923, 4833/1925, 5613/1926, 6276/1927, 7822/1929 atd.).
2. Otázka právní povahy o-ho u. v objektivním smyslu splývá s problémem výkladu právních poměrů veřejné věci (in usu publico).
Bylo by omylem domnívati se, že jde o věc zájmu ryze teoretického, kterou by snad bylo i možno vypustiti vzhledem k účelům slovníku. I praktický právník naráží v mnohém směru na sporné otázky na půdě veřejného statku. Právě praktický právní případ, pověstný spor o opevnění basilejského kantonu (Baseler Schanzenstreit), přispěl své doby nejpodstatněji k objasnění právních poměrů veřejného statku. Šlo tehdy, v letech 1859—1862, o otázku, zda v důsledku rozdělení někdejšího kantonu basilejského ve dva samostatné kantony (Basilej-město a Basilej-venkov) je do likvidační masy, dělené mezi oba nové kantony, pojati také opevnění města Basileje, pokud se týče veřejné komunikace, ve které město později přeměnilo svá opevnění; jádrem sporu byla otázka, jsou-li opevnění či zřízené z něho veřejné komunikace, jakožto věci veřejné „obyčejným vlastnictvím", či jsou-li vzhledem k veřejnému účelu, jemuž slouží, vyňaty z dělené likvidační masy „opravdového jmění státního". Ke sporu podali obsáhlé posudky tehdejší vynikající právní autority: Ihering, Dernburg, Keller a Rüttimann, a tak se stal spor významnou etapou ve vývoji nauky o veřejných věcech, navazující na dosavadní výsledky teorie římského práva i obecnoprávní nauky.
Teorie o právní povaze veřejné věci v o-m u. brala se zejména dvojí cestou: Tradiční civilistický směr, vycházeje z pojetí věci veřejné jakožto res in commercio, vykládá souhrn právních poměrů věci veřejné jako soukromé vlastnictví, které je ovšem dalekosáhle omezeno veřejným určením věci (o-m u-m). Omezení může vésti až k jakési nuda proprietas.
Podstata omezení soukromého vlastnictví věci veřejné jejím veřejným účelem bývá konstruována různě: Teorie fisku mluvila své doby o omezení fisku jakožto vlastníka věci („ein gewöhnlicher Privatmann") „státem" ve vlastním slova smyslu, dovolujícím fisku nakládati veřejnou věcí jen v souhlase s jejím veřejným určením. Podle obnovené teorie fisku, vycházející ze zásady jednotnosti státní osobnosti, vystupuje stát v právních poměrech veřejných věcí současně v obé své tvářnosti jako fiskus a jako „stát", pohybuje se tak na půdě částečně soukromého, částečně veřejného práva. Sem spadá zejména pojetí právní povahy veřejného statku u Rehma, Seydela a Hatscheka. Dnešní doby převládá formulace objektivní vázanosti veřejné věci jejím účelem, ražená O. Gierkem (D. Privatrecht II, str. 20 n.); na rozdíl od teorie fisku nevíže se tu veřejnoprávní složka právních poměrů veřejné věci na nijaký subjekt. Mluvívá se také o břemeni obecného užívání, lpícím na vlastnickém právu k věci veřejné (tak také na př. Budw. 2607, 273/A); méně výstižně: o zatížení veřejného statku podobně jako služebností soukromou. Obdobně vykládají omezení vlastnictví veřejné věci zvláště také: J. Jellinek, Anschütz, Fleiner, Biermann (D. öffentlichen Sachen, str. 22 n.), Pfersche, Randa, Pražák, Tilsch atd. Vlastní podstata ryze objektivní vázanosti není dostatečně naukou osvětlena. To akcentoval zejména Bekker (Pandektenrecht), jehož pronikavých, osobitých, postřehů na půdě nauky o veřejné věci je si zvláště vážiti. Veřejná věc je podle vylíčeného směru právní teorie smíšeným právním institutem, složeným z části z prvků soukromoprávních, z části veřejnoprávních. Přípustnost založení soukromých práv jiných osob k veřejné věci bývá vyjadřována v civilistické nauce formulí, že k věci veřejné možno nabýti práv soukromých, pokud by tím nebylo rušeno její veřejné určení (o. u.). (Shodně na př. Glaser-Unger: 6006 N. F.)
Protichůdný teoretický směr, publicistický, je při posuzování právních poměrů veřejné věci (především věci v o-m u.), zcela zaujat o-m u-m a pod rozhodným jeho dojmem. O. u. nejen charakterisuje veřejnou věc, ale i vyčerpává právní situaci této věci, „zasahujíc ji plně a výlučným způsobem v její reální použitelnosti” (Ihering: „Vermischte Schriften”, str. 146 n.). O. u. nepřipouští jiného zvláštního práva státu nebo jiného subjektu veřejné správy k veřejné věci, zejména práva vlastnického. Možno-li mluviti o subjektu, u něhož se koncentruje souhrn právních poměrů k veřejné věci, není jím nějaký domělý soukromý vlastník veřejné věci, nýbrž „publikum”, které je vykonavatelem o-ho u. S tohoto hlediska nejsou tudíž věci v o-m u. vůbec v soukromém vlastnictví. Proto zastává publicistická teorie, že právní poměr státu k veřejné věci je jen výronem výsostného práva státu (Hoheits-und Polizeirecht). Německou nauku representují zejména Keller a Ihering. Paralelně jde s nimi klasický směr francouzské teorie o pouhém „dozoru a správě” státu k domaine public: „la garde, gestion et surveillance (surintendance)” či „la police et administration” (Moreau: „Manuel de droit administratif”). Přesvědčení, že o. u. vyčerpává právní poměry veřejného statku, vede k názoru, že možno tu mluviti o universálním ovládání věci, obdobném vlastnictví. Podle Iheringa dává o. u. svému subjektu, publiku, „dieselbe Stellung, die der Eigentümer dem Eigentumsobjekte gegenüber einnimmt”; jde o právní poměr, který „kommt dem Eigentum ziemlich nahe” (Geist des römischen Rechts, III, str. 347). Až nápadně shodně otec francouzské nauky o domaine public, Proudhon (Traité du domaine public, I, str. 266 n.) konstatuje, že „c'est l'être moral que nous appelons le public qui est le vrai possesseur du fonds; qu'en ce qui touche aux intérêts de l'état, le gouvernement n'exerce qu’un possessoire de protection, pour assurer à tous la jouissance du fonds et non un possessoire de propriété”. Ze stoupenců publicistické nauky o veřejných věcech je na půdě někdejšího rakouského právního řádu jmenovati Tilla (Wykład prawa rzeczowego austryackiego) a Roztočila (Juristische Blätter 1887, 1892, 1897).
Publicistickému výkladu právních poměrů veřejné věci nelze odepříti oprávněnosti potud, pokud jde o zásadní východisko konstrukční: Přehled právních poměrů veřejné věci podává, že (až na malé výjimky) jsou veskrze povahy veřejnoprávní a že disposice veřejnou věcí: ochrana a úprava o-ho u., povolení k užívání, jdoucímu nad o. u., založení zvláštních práv užívacích, atd., neplynou z titulu soukromého vlastnictví, nýbrž z moci veřejné správy. Je-li účelem právního institutu usnadniti přehled a ujasnění povahy komplexu právních poměrů a vztahů tím, že je utřídí, sjednotí a zjednoduší, má-li tudíž býti vhodnou formou shrnující tyto právní poměry, či jinak vyjádřeno heslem, vystihujícím zkratkou jejich právní obsah, musí zajisté vyrůstati z vnitřní povahy a rázu těchto poměrů a vztahů.
S tohoto hlediska („forma pro věc nikoli opak”) je pak jistě oprávněna otázka, je-li právě soukromé vlastnictví vhodným výkladem veřejnoprávních poměrů veřejné věci.
Publicistická teorie nedovede ovšem vysvětliti některých právních poměrů veřejného statku, ve kterých právě civilistická nauka vidí důsledky soukromého vlastnictví:
1. Proč v pravidelných případech, má-li vzniknouti veřejná věc (na př. veřejná cesta), stát nebo obec nejprve získává soukromé vlastnictví k pozemku, a jak je vysvětliti, že poté toto soukromé vlastnictví úplně zmizí, takže lze mluviti (v duchu publicistické teorie) o pouhém výsostném nebo policejním právu státu k veřejné věci?
2. Jak naopak vysvětliti, že zánikem veřejného určení věci (o. u.) vzniká příslušnému subjektu veřejné správy přímo (automaticky) soukromé vlastnictví k věci? Právem se ptá Wappäus (také Randa), jak může „právo státní výsosti býti pramenem práv soukromých”?
3. Není-li veřejná věc ve vlastnictví státu, čím vyložiti, že stát užívá jejích plodů (dřeva a ovoce silničních stromů, trávy silničních příkopů a pevnostních pozemků), že mu náležejí: ostrov vzniklý v řece (§ 407 obč. zák.), opuštěné řečiště (§ 410 obč. zák.), poklad nalezený v pozemku (zákonný díl), nájem za užívání pozemku pod veřejnou cestou, atd.?
Mimo tyto mezery publicistická teorie — jak již pověděno — sama si uvědomuje universálnost právního poměru veřejné správy k veřejné věci a mluví o poměru, podobném svou universalitou právu vlastnickému (Ihering).
To vše vedlo k třetí teoretické konstrukci, teorii veřejného vlastnictví. Podle ní není právní poměr státu nebo jiného příslušného subjektu veřejné správy k veřejné věci jen výronem výsostného či policejního práva, nýbrž universálním panstvím nad věcí, obdobným soukromému vlastnictví. Veřejné vlastnictví neslouží však individuelním interesům vlastníkovým, jak je tomu u vlastnictví soukromého, nýbrž jeho funkce se vyvíjejí výhradně ve službách zájmu veřejného. Jde o vlastnictví veřejnoprávně myšlené, které je „ideou soukromého vlastnictví, přenesenou do sféry práva veřejného“ (O. Mayer: Droit administratif allemand, III, str. 108). S teorií o pouhém výsostném právu má teorie veřejného vlastnictví společnou zásadu o naprosté výluce veřejné věci ze soukromoprávního obchodu: Veřejný účel, jemuž veřejná věc slouží, vyžaduje, aby věc byla nerušeně zachována tomuto účelu, aby byla chráněna „proti nahodilostem soukromoprávního obchodu“ (zcizení, zatížení služebností, hypothekou, reálním břemenem, atd.). Je tudíž veřejná věc na půdě soukromého práva res extra commercium. Může však býti předmětem veřejnoprávního obchodu, jsouc v úplném právním panství veřejné správy: Může býti přenesena (zcizena) na jiný subjekt veřejné správy, zachovávajíc ovšem své veřejné určení (Verwaltungsverschiebung: exkamerace neb inkamerace veřejných silnic); může býti uvolněna i pro jiné veřejné účely (Verwaltungsgemeinschaft: veřejná cesta pro účely veřejné dráhy); také pro soukromníky mohou býti k veřejné věci založena užívací práva, ovšemť práva veřejná (jde o „Rechte der Privaten“, nikoli o „Privatrechte“).
Teorie veřejného vlastnictví spojuje do jisté míry principielní hlediska obou dřívějších teorií: výluku veřejné věci ze soukromoprávního obchodu i universální ovládání věci, soustředěné v rukou jediného subjektu.
Předností teorie veřejného vlastnictví je zejména, že bez obtíží a zcela výstižně vysvětluje povahu zvláštních užívacích práv k veřejné věci: Jde o disposice vlastníka věci, ovšem vlastníka veřejného, veřejné správy, posuzující přípustnost užívacích práv jedině s hlediska zájmu veřejného.
Teorie veřejného vlastnictví, která vznikla ve Francii, na příznivé půdě zásadní odluky správy od justice, a již v Německu v mnohém směru domyslil a prohloubil O. Mayer, není ještě ve všech směrech propracována. Její zranitelnou Achillovou patou je táž otázka, která působila obtíže již publicistické teorii Iheringově a Kellerově: Jak dochází v důsledku věnování věci veřejnému účelu k proměně dosavadního vlastnictví soukromého ve vlastnictví veřejné, a jak naopak vysvětliti, že při zániku veřejného určení věci mění se vlastnictví veřejné ve vlastnictví soukromé? Ani francouzská teorie o domaine public jakožto propriété publique (Hauriou, Récy) ani německá nauka Mayerovy školy nepodaly v této věci uspokojivého vysvětlení. Z téhož důvodu také saský vrchní správní soud, který se v některých svých nálezech z roku 1902 a 1904 přiklonil k Mayerově formulaci veřejného vlastnictví, opětně ji opustil (v nálezu z 9. 2. 1910, č. 305/I. s): „Niemand hat noch das Rätsel gelöst, wie sich ein derartiges Recht bei Widmung des ihm unterworfenen Grundstückes zu Straßenzwecken ohne besondere gesetzliche Vorschrift plötzlich aus einem privatrechtlichen Institut in ein solches des öffentlichen Rechtes verwandelt und wie umgekehrt bei Einziehung des öffentlichen Weges das ,öffentliche‘ Eigentum ohne weiteres wieder zu einem Bestandteile des Privatrechts wird.“
Naproti tomu je přiznati, že civilistická koncepce soukromého vlastnictví k veřejné věci vhodně čelí námitce, že soukromé vlastnictví se v právních poměrech veřejné věci projevuje nejvýše jen měrou zcela nepatrnou, poukazem na jiné neméně drastické případy nudae proprietatis (vlastnictví k pozemku zastavěnému při superficies a pod.), jež přece jen zůstává vlastnictvím pro svou schopnost, zahrnouti znovu všecky právní vztahy k věci po zániku nynějšího omezení (jinými slovy pro svou „tendenci k výhradnosti a universalitě'' — Krčmář: Vlastnictví).
Zásluhou publicistických teorií, jak o výsostném právu státu k veřejné věci tak teorie veřejného vlastnictví, jest, že náležitě akcentovaly veřejnou povahu právních poměrů veřejného statku, které dříve vlivem tradičního způsobu civilistického právního nazírání nebyl přiznáván význam, jaký jí náleží.
Teorie veřejného vlastnictví, jejíž dosavadní, svrchu zmíněné mezery nejsou nepřeklenutelné (v podrobnostech srov. Janovský: Teorie veřejného vlastnictví, str. 54—59), podává vyhovující výklad poměrů veřejné věci, které s vývojem novodobé veřejné správy všude více méně směřují k oblasti práva veřejného. Na půdě konkretního právního řádu je ovšem vše věcí jeho vývoje, jehož nelze násilně urychlovati. Tak také pokus O. Mayera, traktovati teorii veřejného vlastnictví jako výklad platného práva německého, ukázal se předčasným. Příštímu vývoji právního řádu veřejného statku bude ovšem idea veřejného vlastnictví — v níž podle Kaufmanna „tkví trvalá hodnota pravdy a jíž se bude proto správní teorii stále obírati“ — vždy dobrou metou a spolehlivým ukazatelem cesty.
Na půdě platného práva čsl. možno konstatovati v mnohém směru, že jde vývoj právního řádu veřejného statku směrem veřejnoprávním:
Kdežto starší zákony (zejména silniční a vodní) nemluví nikde o soukromém vlastnictví k veřejnému statku verbis expressis, novější zákony se zcela uvědoměle vyhýbají otázce vlastnictví. Zvláštních užívacích práv nelze nabýti z titulu soukromoprávního, nýbrž jen na základě povolení veřejné správy. Vlastník se zpravidla vůbec neúčastní při povolování zvláštního užívání. I kde jsou správa veřejného statku a vlastnictví v rukou téhož subjektu, vystupuje při tom tento subjekt jen jako úřad. V téže tendenci, na př. v dikci zákona o soustavné elektrisaci č. 438/1919 i zákona o cestách telegrafního vedení č. 33/1922, vystupuje uživatel veřejného statku vždy vůči „správě“ veřejného statku, naproti tomu však u pozemků soukromých vůči jejich „vlastníku“. Veřejný statek nezapisuje se do pozemkových knih atd. Publicistické prvky našeho právního řádu veřejného statku nejsou nahodilé; jsou produkty stálého a důsledného vývoje směrem veřejnoprávním.
Také judikatura, která jak pověděno vpředu (I) musila si teprve pracně vyjasňovati právní povahu i hranice o-ho u., stále naráží na rozdílnost vlastnictví soukromého a veřejného statku. Mnoho práce stálo judikaturu našich nejvyšších tribunálů, proniknouti k právní povaze zvláštních užívacích práv k veřejnému statku. Správní soud rakouský dlouho hájil soukromoprávní povahu zvláštního užívacího práva: smlouvy mezi obcí a podnikatelem o umístění vedení telegrafního i jiného kvalifikoval jako smlouvy „soukromoprávního charakteru", všude tu viděl „zásah do soukromoprávní vlastnické sféry obce" a žádal vedle povolení obce jako správkyně veřejné komunikace obecní, současně i jejího souhlasu jako soukromé vlastnice pozemku. Srov. zejména: Budw. 2607, 2098/A, 2831/A, 4665/A, 5185/A. Odklon v judikatuře s. s. ve směru publicistickém byl zahájen teprve známým nálezem z 10. 5. 1910 (Budw. 7431/A) ve sporu obce Vídně s Allgem. österr. Elektrizitätsgesellschaft o užití veřejných komunikací k vedení elektrických kabelů; v nálezu se již nemluví o obci jakožto vlastnici veřejné cesty, nýbrž jako o úřadu silniční správy a silniční policie. Tak také podle našeho n. s. s. udílí zvláštní právo užívací obec „jako správkyně veřejného statku": Boh. adm. 3436/1924; podle výkladu venkovského stavebního řádu pro Čechy v nálezu Boh. adm. 8821/1930 stavební výstupky povoluje úřad stavební nikoli také obec-vlastnice ulice. (Dříve již Budw. 6504/A/1909.)
I judikatura soudů civilních, o nichž ještě před čtvrtstoletím vyčítavě konstatoval Sperl, že si stále ještě sotva uvědomují existenci práva správního (Allgem. österr. Gerichtszeitung, LVII, str. 247), je často velmi blízská idei veřejného vlastnictví. Tak na př. judikát nejvyššího soudu Glaser-Unger 10498, pokud dospívá k závěru: „daß das öffentliche Gut nicht als ein Objekt privatrechtlicher Vermögensinteressen, sondern als ein Mittel zur Befriedigung öffentlicher Interessen in Betracht zu ziehen ist". Obraty, často, se vyskytující v judikatuře civilních soudů, že „nejde o soukromé vlastnictví, nýbrž o veřejný statek", jindy opět až příliš horlivé ujišťování — dávající tušiti vlastní vnitřní nejistotu —, že přes to je vlastnictví veřejného statku „pravým", „obyčejným" atd. vlastnictvím, svědčí tomu, že i zde, na půdě, vlastní civilistické nauce, nezůstala veřejnoprávní teorie o veřejném statku bez vlivu.
I o našich právních poměrech možno tudíž říci, že idea veřejného vlastnictví v zákonodárství i v judikatuře při nejmenším prosvítá.
III. Vznik a zánik. 1. O. u. na veřejných cestách vzniká věnováním. Věnováním o-mu u. stává se pozemek veřejnou cestou (§§ 4 a 14 čes. zem. zák. z 12. 8. 1864, č. 46; §§ 5 a 6 mor. zák. z 30. 11. 1877, č. 38; §§ 2 až 8 slez. zem. zák. z 13. 7. 1898, č. 33; §§ 2, 10, 36, 47 uher. silničního zák., zák. čl. I/1890).
Veřejná přístupnost cesty nečiní ji sama o sobě cestou veřejnou; cesta ponechaná soukromým vlastníkem přístupu všech není ještě cestou veřejnou (O. Mayer, D. V. R. 3, II., str. 73, p. 1; § 4 z. zák. č. č. 46/1864; Budw. 12158/A, Boh. adm. 127/1919). Právní poměry veřejné cesty bývají vyjadřovány formulí, že je věnována o-mu u. a nemůže mu býti odňata soukromoprávní disposicí vlastníkovou. (Výslovnou definici téhož obsahu mají silniční zákon hannoverský z 28. 7. 1851 [§ 2] a saský silniční řád z 11. 7. 1891 [§ 1]; k pojmu a teorii věnování v německé literatuře srov. zvláště Schultzenstein: Verw.-Archiv, XXVIII, Die Widmung zum öffentl. Wege; tamže roč. XXVII; Preuß. Verw.-Blatt, XXXIV.)
V judikatuře působívá potíže jen průkaz veřejnosti starých (obecních) cest, u nichž není znám formální akt věnovací, nýbrž jen jejich nepamětné užívání. Bývá sporné, je-li u takových cest hájiti jejich veřejnost doměnkou jejich někdejšího věnování o-mu u., či stačí-li nepamětné užívání samo o sobě k jejich veřejnosti. N. s. s. v řadě judikátů hájí i u těchto starých cest doměnku věnování; na věnování lze souditi, je-li prokázáno, že cesty bylo užíváno trvale a z naléhavé potřeby komunikační. Nepamětné užívání samo o sobě nestačí založiti veřejnost cesty. Myšlénka není v judikatuře vyslovena všude stejně pregnantně. Výslovně mluví o věnování u starých cest nálezy: Budw. A: 3528, 4851, 6079, 6288, 8312, 12158; Boh. adm. 1029/1921, 1059/1921, 2270/1923, 3518/1924. Srovnati je také Budw. A: 1563, 1714, 1932, 2313, 3287, 6030, 6079, 6289, 6317. Z velmi kolísavé judikatury n. s. budiž jen upozorněno na známou konstrukci o nabytí služebnosti pro obec vydržením obecních příslušníků se souhlasem obce (v jejím zastoupení). Srov. Glaser-Unger: 9571, 10669, N. F.: 4954, Vážný civ. 2293/1923. Proti stanovisku n. s. lze mnoho namítati. Právem tu vytýkají zejména Tezner (Privatrechtstitel im öffentl. Recht) a Pfersche (Gemeingebrauch), že se tu podivně směšují veřejnoprávní a soukromoprávní poměry veřejné cesty. S hlediska § 4 a 14, č. z. zák. č. 46/1864 dá se ovšem ještě méně držeti názor Hawelkův (Rechte an öffentl. Wegen, str. 18 n.), že nepamětné užívání samo o sobě stačí založiti veřejnost cesty (srov. Hoetzel: Sborník věd práv. a stát., XI., str. 214).
Veřejné vody a břeh mořský jmenuje O. Mayer (D. V. R. 3, II., str. 59 n.) přirozenými veřejnými věcmi, na rozdíl od veřejných cest; kdežto tyto se stávají věcmi veřejnými teprve věnováním o-mu u., ony mají své určení, sloužiti veřejnému účelu (o-mu u.), již důsledkem své přirozené povahy: Sloužily o-mu u. již dříve, než je stát převzal, takže jim nedal teprve jejich veřejné poslání; „der Staat hat sie nicht gemacht, sondern vorgefunden“; „Die Widmung wird hier ersetzt durch die Beibehaltung dieser von der Natur schon dargebotenen allgemeinen Benutzbarkeit“.
To platí nepochybně především pro břeh mořský, kde pobřeží sloužící o-mu u. tvoří (rozšiřuje nebo zúžuje) příroda, posunutím pásma přílivu a odlivu. Příroda, vytvářejíc pásmo přílivu a odlivu, koná tu funkci úředníka katastru, stanovícího hranice veřejného statku a soukromé držby pozemkové. V souhlase s tím vidí Hauriou (Précis d. dr. adm. 10, str. 658 n.) vznik veřejného určení pobřeží (affectation) v „le fait matériel, que la mer les (rivages) couvre“; formální administrativní stanovení hranic pobřeží (delimitation) „est une opération purement récognitive et déclarative“.
Podle formulace Pferscheho (Gemeingebrauch) o. u. na veřejných řekách a mořském pobřeží „pozůstává mocí zákona (arg. § 287 obč. zák. a § 2 a 3 ř. vodního zák.)“. V souhlase s výklady Mayerovými možno zastávati nárok, že i norma § 287 obč. zák. spíše jen o. u. na mořském pobřeží a veřejných řekách konstatuje, rozlišujíc vzhledem k tomu mezi veřejným statkem a jměním fiskálním, než o. u. zakládá; jinak možno snad v ní (nebo v dřívějších normách) viděli „převzetí" přirozeně veřejných věcí státem v duchu Mayerovy nauky.
2. Zánik o-ho u. na veřejných cestách nastává zrušením jejich veřejnosti (Auflassung, Einziehung, declassement). Nauka tu mluví o actus contrarius věnování. V platném právu jde však často o jiné formální náležitosti než při věnování, nezřídka také o příslušnost jiných orgánů (srov. Herrnritt: Grundlehren, str. 381). Pro naše silniční právo je srovnati zejména: § 20 čes. zem. zák. silničního, §§ 5 a 6 mor., § 6 slez. zák. silničního, Budw. 6063, 1545/A, Boh. adm. 6276/1927. Pro veřejné cesty na pozemku soukromém nepřesvědčuje starší judikatura civilních soudů, podle níž zaniká o. u. vydržením volného vlastnictví na pozemku silničním soukromým vlastníkem nebo nevykonáváním o-ho u. podle obdoby ustanovení § 1488 obč. zák. o služebnostech (Pfersche: Gemeingebrauch). Z opačné novější judikatury n. s. s. srovnati je pro slovenské silniční právo nález Boh. adm. 8929/1930.
O. u. na přirozených veřejných věcech, pobřeží mořském a veřejných řekách, zaniká stejně jako vzniklo, totiž přirozenou cestou: změní-li veřejný vodní tok své řečiště, posune-li se čára pobřežní. Vlastnictví státu následuje tyto přírodní změny (Mayer). Jinak je tomu ovšem při umělých změnách, zejména při přeložení řečiště. Zde předchází získání potřebných pozemků a souvisících s tím práv soukromých státem, a po upravovačích pracech následuje více nebo méně formální věnování, obdobně jako je tomu při zřízení veřejné cesty (D. V. R. 3, II., str. 60).
Zdá se, že Mayerův výklad možno bez obtíží aplikovati na příslušná ustanovení našeho občanského zákoníka.
Podle § 410 obč. zák. opuštěné řečiště připadá, jde-li o splavné vodní toky — s výhradou ustanovení § 409 — státu. O. u. na této dřívější části vodního toku zaniklo a vlastnictví státu k ní, jakožto veřejnému statku, stalo se nyní fiskálním vlastnictvím.
Jak je však tomu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, na půdě uherského vodního zákona? Zde — v důsledku soukromého vlastnictví pobřežníků ke korytu a břehům nejen vodních toků soukromých, nýbrž i řek v úřední disposici (veřejných) — opustí-li vodní tok náhle řečiště, mohou vlastníci jak řečiště opuštěného tak nového obnoviti do roka původní tok (§ 9 zák. čl. XXIII/1885). Jak by se tu odehrával zánik a vznik o-ho u. v duchu formulace Mayerovy? O., u. na dřívějším řečišti zaniklo jeho opuštěním, tudíž přirozenou cestou. Touže cestou vzniklo o. u. na pozemcích, jimiž se nyní ubírá vodní tok. Došlo-li pak před uplynutím zákonné roční lhůty k obnově původního toku dohodou interesovaných majitelů pozemků, jak je vysvětliti zánik o-ho u. v novém řečišti a opětný vznik o-ho u. ve starém řečišti? O nějaké obdobě s umělými změnami toku nelze vůbec mluviti. Tam jde podle O. Mayera o věnování veřejnou správou, zde o opatření dohodou dvou soukromníků. Také nelze dojista tvrditi, že určení starého řečiště k o-mu u. nezaniklo jeho opuštěním. I podle O. Mayera ztrácí opuštěné řečiště povahu věci veřejné (D. V. R. 3, II., str. 70). Případ se nedá přece srovnávati na př. s dočasným vyschnutím řečiště. Věc tu, jak viděti, není na půdě platného práva tak jednoduchá, jak je tomu s Mayerova teoretického hlediska.
Literatura.
Vedle všeobecných systémů a učebnic práva občanského i správního pojednávají o právních poměrech, souvisících s o-ým u-m, zejména tyto monografie: Apelt: „Gibt es ein Recht des einzelnen auf Benutzung der öffentlichen Wege?“ Zeitschrift für Praxis und Gesetzgebung der Verwaltung (Fischers Z.), XXX., 1906; Aulagnon: „De la situation juridique des usagers à l'égard des compagnies concessionnaires d'un service public", 1924; Bering: „Die Rechte der Anlieger an einer Straße nach Inkrafttreten des Bürgerl. Gesetzbuches“, Beiträge zur Erläuterung des deutschen Rechts (Gruchots B.), XLIV., 1900; Bernard: „Du droit de propriété de l'état sur les biens du domaine public“, 1910; Biermann: „Die öffentlichen Sachen“, 1905; Blume: „Das Recht der Anlieger an öffentlichen Straßen", 1900; Boeuf: „Du domaine national“, 1894; Burckhard: „Zur Lehre vom öffentlichen Gute nach gemeinem und österr. Rechte“, Zeitschrift für das Privat- und öffentliche Recht der Gegenwart (Grünhuts Z.), XV.; Davidson: „Der Rechtsschutz des Gemeingebrauches an den öffentlichen Sachen“, 1889; Dreyer: „Der Entschädigungsanspruch der Straßenanlieger“, Verwaltungsarchiv, XVII., str. 195 n., tamže XX., str. 161 n.; Hawelka: „Die Rechte an öffentl. Wegen in Österreich“, 1910; Helfritz: „Der Meeresstrand im preuß. öffentl. Recht der Gegenwart“, Festgabe zum fünfzigjährigen Bestehen des preuß. Oberverwaltungsgerichtes, 1925; Hoetzel: „Wegerecht“, Österr. Staatswörterbuch, 2. vydání (Mischler-Ulbrich), IV.; Huber: „De la délimitation du domain public“, 1901; Janovský: Teorie veřejného vlastnictví", 1927; Jèze: „Droit de se servir du domaine public", Revue du droit public, XXVII., 1910, str. 695 n.; týž: „Indépendance du domaine public et desimmeubles riverains", tamže XXVII., str. 713 n.; Knauth: „Der Beweis der Öffentlichkeit bei alten Wegen", Verwaltungsarchiv, XXX., 1925; Koehne: „Der öffentlich-rechtliche Entschädigungsanspruch der Anlieger an Straßen bei Veränderung der letzteren", Archiv für Öff. R., XIII., 1898; Loebell: „Die Rechte der Anlieger an städtischen Straßen im Geltungsbereiche des Allgemeinen Landrechtes", Beiträge zur Erläuterung des Deutschen Rechtes" (Gruchots B.), XLI., 1897; Mazza: „Dei diritti sulle acque", 1913; Monteil: „De la domanialité publique", 1902; Paris: „Die Entschädigungsberechtigung der Adjacenten", 1881; Perlmann: „Die Judikatur des obersten Gerichtshofes in Sachen des öffentl. Gutes", Österr. Verw.-Archiv, I., 1904, III., 1906; Pernice: „Die sogenannten res communes omnium", 1900; Pfersche: „Gemeingebrauch", Österr. Staatswörterbuch" (Mischler-Ulbrich) II.; týž: „Straßeneigentum und Gemeingebrauch", Juristische Vierteljahrschrift, Neue Folge, XVIII.; Pražák: „Spory o příslušnost mezi soudy a úřady správními'', II.; Récy: „Traité du domaine public", 2. v., 1894; Rosenfeld: „Das Wesen des Rechts auf Gemeingebrauch an öffentlichen Flüssen und Wegen", 1899; Schelcher (Herbert): „Die Entschädigung des Straßenanliegers", Zeitschr. f. Praxis und Gesetzgebung der Verwaltung (Fischers Z.), XXXI., 1906; Trotabas: „De l'utilisation du domaine public par les particuliers", 1924; Vossen: „Der Gemeingebrauch am Wasser", 1911; Wappäus: „Zur Lehre von den dem Rechtsverkehr entzogenen Sachen nach römischem und heutigem Recht", 1867.
Jaroslav Janovský.

Citace:

Nové jazykové nařízení. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1929, svazek/ročník 10, číslo/sešit 6, s. 184-184.