Č. 3339.

Vojenské věci: Rozdíl mezi povinností brannou a povinností služební podle rak. branného zák. z r. 1912.
(Nález ze dne 10. března 1924 č. 4012).
Alfréd Cz. v L. proti ministerstvu národní obrany (min. taj. Dr. Jos. Pešout) o výmaz z kmenového počtu čsl. branné moci.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1 narozený dne 13. června 1-869 ve Vídni a příslušný do obce B., okres Vltavotýn, sloužil ve společném vojsku rak.-uh. od r. 1886—1908 jako vojenský gážista z povolání, byl roku 1908 dán do výslužby, načež sloužil od r. 1911 až do převratu v místních službách a byl k své přihlášce z 26. srpna 1919, podané u čsl. vyslanectví ve Vídni, převzat v r. 1920 do svazku čs. armády dle své žádosti v hodnosti gážisty ve výslužbě.
Nař. rozhodnutím z 28. června 1922, adresovaným zemskému vojenskému velitelství v Praze, bylo vysloveno: »Jmenovaný nabyl dle vlastního písemného prohlášení bez data domovského práva ve Vídni dne 24. dubna 1919. Týž podle vlastního připíšu z 30. dubna 1921 podal rakouskými zákony předepsanou »Staatsburgerschaftserklárung«.
Tím stal se rak. stát. příslušníkem podle čl. 2. brněnské smlouvy uveřejněné pod čís. 107 Sb. z r. 1921.
Další potřebná opatření podle branných předpisů (nař. z 28. července 1921 č. 269 Sb.) buďtež učiněna.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Tím, že nařídilo provedení dalších potřebných opatření podle branných předpisů, poukázalo žal. min. zem. vojenské velitelství, aby ve smyslu § 128 nař. č. 269/1921 vymazalo st-le jako cizího státního příslušníka z čsl. branné moci.
Stížnost brojí proti nař. rozhodnutí tím, že potírá zjištění žal. úřadu, že se st-1 stal rak. státním občanem, a činí tak jediné námitkou, že st-1, k němuž bylo vzhledem k jeho domovskému právu v B. přihlížeti po 28. říjnu 1918 jako k státnímu občanu čsl., nemohl cizího státního příslušenství nabýti proto, že nebyl ve smyslu branného zák. propuštěn z branného moci čsl. a že z toho důvodu nemohlo ani býti jeho prohlášení se pro státní občanství republiky rak. přijato od úřadů k tomu povolaných.
Tato námitka není důvodná.
Nabytí cizího státního občanství, jež má za následek pozbytí státního občanství dosavadního, řídí se předpisy státu, jehož státní občanství se nabývá. Nabytí cizího státního občanství bylo ztíženo v republice čsl. v době, o kterou jde, totiž v prvé polovici r. 1919, jedině předpisem § 62 bran. zák. z 5. července 1912 č. 128 ř. z., dle něhož příslušníci branné moci před dokončením služební povinnosti potřebují za účelem nabytí cizího státního občanství propuštění se strany min. vojenství resp. zeměbrany, tedy nyní mno.
St-1 stal se sice dnem 28. října 1918 jako čs. státní příslušník příslušníkem čs. branné moci, ale nikoliv jako důstojník, nýbrž jako každý státní občan branné povinnosti podléhající (§ 1 cit. bran. zák.), neboť důstojníkem v čs. armádě st-1 nebyl a přihlášku o převzetí v hodností gážisty v čsl. armádě podal až 26. srpna 1919.
Pojem služební povinnosti, o které cit. § 62 mluví, není totožný s pojmem branné povinnosti, nýbrž jest jen její součástkou, neboť podle § 1 cit. bran. zák. zahrnuje v sobě branná povinnost jednak povinnost dostaviti se k odvodu, jednak povinnost služební a povinnost domobrannou.
Povinností služební jest dle § 8 jen povinnost k službě vojenské ve společném vojsku, ve válečném loďstvu nebo v zeměbraně a trvá pravidelně ve společném vojsku 2 léta v činné službě a 10 let v záloze, celkem 12 let a podobně jest omu i v zeměbraně pro osoby do ní přímo zařaděné (zák. z 25. prosince 1893 č. 200 ř. z.). Služební povinnost počíná dnem odvodu, po případě dnem 1. října odvodního roku a končí 31. prosincem toho roku, kterým uplyne příslušná služební povinnost (§ 41).
Povinnost domobranecká se k této služební povinnosti nečítá a také zák. o domobraně ze 6. června 1886 č. 90 ř. z., ani cís. nař. z 1. května 1915 č. 108 ř. z. nezná pro domobrance podobného obmezení požadavkem propuštění, jako § 62 bran. zák.
St-1, rozený v r. 1869, sloužil aktivně v letech 1886 až 1908 čili 22 roků, nepotřeboval tedy v roce 1919 za účelem nabytí cizího státního občanství propuštění dle § 62 bran. zák., poněvadž služební povinnosti ve smyslu zák. již zadost učinil.
Není tedy stížnost důvodná i bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 3339. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 763-765.