NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3712.

Vládní nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. а n., o přerušení valutových sporů.
»Sídlem« veškerenstva majitelů dílčích dluhopisů, majiteli svědčících anebo rubopisem převoditelných, jest sídlo soudu, jenž dne 26.
února 1919 byl povolán, zříditi pro veškerenstvo majitelů opatrovníka (§ 2 zákona ze dne 24. dubna 1874, čís. 49 ř. zák.).
(Rozh. ze dne 15. dubna 1924, R I 268/24.)
Krajským soudem v Liberci byl držitelům dílčích dluhopisů žalované železniční akciové společnosti zřízen opatrovník dle zákona ze dne 24. dubna 1874, čís. 49 ř. zák. Řízení o žalobě opatrovníka na společnost o zjištění, že žalovaná jest povinna platiti kupony a vylosované dluhopisy v Kč, soud prvé stolice přerušil dle nařízení čís. sb. z. a n. 173/21, rekursní soud zrušil napadené usnesení i s předchozím řízením a odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva. Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil
soudu prvé stolice, by, nehledě k otázce přerušení řízení, ve věci dále jednal a ji rozhodl.
Důvody:
Jest nesporno, že žalovaná akciová společnost mela dne 26. února 1919 sídlo ve Vídni, tudíž na území republiky Rakouské, a bylo by tedy k přerušení soudního řízení podle vládního nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n., ve spojení s pozdějšími nařízeními, jimiž platnost jeho byla prodloužena, potřebí, by druhá strana obligačního poměru, o nějž jde, měla v týž rozhodný den řádné bydliště nebo sídlo na
území republiky Československé. Tohoto předpokladu však zde není. Onou druhou stranou obligačního poměru jsou v tomto případě držitelé dílčích dluhopisů, kteří — poněvadž podle právoplatného předběžného
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. října 1922, R I 951/22 čís. sb. Vážný 1894, jde v tomto sporu o společné právo všech - musí býti ve smyslu §u 1. zák. ze dne 24. dubna 1874, čís. 49 ř. z., zastupováni společným opatrovníkem a nemohou podle §u 9 téhož zákona dobývati
svých práv jednotlivě. Jde tu tedy o zvláštní právní společenství, v němž jednotlivci ustupují do pozadí, a jest otázkou, kde hledati sluší pro toto veškerenstvo držitelů dílčích dluhopisů jakožto celek »bydliště nebo sídlo« ve smyslu uvedených vládních nařízení. Pravdu má stěžovatel v tom, že toto veškerenstvo vůbec nemá skutečného sídla, mýlí se však, domnívaje se, že již proto není zde podmínek pro přerušení řízení. Vládní nařízení zřejmě předpokládá, že každý peněžitý závazek jest svými subjekty někde zmístněn, takže i v případě,
kde nemůže býti řeči o bydlišti nebo sídle v pravém slova smyslu, jest přece jen potřebí, touto otázkou se zabývati. A tu jest zřejmo, že při zmístňování sporného obligačního poměru na straně onoho veškerenstva věřitelů nelze vycházeti z bydliště nebo sídla jednotlivých držitelů dílčích dluhopisů. Nehledě k tomu, že zjistiti tuto okolnost o všech držitelích těchto papírů, které znějí na majitele, bylo by úkolem nadmíru obtížným, ne-li nemožným, byla by taková práce patrně marnou, když vůbec není opory pro to, podle kterých zásad měl by při tom stanoven býti výsledek, zda na př. rozhoduje při tom většina a jaká, zda podle hlav či podle hodnoty atd. Dlužno se proto poohlédnouti po východisku jiném. Napadené usnesení zmístňuje pohledávky věřitelů z dluhopisů a jejich kuponů vzhledem k tomu, že zajištěny jsou zástavním právem na liberecko-jablonecko-tannwaldské dráze a že splatné částky od počátku byly vypláceny u zdejších filiálek rakouské zemské banky, na území Československé republiky, činí však tak vzhledem k ustanovení
§u 83 a) j. n. (čl. 4. č. 14 nov. o úl. s.) nepřípadně. Podle tohoto ustanovení náležejí spory o nárocích, které musí podle zákona býti k platnosti přivedeny společným opatrovníkem nebo proti $16
němu, před sborový soud, který má opatrovníka zříditi, a zmístňuje
se tu tedy celý příslušný právní poměr, nikoli jen jedna jeho stránka.
O podobný spor, jak jíž dovoženo, jde i v tomto případě a tu byl v rozhodný den 26. února 1919 podle §u 2 zák. ze dne 24. dubna 1874, čís. 49
ř. z. soudem, povolaným ke zřízení společného opatrovníka, obchodní
soud vídeňský, neboť žalovaná akciová společnost měla tehdy nesporně
sídlo ve Vídni a byla proto ve smyslu čl. 21 obch. zák. zapsána v obchodním rejstříku tohoto soudu. Jest tudíž vycházeti z toho, že i veškerenstvo držitelů dílčích dluhopisů mělo tehdy v duchu uvedených vládních nařízení své (fiktivní) sídlo ve Vídni, tedy na území republiky
Rakouské. Pak ale měly obě strany v rozhodný den 26. února 1919 své
sídlo na území republiky Rakouské a tím padá předpoklad pro použití
vládních nařízení č. sb. z. a n. 173/1921 a dalších a není příčiny, by
spor byl přerušen.

Citace:

č. 3712. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 534-536.