Č. 3196.

Obecní úředníci: * Také § 2 zák. z 15. dubna 1920 č. 312 Sb. rozumí úředníky obecními jenom ty obecní úředníky, na něž se vztahuje zák. č. 443/1919.
(Nález ze dne 30. ledna 1924 č. 1610).
Prejudikatura: Boh. 1125 a 1677 adm.
Věc: Obec Mikulov proti mor. zemskému výboru (vrch. zemský rada Dr. Jos. Sieber) o pensijní požitky bývalého městského zvěrolékaře Emila L.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dekretem z 21. října 1893 ustanoven Emil L. provisorně městským lékařem v Mikulově a dekretem z 21. března 1895 uděleno mu místo to definitivně. Podle dekretu z 30. ledna 1919 obecní zastupitelstvo usneslo se 22. ledna 1919 jmenovati jej úředníkem v IX. hodn. třídě státních úředníků; ohledně pensijních nároků poukázáno na pensijní normál z 18. května 1901. Usnesením ob. zast. z 28. dubna 1919 byl suspendován a usnesením ze 6. června 1919 propuštěn ze služby od 1. července 1919. Proti tomu jmenovaný nastoupil na obec žalobou; spor byl zakončen mimosoudním narovnáním z 8. března a 24. března 1920. V něm Emil L. resignoval na svoje aktivní služební postavení u městské obce i u bývalé obce židovské, budou-li mu přiznány pensijní nároky dle zák. z 23. července 1919 č. 443 Sb., dále nárok na dosavadní aktivní požitky od 1. července 1919 do 31. srpna 1919 a na požitky aktivní dle zák. č. 443/1919 za dobu od 1. září 1919 do 31. března 1920. Od 1. dubna 1920 přísluší mu nárok na pensi na základě 271eté služby u obce, t. j. na 91% služného incl. příbytečného, jak mu vyplaceny 1. března 1920, čili při základně 9000 K na pensi ročně 8190 K. Eventuelní pense vdovská počítá se také dle nového úřednického zákona. Tím jsou všechny jeho nároky proti obci také jako právní sukcesorce bývalé židovské obce plně uspokojeny.
Na základě tohoto narovnání byl mu vydán dekret z 27. března 1922, kterým se dává od 1. dubna 1920 na trvalý odpočinek s pensi ve výši 91% posledních služebních požitků per 9000 K, t. j. 8190 ročně, pro výměru pense vdovské prohlašuje se za směrodatný zák. č. 443/ 19, poukazuje se mu doplatek aktiv, platů ve smyslu uvedeného narovnání, prohlašuje se, že obec na další aktivní službu jeho nereflektuje, a že ve smyslu narovnání odpadají veškery jinaké jeho nároky jakéhokoli druhu proti obci.
Podáním ze 14. července 1922 zažádal Emil L., aby mu poskytnuty byly drahotní přídavky ve smyslu zák. z 15. dubna 1920 č. 312 Sb. od 15. dubna 1920. Městská rada a v cestě rekursní ob. zastupitelstvo rozhodnutím z 21. prosince 1922 žádost tuto zamítly, poněvadž služba jeho u obce nebyla mu povoláním výhradným, a zák. č. 443/19 se naň tedy nevztahoval. Jestliže při narovnání z března 1920 byly mu dodatně přiznány aktivní požitky dle tohoto zák. a na tomto základě také vyměřena pense, měl tím býti zjednán jenom podklad pro narovnání, nebyl mu tím však poskytnut nárok na požitky dle tohoto zák. Ostatně prohlásil, že je úplně spokojen a vzdává se všelikých dalších nároků proti obci.
Rekursu Emila L. zsv nař. rozhodnutím vyhověl a vyslovil, že mu jako ob. úředníku na trvalém odpočinku příslušejí drahotní a nákupní přídavky v mezích ustanovení § 2 zák. z 15. dubna 1920 č. 312 Sb.
Podle názoru žal. úřadu § 2 cit. zák. dává nárok na uvedené tam drahotní přídavky pensionovaným obecním úředníkům bez rozdílu, byli- li pensionováni dle zák. č. 443/19, či na základě jiných pro obec platných předpisů. Avšak i kdyby se vztahoval jen na obecní úředníky spadající pod zákon posléz uvedený, nebylo by lze spolužalovanou stranu vyjímati, poněvadž v narovnání z března 1920 a v pensijním dekretu na to jí vydaném byl jí charakter ob. úředníka dle zák. 443/19 přiznán tím, že jí doplatek aktivních požitků a pensijní požitky její i eventuelní pense vdovské byly přiznány dle tohoto zákona. Že se v narovnání spolužalovaná strana vzdala všelikých nároků dalších, nepadá na váhu, poněvadž se mohla vzdáti jen těch nároků, na které strany v době uzavření smíru mohly již mysliti, nikoli však nároků, které přiřknuty byly ob. úředníkům teprve zákonem vydaným po uzavření smíru (§ 1389 o. z. o.).
O stížnosti obce, která rozhodnutí to potírá jako nezákonné, nss uvážil:
Zák. z 15. dubna 1920 č. 312 Sb. upravuje podle nadpisu drahotní přídavky úředníkům obecním, jakož i staropensistům. Činí tak ve dvou §§, z nichž prvý jedná o úřednících v činné službě, druhý o úřednících, kteří odešli nebo odejdou na trvalý odpočink (a o jejich vdovách a dětech). Které osoby zahrnuje pod pojem »úředníci obecní«, je docela jasně řečeno, pokud jde o úředníky činné, v § 1. Jsou to pouze oni úředníci obecní, na něž se vztahuje zák. z 23. července 1919 č. 443 Sb., jenom tyto úředníky zákon chce co do požitků postaviti na roven úředníkům státním. § 2 takového omezení okruhu osob zákonem obmýšlených nemá. Bylo by však nesprávno dovozovati z toho — jak činí žal. úřad — per argumentům a contrario, že pokud jde o úředníky pensionované a jejich příslušníky, zákon dále nerozlišuje, a chce státním úředníkům rovnati všechny úředníky obecní bez rozdílu. Výklad takový vedl by k důsledku, ve stížnosti zcela dobře vytknutému, že úředník, jenž nespadá pod zák. 443/19 a tedy za své aktivní služby vzhledem k § 1 zákona 312/20 neměl nároku na drahotní požitky, odchodem do výslužby by tohoto nároku nabyl a tedy ve výslužbě měl by rozsáh- lejší materielní nároky nežli v aktivitě. Tento důsledek, zajisté nemož- ný, nestává se přijatelnějším ani tím, že i takoví úředníci obecní ve své aktivitě po většině snad drahotních přídavků — ovšem velice různě upravených — fakticky užívali. Zajisté je spíše na místě výklad, že zákonodárce, jako již v zák. 443/19 jenom obecní úředníky určitými předpoklady kvalifikované postavil na stejnou basi s úředníky státními, chce v zák. 312/20 také vůbec jen tyto úředníky se státními úředníky materielně srovnati, a že tedy vymezení pojmu úředníků obecních, jak stanoveno v § 1 ohledně úředníků aktivních, vztahuje se také na úředníky pensionované, takže jenom ti obecní úředníci ve výslužbě mají nárok na drahotní přídavky dle § 2 cit. zák., kteří v aktivitě byli úředníky ve smyslu zák. 443/19.
Tomu není na závadu ani okolnost, že nadpis zák. 312/20 mluví také o staropensistech, čímž dlužno rozuměti ty úředníky obecní dle zák. 443/19, kteří odešli do výslužby sice již za působnosti tohoto zák., ale prve nežli nabyl účinnosti zák. 312/20.
Pro posouzení sporné otázky, bude tedy rozhodným, dlužno-li měst. zvěrolékaře L. pokládati za obecního úředníka ve smyslu zák. 443/19.
Je nesporno, že Emil L. dekretem z 30. ledna 1919 jmenován byl úředníkem obce. Usnesením ob. zastupitelstva ze 6. června 1919 byl sice dnem 1. července 1919 ze služby propuštěn bez nároků na pensi, neuznal však tohoto propuštění a podle tehdejšího stavu zakročil proti nčiiiu žalobou podanou na obec u řádného soudu. Spor, který takto mezi ním a obcí vznikl o otázce zákonitosti vysloveného propuštění, byl vyřízen narovnáním z 8. a 24. března 1920 a na základě něho vydaným dekretem obce z 27. března 1920. Oběma těmito akty přiznávají se spolužalovanému aktivní požitky dodatečně za dobu od 1. července 1919 do 31. března 1920, a od 1. dubna 1920 překládá se na trvalý odpočinek. Tím je však implicite uznáno, že aktivní služební poměr jeho trval i po 1. červenci 1919 dále až do 31. března 1920, a že propuštění ze služby, vyslovené usnesením ze 6. června 1919, smírem bylo odčiněno a stalo se bezúčinným. Dlužno-li však za tohoto stavu zvěrolékaře L. až do 31. března 1920 pokládati za činného úředníka obce, pak není žádné zásadní překážky, aby nemohl služební poměr jeho posuzován býti dle zák. 443/19. Okolnost, že usnesením z 28. dubna 1919 byl suspendován, nemohla v tomto směru vůbec padati na váhu, poněvadž pouhou suspensí služební poměr se nerozvazuje, a okolnost ta také nijak nevadí, aby suspendovaný úředník neuplatnil nároků z § 41 zák. 443/19, jsou-li jinak dány podmínky tohoto ustanovení.
Při jednání z 8. března 1920 Emil L. výslovně vznesl požadavek, aby mu přiznán byl nárok na pensi podle zák. 443/19, a aby také pense vdovy podle tohoto předpisu byla vyměřena a konečně, aby fnu aktivní služební požitky za dobu od 1. září 1919 do 31. března 1920 byly vyměřeny a doplaceny podle předpisů tohoto zákona. Poněvadž se tak dalo za oboustranného předpokladu, že aktivní služební poměr jeho nemá déle již trvati, nelze v uplatnění oněch požadavků spatřovati nic jiného nežli vznesení nároku ve smyslu § 41 zák. 443/19, aby služební poměr spolužalovaného Emila L. posuzován byl nadále dle předpisů tohoto zák. Vyhověla-li obec vzneseným požadavkům beze vší výhrady, v dekretu z 27. března 1920 přiznala mu aktivní požitky do 31. března 1920 »ve smyslu zák. z 23. července 1919« a dále prohlásila, že pro výměru vdovské pense »platí předpisy« tohoto zák., přiznala tím implicite spolužalovanému charakter ob. úředníka ve smyslu zák. 443/19, a nemůže dnes již tento charakter jeho bráti v pochybnost. St-lka namítá sice dále, že spolužalovaný Emil L. dobrovolně ze služby vystoupil a pozbyl tím zákonných nároků na pensi, takže jediným podkladem jeho nároků je narovnání z března 1920. Avšak námitka tato je v rozporu jak se zněním protokolu z 8. resp. 24. března 1920, dle něhož zvěrolékař L. vzdává se toliko svého postavení v aktivní s1užbě, tak i s dekretem ze 27. března 1920, podle kterého obec spolužalovaného »k jeho žádosti překládá na trvalý odpočinek«. Ze znění obou těchto aktů jde, že spolužalovaný nevzdal se služby u obce, nýbrž zažádal na základě své dosavadní aktivní služby za přeložení na trvalý odpočinek, a že obec této žádosti vyhověla. Třebas pensionování toto stalo se na podkladě dohody mezi obcí a spolužalovaným, nemění se tím povaha aktu pensionování; toto zůstává jednostranným opatřením obce jako veřejnoprávního zaměstnavatele, a pensijní nároky spolužalovaného dlužno tedy posuzovati výhradně podle obsahu dekretu z 27. března 1920. (Srv. nál. Boh. 1125 adm.).
Namítá-li konečně obec, že se spolužalovaný prohlášením z 8. resp. 24. března 1920 vzdal všelikých dalších nároků proti obci, které v narovnání obsaženy nejsou, sluší uvážiti, že — i kdyby bylo vůbec mož- no prohlášení spolužalovaného, učiněné při narovnání s obcí v březnu 1920, vztahovati bez dalšího také na nároky vzešlé z pozdějších zákonných úprav, — bylo by vzdání takové pokládati za bezúčinné, poněvadž — jak vysloveno již ve zdejším nál. Boh. 1677 adm. — obecní úředník ustanovený podle zák. z 29. května 1908 č. 35 z. z. resp. zák. z 23. července 1919 č. 443 Sb. nemůže se platně vzdáti právního nároku na výslužné a tudíž ani nároku na drahotní přídavky, které — byť i upraveny samostatně — tvoří podle zákona 312/20 součást jeho odpočivných požitků.
Jeví se tedy stížnost bezdůvodnou.

Citace:

č. 3196. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 473-476.