NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 12578.

Živnostenské právo: I. Pro posouzení otázky, zda určitou automobilovou dopravu je pokládati za pravidelnou podle § 1 zákona č. 198/1932 Sb., je bez právního významu, že se tato doprava neprovozuje nepřetržitě a není pro ni úředně schváleného a řádně uveřejněného jízdního řádu. — II. Závěr úřadu, že provoz určité automobilové dopravy je časově a místně tak upraven, že lze s ní počítati jako s dopravou pravidelnou, musí býti podložen skutečnostmi bezvadně procesně zjištěnými.
(Nález z 20. října 1936 č. 15424/36.)
Věc: Hynek Sch. v Karl. Varech proti rozh. zem. úřadu v Praze z 30. ledna 1934 o provozování pravidelné dopravy osob bez koncese.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Nálezem okr. úřadu v Karl. Varech z 26. června 1933 byl st-l uznán vinným přestupkem § 1 zákona z 23. prosince 1932 č. 198 Sb., jehož se dopustil tím, že provozoval pravidelnou dopravu osob autem z Karlových Varů do Prahy, nemaje k tomu potřebné koncese, a byla mu podle § 33 odst. 1 cit. zákona uložena pokuta 1000 Kč, po případě trest vězení na dobu 5 dnů.
Odvolání, jež st-l podal proti tomuto nálezu, zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím, poněvadž skutková podstata přestupku st-li za vinu kladeného byla prokázána svědeckou výpovědi Jana B., Františka G. a Roberta H., kteří potvrdili, že provoz st-lovy dopravy byl časově a místně tak upraven, že bylo lze s ní jako s opakující se počítati, a že obecenstvo tuto dopravu jako zcela pravidelnou posuzuje.
Stížnost k nss podaná namítá po stránce právní, že nař. rozhodnutí je nezákonné, poněvadž jím bylo uznáno, že st-l provozuje neoprávněně pravidelnou dopravu osob motorovým vozidlem, ačkoli chybí zde před- poklady §§ 20 a 21 zákona č. 198/1932 Sb. o dopravě motorovými vozidly, neboť st-l neprovozuje dopravu nepřetržitě a nemá také úředně schváleného a řádně uveřejněného jízdního řádu, jak to citované předpisy ustanovují. Výtka ta je bezdůvodná. Je pravda, že podle těchto předpisů je koncesionář povinen pravidelnou dopravu provozovati nepřetržitě a že je také povinen k uveřejnění jízdního řádu, když si byl dříve vymohl úřední jeho schválení, leč z těchto koncesionáři uložených povinností nelze dovozovati, že uvedené momenty jsou zároveň předpokladem pro to, aby určitá fakticky provozovaná doprava mohla býti uznána za dopravu pravidelnou, neboť nejen že z doslovu zákona nic takového neplyne, ale nelze také připustiti, aby někdo vyhnul se povinnosti vymoci si koncesi pro pravidelnou dopravu osob a v důsledku toho podrobiti se i povinnostem, jež zákon majitelům takových koncesí ukládá, jednoduše tím, že by pravidelnou dopravu osob podle § 1 odst. 3 cit. zákona fakticky sice provozoval, ale tuto někdy přerušil, nebo že by dopravu tu provozoval bez formálního jízdního řádu, neboť takovým výkladem zákona byl by účel jeho přímo mařen.
Stížnost vznáší však proti nař. rozhodnutí též námitky po stránce formální, vytýkajíc a blíže dovozujíc, že provoz dopravy, jak st-lem se děje, není časově a místně tak upraven, aby bylo lze s ní jako s opakující se počítati, a již z tohoto důvodu po rozumu § 1 odst. 3 cit. zákona za pravidelnou uznati, a že žal. úřad pro opačné své zjištění nemůže dovolávati se svědectví Jana B., Františka G. a Roberta H., poněvadž neposkytl st-li příležitost, aby se k výpovědem těchto svědků proti němu svědčících mohl vyjádřiti, a neprovedl také důkazní prostředky, které st-l sám navrhl o správnosti své obhajoby. Stížnost v tomto směru je důvodná.
Nař. rozhodnutí je vadné především z toho důvodu, že neuvádí skutečnosti, z nichž žal. úřad dospěl k závěru, že provoz dopravy st-lem provozované byl časově a místně tak upraven, že lze s ní jako pravidelnou počítati. Žal. úřad odvolává se sice na výpovědi svědků v řízení rekursním slyšených, avšak konkrétní fakta, která touto výpovědí pokládá za zjištěna, neuvádí, čímž ztěžuje straně obranu a nss přezkoumání nař. rozhodnutí po stránce skutkové v rámci § 6 zákona o ss.
Vadným jest však nař. rozhodnutí také proto, že založeno je na svědeckých výpovědích, které st-li nebyly dány k vyjádření, aby k nim mohl zaujmouti stanovisko. Třeba stížnost nemůže v té příčině dovolávati se přímo předpisu § 46 odst. 4 správního řízení č. 8/1928 Sb., ježto předpis ten pro řízení trestní neplatí, přece jen vytýkaná závada je porušením všeobecné právní zásady, kterou dlužno aplikovati i v administrativním řízení trestním. Porušení to je vadou podstatnou, neboť st-l, neznaje obsahu výpovědi svědků, nemůže se ohledně jich správnosti a úplnosti řádně brániti.
Stížnost vytýká konečně právem jako vadu řízení, že úřad nevypořádal se s návrhy obsaženými v odvolání, jimiž st-l nabízel provedení důkazů o správnosti svých tvrzení v odvolání obsažených, neboť v tom směru zůstalo odvolání opravdu bez formálního vyřízení, takže i když možno míti za to, že žal. úřad, zamítnuv odvolání st-le v jeho celku, zamítl i návrhy v něm obsažené, přece není patrno, z jakých důvodů tak učinil (srov. též nález Boh. A 8415/30).

Citace:

Č. 12578. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 929-931.