NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 7065.

Vojenské věci: 1. * Nárok na započtení služby soukromé podle § 40 lit. A. a) vl. nař. č. 10/1924 dán jest pouze tehdy, byla-li služba ta jako podmínka pro přijetí do příslušné skupiny předepsána positivní normou právní, nebo jiným organisačním aktem. — 2. To se nestalo u důstojníků vojenského průmyslu v příčině soukromé služby průmyslové.
(Nález ze dne 4. února 1928 č. 2330).
Prejudikatura: Boh. A. 4875/25.
Věc: Ing. Jan K. v P. (adv. Dr. Lad. Wopršálek z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o započtení soukromé služby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, sloužící v čsl. armádě od 5. listopadu 1918, byl jako nadporučík přeložen dnem 1. listopadu 1920 do kategorie důstojníků voj. průmyslu z povolání, a jako kapitán dnem 1. prosince 1923 do kategorie důstojníků konceptních. Z doby 18 roků a 7 měsíců, které před nastoupením voj. služby ztrávil v soukr. službách průmyslových a v soukromém podnikání průmyslovém, bylo mu výnosem z 13. května 1921 započteno 10 roků do časového postupu. K žádosti, aby mu ve smyslu § 40 vl. nař. č. 10/1924 byla pro postup do vyšších požitků započtena doba jeho soukr. služeb, resp. zaměstnání plně, to jest, aby mu byla k tomu cíli započtena i zbývající doba 8 roků a 7 měsíců, a to z důvodu, že pro přijetí do služby ve skupině voj. průmyslu jest jako podmínka přijetí předepsána delší průmyslová prakse, povolilo mno nař. rozhodnutím v dohodě s min. fin. st-li podle ustanovení § 40 vl. nař. č. 10/1924 započtení dalších dvou roků pro postup do vyšších požitků pro poměr důstojnický v V. postup, skupině — — —, avšak plně jenom v tom případě, nemá-li přeslouženou dobu delší 10 roků, kdežto v případě, že přesloužená doba činí více než 10 roků, se mu doba převyšující 10 roků započítá pro postup do vyšších požitků jen polovinou.
St-l cítí se nař. rozhodnutím dotčen, pokud mu nebyla svrchu uvedená doba 18 roků 7 měsíců započítána pro postup plně a shledává v tom porušení předpisů § 5 zák. č. 195/1920 Sb., čl. 12. zák. č. 152/1923 a § 40 vl. nař. č. 10/1924, poněvadž delší průmyslová praxe, jakou jest také praxe, o jejíž zápočet st-l žádal, byla podmínkou pro přijetí do skupiny vál. průmyslu, službu však, která jest podmínkou pro přijetí do příslušné skupiny, dlužno podle uvedených předpisů započítati plně.
Nss neuznal stížnost důvodnou.
§ 5 zák, z 19. března 1920 č. 195 Sb. stanoví v odst. 8., že při novém neb opětném přijetí do voj. služby může mno za zvláštních okolností povoliti započtení určitého období, v jiné službě nebo praxi ztráveného, pro postup do vyšších požitků, a čl. 12. zák. ze 4. července 1923 č. 152 Sb. zmocnil vládu, aby v mezích zásad platných pro propočtení služ. doby civ. stát. zaměstnanců započítala voj. gážistům, vyžaduje-li toho služ. zájem, do postupu do vyšších požitků ony doby neb jejich části, které dle dosavadních předpisů nebyly do tohoto postupu započítatelny.
Žal. úřad, jenž svého času již započetl st-li podle ustanovení § 5 zák. č. 195/1920 z jeho průmyslové praxe 10 roků, neporušil tím, že mu odepřel započtení celé doby jeho průmyslové praxe, žádný z obou těchto předpisů. Předpisu cit. § 5 proto ne, že předpis tento, jak již z jeho znění (»může,« »za zvláštních okolností«) zřejmo, nezakládá pro min. povinnosti, aby započtení takové povolilo, a neposkytuje tedy straně na započtení to žádného právního nároku. Předpisu cit. čl. 12. neporušil žal. úřad proto, že tento předpis sám nestanoví ani časově ani druhově ona období, jež započísti jest, nýbrž ponechává jich stanovení vládě. To se stalo teprve vl. nař. č. 10/24.
§ 40 lit. A nařízení tohoto stanoví, že mno započte pro postup do vyšších požitků důstojníkům službu státní, veř. nebo jí na roven postavenou, dále službu soukr. nebo soukr. zaměstnání, pokud tyto služby byly rovnocenné co do výkonu i co do vzdělání předepsaného pro skupinu, o niž jde, a to: a) byly-li tyto služby podmínkou pro přijetí do příslušné skupiny, plně, b) jestliže z nich voj. správa těží, dvěma třetinami, c) ostatní službu státní jednou polovinou. — Ve svém posledním odst., nadepsaném »Ad A a B«, dodává § 40, že soukr. službu neb zaměstnání — není-li podmínkou pro přijetí do příslušné skupiny — možno započítati zpravidla jen do nejvyšší výměry 5 let, a nad tuto výměru jen ve výjimečných případech (a v dohodě s min. fin.).
Předpis § 40 lit. A-a, jehož se st-l dovolává, zakládá tedy ovšem právní nárok na plné započtení služeb tam uvedených, neboť tohoto případu netýká se omezení, vyslovené v posledním odstavci. Nárok ten je však dán jenom tehdy, když služby, o jichž započtení jde, byly podmínkou pro přijetí do příslušné skupiny. Že nějaká služba byla podmínkou pro přijetí do příslušné skupiny, lze však říci jenom tehdy, když konání její bylo jako nezbytný předpoklad pro přijetí do oné skupiny předepsáno nějakou normou právní, nebo jiným organisačním aktem (srovn. nál. Boh. A 4875/25 ohledně obdobného předpisu § 13 bodu 2 a) vl. nař. č. 666/1920).
Žal. úřad odmítl st-lův nárok na plné započtení služeb jím uplatňovaných zřejmě proto, že neshledal, že by služby takové byly ve smyslu § 40 A. a) vl. nař. č. 10/1924 podmínkou pro přijetí do skupiny vál. průmyslu. Nss nemohl námitce stížnosti, proti tomuto názoru brojící, dáti za pravdu.
Skupina důstojníků voj. průmyslu byla organisována výnosem mno z 20. prosince 1919, jenž byl uveřejněn ve Věstníku z téhož roku č. 68 čl. 1247 a zní: »Pro službu voj. správců a službu v závodech voj. správy zavádí se nová skupina »důstojníků voj. průmyslu«. Do skupiny té budou zařáděni: 1. Všichni důstojníci C. Ú. V. P. (centrálního úřadu voj. podniku), 2. důstojníci pověření agendou Ú. V. P. při každém zem. velitelství, 3. záložní vojenští správcové továrních skupin průmyslu. Přeložení důstojníků do této skupiny provádí postupně dle potřeby C. Ú. V. P. při mno.«
Tento výnos nestanoví tedy žádnou podmínku pro přijetí důstojníků do řečené skupiny. Předpisu jiného, který by tak byl učinil a který by byl za podmínku přijetí toho stanovil zejména průmyslovou praxi určitého trvání nebo aspoň průmyslovou praxi vůbec, se stížnost nedovolává, a také nss předpisu podobného neshledal.
Stížnost dovolává se na důkaz svého tvrzení pouze dopisů býv. odborového přednosty a býv. právního referenta výrobního a nákupního odboru mno, do něhož bylo oddělení vál. průmyslu zařaděno. Dle dopisů těch byla sice podmínkou přijetí důstojníků-techniků do skupiny vál. průmyslu delší průmyslová praxe, podmínka ta však nebyla stanovena žádným výnosem nebo nařízením, nýbrž se podle ní pouze fakticky postupovalo, t. j. řečený přednosta odboru, jenž byl výběrem důstojníků oněch pověřen, požadoval vždy delší takovou praxi. — Podle toho nešlo tu o podmínku, která byla stanovena nějakou positivní normou nebo jiným organisačním aktem, nýbrž toliko o náležitost, jejíž splnění orgán výběrem sil pověřený, jsa k tomu sice zmocněn, ale nikoli zavázán, při dostatku uchazečů fakticky požadoval. — Okolnost však, že určitá předchozí praxe od uchazečů fakticky byla požadována, nemůže nahraditi předpis, stanovící praxi takovou za nezbytný předpoklad pro přijetí do uvedené skupiny, a zůstává s hlediska § 40 A. a) vl. nař. č. 10/1924 právně irelevantní.
Že by nař. rozhodnutí odporovalo v jiném směru předpisům nař. právě cit., stížnost nenamítá. Zejména nelze shledati žádné stížní námitky ve smyslu § 18 zák. o ss náležitě formulované, ani ve vývodech stížnosti, jimiž označují se jako nepřípadné důvody obsažené v druhém odstavci nař. rozhodnutí ohledně doby přesloužené, ježto není z vývodů těch patrno, v jakém směru se st-l cítí důvody těmi v nějakém svém subj. právu dotčen.

Citace:

č. 7065. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 262-264.