NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 3651.

Tím, že se ve sporu advokátském dostavila strana k ústnímu líčení bez advokáta, není soudu zabráněno v tom, by nebyl připuštěn a proveden důkaz výslechem stran.
(Rozh. ze dne 26. března 1924, Rv I 127/24.)
Ve sporu o 38 000 Kč, vedeném v prvé stolici u sborového soudu,
zamítl Nejvyšší soud dovolání žalovaných do srovnalých rozsudků nižších soudů a uvedl mimo jiné v
důvodech:
Žalovaní vytýkají, že odvolací soud přihlížel také k důkazu výslechem stran, provedenému při roku dne 26. října 1923 a že položil za základ svému rozsudku zjištění, opírající se o tento důkaz, najmě o seznání žalobců, že poshovění se zaplacením zažalované pohledávky nepovolili. Podle názoru žalovaných nepřišel onen důkaz řádným způsobem k místu, neboť se žalobci dostavili k roku dne 26. října 1923 bez advokáta, pročež neměly při tomto ústním jednání důkazy připuštěny a prováděny býti a, stalo-li se tak, nemělo k provedeným důkazům býti přihlíženo. Stanovisko odvolacího soudu, že při roku dne 26. října 1923 nebylo ústně jednáno, že tedy zastoupení advokátem nebylo při něm zapotřebí, jest podle žalovaných proti spisům a mylné, rovněž jako mylným prý jest názor odvolacího soudu, že žalovaní nemohou uplatňovati nedostatek advokátního zastoupení, když se proti jednání bez zastoupení advokátem neohradili (§ 196 с. ř. s.). Tyto výtky nejsou s to napadený rozsudek zvrátiti. Není arci správným stanovisko odvolacího soudu, že při roku dne 26. října 1923 nebylo ústně jednáno, neboť netoliko že byl rok položen k ústnímu jednání, nýbrž byly při něm důkazy připuštěny, provedeny a rozsudek prohlášen (§ 171 a násl., § 259 c. ř. s.) a rovněž není správným názor odvolacího soudu, že nezachování předpisu §u 27 c. ř. s. o nutnosti zastoupení advokátem před sborovým soudem lze zhojiti tím, že této vady druhá strana nevytýká (§ 196 odstavec druhý c. ř. s.), avšak z toho neplyne, že při roku dne 26. října 1923 nemělo býti jednáno, důkazy připuštěny а k důkazům při něm provedených býti přihlíženo. Nedostavili-li se žalobci k tomuto roku s advokátem, mělo to podle ustanovení §u 133 odstavec třetí c. ř. s. toliko za následek, že o nich bylo pokládati tak, jakoby rok zmeškali. Zmeškání roku má v zápětí, že strana, rok zmeškavší, je z jednání vyloučena (§ 144 a 399 c. ř. s.), nemůže platného prohlášení učiniti, nové okolnosti nebo důkazy uváděti, ale zmeškání roku jednou stranou není soudu na překážku, aby nejednal, k snesení již procesní látce nepřihlížel, nepřipustil o sporných okolnostech důkazy, je neprovedl а k výsledkům provedených důkazů při rozsudku nebral zřetel (§ 399 a 401 c. ř. s.). Nebylo tudíž ani to, že se žalobci dostavili k roku dne 26. října 1923 bez advokáta, na závadu tomu, aby důkaz výslechem stran nebyl připuštěn a proveden, k důkazu tomu aby při rozsudku nebylo přihlíženo a zjištění, k němuž na základě něho soud dospěl, nebylo položeno za základ rozhodnutí.

Citace:

č. 3651. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 449-450.