NPD documents search: Váž. tr., 15 (1933)

Čís. 4621.

Zásada § 202 tr. ř. platí i pro trestní řízení důchodkové.
(Rozh. ze dne 8. února 1933, Zm l 1037/32.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížností generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem okresního soudu v Novém Městě p. Sm. ze dne 2. prosince 1931, kterým byli František N. a František R. uznáni vinnými přestupkem podvodu podle § 461 tr. zák., jakož i potvrzujícím rozhodnutím krajského soudu jako odvolacího soudu v Liberci ze dne 1. února 1932 byl porušen zákon v ustanovení § 461 (197) tr. zák.; oba rozsudky se v celém obsahu zrušují a uznává se právem, že se obvinění František N. a František R. podle § 259 čís. 2 tr. ř. z obžaloby pro přestupek podvodu podle § 461 tr. zák. osvobozují.
Důvody:
Proti Františku N-ovi a Františku R-ovi bylo zavedeno důchodkové trestní řízení u okresního finančního ředitelství v Liberci pro podloudný dovoz soli (důchodkový přestupek). V tomto řízení udali František N. a František R. za spolupachatele Albína R-a, jenž jim byl prý nápomocen při dopravě soli. Při pozdějším výslechu dne 7. října 1931 odvolali oba obvinění své dřívější údaje o Albínu R-ovi. Pro tuto nesprávnou výpověď co do Albína R-a postoupilo okresní finanční ředitelství spisy okresnímu soudu v Novém Městě p. Sm., kdež proti Františku N-ovi a Františku R-ovi bylo zahájeno trestní řízení pro přestupek §§ 461, 197 tr. zák. Okresní soud v Novém Městě p. Sm. spatřoval v jednání obviněných skutkovou podstatu přestupku §§ 461, 197 tr. zák. spáchaný prý tím, že František N. dne 2. října 1931 vyšetřující orgán H-a, František R. dne 30. září 1931 vrchního finančního radu Z-a uvedli tím, že falešně udali Albína R-a za spolupachatele, v omyl, jímž stát na svém výsostném právu na stíhání důchodkových přečinů a přestupků a Albín R. na své osobní svobodě škodu trpěti měli a že František N. čin Františka R-a radou nastrojil; proto je oba odsoudil rozsudkem ze dne 2. prosince 1931 a to každého k tuhému vězení v trvání jednoho týdne bezpodmínečně a ke ztrátě volebního práva. Odvolání obžalovaných proti tomuto rozsudku bylo krajským soudem jakožto odvolacím soudem v Liberci ze dne 1. února 1932 zamítnuto a rozsudek prvé stolice potvrzen. V rozsudku postavil se odvolací soud, poukázav na důvody rozsudku okresního soudu, na stanovisko, že skutkovou podstatu §§ 461, 197 tr. zák. zakládá každé nesprávné udání před veřejným úřadem, děje-li se ve škodném úmyslu, by tím bylo zmařeno určité správní opatření; proto také v souzeném případě šlo o uvedení v omyl v úmyslu škodném, při čemž nečiní rozdílu, zda údaje obviněných učiněné dne 2. října a 30. září 1931 (usvědčující Albína R-a) či jejich údaje dne 7. října 1931 (ve prospěch Albína R-a) byly správné čili nic; v tomto druhém případě chtěli Albína R-a zachránili před škodou a poškodili tím finanční úřad na jeho právu, uvaliti tresty. Oba rozsudky spatřovaly podvodné jednání jednak v tom, že oba odsouzení uvedli v omyl vyšetřující orgány důchodkového trestního soudu, čímž měl stát utrpěli škodu na svém právu stíhali přečiny a přestupky důchodkového zákona a jednak v tom, že uvedli je v omyl, jímž. měl Albín R. utrpěti škodu na své osobní svobodě. V prvém případě přehlédly oba soudy, že František R. a František N. byli v důchodkovém trestním řízení slyšeni jako obvinění a že jako takoví jsou sice morálně povinni, by udali pravdu, že však tato morální povinnost postrádá trestní sankce, to znamená, že obvinění nemohou býti k udání pravdy nuceni trestními ustanoveními. Tato zásada platná podle § 202 tr. ř. pro trestní řízení před řádnými soudy, platí také pro trestní řízení důchodkové. Vyplývá to přímo z předpisů důchodkového trestního zákona z 11. července 1835, čís. 63 Sb. zák. pol., najmě z §§ 590—592 a §§ 628, 631, 632, 641, 642, 644—648 a dále (úsudkem z opaku) z § 461 čís. 4 cit. zákona, podle kterého se trestá jenom křivé svědectví před důchodkovým trestním soudem a to bylo-li vydáno pod přísahou za podmínek 1320/1840 dekret dv. kanc. ze 14. února 1840 č. 1320 (č. 20 sv. 68 sb. pol. zák.) jako zločin podle § 199 a) tr. zák. Z toho je patrno, že tu nebylo způsobilého předmětu poškození, poněvadž stát nemohl býti poškozen na konkrétním právu zvěděti pravdu a to ani, pokud odsouzení vinili jiného a jen to bylo předmětem řízení v prvé stolici, — neboť odsouzení, byvše slyšeni v důchodkovém trestním řízení jako obvinění, mohli svalovati vinu na jiného označujíce ho za spolupachatele a, pokud odvolali své nařčení o spolupachatelství Albína R-a, jest uznati,. že obvinění spolupachatelé mají právo i vzájemně se krýti. To je důsledek zásady § 202 tr. ř., platné ovšem bez újmy ustanovení §§ 45 a 263 m) tr. zák. Pokud pak přestupek podvodu spatřován v tom, že křivým udáním odsouzených měl Albín R. utrpěti škodu na své svobodě, stačí poukázati k tomu, že křivé obvinění je zločinem utrhání na cti za předpokladu § 209 tr. zák., jednak že je přestupkem proti bezpečnosti cti, jenž se stíhá na žádost oprávněného a že v případě, o nějž jde, byl Albín R. viněn z trestného činu důchodkového, takže by šlo o přestupek § 488 tr. zák., pro nějž nebyla soukromá obžaloba podána. Důsledkem toho nelze mluviti ani o tom, že odsouzený N. spáchal trestný čin (§§ 5, 461 tr. zák.) i tím, že nastrojil radou čin Františka R-a. Bylo proto ke zmateční stížnosti generální prokuratury podle § 33 tr. ř. ve smyslu, § 292 tr. ř. a 479 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 4621. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 97-99.