NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 3986.

Školství: I. * Vl. nař. č. 463/1921 o školném na státních školách středních neodporuje § 246 zák. o přímých daních ani § 9 zák. z 9. dubna 1870 č. 46 ř. z. — II. * Odepře-li strana podati příjmový výkaz podle § 6, I. odst. nař. toho, není nezákonné ani vadné, vyměří-li školské úřady školné podle analogie § 5, II. odst. téhož nař.
(Nález ze dne 6. října 1924 č. 17036.)
Prejudikatura: Boh. 2667 a 3353 adm.
Věc: Dr. František W.-C v Praze proti zemské školní radě v Praze (min. rada Rudolf Neuhofer) stran školného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Po opětném vyzvání ředitelství reálného gymnasia v ..., aby předložil předepsaný výkaz příjmů za účelem vyměření školného za svého syna Františka, prohlásil st-1 podáním ze 6. listopadu 1922, že podle jeho názoru není v zákoně odůvodněno požadovati výkaz pro stanovení školného, že proto vyplnění výkazu odmítá.
Zšr v Praze vybídla na to ředitelství ústavu výměrem ze 14. listopadu 1922 ve smyslu § 7, odst. 1 a 2 vlád. nař. č. 463 z roku 1921, aby podání to postoupila profesorskému sboru k instančnímu řízení. Profesorský sbor vyměřil školné penízem Kč 800.
Rekurs st-lův byl nař. rozhodnutím při použití § 7 vlád. nař. č.
463/21 zamítnut.
Nss opřel rozhodnutí o stížnosti vytýkající nezákonnost a vadnost řízení o tyto úvahy: I. Stížnost vytýká především nezákonnost a tudíž neplatnost vlád. nař. z 19. prosince 1921 č. 463 Sb., na jehož základě bylo nař. rozhodnutí vydáno, a to ve čtyřech směrech, tvrdíc,
a) že § 9 zák. z 9. dubna 1870 č. 46 ř. z., jehož se nař. č. 463/1921 dovolává, ponechává určení školného ministru kultu a vyučování, a není prý tedy k tomu oprávněna vláda,
b) že § 9 cit. zák. mluví o určení školného, čímž lze prý rozuměti toliko ciferně určité nikoliv však kolísající stanovení školného podle příjmu,
c) dále, že § 9 cit. zák. není vůbec normou obsahující v tomto směru základ pro moc nařizovací, naopak konstatuje pouze ve vedlejší větě trvající stav, a konečně
d) že nařízení odporuje předpisům zák. o osobních daních nařizujícím tajnost fase a řízení, že porušení tajnosti a zneužití daňových zápisů jest dle § 247 téhož zák. deliktem a sdělení dat o dani úřadům není dovoleno.
Námitky ty nejsou důvodné.
ad c) Podle § 55 ústavní listiny lze nařízení vydávati jen k provedení určitého zákona a v jeho mezích.
Cit. nař. dovolává se ve svém úvodě, — pokud jde o Čechy, Moravu a Slezsko — § 9 zák. z 9. dubna 1870 č. 46 ř. z. Tento zákon, pojednávající podle svého záhlaví »o platech profesorů stát. škol středních« stanoví v § 9, že »školné na stát. středních školách, jež vyměřovati zůstaveno jest ministrovi záležitostí duchovních a vyučování, odváděti se bude .... pokladnici státní....
Uváží-li se, že v § 57 organisace gymnasií a reálek schválené cís. nař. ze 16. září 1849 č. 393 ř. z. bylo vysloveno, že se platí na státních gymnasiích školní plat, jehož výši mají určiti podle poměrů jednotli- vých korunních zemí zem. škol. rady se schválením min., tedy jest z toho zřejmo, že cit. § zák. z r. 1870 nikoliv jen — jak stížnost se domnívá (shora sub c) — konstatuje pouze trvající stav, nýbrž že jest normou, která k vyměřování školného ministra kultu a vyučování zmocňuje, a která jest proto i dostatečným podkladem pro moc nařizovací ve smyslu § 55 úst. listiny.
ad a) Okolnost, že nař. č. 463/1921 vydáno bylo — nikoliv ministrem kultu a vyučování resp., — podle zák. z 2. listopadu 1918 č. 2 Sb. ministrem školství, tedy nikoliv jednotlivým členem vlády, zákonem z r. 1870 k tomu zmocněným, nýbrž vládou, jest pouhým důsledkem změněných předpisů ústavních, jelikož v republice čsl. podle ústavní listiny v příčině výkonu moci nařizovací na místě jednotlivého ministra nastoupila vláda celá, která jako sbor vykonává veškeru výkonnou moc vládní, pokud není vyhrazena presidentu republiky.
Vzhledem k tomu nemůže se ovšem okolnost, že nařízení o školném vydáno jest vládou, nikoliv resortním ministrem, nikterak dotýkati jeho zákonitosti.
ad b) Cit. zák. z r. 1870 mluví o »vyměřování školného«. Slovy těmi není řečeno, že školné smí býti určeno vždy jen jedinou sazbou, naopak lze zejména ve výrazu »Festsetzung« nejvýše spatřovati direktivu pro moc výkonnou, aby výměra školného byla stanovena předem objektivně dle určitých poznatků, nikoliv snad subjektivně podle úvahy úřadu od případu k případu. Tomuto požadavku však nař. č. 463/21, stanovíc pevné sazby podle objektivních podmínek předem pro veškeré žactvo, plně vyhovuje, pročež nelze uznati důvodnou ani námitku ad b.
Jen mimochodem budiž ještě poukázáno k tomu, že i dřívější úpravy školného na středních školách (viz na př. min. nař. z 12. července 1886 č. 100 ř. z. a ze 7. března 1909 č. 41 ř. z.) dovolávají se jako svého zákonného podkladu § 9 zák. z r. 1870 a vyměřují školné částkami podle míst různými.
ad d) Podle § 246 zák. o daních osobních z 25. října 1896 č. 220 ř. z. ve znění zák. z 23. ledna 1914 č. 13 ř. z., dopouštějí se ovšem »úředníci a jinací zřízenci v berním řízení zúčastnění, když neoprávněně vyjeví výdělkové, majetkové a příjmové přiznání«, přečinu, pro který jsou trestáni vězením, pokutou a cestou disciplinární (viz též § 196, I. odst. téhož zák.).
»Neoprávněným vyjevováním« nelze však nazvati úřední sdělení, které berní správa na základě výslovné normy učiní ve formě v oné normě předepsané úřadům školským, jichž činitelé ovšem rovněž jsou povinni zachovávati služební tajemství (viz zejména § 24 služ. pragmatiky profesorské z 28. července 1917 č. 319 ř. z. a § 23 služ. pragmatiky úřednické z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.).
Nelze proto shledati nezákonnost v příslušných předpisech nař. č. 463/1921 ani s hlediska zákonů o dani z příjmů.
Vzhledem k tomu uznal nss poukazuje na svůj nález Boh. 3353, že nař. vl. z 19. prosince 1921 č. 463 Sb. zákonu neodporuje a že námitky stížností uvedené shora sub I. nejsou důvodné.
II. Totéž platí o další námitce stížnositi, že »zákon tvořící podklad nařízení neuvádí reformních gymnasií a o nich ničeho neupravuje a že nařízením nelze účinnost zákona rozšiřovati« na ústav, o který tu jde a který je gymnasiem reformním.
Nehledě ani k tomu, že ústav, o který tu jde, je podle spisů označován jako »reálné gymnasium«, nelze námitku tu uznati důvodnou, i kdyby bylo lze bezvýhradně přisvědčiti názoru stížnosti, že nařízením nelze účinnost zákona rozšiřovati«.
Za doby vydání zák. z 9. dubna 1870 č. 46 ř. z. ovšem reformní reálná gymnasia nebyla.
Zákon tento však mluví jak ve svém záhlaví, tak zejména v § 1, na který se zase § 9, mluvící o školném, odvolává, povšechně o školách středních. Tím, že uvádí výslovně gymnasia, reálná gymnasia a reálky, které v oné době byly již zřízeny, není nikterak řečeno, že předpisy zákona nemají nebo nemohou platiti pro ony typy škol středních, které byly utvořeny v dobách pozdějších; právě tak, jako pro nové tyto typy platí ostatní dřívější předpisy o středních školách vydané, pokud zvláštními předpisy jinak není stanoveno, dlužno i zákona shora uvedeného upotřebiti na nové typy škol středních později zavedené. To platí zejména též o reformních reálných gymnasiích, která — jak již název jejich praví — jako nový typ reálného gymnasia byla aktivována nařízením min. kultu a vyučování z 8. srpna 1908 č. 34180 Věstník č. 47. Ostatně tento nový typus byl výslovně také již uveden ve shora cit. min. nař. ze 7. března 1909 č. 41 ř. z. o školném.
III. — — — IV, Konečně vytýká stížnost nař. rozhodnutí nezákonnost, tvrdíc, že podle § 5 nař. č. 463/1921 rozhoduje příjem dani podrobený, pokud se týče naposledy pravoplatné dani podrobený, že nelze školné určiti libovolně a že mělo školné dle tohoto nařízení býti vyměřeno částkou 200 K; vadnost řízení shledává v tom, že nebyl vyšetřen skutkový stav, zejména nebyl vyšetřen příjem směrodatný pro vyměření školného.
Ani tyto námitky nejsou důvodné. Stížnost má sice pravdu, že podle § 5, I. odst. vlád. nař. č. 463/1921 rozhoduje pro vyměření školného příjem pravoplatně dani z příjmů podrobený, po případě příjem, který naposledy v předcházejících letech byl pravoplatně zdaněn; že tedy — též ve smyslu § 6 téhož nař. — předpokladem pro vyměření školného sborem profesorským podle § 7 nař. jest zjištění tohoto posléze dani pravoplatně podrobeného příjmu u příslušného daňového úřadu vyměřovacího.
Stížnost přehlíží však, že prvním formálním předpokladem pro celé řízení v §§ 6 a 7 předepsané jest splnění povinnosti uložené žáku a tomu, kdo jest povinen jej živiti — v prvém odstavci § 6, totiž předložení předepsaného výkazu příjmového.
St-l — ač opětně vyzván— podle spisů tuto povinnost nesplnil a splnění její výslovně odepřel. Když však st-l sám odepřel poskytnouti školskému úřadu předepsaný substrát pro předepsané řízení, zejména pro řízení podle II. odst. § 6 nař. č. 463/1921, a sám tímto způsobem znemožnil úřadu, aby předepsaným způsobem jeho příjem posléze pravoplatně dani podrobený zjistil, pak nemůže důvodně vytýkati jako vadu řízení, že úřad řízení tam předepsané nekonal, poněvadž je právě pro nedostatek příjmového výkazu st-lem zaviněný konati nemohl. Rovněž nelze seznati nezákonnost v tom, že školské úřady za této st-lem samým přivoděné situace použily analogie § 5 II. odst. nař. č. 463/21 v souvislosti s § 7 téhož nař. a vyměřily školné podle »volného uvážení v mezích §§ 2 a 3« (§ 5 II. odst.) resp. přihlížejíce »k okolnostem, o kterých samy z vlastní zkušenosti přesvědčení nebyly« (§ 7, odst. 1.) tak, jakoby šlo o případ, kde »příjem dosud vůbec pravoplatně zdaněn nebyl«, neboť odepření součinnosti nemohlo st-le sprostiti povinnosti, aby za svého syna platil školné přiměřené svým příjmům.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3986. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 530-533.