Č. 575.

Zabírání bytů: * Vyšetřování okolností ležících mimo rámec § 2 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. neopravňuje úřad, aby prozatím odepřel schválení nájemní smlouvy.
(Nález ze dne 8. listopadu 1920 č. 10304.)
Věc: Julius Goldhammer a Aurelie Plachá v Brně proti společnému bytovému úřadu v Brně o neschválení smlouvy nájemní a zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí ze dne 25. června 1920 čís. 8473 zrušuje se pro nezákonnost; naříkané rozhodnutí ze dne 10. srpna 1920 čís. 8914 zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Dne 25. června 1920 došlo společnému bytovému úřadu v Brně podání Julia Goldhammera, jímž žádal o schválení nájemní smlouvy, kterou hodlá pronajmouti ve svém domě v Brně v Staré ulici č. 3 byt o 1 pokoji, kuchyni a koupelně, dosud pronajatý Dru K., Aurelii Plaché, městské pěstounce, v témž domě v podnájmu bydlící.
Rozhodnutím z téhož dne sdělil žalovaný úřad Juliu Golhammerovi, že zmíněnou nájemní smlouvu prozatím neschvaluje, poněvadž jest ještě zapotřebí šetření.
Proti tomu obrací se stížnost Julia Golhammera i Aurelie Plaché, která namítá, že nesměl úřad odepříti schválení nájemní smlouvy, poněvadž oznámená mu nájemnice vyhovuje podmínkám stanoveným v § 2, odst. 3 zák. o zabírání bytů, že vydání takového prozatímního rozhodnutí odporuje zákonu a konečně, že řízení jest vadné, poněvadž nebylo jednáno se zúčastněnými stranami a nebylo připuštěno, aby stěžovatelka předložila svůj dekret a domovský list.
Žalovaný úřad konal po té šetření, zjistil, že stěžovatelka jest skutečně pěstounkou na mateřské škole, příslušná do Brna a že byt, o který jde, obývá dosud Dr. K., jenž jest asistentem na chirurgické klinice v Bratislavě, kde se zdržuje a do svého brněnského bytu přijíždí jen občas.
Rozhodnutím ze dne 10. srpna 1920 č. 8914 zabral pak žalovaný úřad ve smyslu ustanovení § 8, č. 1 ve spojení s § 2, odst. 1 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. byt Dra K. v ulici Staré č. 30 v Brně a zpravil o tom jak majitele domu, tak Dra K. Do tohoto rozhodnutí stěžuje si Julius Goldhammer a poukazuje na vývody stížnosti podané proti neschválení nájemní smlouvy, dále pak namítá, že Dr. K. byl před několika měsíci povolán do Bratislavy, kde nalezl přístřeší v nemocnici; stálého bytu pro sebe tam nemá. Jeho brněnský byt byl jím občas, jeho manželkou však stále obýván. Stěžovatel chtěl po dosaženém schválení nájemní smlouvy s Aurelií Plachou byt soudně vypověděti, byl však ve svém disposičním právu obmezen zabráním bytu společným bytovým úřadem. Zabrání bytu nepředcházelo předepsané řízení se stranami. Stěžovatel byl sice jednou vyslechnut u bytového úřadu a dotazován, zda Dr. K. svůj byt obývá a kdy jej stěžovatel posledně viděl. Tento výslech nenahrazuje však jednání předepsané v § 11 zák. o zabírání bytů, neboť nemohl stěžovatel přednésti, čeho bylo zapotřebí, k obraně svých práv a k průkazu, že tu není zákonitý důvod pro zabrání dotyčného bytu.
Dle náhledu stěžovatelova nemá žalovaný úřad dostatečného podkladu pro závěr, že nebyl byt Dra Kpo 3 měsíce nikým obýván, že jej Dr. K. jen občas obýval a že měl jinde svůj byt.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
Zákon o zabírání bytů obcemi obmezuje výkon vlastnického práva majitele domu potud, pokud toho nutně vyžaduje veřejný zájem zákonem sledovaný. To vysvítá, nehledě k jiným ustanovením tohoto zákona, zejména z ustanovení § 2, které sice v 1. odst. obmezuje volnou disposici s byty k pronájmu určenými vázaností smluv nájemních na souhlas obce (společného bytového úřadu), avšak v 3. odst. téhož paragrafu stanoví, že úřad nesmí odepříti schválení nájemní smlouvy, když pronajímatel prokáže, že nájemník vyhovuje podmínkám § 14, odst. 1, lit. a) a b). Motivem tohoto ustanovení může býti jedině úvaha, že je nepřípustným obmezení výkonu vlastnického práva, když disposice vlastníka domu s bytem vyhovují veřejnému zájmu, jak zákonem o zabírání bytů je sledován.
Ze znění 1. odst. § 2, ve kterém jsou taxativně vypočteny všechny náležitosti, které má obsahovati oznámení o pronájmu a z odst. 2. tohoto paragrafu, který stanoví, že neobdržel-li pronajímatel rozhodnutí do 8 dnů po té, kdy oznámení bylo obci (společnému bytovému úřadu) podáno, pokládá se nájemní smlouva za schválenou, třeba souditi, že jest úmyslem zákona řízení urychliti.
Za tím účelem jest pronajímatel povinen uvésti ve svém oznámení všechny potřebné okolnosti, aby úřad mohl zkoumati, vyhovuje-li nájemce podmínkám § 14, odst. 1, lit. a) a b) a po té rozhodnutí své ještě ve lhůtě 8denní pronajímateli doručiti.
Ustanovením 2. odst. § 2 jest úřad o schválení smlouvy rozhodující v každém směru vázán; jemu jest po zákonu toliko zkoumati, vyhovuje-li nájemník uvedeným tam podmínkám a může, je-li šetření po této stránce vůbec zapotřebí, jenom o tom šetření zavésti, nikoliv však o okolnostech jiných, osoby nového nájemníka se nedotýkajících.
V přímém rozporu s tendencí zákona o zabírání bytů a zejména § 2 jest však, když úřad činí schválení nájemní smlouvy závislým na výsledku šetření o okolnostech, které jsou zcela mimo rámec 1. odst. § 2 zák., tedy též na výsledku šetření v tom směru zahájeného, zda je tu snad nějaký předpoklad pro zábor bytu, jenž jest předmětem nájemní smlouvy.
V daném případě udal stěžovatel v předložené nájemní smlouvě, že Aurelie Plachá jest příslušná do Brna a jako městská pěstounka v Brně povoláním svým nucena tam bydleti, a poukázal též na to, že bydlí již v Brně v podnájmu. Stěžovatel poskytl tedy žalovanému úřadu dostatečný podklad pro rozhodnutí o schválení smlouvy. Jak ze spisů vysvítá, neměl ostatně žalovaný úřad pochybnosti o správnosti těchto údajů a nezavedl šetření o nich, nýbrž o tom, zdali jest byt Dra. K. obýván a neschválil jenom z toho důvodu nájemní smlouvu jemu předloženou, k čemuž však dle toho, co svrchu bylo vyvoděno, oprávněn nebyl.
Slušelo proto rozhodnutí jeho ze dne 25. června 1920 č. 8473 dle § 7 zákona o správním soudě zrušiti.
Důsledkem toho nemá pak ani rozhodnutí naříkané ze dne 10. srpna 1920 č. 8914, pokud se opírá o ustanovení § 2, opory v zákoně.
Rozhodnutí toto opírá se ovšem též o předpis § 8, č. 1. cit. zák. 1

Další odůvodnění pohybuje se ve formách již častěji zde reprodukovaných a neni s uvedenou právní větou v souvislosti.

Citace:

č. 575. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 661-663.