Č. 875.

Pozemková reforma: I. * Byly-li zcizeny nemovitosti zapsané do zemských desk před 28. říjnem 1918 (nemovitosti podléhající záboru), resp. před 13. listopadem 1918 (nemovitosti nespadající pod zábor), pak smluvní strany mají procesuální i materielní nárok na zjištění, že na toto právní jednání nemají vztahu předpisy § 1 zák. o obstavení velkostatků a §§ 7 a 18 zák. záborového. — II. Zamítnutí opětné žádosti za schválení prodeje, která byla doložena novými skutečnostmi, je novým, samostatným rozhodnutím, třeba bylo opřeno o stejné důvody, jako dřívější zamítavé rozhodnutí.
(Nález ze dne 8. června 1921 č. 7357.)
Prejudikatura: k I. nál. č. 745.
Věc: Akciová společnost výsadního cukrovaru v D. (adv. Dr. R. Fischer z Olomouce) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o neschválení prodeje pozemků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje jako nezákonné.
Důvody: Dne 28. srpna 1919 došla na ministerstvo zemědělství v Praze žádost Akciové společnosti výsadního cukrovaru v D. za povolení k odprodeji pozemků č. kat... , připsaných v zemských deskách k statku H. V žádosti se tvrdí, že pozemky byly prodány již před vydáním zákona ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n. o obstavení velkostatků Methoději a Anně J. a že již podáním ze dne 11. prosince 1918 bylo u okresní politické správy v Prostějově zakročeno o svolení ministerstva, podání však že vráceno zemským soudem v Brně s podotknutím, aby bylo doručeno přímo ministerstvu.
Ministerstvo zemědělství přípisem ze dne — vyzvalo žadatelku, aby předložila trhovou smlouvu. Smlouva datovaná dnem 27. září 1919, v níž je potvrzeno, že odevzdání prodaných realit kupitelům se již stalo, došla ministerstvo dne 9. října 1919 s návrhem na její schválení dle § 1 zákona ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n. a § 7 zák. ze dne 16. dubna 1919 čís. 215 sb. z. a n.
Státní pozemkový úřad žádosti nevyhověl rozhodnutím ze dne 14. ledna 1920 č. — z důvodu, že trhová smlouva odporuje účelům sledovaným zákonem záborovým, z předložených pak dokladů že není patrno, že by se jednalo o smlouvu dojednanou před 28. říjnem 1918.
Společnost obrátila se dne 10. února 1920 opětně na Státní pozemkový úřad o povolení k odprodeji a uvedla toto:
Prodej pozemků za cenu 60 000 K dohodnut již 17. října 1918 mezi Methodějem J. a Břetislavem K. jako zmocněncem společnosti. Methoděj J. dopisem ze dne 18. října 1918 oznámil společnosti, že pozemky den před tím koupil. Ve schůzi správní rady ze dne 22. října 1918 byla společností trhová smlouva schválena a listem z téhož dne bylo sděleno Dru L., notáři na P., že se k němu smluvní strany dostaví 6. listopadu 1918 k sepsání kupní smlouvy. Písemná smlouva nemohla však býti tohoto dne vyhotovena, poněvadž prodané reality byly zapsány v zemských deskách a bylo dříve nutno opatřiti z Brna knihovní výpis o nich. Dojednání trhové smlouvy bylo však ohlášeno k vyměření převodních poplatků, jež také platebním rozkazem ze dne 6. listopadu 1918 čís. 3852 byly předepsány. Když později bylo zažádáno u ministerstva zemědělství o povolení k odprodeje pozemků, nevyzvalo ministerstvo společnost, aby doložila dojednání trhové smlouvy před 28. říjnem 1918 a nebyly proto písemné důkazy v tom směru produkovány.
Státní pozemkový úřad opětovnou žádost o schválení odprodeje zamítl rozhodnutím ze dne 1. července 1920 č. — z důvodů uvedených v usnesení ze dne 14. ledna 14. ledna 1920 č. —.
O stížnosti čelící proti tomuto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Žalovaný úřad, když v odvodním spisu poukazuje na opoždění stížnosti, jež prý svými vývody brojí vlastně proti usnesení ze dne 14. ledna 1920 č. —, namítá de facto nepřípustnost její z důvodu,, že sporná záležitost byla rozhodnuta pravoplatně již usnesením ze dne 14. ledna 1920 č. —.
Nejvyšší správní soud musil se v prvé řadě vypořádati s touto námitkou, poněvadž důvodnost její stála by v cestě meritornímu přezkoumání naříkaného rozhodnutí. Stanovisku, jež žalovaný úřad po této stránce zaujímá, nelze však přiznati oprávněnosti.
Stěžovatelka předkládajíc ministerstvu zemědělství svoje podání ze dne 9. října 1919 tvrdila, že trhová smlouva o pozemky č. kat byla dojednána již před vydáním zákona ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n. Žalovaný úřad usnesením ze dne 14. ledna 1920 č. — rozhodl, že nejde, jak třeba z předložených dokladů souditi, o kupní smlouvu dojednanou před 28. říjnem 1918, a odepřel schválení smlouvě z důvodu, že odporuje účelům sledovaným záborovým zákonem. Stěžovatelka, když se dne 10. února 1920 obrátila opětně na Státní pozemkový úřad, na důkaz svého tvrzení, že trhová smlouva byla perfektní již před 28. říjnem 1918, a že po této době jednalo se mezi kompaciscenty již jen o zřízení listiny, podle které by pro kupitele mohlo býti v pozemkové knize vloženo právo vlastnické, uvedla nové okolnosti, jichž správnost dovozovala z písemných dokladů dosud neprodukovaných, nabízejíc o pravdivosti svých údajů nad to důkazy svědecké. Nehledíc k tomu, zda rozhodnutí Státního pozemkového úřadu podle § 7 zák. zábor. je schopno právní moci čili nic, a zda nebyla spornou jen otázka skutkové povahy, kdy totiž smlouva o pozemky byla dojednána, je nepochybné, že žalovaný úřad podrobil produkované listiny své úvaze a vydal pak výrok nový, jímž z důvodů dřívějšího zamítnutí opětné žádosti stěžovatelčině nevyhověl. Že toto své rozhodnutí opírá zase o stejné důvody, na kterých založil svoje dřívější usnesení, neubírá výroku tomu ráz nového a samostatného rozhodnutí a nestojí tedy jeho přezkoumání nejvyšším správním soudem v cestě excepce rei judicatae.
V meritu věci stojí nejvyšší správní soud na stanovisku zaujatém v nálezu ze dne 4. března 1921 č. 2718 (Boh. č. 745), na jehož vývody se dle §§ 44 jedn. řádu poukazuje. Jest je formulovati v ten rozum, že platnost právních jednání, jimiž mezi živými byly zcizeny deskové statky nebo části jich před 28. říjnem 1918, není dotčena ani zákonem o obstavení velkostatků ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n. ani zákonem záborovým ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., že tedy k platnosti tohoto zcizení není třeba státního schválení a že je účinným proti státu i bez průkazu, že šlo při něm o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření.
Zcizení je titulem k nabytí vlastnického práva, jež převádí se při nemovitostech zapsaných v zemských deskách vkladem ve veřejné knihy pozemkové (§ 431 o. z. o.). Jestliže zákon, jak nahoře ukázáno, zachovává v platnosti právní jednání, jimiž zcizeny byly v době před 28. říjnem 1918 deskové statky nebo části jich, tedy titul k nabytí vlastnického práva, pak nutno souditi, že nechává netknutým také nárok kompaciscentů na převod platně zcizených objektů do vlastnictví nabyvatele intabulací. Zákon o obstavení velkostatků mluví ovšem v § 2 o tom, že zápisy do zemských desk o právních jednáních uvedených v § 1, jež pocházejí ze smluv datovaných před platností tohoto zákona, jsou nepřípustný. Rozpor, ve kterém je obsah této normy s výše uvedenou dedukcí, je jen zdánlivý. Účelem této normy je v prvé řadě zabezpečiti právo státní správy, jak je stanoveno v § 1 a znemožniti obcházení předpisu § 1 zápisy do zemských desk podle instrumentů, jež by sice opatřeny byly datem z doby před platností zákona o obstavení velkostatků, jež by však dobu vzniku právního jednání fingovaly. Ne posledním cílem jejím je také zachovati knihovní stav deskových statků tak, jak jej zákon dotčený zastihl, resp. v jakém tu byl dne 28. října 1918, nezměněným do doby, než dojde zákonné úpravy právo státu na zábor velkého majetku pozemkového a připustiti změny jeho za tohoto provisoria jen se svolením úřadu pro správu zemědělství. Hledíc na textování § 2 a na tendence, které tato norma sleduje, není pochybnosti o tom, že knihovní soud nemůže povoliti zápis v zemských deskách, jenž by se opíral o smlouvy datované před platností zákona o obstavení velkostatků, potud, pokud nemá výroku orgánu státní správou k tomu povolaného, že proti zápisu není námitek s hlediska zákona o obstavení velkostatků, nelze z něho však dovoditi, že by státní správa mohla odepříti prohlášení tohoto obsahu tam, kde je podán důkaz, že právní jednání platně bylo založeno již před 28. říjnem 1918.
Z těchto úvah jest vyvoditi závěr, že strana v případech, kde smlouva o zcizení deskového statku neb části jeho byla platně dojednána již před 28. říjnem 1918, má nejen procesuální, nýbrž i materielní nárok na zjišťovací nález toho obsahu, že na toto právní jednání nemají vztahu předpisy §§ 1 zákona o obstavení velkostatků a §§ 7 a 18 zák. záborového, a že tedy v důsledku toho není s hlediska těchto zákonů překážek, aby smlouva o zcizení byla vložena do zemských desk.
Jen nárok tohoto právního karakteru přiváděla stěžovatelka v administrativním řízení k platnosti; neboť v podáních svých ze dne 28. srpna 1919, 9. října 1919 a 10. února 1920, v nichž ovšem cituje § 1 zákona o obstavení velkostatků a § 7 zákona záborového, opírala svoje žádosti o tvrzení, že pozemky byly prodány platně již před 28. říjnem 1918. Stížnost také, když dovozuje, že smluvní strany jak co do předmětu trhové smlouvy tak i co do výše kupní ceny byly závazně dohodnuty dne 17. října 1918, toliko tohoto nároku se domáhá. Stojí-li žalovaný úřad, rozhoduje o nároku takto kvalifikovaném, na stanovisku, že jest bez právní relevance okolnost, byla-li kupní smlouva o pozemky v P. perfektní již před 28. říjnem 1918 čili nic, a že pro jeho postup jest ve sporném případě jedině a výlučně směrodatnou norma § 7 zák. zábor. — tomuto svému názoru dal přesný výraz v odvodním spisu — pak dle úvah výše uvedených jest stanovisko jeho v rozporu se zákonem. Žalovaný úřad přes svůj právní názor, jak o něm je právě řeč, vyslovil se o otázce, kdy kupní smlouva mezi stěžovatelkou a manžely J. se uskutečnila, a zodpověděv ji v tom smyslu, že před 28. říjném 1918 mezi kompaciscenty k perfektní trhové smlouvě nedošlo, popřel tím také důvodnost nároku stěžovatelova, jak byl nahoře formulován.
Otázka, zda trhová smlouva byla mezi stěžovatelkou a Methodějem a Annou J. platně dojednána, a zda se tak stalo již před 28. říjnem 1918, jest otázkou prejudicielního rázu, jejíž profesionelní řešení spadá v kompetenci řádných soudů.
Přezkoumání této prejudicielní otázky, jak v četných nálezech bylo podrobně dolíčeno, jest pro nejvyšší správní soud možným jedině s hlediska § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě. Nejvyšší správní soud smí tedy po této stránce jen vyšetřovati, zda správní úřad nevycházel při. svých zjištěních z předpokladů, jež spisy nejsou doloženy nebo spisům odporují, či zda při sbírání potřebného materiálu procesního nedopustil se nějaké podstatné vady formální.
Zkoumaje v mezích takto vytčených procesní materii, došel k těmto konklusím: Žalovaný úřad neprojevil svého právního náhledu o tom, kdy trhová smlouva je platně uzavřena, a dlužno za to míti, že po této stránce sdílí běžné názory o příslušných ustanoveních všeobecného zákona občanského, jež jednají o kupní smlouvě.
Dle § 1053 o. z. o. přenechává se kupní smlouvou věc druhému za určitý peníz. Jest tedy kupní smlouva závazně dojednána, když smluvní strany shodly se na předmětu trhové smlouvy a na kupní ceně, kterou zaň je prodavateli zaplatiti, a tvoří tedy essentialia negotii při kupní smlouvě smluvní strany, objekt smlouvy a cena zaň. Dle stavu spisů sdělil M. J. dopisem ze dne 18. října 1918 stěžovatelce, že den před tím koupil od jejího mandataře pole a les v P. za 60 000 K a že kupní cenu zaplatí buď hotově nebo tak, jak si to stěžovatelka bude přáti. Na tuto zprávu správní rada stěžovatelčina v sezení ze dne 22. října 1918 schválila prodej — tak zní opis zápisu pořízeného o tomto sezení správní rady — a téhož dne oznámila listem Dru Em. L., notáři na P., — list byl rovněž předložen — že se k němu 6. listopadu 1918 dostaví její zástupcové za účelem »projednání sepsání kupní smlouvy s M. J.« Z těchto písemných dokladů jest usuzovati na to, že dne 17. října 1918 přišla k místu ústní dohoda jak o předmětu kupní smlouvy, tak i o kupní ceně za pozemky stěžovatelčiny v P. a že dne 6. listopadu 1918 měla býti v notářské kanceláři pořízena jen za účelem knihovního převodu vlastnictví vkladní listina.
Hledíc na obsah produkovaných listin, v nichž za kupce je označován M. J., a na potvrzení berního úřadu na P. ze dne —, podle něhož byla dne 6. listopadu 1918 ohlášena k vyměření převodních poplatků trhová smlouva s Methodějem a Annou J., byla pochybnost o tom, kdo 17. října 1918 byl smluvní stranou, zda toliko M. J. či vedle něho také jeho manželka Anna J. dne 17. října 1918 pozemky v P. koupila. Stěžovatelka ve svém podání ze dne 10. února 1920 tvrdila, že dne 17. října 1918 byly pozemky v P. koupeny Methodějem J. a jeho manželkou Annou J„ že tedy Methoděj J. dne 17. října 1918 a v době po té jednal i za manželku, a že ohlášení trhové smlouvy na berním úřadě souhlasí svým obsahem s ústní smlouvou, jak přišla k místu dne 17. října 1918.
Zastoupení manželky manželem je v životě pravidelným zjevem a stěžovatelka také oba manžely za smluvní stranu přijala v patrném předpokladu, že Methoděj J. nejednal jen proprio nomime.
Za tohoto stavu věci musily by býti zjištěny zvláštní momenty, z nichž by bylo nutno usuzovati na to, že Methoděj J. dne 17. října 1918 a v době potom jednal toliko za sebe při koupi pozemků. Okolností takových žalovaný úřad nevyšetřil, a při obsahu spisů, jak je vylíčen, není závěr jeho, že před 28. říjnem 1918 nedošlo k dojednání trhové smlouvy mezi stěžovatelkou a manžely J., ve spisech fundován.
Z těchto důvodů slušelo naříkané rozhodnutí zrušiti.

Citace:

č. 875. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 602-606.