NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Č. 10140.

Spolkové právo. — Pojišťovny: I. Připuštění cizozemské společnosti pojišťovací k obchodování podle čl. I. cís. nař. z 29. listopadu 1865 č. 127 ř. z. nelze odepříti, není-li tu zákonných důvodů. — II. Opak nelze vyvozovati ani z § 1 odst. 2 závěrečného zápisu k mezistátní úmluvě s Rakouskem z 29. května 1925 č. 34/27 Sb. ani z § 1 zák. č. 108/27 Sb. — III. Kauci složenou pojišťovnou podle § 17 pojišťovacího regulativu č. 31/1896 ř. z. nutno počítati k tuzemské úhradě závazků pojišťovnou převzatých. (Nález ze dne 11. listopadu 1932 č. 16905.)
Prejudikatura: Boh. A 8984/31.
Věc: Firma »Agrippina, See-, Fluss- und Landtransport-Versicherungs- Gesellschaft« v Kolíně nad Rýnem (adv. Dr. Otto Sommernitz z Prahy) proti ministerstvu vnitra (vrch. odb. r. Dr. Vlád. Kotrlý) o připuštění k trvalému obchodování. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Žádost st-lky o připuštění k trvalému obchodování v tuzemsku zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím ze dvou důvodů: 1. proto, že její tuzemské jmění (nehledě ke kauci podle § 17 min. nař. z 5. března 1896 č. 31 ř. z.) nepostačuje ke krytí jejích závazků zde převzatých, takže není v tuzemsku zajištěna stálá jejich splnitelnost, 2. proto, že zdejší trh v oborech pojištění dopravního, zejména automobilového jest již nyní tak přetížen, že tím trpí obchodní rozvoj a prosperita všech zde činných pojišťoven, jejichž zdárný rozvoj jest věcí veřejného zájmu, takže nelze v tom oboru povolovati zřizování nových pojišťoven domácích ani připouštěti pojišťovny cizozemské.
Nss nemohl stížnosti, která brojíc proti oběma důvodům, dovozuje nezákonnost a vadnost nař. rozhodnutí, upříti oprávněnost.
Pokud jde o druhý důvod, setrval nss na názoru, vysloveném v nál. Boh. A 8984/31, podle kterého povolení k zřízení tuzemské pojišťovací společnosti nelze podle cís. pat. z 26. listopadu 1852 č. 253 ř. z. odepříti, není-li pro to zákonných důvodů. Totéž platí pro připuštění společnosti cizozemské k obchodování podle ustanovení čl. 1 cís. nař. z 29. listopadu 1865 č. 127 ř. z., které jim zaručuje paritní postavení se společnostmi tuzemskými.
Žal. úřad dovolává se v odvodním spise na podporu svého opačného názoru znění § 1 odst. 2 závěrečného zápisu k mezistátní úmluvě s Rakouskem z 29. května 1925 č. 34/27 Sb., který stanoví, že »Ustanovení čl. 1. úmluvy se nedotýká volného uváženi při připuštění cizozemských pojišťoven, vyhraženého ve smyslu platných zákonných předpisů (čl. I. lit. c) cís. nař. 127/1865 ř. z. a zák. z 29. března 1873 č. 42 ř. z.)« a § 1 zák. ze 13. července 1927 č. 108 Sb., podle kterého »ustanovení obsažená v této úmluvě mají, pokud upravují otázky vyhrazené zákonodárství Čsl. republiky, moc zákona«. Tato ustanovení obsahují po názoru žal. úřadu interpretaci předpisů cís. nař. č. 127/1865 ř. z. a to interpretaci obou smluvních stran, schválenou zákonodárnými sbory obou států, tedy interpretaci zákonodárných činitelů obou států.
I když by se připustilo, že tato úmluva, resp. tento zákon skutečně interpretuje ustanovení cís. patentu č. 253/1852 ř. z., z něhož nss v souvislosti s ústavní listinou dovodil svrchu uvedenou zásadu, platnou pro zřizování tuzemských pojišťovacích společností a důsledkem čl. 1. cís. nař. č. 127/1865 ř. z. a zák. č. 42/1873 ř. z. i pro připuštění cizozomských pojišťovacích společností, k obchodování v tuzemsku, ač ovšem § 1 odst. 2 závěrečného zápisu o oněch normách se nezmiňuje, pak přece by tato interpretace měla závaznou moc jen v mezích, pro které byla vyslovena, t. j., jenom ve vztahu mezi republikou čsl. a rakouskou jako lex specialis, právě tak, jako by mohlo platit jenom jako lex specialis ustanovení čl. 1. úmluvy s Itálií ze 4. května 1926 č. 35/27 Sb., týmž zákonem provedené, které předpisuje , že dvě italské pojišťovací společnosti musejí v Čsl. republice býti připuštěny k obchodování. Pro názor, že by povolení k zřízení pojišťovací společnosti — a proto tedy i připuštění cizozemské společnosti k obchodování — bylo ponecháno volné úvaze úřadu, nesvědčí ani předpis § 24 lit. b) a c) cís. pat. č. 253/1852 ř. z., kterého se dovolal zástupce žal. úřadu při veřejném ústním líčení. Z předpisu toho sice plyne, že při povolení spolku může úřad předepsat podmínky, jichž nedodržení má za následek rozpuštění spolku, avšak úřad nemůže stanoviti podmínky libovolné, nýbrž jenom takové, které by se daly odvodit z platných předpisů, tedy v daném případě z předpisů platných pro pojišťovací společnosti. Pokud se nař. rozhodnutí opírá o důvod, že tuzemské jmění stěžující si společnosti, nehledě ke kauci složené podle § 17 pojišťovacího regulativu č. 31/1896 ř. z. nepostačuje ke krytí jejích závazků zde převzatých, dlužno předem vytknouti, že z tohoto slovného znění není zcela jasno, zda žal. úřad má za to, že na úhradu uvedených závazků nestačí tuzemské jmění společnosti zbývající po odečtení kauce, či tuzemské jmění i se započtením složené kauce.
Jde tedy předem o rozřešení otázky, zda kauce složená podle § 17 pojišťovacího regulativu č. 31/1896 ř. z. má se počítati k tuzemské úhradě, která má podle úvodního odstavce a podle § 27 a § 40 pojišťovacího regulativu zajistit stálou splnitelnost závazků pojišťovnou zde převzatých. Podle ustanovení § 17 poj. reg. může býti žádáno složení kauce za tím účelem, aby byla zabezpečena stálá splnitelnost závazků pojišťovnou převzatých. Převzatými závazky jsou míněny závazky společnosti vůči pojištěncům, a kauce jest určena k jich úhradě vedle prémiových reserv (§ 28 poj. reg.) zejména pro ten případ, že by tyto reservy k tomu nestačily, což odvodní spis sám výslovně uznává. Složenou kauci nutno tudíž počítat k tuzemské úhradě závazků pojišťovnou zde převzatých, neboť k tomu ji předpis § 17 poj. reg. výslovně určuje a k tomu cílí také žal. úřad výslovně nařídil svým výměrem z 26. března 1924, aby byla složena. Tomuto účelu slouží kauce jako zástava; účel ten zůstává primerním a není nijak dotčen tím, že by kauce mohla snad po příp. sloužit také k úhradě jiných závazků pojišťovny zejm. k úhradě pohledávek státní správy.
Tvrzení odvodního spisu, že pohledávky státní správy z titulu dani a poplatků mají přednostní právo přede všemi jinými závazky, není v této všeobecnosti správné. Na nemovitostech mají ovšem daně reální přednostní a zákonné právo zástavní (§ 216 č. 2 ex. ř. a § 265 zák. č. 76/27). Zde však jde o kauci složenou v cenných papírech, tedy o majetek movitý. Z pohledávek státní správy, o nichž se zmiňuje § 286 odst. 3 ex. ř. resp. § 315 ex. ř. (jejich výpočet viz Hartman, Exekuční řády, z r. 1925, str. 1000) nepřichází zde žádná v úvahu zejm. ne poplatek o převodu majetku (§ 72 popl. zák. z 9. února 1850 č. 50 ř. z.), poněvadž složení kauce není převodem majetku, nýbrž zřízením zástavy. Zákonné právo zástavní pro daň rentovou vázne pak jenom na požitcích (§ 265 odst. 5 zák. č. 76/27). Pro pohledávky státní správy by mohlo ovšem býti ke kauci získáno právo, zejména cestou exekuce, ale jenom neprivilegované právo s prioritou teprv ode dne zabavení soudního resp. berního.
Žal. úřad jednal tudíž proti zákonu, jestliže při zjišťování tuzemské úhrady závazků stěžující si společnosti zde převzatých nepřihlížel ke kauci a z toho patrně usuzoval, že by mohl nastati případ čl. VIII. lit. c) cís. nař. č. 127/1865 ř. z., který by mohl podle čl. IX vésti k odvolání připouštěcího prohlášení a tedy podle výkladu obsaženého v nál. Boh. A. 8894/31 také k nepřipuštění společnosti k obchodování v tuzemsku.
Měl-li však žal. úřad na mysli, že veškeré tuzemské jmění společnosti i s připočtením složené kauce nestačí k úhradě zdejších pojistných závazků společnosti, byl povinen podle § 70 vl. nař. č. 8/28 svoje rozhodnutí odůvodniti, t. j. měl uvésti konkrétní skutečnosti, které vzal za základ svého úsudku, zejména tedy ciferně označiti onu částku, která po jeho názoru tvoří tuzemské jmění společnosti, s nímž se dá počítati jako s jměním použitelným ke krytí pojistných závazků pojišťovnou zde převzatých. Této povinnosti není úřad zbaven tím, že v daném případě jest stranou pojišťovací společnost, která — jak mínil zástupce žal. úřadu — si může ze svých bilancí sama o tom utvořiti úsudek; neboť tento úsudek může vycházeti ze skutkových podkladů rozcházejících se s předpoklady, na nichž žal. úřad založil svoje rozhodnutí.
Tímto nedostatkem nař. rozhodnutí byla st-lce ztížena obrana a nss-u bylo znemožněno přezkoumati tento výrok.
Vzhledem k tomu, co uvedeno, neobstojí žádný z důvodů, o které žal. úřad opřel své rozhodnutí, pročež je bylo zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 10140. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 555-558.