NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7407 —
Čís. 7407.

Složila-li pojišťovna na soudě pojistný peníz, složila ho nejen pro pojištěného, nýbrž i pro všechny jeho věřitele a to předem pro ně. Ukázalo-li se napotom, že pojištěný neměl nároku na pojistný peníz, neměli naň nároku ani jeho věřitelé a jest pojišťovna oprávněna, byl-li pojistný peníz již mezi věřitele rozdělen a jim vyplacen, domáhati se na nich vrácení (§ 1431 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 14. října 1927, Rv II 138/27.)
Antonín S. byl pojištěn proti požáru u žalující banky. Žalovaná záložna měla za Antonínem S-em pohledávku 18 500 Kč a vymohla si proti S-ovi exekuční titul a vedla exekuci oproti Antonínu S-ovi vnuceným zřízením zástavního práva na pojištěnou realitu a zabavením jeho nároku proti žalobkyni z pojišťovací smlouvy. Když pojištěná nemovitost vyhořela, složila žalující banka pojistný peníz na soudě, jenž ho rozdělil mezi věřitele a žalované záložně přikázal 23 103 Kč. Poněvadž, jak později vyšlo na jevo, pojištěný Antonín S. sám zapálil nemovitost a nároku na pojistnou sumu neměl, žádala banka na žalované záložně vrácení peníze, přikázaného žalované z pojistné smlouvy. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, shledavše splněnými podmínky nároku z bezdůvodného obohacení podle § 1431 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odkazuje se na důvody rozhodnutí čís. 6086 sb. n. s., kde otázka po právní stránce podrobně probrána, a dodává se vzhledem k vývodům dovolání jen ještě tolik, že, míní-li dovolání, že jde o dvojí přechod sporného peníze, jeden ze jmění žalobkyně do jmění S-ova a druhý ze jmění S-ova do jmění žalované, přehlíží, že je s tím v rozporu se stavem věci, neboť ve skutečnosti S-ovi nic placeno (ze složených peněz vydáno) nebylo, do jeho jmění nic nepřešlo, nýbrž jde čiře o částku, již obdržela přímo žalovaná — teprve to je v souzeném případě placením ve smyslu § 1431 obč. zák. — a již S. nikdy do svých rukou nedostal. Dovolání je na omylu, když v rozporu se skutečností vychází z předpokladu, že sporný pojistný peníz byl žalobkyni složen na soudě pro S-a, pokud se týče jen pro něho a že pak věřitelům vydány částky teprv z tohoto S-ova peníze: vždyť ve skutečnosti složila žalobkyně pojistnou sumu nejen pro S-a, nýbrž i pro všecky jeho věřitele, kteří na sumu tu měli nějaký nárok, ať z jakéhokoli důvodu, jak k tomu podle § 1425 obč. zák. a § 307 ex. ř. byla oprávněna i povinna, neboť právě jen tyto nároky třetích osob byly příčinou, proč se к soudu skládati musilo, protože nebýti jich, nebylo — Čís. 7408 —
k tomu příčiny, nýbrž suma přímo S-ovi byla by se musila vyplatiti. Jestliže tedy složeno k soudu k vůli těmto nárokům třetích osob, složeno vlastně a správně předkem pro ně a teprv to, co po uhrazení jich nároků vybyde, což však není věcí skládající strany, by to rozpočítávala, tedy t. zv. hyperocha, složena pro S-a. Ale hyperochy nebylo a tak skládka stala se, jak výsledek ukázal, v zájmu superkondicentů, jimž také soud složenou pojistnou sumu rozdělil a vyplatil. Když pak se ukázalo, že S-ovi nárok na pojistnou sumu nepříslušel, bylo tím také na jisto postaveno, že ani superkondicenti jako jeho věřitelé na ni nároku neměli a že jim tedy vyplacena byla neprávem, že tedy obdrželi nedluh, což se rozumí tak: ne že by vůbec pohledávky neměli — proti S-ovi měli, v poměru k němu byl to tedy dluh — ale neměli nároku proti žalobkyni, tato nic dlužna nebyla ani S-ovi a tedy také ani jim, v poměru k ní byl to tedy nedluh, žalobkyně nedluh ten z mylného dočasného domnění, že je to skutečný dluh, ze svého jmění uhradila tak, že ho složila pro ně k soudu a soud jim jej vyplatil, a má tedy právo podle § 1431 obč. zák. od nich jej zpět požadovati a ne tedy od S-a, jenž jej neobdržel. Jestliže tedy dovolatelka stále opakuje, že žalobkyně byla na svém majetku zkrácena bezdůvodně jen v poměru k S-ovi, nikoli však proti ní, tu že bezdůvodného zkrácení není, předstírá dvojí: jednak zkrácení v poměru k S-ovi, jež, jak právě ukázáno, vůbec nenastalo, ježto S. ze jmění žalobkyně nic neobdržel a nemá, a jednak důvodnost žalobkynina zkrácení proti superkondicentům, důvodnost jich a tím i svého obohacení, která zřejmě není dána, protože ona a ostatní superkondicenti žádného právního důvodu — v tom právě taková důvodnost záležeti by musela — proti žalobkyni neměli, ten měli právě jen proti S-ovi. Kdyby byla požární náhrada opravdu S-ovi náležela, byla by žalující ohledně ní v právním poměru nejen proti S-ovi, nýbrž i proti superkondicentům, o tom přece nemůže býti pochyby, protože, pokud by byla dlužnicí S-ovou, byla by zároveň poddlužnicí superkondicentů (§ 294—319 ex. ř.), ale poněvadž S. na pojistnou sumu ve skutečnosti nároku neměl, nebyla mu žalobkyně nic dlužna a následkem toho nebyla dlužna ani superkondicentům, kteří proti ní (jinak proti S-ovi) nárok míti nemohli, když ho neměl S., ale příjem placení omylem vykonaného od někoho, proti komu na ně není nároku, je právě příjmem bezdůvodným, obohacením na jeho úkor.

Citace:

č. 7407. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 284-285.