NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5021.

Cesty. — Mýta (Slovensko): I. O příslušnosti ve věcech policie silniční. — II. O povinnosti držitele mýtného práva udržovati objekt mýtný.
(Nález ze dne 16. října 1925 č. 17923.)
Věc: Ředitelství lázní v P. (adv. Dr. Arp. Kondor z Bratislavy) proti ministerstvu veřejných prací o udržování mýtných mostů.
Výrok: Stížnost se zamiítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 18. května 1921 zakročilo stěžující si ředitelství lázní jménem a v zastoupení Imre E., držitele fideikomisu E., jako majitele mýtného práva na mostech č. 1 a 2 v P. na župní silnici P.—T. u župního správního výboru nitranské župy na základě §u 96 zák. čl. I. z 1890 o převzetí obou jmenovaných mostů do župní správy proti tomu, že se fideikomis vzdá svého mýtného práva. Usnesením ze 14. září 1922 prohlásil župní správní výbor, že stanoví podle 3. odst. cit. §u 96 zák. 21. I. z 1890 podmínky ku převzetí oněch mostů do župní správy, a rozhodnutím z 11. ledna 1924 zamítl žal. úřad odvolání stěžujícího sj ředitelství, dovozující nezákonitost těchto podmínek.
Stížnost do výroku toho podaná byla odmítnuta usnesením nss-u z 11. listopadu 1924 č. 12166 bez dalšího řízení jako nepřípustná podle §§ 21 a 2 zák. o s. s., ježto nebyla podána za součinnosti kurátora fideikomisu a nejbližších čekatelů.
Zatím na opětovná podání stěžujícího si ředitelství, jimiž upozorňovalo na nebezpečný stav oněch mostů a odmítalo svou odpovědnost za následky zejména též z důvodu, že nemá k opravám prostředků, když o její žádosti za zvýšení mýtného tarifu nebylo dosud rozhodnuto (protokol z 11. července 1923), vyzval okresni úřad v P. vyměřeni ze 7. srpna 1923 podle § 66 cit. zák. č. I. z 1890 ředitelství lázní jako udržovatele oněch mýtných mostů, aby je do 8 dnů opravilo, resp. započalo s opravnými pracemi, ježto by jinak byly provedeny z úřední moci na náklad udržovatele mostu. Výměrem ze 3. září 1923 prohlásil týž okresni úřad, poněvadž ředitelství výzvě té nevyhovělo, že nařizuje podle § 66, odst. 2 cit. zák. čl. opravu oněch mostů správní cestou na náklad ředitelství jako jejich udržovatele.
Výměrem ze 6. října 1923 rozhodl župní úřad v Bratislavě ke zprávě technického oddělení okr. úřadu v T., odvolávaje se na ustanovení §§ 19 a 20 zák. čl. I. z 1890 a § 3 nař. č. 310/22, že povoluje, aby se mýtný objekt č. 1. na župní silnici P.—T. v rámci technickým oddělením okresního úřadu v T. sestaveného a župním úřadem konečným obnosem 32035 K určeného rozpočtu opravil na účet rubr. IV. pol. 3 silničního rozpočtu na rok 1923 tím způsobem, že tento obnos se má považovati toliko za zálohu, již vrátiti jest povinno ředitelství lázní jako udržovatel onoho mýtného objektu, a to do 31. prosince 1923.
Rozhodnutím z 30. ledna 1924 zamítl župní úřad v Bratislavě odvolání stěžujícího si ředitelství z prve uvedených dvou výměrů okr. úřadu v P. ze 7. srpna a 3. září 1923 a doplnil ony výroky tím, že ředitelství je povinno nahraditi náklady spojené s opravou úřadem nařízenou do 15 dnů pod správní exekucí nezávisle na svých domnělých požadavcích proti čsl. státu.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání stěžujícího si ředitelství z obou těchto rozhodnutí župního úřadu.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto:
St-lé nepopírají, že fideikomis E., jakožto majitel mostních objektů č. 1 a 2 na župní silnici P.—T. a jakožto majitel mýtného práva na objektech těch byl povinen ony mosty udržovati a nésti náklady spojené s opravami jich a udržováními v řádném stavu. Proti opatření, na něž žal. úřad v souhlase s nižšími instancemi vůči fideikomisu za účelem splnění oné povinnosti po rozumu §u 66 zák. čl. I. z 1890 uznal, — — —, brojí st-lé toliko v jednom směru. Popírají totiž povinnost fideikomisu, resp. ředitelství lázní v P. mocí soukromoprávního poměru mezi ním a držitelem fideikomisu založeného, provésti ony opravy nebo hraditi náklad s tím spojený, kdežto ostatní obsah nař. rozhodnutí svou stížností ponechávají nedotčeným. Proto mohl i nss podle §u 18 svého zákona také pouze tuto otázku položiti za předmět svých úvah.
Obranu proti nař. rozhodnutí založili st-lé jednak na námitce povahy procesní, spatřujíce nezákonitost výroku toho v tom, že žal. úřad potvrdil v souhlasu se župním úřadem jakožto II. instancí rozhodnutí okresního úřadu, ač prý k úkonu toho druhu byl nepříslušným, jednak pak dovozujíce nezákonitost rozhodnutí v odpor vzatého z důvodu práva hmotného, ježto prý jsou zde okolnosti, jež měly v zápětí, že jejich původní povinnost udržovati objekty ony v řádném stavu a tudíž i pečovati o jejich opravu, zanikla z důvodu §u 96 cit. zák. čl. I. z 1890.
Nss námitkám těm důvodnosti nepřiznal. Ve směru prvním uvážil, že jde o opatření podle §u 66 cit. zák. čl., dle něhož ti, jimž náleží povinnost udržovati a spravovati umělý objekt na veřejné silnici — v daném případě na silnici župní — mají pečovati o to, aby všechny překážky kontinuitu a bezpečnost komunikace rušící nebo ohrožující byly odstraněny a aby zůstala kontinuita i bezpečnost komunikace zachována, pročež přiznáno bylo dozorčímu úřadu právo bez ohledu na odpovědnost vzcházející ze zanedbání opatřeni těch a na následky trestního zákona, opatřiti správní cestou a na účet povinníkův vše, čeho je třeba k udržení oné kontinuity a bezpečnosti komunikace.
Jak patrno, jde při úkonu takovém o akt spadající v obor silniční policie z ohledu bezpečnosti veřejné komunikace. Jde-li v tom případě o mýtný objekt, přiznává § 102 cit. zák. čl. kompetenci k policejnímu dohledu nad náležitou správou a-udržováním mýtného objektu v župách v I. instanci hlavnímu služnému. Podle § 6 zák. č. 126/1920 pak přešla na Slovensku příslušnost náležející dosud úřadům služnovským (služných a hlavních služných) na okresní úřady. Jestliže tudíž v daném případě okresní úřad v P. zakročil proti st-lům jakožto majitelům mýtného objektu i mýtného práva na objektu tom a učinil opatření spadající v obor silniční policie podle §u 66 cit. zák. čl., neosobil si kompetenci, jež by mu podle zákona nenáležela, nepřekročil mezí kompetence té. Jest tudíž bezdůvodnou námitka nezákonitosti, již st-lé spatřují v tom, že žal. úřad potvrdil výrok úřadu nepříslušného a tedy výrok zmatečný.
Bezdůvodná je však i námitka opřená o předpisy práva hmotného.
Podle §u 96 zák. čl. I. z r. 1890 může se ovšem osoba, oprávněná vybírati mýto, práva toho dobrovolně zříci, v kterémžto případě zanikne i její povinnost znovuzříditi, opravovati a udržovati mýtný objekt. Jak však patrno z ostatních předpisů téhož §u, nepřivodí zánik této povinnosti již zřeknutí se mýtného práva samo o sobě, nýbrž teprve za dalších podmínek, že totiž oprávněný prohlásí je u příslušného úřadu, jehož úkolem je pak stanoviti podmínky převzetí mýtného objektu, opatřiti jeho skutečné převzetí a pečovati pak dále o jeho udržení a zachování. Podle odst. 4 pak je majitel mýta až do skutečného převzetí povinen pečovati o zachování mýtného objektu i komunikace podle zákonitých předpisů v tom směru daných.
Podle správních spisů prohlásil v daném případě majitel mýtného práva a zároveň mýtného objektu u příslušného župního správního výboru, že se práva toho vzdává a žádal, aby objekty ty byly převzaty do župní správy. Župní správní výbor nespokojil se však již tímto pouhým prohlášením, nýbrž hledě k právům i povinnostem stanoveným v odst. 3 cit. §u 96 určil podmínky, za nichž by objekty ty do své správy převzal.
St-lé namítají ovšem a maží se dovoditi, že stalo se tak neprávem, a že podmínky dané župním správním výborem neodpovídají zákonu. Leč nss musil vývody ty ponechati mimo své úvahy, neboť v tomto směru jde o pravoplatné rozhodnutí župního správního výboru ze 14. září 1922, potvrzené instančně žal. úřadem dne 11. listopadu 1924, kdežto rozhodnutí, jež je nyní předmětem stížnosti, otázkou tou se vůbec nezabývá a jí neřeší (§ 2 zák. o s. s.). Pro spor nyní daný je rozhodným toliko fakt, že k převzetí objektů těch do župní správy dosud nedošlo, jak ostatně st-lé ve stížnosti výslovně připouštějí. Pak nenastala dosuu okolnost, jež by st-le přes to, že se zřekli mýtného pravá, zprošťovala povinností, pečovati o zachování a udržování mýtných objektů, o něž běží; naopak trvá tato jejich povinnost po rozumu 4. odst. cit. §u 96 i nadále.
Jestliže tudíž žal. úřad vycházeje z téhož skutkového i právního základu zamítl jako bezdůvodné odvolání st-lů, brojících z titulu domnělého zániku oné povinnosti jako majitelů mýtných objektů i mýtného práva proti opatření vyslovenému proti1 nim dle §u 66 cit. zák. čl., odpovídá jeho postup zákonu a bylo tedy stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 5021. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 331-333.