NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926) - Díval se na dívčí nožky

Díval se na dívčí nožky.

V několika slovnících hledali jsme výraz „vočmucht“, ale marně. Nebyl ani v Ottově naučném, ani v cizojazyčném slovníčku pana senátora Soukupa, ani v Rankovi, který obsahuje výrazy tak roztodivné, že čtení tohoto slovníku nahražuje člověku kabaret. Myslím, že stejné potíže měl s tím jménem také okresní soud na Žižkově. Proto, pravili jsme si, ťuknuvše se do čela, soud již jednou líčení odročil, aby si mohl najít v učených knihách význam tohoto slovíčka.
A proč že medle obíral se soud tímto podivným slovíčkem a proč my? My proto, že je to naše povinnost, když jsme soudní referenti, soud proto, že měl uvažovat, zda slovo „vočmucht“ je urážka nebo ne.
Stalo se to v jednom starém domě na severovýchodní hranici Žižkova. V tom domě bydlel nějaký pan Krábek, malíř písma. Pan Krábek měl umělecké sklony, nosil v neděli vlající širokou kravatu, černý širák a sametový kabát a kromě toho pískal na flétnu. Někdy také pískal kudlu, když, nebyla práce, a tu sedával zádumčivé na dvorku, s něčím si hrál a se zvláštní zálibou hledíval vzhůru na pavlač. Na pavlači stávaly dvě nebo tři dívky a klepávaly spolu. Když se malíř díval vzhůru, myslily, že pohledy platí jim, šuškaly mezi sebou a smály se. Kde pak, pan Krábek! Byl sice svobodný, ale čítal už čtyřicet jar. Dívky se smály a smály, a žhavý pohled pana Krábka je zřejmě velmi bavil.
Jednou ale šla domů matka jedné se slečen klepajících na pavlači, a jak tak šla kolem pana Krábka, všimla si jeho žhavého pohledu. Neviděl a neslyšel, co se kolem děje. Podívala se nahoru a rázem pochopila, proč pan Krábek dívá se nahoru s takovou zálibou: mezi železnými mřížemi pavlače prokmitaly troje půvabné nožky tří slečen, jichž sukénky byly zcela krátké, že odhalovaly i běloučké prádelkо.
Paní Votábková byla doma.
„Co tam tak brejlaj nahoru,“ osopila se zhurta na pana Krábka, který se poněkud ulekl.
„I nic, jen tak, dívám se, jak dlouho ta pavlač vydrží. Už je to všecko staré, ještě to jednou někomu spadne na hlavu,“ pravil pan Krábek, který se zatím jakž takž vzpamatoval. „Jim už pavlač spadla dávno na hlavu,“ rozohnila se paní Votábková, „voni vočmuchte jeden.“ ulehčila si a šla dál.
Pan Krábek však vyskočil:
„Cože, jakže, za todle jich žaluju. Sem já jim ňákej vočmucht? To bych se na to podíval!“
Pan Krábek žaloval. Líčení konalo se už jednou, ale bylo odročeno, protože žalobce navrhl ještě jednu svědkyni a sice paní domovnici Motáskovou, která prý při té nadávce vystrčila hlavu ven a zase ji hned schovala. Soud návrhu vyhověl, protože svědkyně — ty tři slečny, jichž nožky pan Krábek obdivoval, nevypověděly s určitostí, že by byly paní Votábkovou slyšely.
Líčení tehdy bylo odročeno a skončeno teprve nyní. Soud obžalovanou paní Votábkovou osvobodil, řka v důvodech, že ve slově vočmucht neshledává urážku, kdyžtě je to slovo úplně neznámé; ani z celé řeči obžalované neplyne dojem, že by byla chtěla žalobce zesměšnit. Že výtka byla pronesena hlasitě, je zřejmo při rozčilení, ke kterému zavdalo podnět všetečné koukání žalobcovo, ale ani to nemůže býti urážkou.
Žalobce se odvolal.
—ar.

Citace:

Díval se na dívčí nožky. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 8, s. 98-99.