Problémy duševních pracovníků.

Úvodem.

Pozornost veřejnosti obrací se v poslední době častěji k t. zv. intelektuálům, pracovníkům ducha. Píše a mluví se o jejich krisi. Jsou obviňováni, že zradili ideál nesobecké služby vědě, umění, pokroku, a že jsou ve vleku hrubého materialismu (viz knihu J. Bendy: La trahison des clercs). Je lehko s povzdálí kritisovat, ale tíže nestát se materialistou, když »intelektuál«, ať již profesor, učitel, inženýr, úředník, lékař, literát nebo umělec nemá být od čeho živ vzdor doktorskému titulu, vysvědčením a schopnostem, když si nemůže ze svého platu založit rodinu, najmout slušný byt, ba ani koupit knihu nebo předplatit odborný časopis.
Bez úpravy sociálních a hospodářských poměrů duševní pracovník z krise nevyjde, naopak.
Pisatel této úvahy měl příležitost obírati se problémy duševních pracovníků jako referent Mezinár. úřadu práce v Ženevě. Snad nebude zbytečno sděliti i naší veřejnosti některé poznatky, které se netýkají subjektivních stránek problému (je na př. poměr intelektuálů k socialismu, o kterém psali autoři kompetentnější, na př. H. de Mann), ale zjištěných, objektivních fakt: Kdo jsou intelektuálové? Jaké mají organisace? Jaký mají sociální a hospodářský program? Co lze pro ně udělati s hlediska mezinárodního? To jsou otázky, na které se vynasnažím odpověděti. Laskavý čtenář si snadno promítne tyto úvahy do našich poměrů domácích, o kterých pro obsáhlost látky je referováno jen zcela stručně.

I. Kdo jsou intelektuálové?

Každý, kdo se chce zabývati problémy, týkajícími se duševních pracovníků, narazí hned s počátku na jednu značnou obtíž, neboť si musí zodpovědět řadu otázek, jako na př.: »Co rozumíme pojmem duševní pracovník? Jaký je rozsah této skupiny, jaké její ohraničení vůči ostatním? Kdo je intelektuálem, a jak se jím stává?« Nesnáze přesných a všeobecně platných odpovědí na tyto otázky spočívají jak v novosti, tak v pestrosti a určité rozptýlenosti celého hnutí intelektuálů. Je jen přirozené, že řada jednotlivců i organisací intelektuálů se pokoušela o definici duševního pracovníka. Takové, často úplně theoretické a bezvýsledné pokusy se děly v různých zemích a výsledky byly často protichůdné. Nejzávažnější je snad definice, na které se usnesl v r. 1927 čtvrtý kongres Mezinárodní konfederace duševních pracovníků (viz níže) a která stanoví, že »duševní pracovník je ten, kdo vynakládá k ukojení svých existenčních potřeb úsilí duševní, které spojeno s iniciativou a osobností u něho převládá pravidelně nad úsilím fysickým«. Třebaže ani tato definice neuspokojí mnohé, zdůrazňuje přece šťastně karakteristiku duševní práce, která právě na rozdíl od práce fysické vyžaduje iniciativy a osobnosti. Amatérská nebo podružná činnost duševní, jaká více méně je společná všem pracovníkům, je vyloučena z této, řekl bych profesionální definice ustanovením, že úsilí duševní musí převládati, a to pravidelně.
Ovšem něco jiného je theoretická definice a něco jiného skutečná praxe v životě. Prvá často, i když je zásadně správná, stanoví spíš ideál, cíl. Skutečnost je ale zatím jiná. Tak tomu je u duševních pracovníků. Dnes dělí zvyk, veřejné mínění a hlavně organisační příslušnost, zabarvená nad to často politicky, národnostně nebo nábožensky, svět práce způsobem velmi rozličným a často nelogickým. Zatím co řidič lokomotivy rychlíkové je považován za pracovníka fysického, počítá se stenotypistka za intelektuála. Hudebník v jedné zemi je organisován v odborové organisaci dělnické, zatím co jeho kolega v sousedním státě platí za intelektuála. Totéž platí o zaměstnancích obchodních, kancelářských, jo ošetřovatelkách (které na př. v Americe, Anglii, Kanadě, N. Zélandě musí mít universitní vzdělání, a jinde jsou dosud na nízkém stupni vývoje), kresličích, mistrech v továrnách, dílnách, dozorčím personálu. Také o tom, zda dlužno počítati studenty za intelektuály, není jednoty a mnozí je označují za intelektuály-učně, tedy za jakési přechodné a přípravné stadium. Naproti tomu zdá se dnes prokázáno, že by bylo velmi nespravedlivo (na obě strany) počítat mezi intelektuály jen ty — a všechny ty, kdo dosáhli vysokoškolského diplomu. Nejobtížnější je však vzájemné ohraničení intelektuálů v užším slova smyslu (francouzský les travailleurs intellectuels) vůči skupinám úředníků státních (les fonctionnaires, anglicky civil servants) a soukromých (les employés, employées). Tak na př. profesor u nás nebo ve Francii je státní úředník, ale v Anglii nebo Americe není, nepatří tam tedy mezi civil servants, ale mezi intellectual workers.
Obtíž je komplikována rozdíly terminologie. Francouz a Angličan dělí zaměstnance bez ohledu na kategorii podle toho, jsou-li ve službách státu, resp. veřejnoprávních svazků (a tedy patří mezi »fonctionnaires«, ať jde o universitního profesora, sekčního šéfa, nebo zas poštovního poslíčka a úředního sluhu.
Naproti tomu všichni zaměstnanci soukromí, ať jde o bankovního ředitele nebo liftboye v téže bance, jsou employés. Naproti tomu v Německu, které právě má organisaci všech kategorií pracovníků silně vyvinutou, je dělítkem mezi Beamte a Angestellte, nikoliv okolnost, zda zaměstnavatelem je stát či soukromník, ale spíše povaha funkce, a tedy i stupeň inteligence. Tak máme Staatsbeamte a Bankbeamte a zase Staatsangestellte a Privatangestellte. U nás, jak je přirozeno při historickém vývoji, odvislém na poměrech německo-rakouských, kloníme se spíše k systému německému, ale jednoty také není, jak uvidíme v kapitole o organisacích duševních pracovníků. Pokrokem ale je, že na př. konfederace duševních pracovníků v ČSR spojuje jak intelektuály v užším smyslu, tak úředníky, učitelstvo a zaměstnance — employés.

II. Organisace duševních pracovníků.

Síla a průbojnost dělnického hnutí a na druhé straně kapitalismu je podmíněna existencí pevně semknutých, cílevědomých organisací. Nebýti odborového hnutí, sotva by byl možný dnešní stupeň sociálních reforem. Známé heslo »v jednotě síla« bylo s úspěchem vyzkoušeno jak u dělnictva, tak u zaměstnavatelů. Kde zůstali intelektuálové? Ve svém individualismu, ve své falešné hrdosti, ve své často malicherné nesnášenlivosti zůstávali neorganisováni a když-i se počali organisovati, jejich spolky nebývaly tuze solidní, trpěly příliš osobními krisemi a neměly opory ani v obdobných organisacích jiných zemí, ani v mocném, velkou ideou neseném hnutí mezinárodním. Tento, pro intelektuály samé tak neblahý stav patří dnes již minulosti. Duševní pracovníci jednak dospěli k ocenění organisačních method ostatních pracovníků, jednak byli donuceni k napodobení jich tvrdou skutečností. Potřebovali někoho, kdo by formuloval a hájil jejich spravedlivé požadavky, a jednotlivec tu byl bez moci. V parlamentu i na mezinárodním fóru mluvčí dělnictva a zaměstnavatelů prosazovali své požadavky, opírajíce se jednak o počet organisovaných členů, jednak o hospodářskou důležitost své skupiny, zatím co intelektuálové vycházeli naprázdno. Je zbytečno připomínat hospodářskou (a v zápětí mravní) krisi, která postihla v poválečných letech t. zv. střední vrstvy, která inteligenci přivedla na pokraj fysické bídy a zoufalství; to jsou věci všeobecně známé.
Organisační hnutí intelektuálů bylo logickou reakcí na tento stav. Zakládána sdružení příslušníků toho či onoho povolání. Tato sdružení jednak se spojovala v národní unie, jednak tvořila s obdobnými spolky v cizině profesionální svazy. Konečně pak národní unie utvořily svoje internacionální federace. Hnutí, které je v plném proudu, bylo tak prudké a mnohostranné že není lehko si utvořit dnes o něm jasný přehled. Přes to uvedu pro informaci čtenářů alespoň hlavní data z obšírné dokumentace, kterou jsem o věci při své úřední práci i soukromě nashromáždil.
Největší organisací intelektuálů je Mezinárodní konfederace duševních pracovníků (Confédération internationale des travailleurs intellectuels, С. I. T. I.). Založena byla na jaře 1923 v Paříži na kongresu, kterému předsedal Henry de Jouvenel (čestným předsedou byl Léon Bourgeois) a za účasti delegátů z Belgie, Bulharska, Francie, Finska, Recka, Holandska, Italie, Norska, Polska a Československa. Cílem této internacionály duševních pracovníků je koordinace snah členských konfederací národních, nesoucích se k zlepšení hmotných, mravních i sociálních poměrů duševních pracovníků а k utužení vzájemné spolupráce mezi nimi.
Členy CITI jsou národní konfederace, které vysílají po 2 delegátech do Rady, která opět volí Výkonný výbor, v němž zasedá též generální sekretář CITI. Zatím co funkcionáři se pravidelně mění (letos je v čele předseda polské konfederace Dr. Dluski), je funkce gen. sekretáře a jeho zástupců povahy trvalejší a tak pařížský advokát L. Gallié je od počátku duší celé konfederace a náš krajan prof. E. Siblík zastává řadu let funkci jeho spolupracovníka. CITI pořádá každoročně svůj kongres. Od ustavujícího shromáždění konány tyto sjezdy: v prosinci 1923 v Paříži, v lednu 1925 v Paříži, v dubnu 1926 ve Vídni, v září 1927 opět v Paříži a poslední (šestý) v říjnu 1928 ve Varšavě.
V přítomné době jsou členy konfederace, nepočítáme-li Belgii, kde hnutí je v krisi, národní svazy těchto států: Rakousko (Zentralrat der geistigen Arbeiter se 120000 členy, sekretariát Universitätsplatz 1), Bulharsko (25000), Finsko (12000), Francie (183000 členů), Anglie (v roce 1925 přes ½ milionu členů, nyní o mnoho méně po nuceném vystoupení státních úředníků, kterým zákon zakazuje, obdobně jako v Italii, členství v mezinár. organisacích), Holandsko (16000), Polsko (140000 členů), Rumunsko, Jugoslavie, Československo (Čs. konfederace duševních pracovníků, předseda prof. Dr. V. Brdlík, gen. sekr. prof. J. Veitz, ústředí Praha I., Jilská 4, členů v r. 1925 160000).
V poslední době se přihlásila za člena též Uruguay. Přesná statistika dnešního stavu členstva tou dobou není zjištěna, v r. 1925 udávala Konfederace celkový počet členů 1,388.000, číslo, které však sotva odpovídá dnešnímu stavu. Nehledíme-li k menším státům, chybí ovšem v konfederaci dnes Amerika, Rusko, Italie, Německo, což nelze podceňovat.
Program CITI nejlépe lze ilustrovati na stručném výčtu prací posledního kongresu, konaného v říjnu 1928 ve Varšavě. Ponechávám při tom vše, co se týká přípravy pro zasedání Poradní komise pro duševní pracovníky při Mez. Úřadu Práce do příslušné kapitoly. Kongres přijal text kolektivních vzorných smluv pro duševní pracovníky. Je to obdoba tak četných dnes kolekt. smluv v různých oborech pracovníků rukou a návrh, vypracovaný franc, delegátem dr. Weindelem, stanoví jak práva, tak povinnosti vyplývající duševnímu pracovníku z jeho smluvního postavení. Kongres prijal dále resoluci ve věci t. zv. konkurenční, klausule, žádající zrušení nebo neplatnost této klausule v případě, že jde o zaměstnance nezletilého nebo s platem nepřesahujícím 24000 frs. ročně. i v případu vyššího platu je klausule platnou jen potud, pokud se jí chrání legitimní práva zaměstnavatele (výrobní tajemství) a pokud klausule nepřesahuje 2 roky a pokud se neznemožňuje zaměstnanci najíti si jiné místo. Kongres se zabýval otázkou duševního vlastnictví, zprostředkováním práce pro divadelní a filmové umělce, ochranou vynálezců v služebním poměru, t. zv. klausulí svědomí pro žurnalisty, jichž list změní svoji zásadní orientaci (na př. přejde-li list do majetku jiné politické strany). Velkou pozornost věnoval sjezd rostoucí nezaměstnanosti duševních pracovníků, zřizování parlamentních skupin na podporu požadavků intelektuálů (po vzoru Francie).
Dále jednáno o kulturních výměnách jak pracovníků, tak pracovních pomůcek, knih, dokumentů.
Další referáty týkaly se universitního města v Paříži, pojištění intelektuálů, adresáře organisací dušev. pracovníků atd.
Z tohoto výpočtu je vidět, jak mnohostranné jsou zájmy CITI. К uskutečnění žádaných reforem pomáhá CITI její zastoupení jak v komisi pro duševní spolupráci při Svazu národů, tak v komisi Mez. Úřadu Práce. CITI spolupracuje též s pařížským Institutem pro duševní spolupráci, v němž má i svoji kancelář (Palais Royal, 2 R. Montpensier).
Z národních federací, přičleněných k CITI, konfederace československá patří k nejvčtším a nejagilnějším. Založena byla 1923 zásluhou řady pracovníků (m. r. Dr. Jelínka, prof. Dr. Krčmáře, Dr. Siblíka, rady Springera a j.). Základ položen dohodou Svazu vysokoškoláků s Ústř. spolkem profesorů. Záhy přihlásilo se ke spolupráci umění výtvarné, hudební, tisk, odborné spolky právnické (soudcové, notáři), inženýrské, úřednické, studentstvo. Předsedou konfederace je prof. Dr. VI. Brdlík, gen. sekretářem prof. Veitz, Kromě toho sluší Se zmíniti o tom, že hlavní pomocník gep. sekretáře konfederace mezinárodní je delegát čsl. konfederace prof. E. Siblík.
Čsl. konfederace právě tím, že na basi nepolitické sdružuje velký počet organisací intelektuálů různých kategorií, čítaje v to silná sdružení úřednická, profesorská, učitelská, představuje se svým stotisícovým kádrem jednotku značné mravní síly, která může býti platným faktorem v boji o sociální reformy intelektuálů v naší republice.
Vedle konfederace patří k federacím, organisujícím intelektuály bez rozdílu zaměstnání, Federace unií intelektuálů, založená r. 1924 vídeňským princem Rohanem. U nás je známa hlavně svým 5. kongresem, konaným v říjnu 1928 v Praze. Na rozdíl od konfederace je tato organisace nikoliv Vrcholným sdružením národních svazů, ale spíše jakýmsi elitním mezinár. klubem, kde se setkávají spisovatelé, umělci, učenci. Živel aristokratičký je dosti silný, celkový ráz je spíše konservativní, společenský a národnostně největší kontingenty dodává Rakousko a Německo. U nás v čele národní odbočky stojí univ. prof. Dr. V. Tille, který zmíněný kongres velmi pěkně organisoval.Vedle těchto dvou všeobecných unií, jedné syndikátní, druhé individualistické, které obě mají pracovní program velmi široký (a tím i do jisté míry vágní), a které jsou rozšířeny v omezeném počtu zemí, existuje řada významných federací pťofesionelních.
Z nich prvé místo zaslouží si žurnalisté se svojí mezinár. federací, založenou sice teprve r. 1926, ale vyvinuvší již velmi intensivní činnost. Popud vyšel z Francie, hlavně se strany nynějšího generál, sekretáře federace, pařížského žurnalisty St. Valot. Hned na 1. kongresu byli přítomni delegáti 21 zemí a počet národních svazů od té doby stále roste, takže dnes patří k Fédération Internationale des Journalistes (FIJ) skoro všechny národní organisace evropské (m. j. Reichsverband der deutschen Presse se 4300 členy, Syndicat des journalistes français s vice jak 1000 členy, National Union of british Journalists se 4800 členy, u nás Syndikát čsl. (520 čl.) i německý (250 či.), ale též svazy australské, jihoamerické atd. Chybí ovšem sovětské Rusko a Spojené státy. Poslední kongres FIJ konán na podzim 1928 v Dijonu, schůze výkonného výboru, jemuž v čele stojí nyní red. Dr. Bernhardt z »Vossische Ztg.«, byla o Velikonocích 1929 v Praze.
FIJ. získala si všeobecné vážnosti svojí systematickou solidní prací ve prospěch žurnalistické profese. Podle jasného programu a pomocí specielních komisí (právní, sociální, technické atd.) propracovává jednotlivé problémy ať již se týkají stránky technické (výhody pro žurnalisty při cestách, ve styku telegrafním atd.), nebo zabezpečení sociálního (pojištění žurnalistů, kolektivní smlouvy),, nebo konečně otázek mravních (neodvislost žurnalisty). FIJ je jedinou organisací profesionelní, které se dostalo zastoupení v Poradní komisi pro intelektuály při Mezinár. úřadu práce. Díky jí byla též dána na pořad jednání této komise otázka t. zv. klausule svědomí, řešící postavení žurnalisty, jehož list změnil orientaci (politickou n. jinou), a který nechce změniti způsob svého psaní a raději opouští své místo. Federace vydává měsíční bulletin, zatím roneografovaný.
Vedle FIJ existuje starší »Mezinár. unie žurnalistických associací«, založená již r. 1894. V čele stojí jí známý Portugalec Magalhaes-Lime, ústředí je v Paříži na rozdíl od FIJ je to organisace smíšená, kde vedle zaměstnanců-redaktorů jsou členy i majitelé listů, tedy zaměstnavatelé. Organisačně je tato organisace méně čilá než FIJ a soustřeďuje svůj zájem na technický pokrok tisku. Některé nár. svazy jsou členy jak FIJ, tak Unie. Tyto mají mezi sebou úmluvu o dělbě práce, která ale není definitivní. Poslední kongres Unie konán 1927 v Londýně. Odborný tisk má svoji zvláštní Mezinár. federaci technického tisku, založenou 1925, se sídlem v Paříži. Členy jsou odborné časopisy asi 30 zemí, též z ČSR. Poslední kongres konán v létě 1928 v Ženevě. Federace vydává čtvrtletní bulletin.
Další žurnalistickou internacionálou významu hodně menšího je mezinár. Associace periodického tisku, založená 1910, se sídlem v Brusselu, zabývající se jen technickými problémy tisku. Konečně sluší se zmíniti o Mezinár. asociaci žurnalistů akreditovaných u Společnosti národů, založené 1921 a sídlící v Zenevě. Její úkol je ochrana korespondentů, pověřených sledováním prací Svazu národů. Ač početně slabá, má velký mravní vliv.
Co se lékařů týče, mají svoji APIM (Association professionnelle internationale des médecins) od r. 1926. Sídlo má v Paříži, vydáva čtvrtletní revui a sdružuje národní federace z téměř 30 států (včetně Československa). APIM je organisace mladá, ale silná. Pořádá četné ankety o stavovských otázkách, bojuje proti šarlatanismu a koncentruje své úsilí na otázku postavení lékaře v sociálním pojištění, problém dnes nad jiné ožehavý a který vedl na př. v Německu nedávno ke stávce lékařů nespokojených hmotnou úpravou jejich posice.
Vedle této všeobecné organisace existují ještě Mezinár. asociace školních lékařů (od r. 1910 v Paříži), lékařů mecanotherapeutů (od r. 1907 v Antverpách), jakož i příbuzná Generální asociace municipálních hygieniků a techniků (od r. 1905 se sídlem v Paříži a individuelními členy v různých zemích, též v ČSR).
Co se zubních lékařů týče, mají svojí vlastní internacionálu (Fédération dentaire internationale) s ústředím v Bruselu. Založena již 1900, tato velká federace pořádá četně navštívené vědecké kongresy, vydává bulletin ve 4 řečích a podporuje všemožně technický pokrok v oboru zubního lékařství.
Co se ošetřovatelek týče, mají svojí mezinárodní radu (Conseil international des infirmières), založenou r. 1890 a sídlící nyní v Ženevě. Patří k ní organisace ošetřovatelek skoro 30 států. Československo zatím nemá jednotného sdružení, ale je s ústředím ve styku. Práce této internacionály směřuje za zvýšením úrovně příslušnic ošetřovatelského povolání. V řadě zemí (Amerika, N. Zeeland, Kanada) vyžaduje še již plného universitního vzdělání pro ošetřovatelky, jinde je jejich intelektuální i odborná úroveň nižší. Rada pracuje pro unifikaci a vydává m. j. výbornou čtvrtletní revui a pořádá kongresy a ankety.
Také lékárníci mají svoji Mezinár. federaci, založenou r. 1912 a sídlící v Bruselů. Československo je členem. Četné jsou mezinárodní organisace v oboru technickém. Jednou z největších je Union internationale de la chimie pure et appliquée, se sídlem v Paříži, založená r. 1919. Pracuje v odborných komisích a pořádá každoročné velký kongres. Členy je 27 národních sdružení, též z Československa. Zájem Unie je především vědecký a technický, o problémy sociální zajímá se přirozeně teprve ve druhé řadě.
Je dosti podivno, že stav inženýrský je dnes skoro jediným, který si nevytvořil své odborové internacionály, ač právě inženýr, hlavně pokud pracuje v továrně a vůbec v úzkém styku s organisovaným dělnictvem, mohl by spíše než na př. advokát, lékař nebo spisovatel tíhnouti k organisování se na podkladě odborovém. Dějí se sice pokusy, hlavně se strany francouzské, o utvoření inženýrské internacionály, ale právě ve Francii teprve tyto dny dochází ke konsolidaci existujících různých národních unií inženýrských. Za to slovanské státy vykazují na tomto poli větší pohotovost a Federace slovanských inženýrů (sídlící letos v Bělehradě a sdružující národní organisace z Československa, Polska, Jugoslavie a Bulharska) je vlastně organisačně nejvyspělejším útvarem, ne-li plně mezinárodním, tedy aspoň regionálním. Podobně loňský pražský Kongres inženýrských komor (s účastí na př. až z Řecka) je slibným náběhem k další internacionalisaci na tomto poli. Z organisací odborných existují Mezinár. federace inženýrů-poradсů (od r. 1913, sídlo v Bruselu), Mezinár. unie inženýrů a techniků odborníků pro vrtací práce (zal. r. 1894, sídlo ve Vídni) a konečně Mezinár. federace asociací vynálezců a pracovníků v uměleckém průmyslu, založená r. 1900 a sídlící v Paříži. Zabývá se hlavně ochranou vynálezců.
Advokáti měli od r. 1903 svoji Mezinár. asociaci se sídlem ve Vídni. Její činnost ale zanikla a tak z iniciativy francouzské založen přípravný výbor nové asociace, jejíž ustavující kongres svolán na r. 1929 do Bruselu. Také aktuárové mají Permanentní komité pro pořádání mezinár. kongresů. Založeno r. 1895 sídlí v Bruselu a vydává výroční zprávy.
K nejčetnějším a částečně k nejdůležitějším internacionálám intelektuálů patří svazy umělců. Na prvním místě jsou to umělci dramatičtí, kteří založili r. 1926 mezinárodní unii, která na posledním kongresu, konaném roku 1928 v Paříži, přijala nové označení Union internationale des artistes (théâtre, cinéma, radio), naznačujíc tak, že se nechce omezovati na umělce divadelní. Předsedou je letos Francouz, gen. sekretariát je ve Vídni. Mezi členy Unie je též Svaz československý. Unie vyvíjí značnou činnost, nesoucí se zvlášť za sociální ochranou a hospodářským zlepšením postavení divadelních (a kinematografických) umělců. Zvlášť se zasazuje o zlepšení hygieny, zábranu úrazům, zrušení překážek volného působení v cizině, omezení dětské práce.
Ovšem tyto snahy někdy narazí na odpor jednotlivých národních sdružení, tak na př. nedávno došlo ke konfliktu mezi organisací německou, která se brání imigraci cizích umělců, a mezi organisací rakouskou, která ji naopak fedruje.
Jinou světovou organisací na poli divadelním je Société Universelle du Théâtre, založená ředitelem pařížského odboru F. Gérnierem r. 1926. Není to organisace syndikátní, jako předešlá, ale spíš sdružení interesentů o mezinárodní kooperaci divadel, jak z řad herců, tak z řad ředitelů, literátů, autorů atd. Také tato Unie pořádá mezinár. kongresy (poslední 1928 v Paříži) a organisuje mezinárodní divadelní festivaly, výstavy atd.
Hudebníci mají svoji Union internationale des Musiciens, se sídlem v Bruselu. Je to organisace syndikátní, převážně socialistická a sdružující nejvíce hudebníky orkestrální. Též čsl. svaz je členem. Unie se stará hlavně o problémy sociální a hospodářské a vypracovala, jedna z prvních, soustavný program svých požadavků, obsahující rn. j. dosažení 6hodinového pracovního dne, 36hodinového týdenního klidu, pojištění, odstranění výdělečných zaopatřovacích ústavů a — v poslední době — ochranu hudebníků vůči bezdrátové telefonii. Rozšíření mechanické hudby a zvukových filmů podnítilo unii k akci, čelící rostoucí nezaměstnanosti. Unie má na 75.000 členů vesměs evropských, ale patří k ní, na rozdíl od většiny ostatních internacionál, též organisace ruská, přijatá na posledním sjezdu v Paříži 1927.
Pod patronancí Mezinár. konfederace intelektuálů (CITI) a péčí rakouské konfederace zřízeno r. 1927 ve Vídní Bureau international de musique. Je to především ústředí dokumentační, které chce shromažďovati a poskytovati informace zajímající jak hudebníky výkonné, tak učitele hudby a skladatele.
Mezinár. společnost pro moderní hudbu, založená 1922, je u nás dobře známá z pražských festivalů v r. 1924 a 1925. Není to sdružení syndikátní, ale společnost, propagující moderní hudbu. Sídlo má v Londýně, příští festival bude na jaře 1929 v Ženevě. Československo se živě práce ve Společnosti účastní a naše hudba dobyla na festivalech řady vavřínů.
Zatím co Mezinár. asociace kritiků je ve stadiu zrodu, Mezinár. konfederace autorů a hudebních skladatelů, sídlící v Paříži, vyvíjí značnou činnost a věnuje hlavní pozornost otázkám ochrany autorského práva, jak po stránce legislativní, tak mravní. Problém radiofonie zaměstnával silně poslední kongresy, jichž se činně zúčastnili též čsl. delegáti.
Činnost Mezinár. asociace literární a umělecké, která existuje již asi 40 let a má sídlo v Paříži, soustřeďuje se rovněž na otázky autorského práva v různých oborech umění. Asociace pořádá četně obeslané kongresy a podporuje účinně činnost oficielního Mezinár. úřadu pro ochranu uměleckého, literárního a průmyslového vlastnictví v Bernu.
Složení Mezinár. federace umění, literatury a vědy, založené 1918 v Paříži, je poněkud heterogenní. Pořádá kongresy, vydává revui a chce chrániti profesionelní i mravní zájmy svých členů a podporovati mezinárodní styky a spolupráci mezi intelektuály.
Stav architektů nemá sice internacionály, ale za to stálý sekretariát, který pořádá kongresy, jichž se účastní architekti velkého počtu zemí. Diskutují se v nich otázky umělecké a stavovské.
Co se internacionál učitelských týče, psal jsem o nich podrobně v Zahraniční politice, rovněž o internacionálách studentských. Pro úplnost je tedy zde pouze stručně vypočítám. Do prvé skupiny patří:
Fédération internationale des associations ďinstituteurs, založená 1926 mocnými říšskými svazy učitelstva Francie (78000 členů), Anglie (121000 čl.) a Německa (150000 čl.), k nimž se brzy přidala dlouhá řada dalších svazů národních (též z ČSR), takže dnes federace čítá přes půl milionu členů. Vydává výbornou revui, pořádá kongresy, ankety, stará se o pokrok ve školství a zlepšení posice učitele po stránce mravní, sociální i hospodářské.
Bureau international des fédérations ď instituteurs, založené již 1905 v belgickém Gentu, čítalo sice kdysi na 400000 členů, po válce však pozbylo významu a nevyvíjí žádné činnosti.
Zato Fédération mondiale d’éducation, založená 1923 na 1. sjezdu v St. Franciscu, vyvíjí činnost až příliš bohatou co do šířky. Její kongresy (poslední r. 1928 v Torontu, příští r. 1929 v Ženevě) shromáždí pokaždé mnoho tisíc účastníků, hlavně provenience americké. Jsou mezi nimi učitelé všech kategorií od mateřských škol až po university, vedoucí živel jsou hlavně Anglosasové.
Profesoři středoškolští mají od r. 1912 v Paříži své Bureau international des associations ou federations nationales des membres du personnel diplômé de l’enseignement public secondaire ou moyen. Vedle rekordu v délce titulu vykazuje tato internacionála velmi seriosní činnost, její revue a kongresy jsou velmi dobré. Českoslovenští profesoři účastní se v ní aktivně a organisovali v r. 1923 zdařilý mezinár. sjezd v Praze.
Ľ Internationale des travailleurs de renseignement, založená 1925 a sídlící v Paříži, vykazuje sice 700000 členů, z toho však 650000 jsou sovětští Rusové, ostatek tvoří nevýznamné frakce komunistického zabarvení. Konečně Mezinárodní úřad výchovy (Bureau international d’éducation, В. I. E.) založený 1926 při ženevském Institut J. J. Rousseau je sice spíše ústředím studijním a informačním než internacionálou stavovskou, má však velký význam vědecký a konsolidační. Pořádal m. j. pražský kongres »Školou k míru«, má členy v řadě států, též u nás, kde nár. odbočkou je Paedagogická jednota Komenského, vydává bulletin a odbornou literaturu. Je pověřen organisací letošního kongresu Mezinár. federace výchovné (viz výše), se kterou vyjednává o užší kooperaci.
Co se organisací studentských týče, je jich dnes »jen« 8, nečítaje v to různé unie, které se sice jmenují mezinárodní, mají Členy z různých národností, ale jsou lokálně omezeny, na př. ženevská Union internationale des étudiants, která není o nic mezinárodnější než pražský Studentský domov nebo Akademický dům.
Největší student. internacionálou je Confédération internationale des étudiants, C. I. E., založená 1919 a sídlící v Bruselu. Je to sdružení studentských svazů bez ohledu na příslušnost náboženskou, politickou atd. Patří sem svazy téměř všech zemí světa, čítaje v to i Spojené státy. Jen Rusko stojí mimo a s Německem trvá jíž řadu let jednání o vstup. Činnost CIE je mnohostranná, někdy spíš extensivní než intesivní, ale má velké zásluhy o utužení mezinárodní solidarity pořádáním kongresů atd.
Světová federace křesťanských sdružení studentských je nejstarší z mezinár. organisací studentských. Založena 1895, sídlí v Zenevě a sdružuje v 30 státech na 400000 studentů, kteří stojí na společné křesťanské basi, ač patří různým církvím, převážně protestantským. Vydává revui, pořádá četné kongresy a vyvíjí vedle ideové práce též činnost sociální (péče o studenty-cizince), zřizování student, domovů atd.). V řadě zemí pracuje společně s Ymca a Ywca; jejich student, odbor u nás je na př. členem Akademická Ymca.
Z popudu této Federace založena po válce (1920) Studentská mezinár. pomoc (Entreaide universitaire, International Student Service, I. S. S.). Sídlí rovněž v Zenevě, vydává revui Vox Studentium, pořádá každoroční kongresy, z nichž prvý byl 1922 v Turnově v Čechách, poslední 1928 blízko Paříže. Tato organisace, ač nemá vlastního členstva, sebraia po celém světě miliony dolarů, které vynaložila na podporu strádajících studentů a profesorů, hlavně v Rusku, Německu a střední Evropě. (U nás pracovala pod jménem European Student Relief, v Americe byla známa pod charakteristickým jménem Studentský fond přátelství. Dnes likviduje péčí o ruské uprchlíky a stará se o studenty ve Francii, v Bulharsku atd. Podporuje studentské kooperativy, konsumy a mensy a pracuje pro sblížení studentstva s dělnictvem. Je přístupná studentstvu bez rozdílu vyznání a národnosti. Studenti katoličtí mají od 1921 svoji Pax Romana se sídlem ve švýcarském Fribourgu. Vyvíjí intensivní činnost sociální a missijní. Obdobně mezi židovským studentstvem pracuje Světová unie židovských studentů, se středisky ve Vídni, Londýně a Ženevě a se zvláštním zájmem pro Palestýnu.
Akademicky vzdělané ženy založily r. 1919 v Londýně mezinár. federaci diplomovaných universitních absolventek, která je velmi dobře organisována, má přes 30000 členů ve 30 státech, též u nás. Pořádá ankety, kongresy, zřizuje foyery a pěstuje mezinár. styky.
Specielní úkol má Universitní federace pro Svaz národů, Federation Universitaire Internationale pour la SdN, FUI, sídlící v Bruselu. Založena byla 1924 v Praze a také nynější předseda (Dr. Jehlička) je Čechoslovák, což je spravedlivé uznání činné účasti našeho studentstva v této internacionále, která pořádá kongresy, studijní kursy a kroužky, hlavně každoroční ženevskou letní školu, řízenou profesorem A. Zimmernem, čestným předsedou FUI.
Výpočet bude úplným, zmíním-li se o Mezinár. federaci socialistického studentstva, která má sídlo v Berlíně a pracuje v úzkém kontaktu se socialistickou internacionálou. Má národní odbočku též u nás.
Zbývá ještě důležitá internacionála úřednická (Fédération internationale des fonctionnaires), založená 1925 a sídlící v Haagu. Pracuje v úzkém kontaktu s odborovou internacionálou amsterodamskou a pečuje o stavovské otázky svého členstva, hlavně po stránce sociální.
O internacionálách zaměstnanců (employés) se nebudu na tomto místě šířiti, neboť representují v dnešním stadiu vývoje vrstvy, které nechtějí býti počítány mezi »intelektuály« (i když jejich členstvo v řadě států, hlavně v Německu, se rekrutuje alespoň zčásti z kategorií, označovaných obyčejně jako duševní pracovníci). Tyto internacionály, nečítaje specielní organisace, jako jsou zaměstnanci pošt, obchodní cestující atd., jsou sdruženy hlavně ve 3 svazy, z nichž jeden (Fédération internat, des Employés et Techniciens) je socialistický a sídlí v Amsterodamu, dva v Strassburgu, a to jeden katolický (Fédération int. des syndicats chrétiens d’employés), druhý neodvislý (Fédération int. des organisations indépendantes d’employés).
Vyřešení jejich poměru k intelektuálům patří k nejzávažnějším a nejobtížnějším problémům doby a skýtá prozatím mnoho překážek jak po stránce ideové, tak organisační. Je však vidět na příkladu polském, že tendence za sjednocení všech pracovníků duševních (non-manuels) je možná a i účelná při příbuznosti jejich zájmů.
Skončili jsme. stručný výpočet mezinár. organisací intelektuálů. Zajisté se mnohý čtenář neubrání dojmu, že je jich příliš mnoho. Do jisté míry názor tento sdílím, ač zase se nesmí zapomenout, že je zcela přirozené a účelné, aby každé jednotlivé povolání melo svoji federaci odbornou. Problém je však v koordinaci těchto odborných federací mezi sebou, po příp. v nějaké všeobecné superfederaci, jakou chce se státi CITI. Proces organisační, jak podle oborů povolání, tak podle zemí, není skončen. Hlavní země mimoevropské jsou organisačně teprve v počátcích, zatím co v Evropě jsme do jisté míry přeorganisování. Věřím však a tendence na to ukazuje, že během doby nastane zároveň zjednodušení a konsolidace i na tomto poli.

Program duševních pracovníků.

Otázka, která se logicky namane po výčtu organisací duševních pracovníků, je tato: jaký program mají tato sdružení? Nás zde nezajímá program politický, nýbrž sociální, a tím i do jisté míry hospodářský. A tu řeknu hned, že tak jako celé hnutí intelektuálů je málo jednotné, tak také neexistuje všem společný program sociálních požadavků, ať už maximální nebo minimální. Není to, v dnešním stadiu organisačním, ani jinak možno. Mezinárodní konfederace duševních pracovníků, mluvící jménem 1½ milionu intelektuálů, sice na každém kongresu se usnáší o určitých požadavcích. Tak poslední její kongres 1928 ve Varšavě konaný odhlasoval řadu resolucí, na př. o zprostředkování práce pro divadelní umělce, o t. zv. konkurenční klausuli pro inženýry a klausuli svědomí (clause de conscience) pro žurnalisty. Tyto resoluce jsou však jen ohlasem přání mezinár. organisací té které profese (na př. mezinár. federace žurnalistů, mezinár. unie dramatických umělců atd.), které se těmito požadavky odborně a podrobně zabývaly. Resoluce CITI tedy mají spíš význam mravní sankce vyšší instance, která na nich nic nemění a ani by dobře měnit nemohla, leda by náhodou na kongresu byli odborníci dotyčného povolání. (To souvisí s nutností lepší spolupráce mezi organisacemi odbornými a federací všeobecnou, jak jsme se o ní již zmínili v předešlé kapitole.) Je ovšem pravda, že CITI se též stará o problémy společné všem nebo aspoň mnoha kategoriím intelektuálů. Tak na př. citovaný již kongres varšavský přijal resoluci, zdůrazňující důležitost mezinárodního šetření o rozsahu a příčinách nezaměstnanosti mezi intelektuály a o možnostech odpomoci a předejiti jí. Rovněž přijal na návrh franc, delegáta M. Weindela vzor pracovní smlouvy pro duševní pracovníky, vypočítávající všeobecně jeho práva i povinnosti vůči zaměstnavateli. Chceme-li však oceniti praktický vliv takovéto resoluce, byť se týkala všech povolání duševních, musíme si připomenouti, že CITI dosud sdružuje jen konfederace 12 států a že na varšavském sjezdu z nich byla zastoupena ani ne polovice. Kdybychom tedy chtěli srovnávati mravní a praktický dosah na př. resoluce, odhlasované sjezdem odborové internacionály a na druhé straně CITI, byl by rozdíl v neprospěch poslední značný. Ovšem nutno také uvážit, že CITI nemá dosud dlouhé tradice, že celé hnutí intelektuálů je ve stadiu zrodu a že intelektuálové vůbec těžko kdy docílí solidarity disciplinovaného hnutí dělnického.
Jestliže neexistuje (s uvedenými výjimkami) všeobecný mezinárodní program sociálních požadavků intelektuálů, máme zato jednak řadu programů národních, jednak programů určité kategorie (povolání), formulovaných dotyčnou odbornou organisací mezinárodní.)
Do prvé kategorie patří především Francie, kolébka hnutí CITIstického. Tamní konfederace, čítající na 150000 solidně organisovaných členů, vypracovala obšírný seznam sociálních požadavků, které chce postupně uplatňovati pomocí zvláštní skupiny sympatisujících s ní členů zákonodárných sborů. Tato skupina čítá 105 poslanců a 88 senátorů, kteří se zasazují o přijetí zákonů, upravujících soc. poměry intelektuálů. Z manifestu francouzské ČITI vloni vydaného uvedeme alespoň hlavní požadavky: konfederace žádá, aby duševní pracovníci měli v národních sborech (na př. v Hospodářské unii) obdobné zastoupení, jako dělníci a zaměstnavatelé. (Tím si intelektuálové osobují postavení jakéhosi třetího stavu, stojícího mezi kapitálem a dělnictvem, postavení, které není bez nebezpečí, neboť často již takovýto »prostředník« se ocitl — mezi dvěma mlýnskými kameny!) Konfederace dále žádá reformu soc. pojištění tak, aby zahrnovalo všechny intelektály bez ohledu na výši platu. Dále se přimlouvá o lepší ochranu vynálezců-zaměstnanců, o ochranu inženýrského titulu, o přiznání plné svobody spolčovací pro státní úředníky, o zlepšení pojištění úrazového a proti nemocem z povolání.
Co se platu týče, tvrdí CITI, že intelektuálové velmi trpí fluktuací kupní síly příjmů, že by tedy jejich platy měly lépe odpovídat dnešním cenovým poměrům. Duševní pracovníci měli by mít podíl na zisku podniků, pro které pracují. Bytové otázce intelektuálů třeba věnovat zvýšenou pozornost. Konečně se žádá vydání zvláštního zákona (code), upravujícího všechny pracovní poměry intelektuálů.
Podobně jako ve Francii, i anglická CITI (British National Federation of Professional workers) vypracovala si rámcový pracovní program, obsahující m. j. tyto body: platy, pracovní doba, pojištění v nezaměstnanosti, řešení celonárodních sociálních sporů, spolčovací svoboda, pracovní smlouvy, konkurenční klausule, hygienické poměry v kancelářích atd.
Další stát, který se může pochlubiti cílevědomým programem svých intelektuálů (a kde řada jejich požadavků byla též vládou splněna a uzákoněna) je Polsko. Tam celé hnutí duševních pracovníků se konsolidovalo, polská CITI spolupracuje těsně s federací zaměstnanců (employés), dosáhly společně zastoupení v různých sborech a dokonce vysílají i odborného poradce na konference práce (v osobě poslankyně pí. Wasniewské). Dekret z 24. listopadu 1927 rozšiřuje od 1. ledna 1928 různé druhy sociálního pojištění na duševní pracovníky. Jiný dekret z 16. března 1928 stanoví modality placení mezd a rozvázání pracovních smluv intelektuálů. Třetí dekret z 10. prosince 1928 ukládá zaměstnavatelům duševních pracovníků používání platebních listin, které obsahují pracovní podmínky, za kterých jsou zaměstnáni. Při tom intelektuálové polští nikterak se neomezují na zlepšování svého postavení materielního. Kongres ústředí odborových organisací duševních pracovníků zabýval se problémem vlivu intelektuálů v životě mezinárodním. Polští intelektuálové si také vymohli na své vládě, že se zasadila v Mezinár. Úřadu Práce o to, aby dostali zastoupení v delegaci CITI v nové komisi, zřízené při MÚP pro duševní pracovníky, o které bude řeč níže.
Jiná zem, kde hnutí intelektuálů (tentokrát méně spontánní) získalo plného pochopení a podpory vlády, je Italie. Na základě reorganisace korporací a po rozpuštění Národní konfederace fašistických syndikátů stala se Federace intelektuálů jednou ze 6 unií, které bývalou konfederaci tvořily, autonomní. Změnila titul na »Národní konfederaci svobodných povolání a umělců«. Její statut, schválený královským dekretem z 6. prosince, stanoví, že úkolem konfederace je starati se o co nejlepší uplatnění duševních pracovníků a jejich odborných schopností a pečovati o opatření práce pro ně. Dále se jí ukládá ochrana duševní a umělecké tvorby, rozsuzování sociálních sporů, zlepšení odborného školství a profesionelní průpravy, ochrana titulů a všeobecné zlepšování a přímá applikace sociálního zákonodárství.
Konečně, nechávajíce stranou poměry u nás, čtenářům »Soc. revue« dostatečně známé, zmíníme se k vůli úplnosti ještě o Holandsku, kde CITI rovněž precisovala úplný program sociálních požadavků, obsahující m. j. podmínky pracovní, obsah kolektivních smluv, odstranění konkurenční klausule, placení mzdy po dobu nemoci, zlepšení arbitráže, zavedení placených dovolených, placení práce přes čas, ochranu zaměstnaných vynálezců, pensijní pojištění atd.
Již z těchto několika ukázek můžeme viděti, že některé požadavky se v různých zemích opakují a jiné se různí dle místních poměrů. Přirozeně jen první skupina je zralá nebo zraje k mezinár. řešení, jak ostatně uvidíme v odstavci o komisi pro duševní pracovníky při MÚP. Přes to zůstává nutnou formulace programu mezinárodních požadavků intelektuálů.
Obrátíme-li se nyní k organisacím profesionelním, setkáme se s mnohem vyšším stupněm »programovosti«. V čele tu jde obor žurnalistický, který nejen je velmi solidně a po stránce mezinárodnosti plně organisován ve své Mezinár. federaci žurnalistické (jejíž výkonný výbor zasedal nedávno v Praze), ale také prostřednictvím této organisace formuloval jasně své požadavky. Učinil to dokonce na bezpečném podkladě ankety, provedené Mezinár. Úřadem Práce a vydané anglicky, francouzský a německy loňského roku (Les conditions du travail et de vie des journalistes). Ale FIJ se nespokojila tímto dokumentem, nýbrž, vedena čistě žurnalistickou snahou po aktuálnosti, rozhodla se ji stále doplňovati a udržovati à jour. Bude tedy míti stále po ruce poslední data a podle nich bude formulovati své požadavky. Do oboru sociálního spadá hlavně problém svědomí »clause de conscience«, týkající se případů, kde list změní náhle ideovou směrnici (obyčejně následkem změny majitele). Co v takovém případě si počne žurnalista? Může se od něho žádat, aby »přesedlal« stejně rychle, aby na př. nyní psal proti politickému, náboženskému, uměleckému atd. směru, který dosud zastával? Zajisté že ne. Ale co mu v tom případě zbývá? Odejíti na vlastní výpověď, přerušiti kontrakt a octnouti se tak na dlažbě, bez zaměstnání? FIJ žádá garancie morální a hlavně materielní odškodnění odstupňované dle doby, ztrávené ve službě listu. Přerušení smlouvy by již nebylo »zaviněno« žurnalistou, nýbrž padlo by k tíži naopak zaměstnavateli, který by byl povinen vyplatiti odcházejícímu žurnalistovi několikaměsíční odškodné. Tento požadavek (ostatně již uznaný v řadě pokrokových zemí, též v některých kolektivních smlouvách u nás, na př. v Orbisu) je řešitelný mezinárodně, snad ve formě doporučení mezinár. konference práce. Prozatím zabývá se jím Poradní komise pro intelektuály při MÚP a není náhodné, že ze všech povolání duševních jediní žurnalisté dosáhli v této komisi stálého zastoupení (v osobě gener. sekretáře FIJ p. St. Valota), kdežto ostatní povolání v nejlepším případě budou pozvána k vyslání experta.
Druhé povolání či spíše skupina povolání, která osvědčila značnou organisační a programovou vyspělost jsou umělci dramatičtí a hudebníci. Zde nalézáme dokonce hned 3 dosti úplné a mezinárodně proveditelné sociální programy: Mezinár. unie umělců divadla, kina a radia (sídlící ve Vídni) vytkla si 1927 tři studijní pole: zjištění překážek proti volnému účinkování umělců v cizině (k vůli immigračnímu zákazu nebo prohibitivním předpisům daňovým, organisačním atd.). Zjištění (s pomocí MÚP) pracovních poměrů pro divadelní umělce v různých zemích na podkladě ustanovení zákoných a smluvních. Zjištění výhod a slev při cestování hereckých skupin krom toho usneseno podniknouti kampaň za reformu dnešního systému zprostředkování práce a za zavedení pensijního pojištění pro herce. Jiná organisace divadelní »Société Universelle du Théâtre« (Paříž) rovněž vystoupila pro reformu zprostředkování práce, žádajíc zrušení soukromých výdělečných zprostředkovatelen a nahražení jich systémem kanceláří paritních, stojících pod oficielní kontrolou. (Skutečně, kdo zná poměry v tomto oboru na př. v Anglii, Francii a j. dosvědčí, že umělci jsou nesvedomitými agenturami úžasně využíváni a případy, kdy si zprostředkovatelna strhuje 10—20% celkových příjmů umělce a sice ne po určitou dobu (1 měsíc), ale po celou dobu engagementu třebas několikaletého, nejsou bohužel vzácností.) Société Universelle žádá dále zákaz užívání dětí pod 7 let v divadle a v kinu a přísný dohled na užívání dětí starších. Dále se navrhuje, zatím všeobecně, aby pracovní poměry herců byly upraveny a chráněny mezinárodní konvencí usnesenou v Ženevě. Konečně 3. organisace, bruselská Mezinárodní unie hudebníků, dovolávajíc se zakročení MÚP. a pomoci vlád pro úpravu sociálních poměrů svých příslušníků, vytýčila na sjezdu roku 1927 tyto požadavky: 1. nepřetržitý týdenní klid 36hodinový bez újmy platové; 2. maximální pracovní den 6hodinový; spravedlivě odstupňované placené roční dovolené; 4. řádné pojištění nemocenské, invalidní a starobní; 5. ochrana stavovských zájmů a zrušení soukromých zprostředkovatelen práce; 6. zákaz překročení 6hodinové pracovní doby, i kdyby šlo o zaměstnání v jiném oboru. Neuvádím schválně obdobné požadavky různých organisací národních, které někdy jsou důsledkem, jindy ale pohnutkou k akci mezinárodní. Vedlo by to příliš daleko, ač materiál je bohatý a zajímavý. Jen to podotknu, že z uvedených požadavků problém reformy zprostředkování práce pro herce byl dán na program Poradní komise, kde požadavky herců byly podrobně formulovány. Věc není dosud definitivně rozřešena, ale MUP. vydal o ní obsáhlou studii a vyžádal si dobrozdání jak organisací uměleckých tak divadelních řiditelů. (Ptát se majitelů kanceláři, zda souhlasí, aby byly zavřeny, by ovšem nebylo účelné). Krom toho pověřen autor této stati studií o soc. poměrech umělců a technického personálu v kino-atelierech.
Obor, kde bychom se spíše nadáli konkrétního programu sociálního než u »nepraktických« umělců jsou inženýři. A přece, jak jsme již viděli v minulé kapitole, právě oni jsou z posledních, kteří teprv tvoří svoji internacionálu. Zatím tedy, po stránce mezinárodní, lze registrovati jen usnesení regionálních sjezdů jako byl kongres inženýrských komor z ČSR., Polska, Jugoslavie, Rumunska, Rakouska a Recka, konaný v březnu 1928 v Praze nebo jako jsou pravidelné sjezdy Federace slovanských inženýrů, ač i tyto se zabývají převážně problémy technickými a sociálním reformám věnují méně pozornosti. A přece jsou tu mnohé věci, volající po nápravě a to nápravě mezinárodní. Mezi ně počítám především ochranu zaměstnaných vynálezců, které zákonodárství (či spíše jeho nedostatek) a pracovní smlouvy ve většině, států vůbec nechrání před křiklavým využíváním. Rovněž odstranění t. zv. konkurenční klausule týká se především inženýrů a technických zaměstnanců. Proto také řada národních associaci (francouzská v prvé řadě) se jimi zabývala a na návrh mezinár. kongresu zástupců mezinár. organisací zaměstnanců v Montreux 1926 byly obě otázky předány MÚP. a tímto opět Poradní komisi pro intelektuály, kde se právě na základě obsáhlé dokumentace projednávají.
Výčet mezinár. povolání stanovících si určitý sociální program, nesmí opomenouti mladé ale velmi činné associace lékařské (APIM). Mezi problémy, které jsou pomocí obšírných dotazníků pařížským ústředím projednávány a které soustředí na sebe pozornost sjezdů, jsou to hlavně soc. pojištění a problém nelegálního praktikování medicíny. Lituji, že nemohu se pouštěti v této přehledné stati do detailního rozboru hlavně první otázky, neboť v ní stanovisko lékařů stojí často příkře proti stanovisku jednak vlád, jednak vedoucích pojištění. Lékař, který je nejdůležitějším činitelem v nemocenském pojištění, je zároveň zaměstnancem pokladny, a to zaměstnancem začasté velmi macešsky odbývaným. Při tom ohromné rozšíření pojišťovacího aparátu, kterému podléhají miliony občanů, způsobilo, že vysoké procento, ne-li dokonce většina lékařů není již dávno příslušníky t. zv. volného povolání (proffession libérale) nýbrž zaměstnanci s kollektivní smlouvou. Tento služební poměr způsobil, že lékaři reagují na křivdy, které se jim dějí, prostředky, které nejlépe charakterisují postupné zaměňování individualismu akcí kolektivní, neboť v řadě případů (ve Vídni, v Německu a j.) sáhli nemocenští lékaři k regulérní stávce, aby si vynutili zlepšení svého postavení. Není pochyby, že postupně i jiné obory duševních pracovníků si vytýčí svůj národní a mezinárodní program sociálních požadavků a že tyto programy se budou dále precisovati, doplňovati — a doufejme i splňovati. Než uzavřeme tuto kapitolu, musíme se však zmíniti aspoň stručně (problém by zase si zasloužil odborné studie separátní) o jedné otázce, společné všem duševním pracovníkům — totiž o nezaměstnanosti intelektuálů, jak se dnes hrozivě šíří nejen v přelidněné (a přeučené) Evropě, ale i v Americe, v Japonsku, v Indii atd. I když připustíme, že poválečná krise hospodářská s vyplývajícími z ní úsporami státní kasy, restrikcemi stát. úředníků, ochuzením středních vrstev a nezájmem nových zbohatlíků o statky duševní se postupně mění v normální poměry, takže by spotřeba intelektuelní práce mohla zase dosáhnouti předválečného niveau, přece nemůžeme zavírati očí nad ohromnou nadprodukcí inteligence. Kolik nových universit bylo po válce otevřeno, zvlášť v nových státech! A kolikrát víc studentů se na ně hrne z důvodů národních, v touze po dosažení vzdělání a také lepšího postavení! Všeobecná demokratisace otevřela brány vysokých škol, dosud často (v Anglii) reservované jen privilegovaným synům bohatých a šlechtických rodin, dětem středních stavů i dělníků. Dokonce máme dělnické university nejen v Rusku, ale i v ostatním »kapitalistickém« světě. Počet universitních studentů se zdesateronásobil. V samotných Spojených státech dle zajímavé statistiky, vydané Mezinár. studentskou pomocí (Miss A. Latham: World Student Statistics, publ. by Internat. Student Service, 1928, Geneva), je 726624 studentů na vysokých školách. U nás rovněž počet jejich převyšuje stále více možnosti uplatnění se. Tvoří se tak intelektuální proletariát, graduovaní doktoři, inženýři atd. marně hledají sebe mizerněji placené místo ve svých oborech, a na konec, nemohou-li zůstati po leta bezplatnými auskultanty, asistenty atd., přijímají místa vrátných, nádeníků, hlídačů atd., pro které zajisté nepotřebovali nákladných a dlouhých studií. Odpomoc se často hledá v emigraci, ale i tady vyhlídky nejsou valné. Truhlář může se snadno odstěhovat z Prahy do Vancouveru a provozovat tam své řemeslo. Ale jak chce uplatnit čs. právník v Kanadě svoji znalost našich paragrafů? Ovšem, právník je snad typ par excelence národní, kdežto lékař, inženýr atd. mají vědu spíše »mezinárodní«. Ale i tak pro obtíže jazykové, různost měr, nár. zvyků, vkusu, celkového kulturního niveau atd. emigrace intelektuálů nikdy nebude než částečnou odpomocí — spíše z nouze. Viděli jsme, jak brzo byla saturována Palestina, a jak rychle klesají vyhlídky v Jižní Americe, v Kanadě, v Orientě, právě pro duševní pracovníky. Zbývá tedy Rusko s velkými možnostmi, ale také s nepříznivými poměry a s velkou konkurencí všech národů. Kromě toho i Rusko, jakmile si vychová svoje inteligenty, dá jim přednost před Čechoslováky, Němci, Američany, kteří nad to sotva půjdou na místa, kde dnešní Rus inteligence nejvíce potřebuje, do vesnických škol. Jak možno řešit tento problém nadprodukce inteligence? Zaváděním numeru clausu na vysokých školách? To by bylo nedemokratické a nespravedlivé, odepírat vzdělání tomu, kdo po něm touží. Snad tedy propagací amerického systému, dle kterého absolventi vysokých škol beze všeho předsudku jdou klidně sedlačit, prodávat v obchodě, provozovat živnosti? Částečně by to ovšem pomohlo, kdyby všichni absolventi vysokých škol nemyslili, že musí se stát úředníky a sedět důležitě v kancelářích (třebas za bídný plat nebo i bezplatně). Ale ani tu neleží řešení celé. Velkou úlohu bude hráti účelná volba povolání. Nutno vybudovati síť poraden pro volbu povolání, které by ne až na konci university, ale na začátku, ba už na střední škole dirigovaly studenty nejen podle psychotechnických testů, ale také podle spolehlivých a čerstvých statistik (dnes namnoze neexistujících) o stavu trhu práce v tom kterém oboru. Jestli dnes je v Německu tolik lékařů, že i kdyby se zavřely na 10 let medicínské fakulty, bude jich přebytek, tedy je nutno to hlasitě říci všem, kdo by chtěli jít studovat medicínu. Ale především, než se promyslí vědecky všechny cesty odpomoci nezaměstnanosti (a bude jich mnoho, jako je mnoho příčin této nezaměstnanosti) je třeba znát přesně danou situaci, na základě statistických dat. А k tomu zas a především je třeba, aby intelektuálové se solidně organisovali, národně i mezinárodně, aby přestali naříkat a vzali svůj osud sami energicky do ruky. Dovedli-li organisovati ostatní svět, bylo by smutné, aby se nedovedli postarati i o sebe a o svoje děti!

Jednota práce

V kaleidoskopu lidské společnosti každý stav, každé povolání je logicky a pevně včleněno v sociologickou soustavu. Toto umístění je podmíněno důvody hospodářskými, sociálními a v ne poslední řadě politickými. Jaká je podle toho posice duševních pracovníků?
Předešlé kapitoly ukázaly, že hospodářsky i sociálně intelektuál je na tom dnes ve většině případů nevalně, často přímo bídně. Ne nadarmo se razilo heslo o proletarisaci intelektuálů. Jsou ovšem intelektuálové na vůdčích místech jak ve státní správě tak v průmyslu, obchodu, zemědělství atd., ale kolik inženýrů připadá na jednoho ředitele továrny, kolik nuzně placených konceptních úředníků na jednoho sekčního chefa, kolik obchodních příručí na chefa velké firmy? A stejně je tomu v oboru vědy, umění, literatury. Mluví se sice hodně o fantastických gážích filmových hvězd a tenoristů, ale jednak se zapomíná, že jejich kariéra a tedy perioda, kdy vydělávají, je tuze krátká, a jednak se nemluví o desetitisících statistek, chóristů, episodistů, kteří se nikdy nevyhoupnou nad hladinu existenčního minima. Je pravda, že prof. Einstein nebo Mme Curie mohou žiti v blahobytu, ale což ti ostatní neznámí a neuznaní jejich kolegové a kolegyně? Totéž platí o žurnalistech, malířích, hudebnících atd. atd. Proto nechybíme, řekneme-li, že gros intelektuálů je dnes tísněno existenčními starostmi a má celkem tytéž bolesti a tytéž požadavky, jako pracovníci ostatních kategorií. Viděli jsme, jak intelektuál i dělník trp? nezaměstnaností, jak oba žádají lepší platy, kratší pracovní dobu, kolektivní smlouvy, sociální pojištění a, což nutno zdůraznit, víc ocenění mravní důstojnosti poctivé práce.
Jestli požadavky obou velkých skupin pracovníků rukou a mozku jsou stejné nebo aspoň obdobné, různí se dosud značně jednak životní niveau obou kategorií, jednak celá jejich mentalita. Lékař, profesor je nucen lépe bydleti, se oblékati atd. než tovární dělník. Potřebuje knihy, společenské styky;musí cestovat, přispívá na různé spolky a akce. Dělník, a je to radostno konstatovati, zvyšuje též dle možnosti své životní niveau, bydlí lépe, vzdělává se, zajímá se o kulturu. Přesto požadavky na něho kladené nejsou v poměru k jeho platu v normálních poměrech tak vysoké jako u intelektuála. Dělník má další výhodu, ostatně plně zaslouženou, že si svépomocí nebo vlivem na zákonodárství zařídil celou řadu podniků a ústavů jak hospodářských tak kulturních, které mu dodávají jeho potřeby hmotné i duševní velmi levně. Stačí jmenovat dělnické konsumy, dělnické slevy na drahách atd., lidové kursy, koncerty, divadla, knihovny atd. Dělník od mládí vyrostlý v organisaci si zvykl na zásadní spolupráci s ostatními druhy, je solidární a kooperativní, alespoň pokud se týče jeho sociální vrstvy nebo politické strany. Vidí v organisaci jedinou spásu a ochotně se sdružuje.
Naproti tomu inteligent, i když nepřihlížíme k mizícím zbytkům aristokratismu, je principielně individualista, který (často z falešné hrdosti) si nevšímá druhých a vzpečuje se organisaci. Vlastně můžeme říci, že se vzpečoval, ale že nyní většinou již (porovnáváním se stavem dělnictva) tohoto zděděného a dřívějším rozvrstvením společnosti na kasty vysvětlitelného předsudku zanechal a přizpůsobuje se methodám a do jisté míry i mentalitě dělnické. Idea syndikalismu razí si rychle cestu a viděli jsme, jaké množství organisaci si intelektuálové v krátké době vytvořili.
Jenže, a v tom vidím obtíž dnešní situace, nestačí dnes organisovat se odborově, neboť odborové hnutí je u nás i v cizině více méně zpolitisováno. Zdá se, že vývoj věcí nutí intelektuály, aby se vyhranili nejen stavovsky, ale i politicky, aby zanechali pohodlné bezbarevnosti a vyřešili si svůj směr a cíl ve veřejném životě, což se v dnešních poměrech děje prostřednictvím politických stran. Intelektuál tedy stojí před volbou a ovšem nechybí rádců a svůdců. Dokud byl neorganisován, nevšímal si ho nikdo. Sotva se zmohl na poněkud solidní organisaci, ucházejí se o něho se všech stran. Je jen přirozeno, že velká část inteligence, specielně příslušníci t. zv. liberálních povolání, smýšlí liberalisticky a organisují se dle toho. Rada intelektuálů (a to ne vždy z důvodů nezištných) přidává se ke stranám čistě stavovským neb založeným na podkladě konfesionelním. Konečně značné procento (které pravděpodobně časem ještě vzroste) inklinuje nebo se již organisovalo v různých stranách socialistických. Mnoho záleží na tom, jak daleko v tom kterém státě jim různé strany samy vyjdou vstříc, a jak dalece se jim odmění za odevzdané hlasy prosazováním jejich požadavků v parlamentě atd. (Francie). Co platí národně, platí i mezinárodně. Je známo, jak komunistické hnutí se snaží všude získat radikální intelektuály. Totéž platí o katolicismu, o velkých průmyslových kartelech atd. Nejlepším příkladem je však usnesení kongresu t. zv. amsterodámské - odborové internacionály, která v Paříži r. 1927 výslovně uznala důležitost duševních pracovníků a rozhodla se pro úzkou spolupráci s nimi. Za tím účelem mají býti vedle odborových sekretariátů pro různé kategorie pracovníků manuelních zřizovány (ovšem v rámci internacionály) sekce pro úředníky státní, i soukromé, pro učitele, obchodní zřízence atd. Viděli jsme již, že existují skutečně 3 internacionály zřízenců (soc. demokratická, křesťanská a neodvislá) a rovněž federace úřednická. Přes nedůvěru mnohých pravoverných straníků z tábora dělnického, debatuje se v dělnickém a socialistickém tisku stále o spolupráci s intelektuály a tito sami stále častěji prohlašují Své sympatie a ochotu k spolupráci se světem dělnickým.
Namátkou а k vůli příkladu uvádím nedávný projev sympatií internacionály učitelské vůči dělnickým syndikátům (Le Peuple z 20. ledna 1929), úvahu belgického politika býv. ministra J. Destréeho o socialismu a intelektuálech (Journal de Charleroi z 9. ledna 1929) a u nás konferenci, pořádanou v červnu letošního roku na Radové federaci socialistického studentstva z podnětu docenta Dr. Zd. Pešky.
V řadě zemí má tato kooperace socialistů s intelektuály již svoji ustálenou tradici, tak hlavně v Anglii, Francii a v Belgii. (Velmi zajímavá je v tom směru publikace belgické dělnické strany: Les Intellectuels et le Parti Ouvrier Belge, Bruxelles, 1926, Imprimerie coopérative Lucifer.)
Jak daleko se spolupráce intelektuálů s jednotlivými stranami vyvine, závisí od vývoje politického a od vzájemného porozumění. Na každý pád tendence jde směrem k syndikalismu, ale ne vždy k syndikalismu zpolitisovanému. Vždyť právě největší organisace intelektuálů, Mezinár. konfederace duševních pracovníků (CITI) si dosud udržela svoji politickou neodvislost a rovněž většina organisací profesionelních, které jsme vypočítali výše, je politicky neutrální. Naopak tam, kde organisace jsou zabarveny více stranicky, vidíme vznikati organisace směrů opačných (na př. ve Francii proti inženýrům socialistům inženýry katolické atd.), což nebývá síle hnutí na prospěch. Generalisovati ovšem nelze, ale celkem se zdá, že by v dnešním stadiu hnutí intelektuálů udělalo nejlépe, kdyby si svoji politickou neutralitu zachovalo, což ovšem neznamená, že musí být ideově bezbarvé.
Viděli jsme, že politické strany i odborové centrály usilují o získání intelektuálů. Je v tom určité nebezpečí, že se mladé hnutí roztříští podle stranických frakcí. Na druhé straně vidíme však mocného činitele jednotícího, a tím je Mezinár. organisace práce. Jestli se o duševní pracovníky nestarala od počátku tak intensivně, jak by si byla sama přála a jak si to oni zasloužili, je to z téhož důvodu, pro který se o intelektuály nestaraly ani národní parlamenty: v poválečné krisi bylo třeba reformovat nejprve tam, kde poměry byly nejhorší a kde byly silné organisace s precisními programy. Mez. úřad práce a Mez. konference práce se staraly o dělnictvo, a i když většina konvencí se vztahuje na pracovníky (travailleurs) všech kategorií, myslilo se skoro napořád na pracovníky rukou. Přes to již r. 1921 franc, ministr práce Justin Godart navrhoval na konferenci, aby se BIT staralo o intelektuály a zřídilo pro ně specielní komisi. Nestalo se tak, protože v té době Svaz národů zakládal komisi pro duševní spolupráci (Commission internationale de coopération intellectuelle, С. I. C. I.) a myslilo se, že stačí, bude-li v ní BIT miti stálé zastoupení. Tato komise skutečně projevila zájem o sociální posici intelektuálů a vydala dokonce ve svých publikacích dvoudílnou studii úředníka BIT W. Martina o sociálních a pracovních poměrech hudebníků (obsahující též kapitolu o ČSR). Později však se vlastní úkoly CICI tak rozrostly, že na sociální poměry duševních pracovníků nezbylo času a ani když z daru francouzské vlády byl zřízen v Paříži Mezinár. institut pro duševní spolupráci, nepojal tento ústav do svého programu sociální problémy intelektuálů, nýbrž vyhradil je výslovně, aspoň pokud se týče intelektuálů se stálým platem (»salariés«, na rozdíl od »proffessions libérales«, na př. umělců, advokátů, částečně lékařů atd.) péči BIT. Mez. úřad práce nikdy toto dělení intelektuálů na salariés a nonsalariés neuznal a třebaže se prakticky zajímá hlavně o skupinu první, hájí theoreticky plnou kompetenci, jako ji hájil a uhájil před Haagským soudem v případě zemědělství a v příp. určování pracov. podmínek pro samostatné živnostníky, jak se vyskytlo v konvenci o zákazu noční práce v pekárnách. Tato diference doktrinální má tedy význam spíše zásadní, ve skutečnosti se BIT stará o kategorie intelektuálů, které mají služební smlouvu, a Institut se omezuje na literáty, skladatele, advokáty, učence atd., kteří ovšem po stránce sociální nemají jednotného a vyhraněného programu.
Proto zatím co Institut ve své výborné revui »La coopération intellectuelle« podává zprávy o kooperaci museí, knihoven, o překladech dobrých knih, o koordinaci bibliografie nebo vědeckých prací, pořádá a publikuje BIT ankety o soc. poměrech inženýrů, chemiků, žurnalistů, hudebníků atd. V týdeníku »Informations sociales« je pravidelná rubrika Travailleurs intellectuels, kde se zaznamenávají resoluce mezinár. a nár. kongresů duševních pracovníků, zákony a kolektivní smlouvy, upravující jejich pracovní dobu, pojištění, platy atd. Rovněž nashromáždilo příslušné oddělení BIT značný archiv informací o sociálních poměrech v jednotlivých zemích a u jednotlivých povolání, takže může zodpovídat! časté dotazy, adresované mu z různých stran. Přes tο pociťován byl nedostatek přímého styku a osobní spolupráce intelektuálů s Mez. organisací práce. Činnost vědecká a publikační žádala si doplnění řekl bych politického, živé akce. Proto po leta usilovali zástupci intelektuálů, zvláště CITI, o to, aby buď intelektuálové byli pojati do delegací na konferenci práce, nebo do správní rady. V prvém případě správní rada rozhodla, že jí nepřísluší předpisovat členským státům, koho (v rámci ustanovení mírových smluv) do Ženevy mají vysílati a odkázala CITI na přímý styk s vládami, po příp. s organisacemi dělnickými a zaměstnavatelskými. Dosavad tento postup měl jen ojedinělý úspěch a teprve letos, kdy se projednávala otázka pracovní doby obchodních zřízenců, byli v některých delegacích (na př. v německé, francouzské, polské, anglické) zástupci organisací pracovníků nemanuelních. Co se změny v sestavení správní rady týče, bylo by třeba změny mírové smlouvy, a to je, jak známo, postup velmi zdlouhavý a složitý, vždyť i dávné usnesení o rozšíření počtu míst z 24 na 36, ač všem přijatelné, nebylo dodnes ratifikováno potřebným počtem ¾ signatárních států.
Intelektuálové považovali mylně svůj neúspěch za projev nesympatie se strany Organisace práce; usnesení správní rady stalo se 12:10 hlasům, při čemž zaměstnavatelé a dělníci hlasovali (v nebývalé shodě) proti požadavku CITI, kdežto vládní delegáti se vyslovili většinou pro něj.
Věc na čas odsunuta z programu, až (v 33. zasedání správní rady BIT) přišel zástupce ital. vlády, ministr de Michelis s návrhem na ustavení Poradní komise pro intelektuály. Po několikerém průtahu byl jeho návrh s určitými změnami přijat hlasy některých vlád a zaměstnavatelů proti hlasům dělnickým a komise ustavena dle plánu usneseného v prosinci 1927 na přípravné schůzi v Bruselu. Tato Commission consultatione des Travailleurs Intellectuel (CCTI) je složena z 3 různých elementů. V 1. řadě zasedají v ní 3 zástupci (po jednom z každé skupiny) správní rady BIT. Jsou jimi za vlády de Michelis, který je zároveň předsedou komise, za zaměstnavatele Francouz Lambert-Ribot, a za dělníky Němec Müller. Dále vysílá sem komise pro duševní spolupráci při Svazu národů (CICI) 2 členy. Jsou jimi belgický exministr Destrée a známý německý matematik prof. Einstein. Jejich zástupci jsou Mme Curie (slavná pracovnice v radiologii) a norská profesorka Mme Bonnevie. Druhou kategorii členů komise tvoří zástupci organisací duševních pracovníků. Nejprve se pomýšlelo jen na organisace mezinárodní a přiznáni 3 (později na nátlak polské vlády 4) zástupci CITI a jeden zástupce Mezinárodní federaci žurnalistů (FIJ). Těmito delegáty jsou za CITI její generální sekretář Galliée (Francouz), dále Mr. Latham (Anglie) a prof. Dr. Vl. Brdlík, předseda čsl. konfederace, k nimž přidružen Polák Rygier. Žurnalisty zastupuje agilní gen. sekretář St. Valot, známý v Praze z nedávného kongresu FIJ. — Poněvadž však CITI nemá národních odboček v řadě důležitých států, muselo se dáti zastoupení přímé intelektuálům italským (di Giacomo), německým (von Moellendorff) a zámořským (Japonec Dr. J. Nitobé). Kromě toho si vymohli zaměstnavatelé 2 další delegáty, kterými byli Ital Olivetti a Belgičan Lecoque. Všichni tito členové jsou jmenováni správní radou BIT zatím na 2 roky (1928—29). Třetí kategorii tvoří experti, odborníci vybíraní pokud možno paritně Mezinár. Úřadem Práce pro jednotlivé otázky, které komise projednává. Tito experti podávají písemná dobrozdání, ale mohou též býti pozváni k zasedání, což se zatím «nestalo. Komise konala zatím jedno zasedání, 22.—23. října 1928. Příští zasedání je určeno na podzim letošního roku, patrně na listopad. Na programu měla 5 otázek, o kterých byla již vesměs řeč v 2. kapitole této studie. Byly to: »clause de conscience« pro žurnalisty, klausule konkurenční, ochrana vynálezců-zaměstnanců, zprostředkování práce pro divadelní umělce a nezaměstnanost intelektuálů. Pro prvé 4 otázky předložilo BIT podrobné raporty, obsahující dokumentační materiál o poměrech a stavu v různých zemích. Zástupci CITI a žurnalistů pak navrhli v každém případě příslušnou resoluci. Po obšírné debatě byly tyto resoluce tak upraveny, aby komise se mohla za ně postavit. Výsledky jsou tedy kompromisní a nad to ne definitivní, neboť ve všech 4 případech uložila komise Úřadu, aby věc dál studoval a vyžádal si dobrozdání expertů. Definitivně o nich rozhodne až v příští schůzi, proto také neuvádíme nyní texty resolucí. V případě ankety o nezaměstnanosti inteligence předložilo BIT jen propracovaný plán studie, který byl schválen. Od té doby byly zaslány dotazníky všem organisacím a resultáty, pokud již došly, slibují, že zájem, který tato anketa po celém světě vzbudila, byl plně oprávněn. Podrobná zpráva o anketě bude předložena rovněž příští schůzi CCTI, ostatní reporty byly vydány franc., angl. a německy ve formě roneografované (studie o vynálezcích), nebo v měsíční revui Úřadu tiskem (studie o žurnalistech v čísle lednovém 1929, studie o divadel, umělcích v dvojčísle říjen-listopad 1928, o konkurenční klausuli v číslech březnovém a dubnovém 1929). Celkem možno říci, že přes poněkud heterogenní složení komise prvý krok její byl šťastný. Její zpráva byla schválena Správní radou, pro 2. zasedání se dějí pečlivé přípravy a odezva v žurnalistice a v organisacích intelektuálů, jak se projevila řadou kongresových resolucí, byla živá a téměř veskrze sympatická. Zdálo se tedy, že tím, že Mez. organisace práce dokázala positivně svůj interes o intelektuály a tím že tito budou zasedati v oficielní komisi, učiní se další krok k spolupráci pracovníků všech kategorií, jak ji měl na mysli Justin Godard, když mluvil o »Unité de travail«. Vyskytla se však překážka, doufám že přechodná. Zaměstnanci organisovaní v zmíněných 3 internacionálách zřízenců začali totiž protestovati ve svém tisku a u BIT proti komisi intelektuálů. Zdůrazňovali, že tato komise nemá raison d’être a že organisace à la CITI vlastně nerepresentují masy pracovníků nemanuelních, které jsou sdruženy v organisacích zřízenců. Reditei BIT, ve snaze zameziti sporům, pozval neoficielně představitele zřízenců k dvěma poradám do Ženevy (zúčastnil se jich z CSR p. posl. R. Klein). Na těchto poradách se probraly možnosti spolupráce s BIT, representanti organisací »employés« však se nespokojili řadou anket, které pro ně BIT provedlo, ani projednáváním důležitého problému pracovní doby obchod, zřízenců na konferenci, ale žádali důrazně zřízení zvláštní komise pro zřízence při BIT. V téže době přijala komise pro intelektuály resoluci stylisovanou svým předsedou, ve které se dává Správní radě BIT v úvahu, zda by neměla doplniti komisi intelektuálů o zástupce zřízenců (po příp. byly by se zřídily vnitř této komise 2 subkomise a snad později i třetí pro státní úředníky). Tímto způsobem mělo býtl docíleno jednoty akce, kterou požadavek zaměstnanců obnovil. Tito však trvali na svém stanovisku, tvrdili, že statistiky členské CITI jsou přehnané a že jde vlastně o organisaci smíšenou, kde vedle intelektuálů-zaměstnanců jsou i intelektuálové-zaměstnavatelé (což je do jisté míry pravda). Kampaň tisková se stávala stále prudší, kongres internacionály obchodních, kancelářských a technických zřízenců (směru amsterodamského) konaný v Drážďanech v létě 1928 přijal ostrou resoluci proti komisi intelektuálů a pro separátní komisi zřízenců. Na konec ujala se věci oficielně německá vláda (organisace zřízenecké — Angestellte — jsou nejsilnější v Německu, na př. AFA Bund, BUTAB atd.) a její zástupce v Správní radě BIT předložil návrh na zřízení nové komise. S druhé strany CITI a konfederace polská a československá zvláštními přípisy se obrátily na Správní radu BIT se žádostí o udržení komise jednotné, která by se starala jak o intelektuály, tak o zřízence, tak o stát. úředníky. Věc rozhodnuta v minulém zasedání Správní rady během letošní červnové konference práce. Skupina zaměstnavatelská (6 čl.) se vyslovila proti nové komisi, skupina dělnická (6 čl.) zase pro. Rozhodnout měly vlády. Z těch Německo mluvilo pro svůj návrh a Francie proti němu. Rada jiných, hlavně Belgie a Anglie, sice stály proti, ale z kurtoisie nehlasovaly ani pro, ani proti. К Francii se přidružila Indie, k Německu Italie (!), Polsko (!). Tak byl návrh německé vlády přijat většinou 9:8 hlasů. Nová komise bude sestávat (analogií s komisí intelektuálů) ze 3 členů Správní rady BIT, ze 2 zástupců, zaměstnavatelů, po dvou zástupcích zmíněných tří internacionál a z dalších tří zástupců organisací, které nejsou v těchto internacionálách zastoupeny (patrně zase Italie, Orient, snad Polsko). Zřízenci tedy dosáhli vytoužené komise a zastavili své útoky proti intelektuálům.
Prozatím jen požadavek stát. úředníků zůstává nevyřešen, ale zde situace není zralá a patrně by vlády a snad i zaměstnavatelé se postavili proti třetí komisi, takže zatím se BIT o státní úředníky stará jen prostřednictvím neoficielních porad a řady anket. Nová komise bude mít hodně práce, neboť solidní organisace zaměstnanců ji budou zásobovat návrhy. Jde o to, jak vyřešit vzájemnou kompetenci s komisí intelektuálů, když některé problémy se týkají obou kategorií (na př. konkurenční klausule, ochrana vynálezců). Snad to bude lze vyřešit občasnými společnými schůzemi. Se strany intelektuálů přijata nová komise pesimisticky. Myslím, že hledáme-li ne tak bezprostřední jako spíše konečné důsledky, není k pesimismu důvodů. Organisace práce a její úřad jsou nesporně kompetentní pro všechny kategorie pracovníků. V dnešní situaci se zdá vhodnějším míti pro intelektuály a zřízence komise odděleno. Později snad dojde i tu k zjednodušení. Ale k tomu je třeba, aby atmosféra nedůvěry ustoupila vůli k spolupráci. Nemám obav, že tento proces půjde vpřed přirozeně a jistě, neboť tolikrát již v Ženevě jsme byli svědky toho, že zástupci směrů, dříve vzájemně nepřátelských, jakmile vešli v osobní kontakt, naučili se vzájemné úctě a kooperaci. Zatím obě komise nebudou zasedati v stejnou dobu. Ale budou zasedati v stejné budově, jako hosté stejné organisace. Je jen přirozeno, že nyní, kdy jejich hlavní požadavek byl splněn, obrátí se k positivní práci. Nástroj k ní mají jedni i druzí, a bude záviset od nich, co s ním dokáží. BIT je jim k disposici, ale ovšem nemůže a nechce jim diktovat. Sjednocující proces přes politické diference má mnoho vyhlídek na úspěch. Sociální zlepšení hmotné i mravní posice duševních pracovníků tím nesporně vstoupí do praktického stadia.1

*) Pracováno na podkladě velmi četné a obšírné literatury světové o duševních pracovnících, která pro nedostatek místa nemůže býti uvedena.

Citace:

č. 6236. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 312-313.