Č. 1023.

Zabírání budov: I. * Není vadou řízení, když při zabírání místností pro školy dle zák. z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. 1. nebylo provedeno řízení dle expropriačního zákona z 18. února 1878 č. 30 ř. z., 2. jménem duchovního řádu nebo kongregace přibrán byl k jednání místní představený (ne představený provincie). — II. § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. ukládá povinnost propůjčiti místnosti své k účelům školním všeobecně každému vlastníku reality, nehledě k účelu, jakému budova dosud slouží.
(Nález ze dne 19. listopadu 1921 č. 15513.)
Prejudikatura: nál. č. 841.
Věc: Klášter kapucínského řádu ve Falknově proti ministerstvu školství a národní osvěty stran nuceného nájmu refektáře s příslušenstvím pro českou školu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím místopředsedy zemské školní rady z — zřízena byla ve Falknově n. O. obecná škola veřejná podle zákona z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. s českým jazykem vyučovacím a byla zatím organisována jako škola jednotřídní.
Aby se zabezpečilo umístění této školy, vyslovil místopředseda zemské školní rady usnesením z — v dohodě se zemskou správou politickou podle práva, které jemu dává § 7 uvedeného zákona, změněného a doplněného zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n., zabrání velké přízemní místnosti nuceným nájmem v budově kláštera kapucínského řádu ve Falknově n. O. ve smyslu protokolu ze dne 18. září 1920, aby z místnosti té rozdělením získány byly učebna a kabinet; kromě toho vyhrazeno české škole, jejímu učitelstvu, dítkám školním a všem, kdož se školou přicházejí do styku, společné používání vchodů, chodeb, schodů, záchodů, půdy, sklepa, kůlen, dřevníků, dvora, zahrady a jiného příslušenství budovy. Škola je oprávněna budovu zabranou označiti zvenčí i uvnitř vhodnými nápisy, obrazy, ozdobami, prapory a pod. Usnesení to bylo doručeno kvardiánu kláštera.
Odvolání kláštera bylo naříkaným rozhodnutím zamítnuto jako neodůvodněné, neboť klášter byl při komisi zastoupen oprávněným representantem konventu, jemuž také intimát byl řádně dodán; šetřením bylo prokázáno, že ani bydlení členů konventu ani živnost není ohrožena nuceným nájmem jediné místnosti, poněvadž k obytným a jiným účelům zbude v klášteře místností hojnost, k úkonům bohoslužebným zbývá pak jednak klášterní chrám, jednak domácí kaple. Pokud pak příslušenství se týče, má výnos zřejmě na mysli jen takové užívání společné, kterým by bylo umožněno užívání zabrané místnosti k účelu, pro jaký byla zabrána.
O stížnosti vytýkající naříkanému rozhodnutí jednak vadnost řízení, jednak nezákonnost, uvážil nejvyšší správní soud takto: Bezdůvodnou uznal soud námitku vytýkající porušení předpisů zákona ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z., neboť podle § 7, posl. věta, zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. a ze dne 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n. platí pro řízení vyvlastňovací obdoba zákona ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z. a to §§ 22 a následujících. Z toho však — jak nejvyšší správní soud již opětně vyslovil na př. rozhodnutím ze dne 13. května 1921 č. 5381, na kteréž se ve smyslu § 44 jed. ř. poukazuje — nelze souditi, že nutno šetřiti předpisů § 11 a násl. tohoto zákona, zejména v případech pouhého nuceného nájmu místností.
Pokud stížnost vytýká, že k zastupování kláštera v tomto případě nebyl oprávněn kvardián, nýbrž toliko provinciál a že tento nebyl slyšen, dlužno ukázati k tomu, že dle § 5 a 6 dosud platného min. nař. ze dne 13. června 1858 č. 93 ř. z. řády duchovní a kongregace při jednáních před veřejnými úřady zastupovány jsou místními představenými, kteří — pokud podřízeni jsou představenému provincie — musí prokázati souhlas jeho. Stačí proto, když místní představený byl vyrozuměn a slyšen, jeho věcí bylo, aby podal zprávu vyššímu představenému a pokyny jeho se řídil a nelze seznati vadu řízení v tom, že provinciál nebyl zvlášť slyšen. Ostatně opomenutím tím nebyla straně znemožněna ani podstatně stížená obrana, jak patrno z obsahu odvolání a stížnosti.
Stejně bezdůvodnou jest námitka uvádějící, že nucený nájem ve smyslu § 7 nevztahuje se na budovy, které již veřejnému některému účelu slouží; neboť i když se nehledí k okolnosti, zdali klášter lze pokládati za budovu věnovanou veřejnému účelu, ukládá zákon v § 7 povinnost propůjčiti místnosti své k účelům tam uvedeným zcela všeobecně každému vlastníku reality, nečině tu rozdílu mezi realitami soukromými nebo veřejnými a nehledě nikterak k účelům, kterým realita ta dosud slouží.
Zákon tu stanoví jediné obmezení, totiž, že nesmí býti ohroženo vlastní bydlení ani vlastní živnost. Pokud stížnost míní vývody svými tvrditi, že klášter je tímto záborem ohrožen ve vlastním bydlení neb účelu, zejména pak vymíněným spoluužíváním různého příslušenství a vyhrazovanou možností opatřovati budovu prapory a pod., neuznal soud tyto námitky důvodnými, neboť skutkový podklad naříkaného rozhodnutí, že zůstává dostatek místností pro účel kláštera, není popřen. O spoluužívání příslušenství v mezích naříkaným rozhodnutím označených aneb opatřování budovy nápisy školními nebo prapory a dekoracemi přiměřenými školským účelům pak stížnost ani netvrdí, že ohrožuje vlastní bydlení členů neb účel klášterní budovy.
Stížnost vytýká ještě naříkanému rozhodnutí nezákonnost, poněvadž vzhledem k počtu dítek školních zřízení školy a její umístění dle § 5 zák. z 3. dubna 1919 spadá do kompetence ministerstva a nikoliv předsedy zemské školní rady.
Stížnost sama ani zástupce její při veřejném ústním líčení netvrdili, že česká škola ve Falknově zřízena jest pro méně než 40 dítek, ze spisů pak jde, že předseda zemské školní rady měl po ruce soupis více než 70 dětí hlásivších se do české školy ve Falknově a že škola ta pouze proto zatím jako jednotřídní byla zřízena, poněvadž měl býti vyčkán výsledek zápisu.
Když za tohoto stavu věci naříkané rozhodnutí nevyhovuje stížnosti kláštera a usnesení předsedy zemské školní rady prostě potvrzuje, ač ve stížnosti nepříslušnost tohoto orgánu k záboru byla namítána, jest tím i tato námitka vyřízena a dlužno za to míti, že naříkané rozhodnutí vycházelo ze skutečnosti, že k české obecní národní škole ve Falknově jest nejméně 40 dětí školou povinných. Nelze proto seznati, že naříkané rozhodnutí založeno jest na skutkovém základu nedostatečně vyšetřeném neb že odporuje zákonu.
Stížnost jeví se tudíž ve všech směrech neodůvodněnou, pročež byla zamítnuta.

Citace:

č. 1023. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 945-947.