NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8453 —
Č. 8453.

Pojištění úrazové. — Řízení správní: I. Nezakládá zmatečnost řízení, opírá-li se řízení o výměr úrazové pojišťovny, podepsaný proti předpisu stanov jenom vedoucím úředníkem pojišťovny. — II. O dosahu právní moci výměru o zařazení podniku do nebezpečenské třídy a do nebezpečenského procenta.
(Nález ze dne 24. února 1930 č. 31742/28.)
Věc: Firma »Sklárny a rafinerie Josef I., akc. spol. v P. proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy vyrozuměla přípisem z 28. června 1924 firmu Sklárny a rafinerie Josef I. v P., že nepřísluší jí z důvodů uvedených v dřívějším přípise jmenovaného ústavu z 28. května 1924 právní nárok na vydání nového zařazovacího výměru, resp. vyloučení podnikových oddělení leptárny, malírny, guillošárny a tiskárny ze zařádění dosavadního a jich zařádění samostatné.
Odporu podanému firmou proti tomuto přípisu nevyhověla zsp v Praze rozhodnutím ze 17. března 1927 — a odvolání firmy bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti firmy do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Nař. rozhodnutím neuznal žal. úřad v cestě instanční právní nárok stěžující si firmy na vydání nového výměru zařazovacího, pokud se týče na vyloučení podnikových oddělení malírny, leptárny, guillošárny, čistírny a tiskárny z posavadního zařazení do III. nebezpečenské třídy s nebezpečenským procentem 10 a na přeřazení zmíněných oddělení do nebezpečenské třídy B.
St-lka vytýká především zmatečnost celého předchozího řízení, kterou spatřuje v tom, že celé řízení předchozí se opírá o přípisy úrazové pojišťovny, které jsou proti předpisu stanov podepsány jen vedoucím úředníkem.
O zmatečnosti bylo by lze mluviti jen tehdá, kdyby projev ústavu vyjádřený v přípisu nepocházel od orgánu kompetentního. Že by se byl na vydání jeho usnesl orgán k tomu nepříslušný, stížnost vůbec netvrdí, obmezujíc se na námitku, že přípis jest podepsán pouze řídícím úředníkem a nikoli, jak to požaduje § 26 stanov Úrazové pojišťovny dělnické v Praze, starostou nebo jeho náměstkem a řídícím úředníkem. Ani spisy správní nezavdávají příčiny k úsudku, že by se na vydání přípisu toho byl usnesl orgán nepříslušný. Pouhá však skutečnost, že připiš je podepsán jen řídícím úředníkem, nečiní o sobě výměr ústavu zmatečným, poněvadž otázka podpisu projevu ústavu nekryje se s otázkou kompetenční.
Tvrdí tedy stížnost neprávem, že tento připiš byl zmatečný a že zmatečné bylo další řízení, v němž právě tento připiš byl podkladem přezkoumání.
Ve směru nezákonnosti nař. rozhodnutí vytýká stížnost, že Úrazová pojišťovna byla povinna přeřaditi podnik proto, že původní zařádění — Č. 8453 —
neodpovídalo zákonu. Namítá, že Úrazová pojišťovna pokud se týče žal. úřad nesměl se odvolávati na právní moc nezákonného stavu, poněvadž by stanovisko takové znamenalo perpetuaci protizákonného stavu, což však nelze připustiti a to tím spíše, že dle § 20 úraz. zák. byla Úraz. pojišťovna nejen oprávněna, nýbrž i povinna protizákonný stav odčiniti. Námitky tyto shledal nss neodůvodněnými.
St-lka nepopírá, že výměr ústavu z 31. prosince 1914 obsahující zařadění podniku jejího do nebezpečenské třídy III. a nebezpečenského procenta 10. nabyl formální právní moci, poněvadž nepodala proti němu námitek. Jde tu o projev ústavu, kterým autoritativně upraveny byly právní poměry mezi ústavem a podnikatelem ve směru § 18 zák. úraz. tak, že projev ten je schopen právní moci. Nabyl-li pak nepodáním námitek proti němu zmíněný výměr právní moci, je ve shodě se zákonem úsudek žal. úřadu, že jím byl vytvořen po dobu těchže podnikových poměrů nezměnitelný podklad právního poměru mezi ústavem a firmou až do příští zařazovací revise.
V daném případě vydán byl zařazovací výměr v roce 1914, jak plyne ze správních spisů, ve shodě s prohlášením firmy, která po celou dobu trvající až do roku 1923 v názoru na zařazení podniku úplně se srovnávala s Úraz. pojišťovnou, aniž vůbec nastaly v podniku firmy nějaké změny, jež by odůvodňovaly nové zařazení dle § 19 úraz. zák. Právní moc zařazovacího výměru nebyla by dotčena ani tím, kdyby snad v konkrétním případě nebylo postupováno přesně podle zákonných předpisů, neboť podle konstantní judikatury nss-u může i nezákonné rozhodnutí neb opatření nabýti moci právní a stává se pak zásadně neodstranitelným.
Není-li proto v rozporu se zákonem úsudek žal. úřadu, že pravoplatným výměrem klasifikačním z 31. prosince 1914 vytvořen byl po dobu těchže podnikových poměrů nezměnitelný podklad právního poměru mezi ústavem a firmou, pak nelze shledati takový rozpor ani v dalším úsudku téhož úřadu, že podnikatel nemá mimo případy, na které se vztahuje § 19 úraz. zák. a které mají na zřeteli změnu v předmětu podniku nebo ve způsobu jeho provozu, vůbec subj. nároku na to, aby ústav pravoplatný klasifikační výměr měnil.
Že nelze na daný případ aplikovati ustanovení § 19 úraz. zák., připouští i st-lka sama, která svůj právní názor o povinnosti žal. úřadu k přeřadění podniku buduje na předpokladu, že připouští-li zákon přeřadění, nastala-li změna provozu, nutno tím spíše míti za to, že přeřadění není vyloučeno v případě, že původní zařádění neodpovídalo zákonu. Neodůvodněnost tohoto předpokladu plyne již z hořejších úvah o právní moci zařaďovacího výměru.
St-lka shledává oporu pro své stanovisko, že pojišťovna byla povinna provésti přeřadění podniku, v ustanovení § 20 úraz. zák. V tomto směru vyslovil žal. úřad, převzav do svého rozhodnutí důvody nižší správní stolice, že ustanovení tohoto nemohl použiti proto, že nejsou tu dány předpoklady tohoto ustanovení, ježto skutečnosti firmou uplatňované pro změnu klasifikace podniku byly ústavu při rozhodování o zařazení podniku známy. Vedle toho poznamenal úřad, že k vydání — Č. 8454 —
rozhodnutí podle § 20 úraz. zák. jest ústav jen oprávněn, nikoli povinen.
Proti úsudku úřadu, že ústavu byly skutečnosti firmou uplatňované známy již při rozhodování o zařádění podniku, tak že tu není předpokladu pro použití § 20 úraz. zák., neformuluje stížnost vůbec stížního bodu obracejíc se pouze proti dalšímu odůvodnění úřadu, že k vydání rozhodnutí podle § 20 úraz. zák. jest ústav jen oprávněn, nikoli však povinen. Není-li stížního bodu proti odmítnutí aplikace předpisu § 20 úraz zák. na daný případ pro nedostatek předpokladu cit. ustanovení, sluší tento odmítací důvod stížností vůbec nenapadený vzíti podkladem rozhodnutí, aniž lze po této stránce výrok úřadu věcně přezkoumávati. Důsledkem toho nutno vycházeti z právního stavu stížností nedotčeného, že aplikace § 20 úraz. zák. na daný případ je vyloučena pro nedostatek předpokladů pro jeho použití. Pak ovšem neobíral se již nss dalším úsudkem žal. úřadu stížností napadeným, že k vydání rozhodnutí podle § 20 úraz. zák. nebyl ústav povinen, poněvadž přezkoumání výroku v tomto směru by předpokládalo, že tu jsou jinak podmínky uvedené v cit. ustanovení. — — — — —

Citace:

č. 8453. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 438-440.