Č. 3559.

Vyvlastnění. — Administrativní řízení: * Posuzujíc zákonnost nálezu vyvlastňovacího (vyvlastnění povolujícího), vydaného v první stolici na základě staršího zákona, musí se druhá stolice říditi tímto starším zákonem, nikoli zákonem novým, zatím vyhlášeným, leč by zákon nový obsahoval předpis rázu kogentního, jemuž by i předchozí pravoplatná úprava poměru toho musila ustoupiti.
(Nález ze dne 5. května 1924 č. 17.274/23.)
Prejudikatura: (opačně) Boh. 1180 a 1203 adm.
Věc: Firma F. Sch. v Č. D. proti zemské správě politické v Praze o vyvlastnění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp v T. povolila na základě zák. z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. nálezem z 10. srpna 1922 Družstvu pro stavbu rodinných domů dělnických, řemeslnických, učitelských a úřednických v Č. D., zapsanému společenstvu s r. o. pro stavbu 17 domků, každý s jedním bytem, 14 živnostenských provozoven pro drobné živnostníky, 1 stodoly a 10 chlévů vyvlastnění parcely č. kat. 464/1 v býv. kat. obci Malém D. Poněvadž majitelka těchto pozemků fa F. Sch. v Č. D. prohlásila, že oba vyvlastňované pozemky zastaví sama úřednickými a dělnickými domky, vyvlastnila osp pozemky ty s podmínkou, že vyvlastňovací nález pozbude účinnosti, započne-li vlastníce pozemků se stavbou nejdéle do 5. listopadu 1922 a dokončí-li zastavení všech pozemků nejpozději do konce května 1923. Nesplní-li se tato podmínka, jest vyvlastňovatel povinen započíti se stavbou do 6. února 1923 a dokončiti ji do konce srpna 1923. V odst. III. zabývalo se pak rozhodnutí osp-é jednotlivými námitkami v řízení učiněnými.
Z tohoto nálezu podala firma F. Sch. odvolání, které bylo rozhodnutím zsp-é z 9. června 1923 zamítnuto. Zároveň pozměnilo a doplnilo toto rozhodnutí vyvlastňovací nález v těchto směrech:
Vyvlastňuje se pozemek č. kat. 381 v býv. kat. obci Malém D., ve výměře 6947 m2, z čehož připadá na stavby plocha 6127 m2 a na nutné komunikace plocha 820 m2. Pozemek vyvlastňuje se na stavbu 11 rodinných domků vždy o 2 bytech, dále na stavbu 3 živnostenských provozoven pro malé živnostníky u 3 domků a na stavbu chlévků u 10 domků. Vyvlastňovaná parcela zakreslena jest v plánku civilního geometra ze 7. března 1923. Odst. II. vyvlastňovacího nál. ve příčině stanovené lhůty k zahájení a dokončení stavby na vyvlastněném pozemku upravuje se v tom směru, že vyvlastňující družstvo jest povinno počíti se stavbou nejdéle do 3 měsíců ode dne, kdy rozhodnutí toto právní moci nabude a dokončiti ji ve lhůtě, kterou ustanoví osp v T. Odst. V. byl nahrazen jiným ustanovením. Jinak byl vyvlastňovací nál. osp-é ponechán v platnosti.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Osp vydala vyvlastňovací nález na základě zák. z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. Žal. úřad vyslovil však ve svém rozhodnutí, že se při rozhodování o odvolání musil říditi podle ustanovení zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. Výrok ten ovšem odpovídá dosavadní judikatuře nss-u, která se opírá o názor, že II. stolice, rozhodujíc o odvolání proti vyvlastňovacímu nálezu musí se říditi zákonem platným v době svého rozhodnutí (viz na př. nál. Boh. 1180 a 1203 adm.). Soud podrobil tento svůj názor revisi ve svém odborném plenu ve smyslů §§ů 7 a násl. svého j. ř. a dospěl k přesvědčení, že správnou jest tato zásada:
Druhá stolice, posuzujíc zákonnost nálezu vyvlastňovacího (vyvlastnění povolujícího) vydaného první stolicí na základě staršího zákona, nemůže se říditi zákonem novým zatím vyhlášeným, leč by nový zákon obsahoval kogentní předpis, kterého by bylo lze použíti i proti právoplatnému rozhodnutí.
Při tomto výroku vycházel soud z úvah, že již rozhodnutím I. stolice nabyla strana určitého práva a že II. stolice zkoumá, zdali udělení tohoto práva stalo se v mezích zákona a proto může při posouzení zákonnitosti rozhodnutí, vydaného prvou stolicí, použíti jen zákona dřívějšího, platného v době, kdy rozhodnutí I. instance bylo vydáno, nikoli však zákona pozdějšího, vyhlášeného teprve po vydání rozhodnutí I. stolice.
Ježto v daném případě osp vydala vyvlastňovací nález na základě zák. z 27. ledna 1922 č. 45 Sb., mohl žal. úřad o odvolání podaném do tohoto nálezu, když nový zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. nějaké kogentní normy v tom smyslu, že by i pravoplatné rozhodnutí musilo ustoupiti, neobsahuje, rozhodovati jen na základě zák. z r. 1922 a může tudíž i nss nař. nález přezkoumati a jednotlivé stížné body hodnotiti pouze s hlediska zák. z r. 1922.
Z důvodu toho padají již samy sebou všechny námitky odvozené jediné ze zák. z r. 1923, jež v zák. z r. 1922 podkladu nenacházejí. Sem náleží jak výtka, že nař. rozhodnutí nepřihlíželo k ustanovení § 2 zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb., že může býti vyvlastněno jen pro stavbu »nutné« malé provozovny drobného živnostníka a že ohledně nutnosti nebylo konáno žádné šetření, ježto zák. z r. 1922 právo vyvlastňovací pro malé provozovny neváže na »nutnost« jich, tak i námitka, že žal. úřad, který rozhodoval dle zák. z r. 1923, nemohl sám doplniti řízení I. stolice, provedené na základě zák. z r. 1922, nýbrž měl věc vrátiti I. instanci k dodatečnému šetření a novému rozhodování, ježto stížnost sama netvrdí, že by řízení provedené v II. instanci zákonu z r. 1922 neodpovídalo.
Ohledně ostatního obsahu stížnosti bylo by uvésti: — — —
Nař. rozhodnutí vyslovilo, že vyvlastňující družstvo jest povinno dokončiti stavbu ve lhůtě, kterou ustanoví osp v T. Proti tomu vytýká stížnost jako nezákonnost, že lhůta, ve které má družstvo ukončiti stavbu, nebyla žal. úřadem přesně určena, nýbrž má prý býti libovolně ustanovena osp-ou. Podle § 8 zák. má vyvlastnitel nebo jeho právní nástupce provésti dílo, k jehož zřízení byl vydán vyvlastňovací nález v přiměřené lhůtě stanovené úřadem vyvlastňovacím. Neustanovuje tedy zákon, že lhůta by musila býti určena II. stolicí, když rozhoduje o odvolání z vyvlastňovacího nálezu podaném, a jest docela ve shodě se zákonem, když II. stolice uloží stolici I., která jest obeznalá s místními poměry, aby přiměřenou lhůtu pro dokončení stavby určila. Tato nemůže arciť určiti lhůtu libovolně, ježto jest dle zákona vázána ničiti lhůtu přiměřenou. Straně také není pak bráněno, aby — cítí-li se stanovením této lhůty ve svých právech dotčena — v postupu instančním odpomoci se domáhala. Nemohla proto tato námitka býti shledána důvodnou.
Rovněž neshledal soud důvodnou další námitku, že nař. rozhodnuti ponechalo vyvlastňovací nález osp-é v odst. 3 úplně beze změny, ač samo v důvodech uznává, že námitky proti obsahu tohoto odstavce byly odůvodněny a že neodpovídá pravdě, že námitky jsou v nař. rozhodnutí odstraněny.
Nař. rozhodnutí vyslovilo právě, že tyto námitky byly sice odůvodněny, ale jsouce rázu většinou formálního, že byly jednak dodatečným šetřením odstraněny, jednak že jsou napraveny tímto rozhodnutím.
V tomto výroku nemohl býti shledán rozpor, když nevyslovuje nic jiného, než že odůvodněným námitkám bylo vyhověno a uvádí, jak se to stalo. Pokud stížnost všeobecně popírá, že by touto opravou výtky dřívější byly odčiněny, nelze na tuto námitku, jež blíže nekonkretisuje, v čem ještě nárokům strany ať v ohledu materelním nebo procesním nebylo vyhověno, vzhledem k § 18 z. o ss, vůbec vejíti.
Ze stejného důvodu nemohlo býti hleděno k všeobecnému tvrzení stížnosti, že neodpovídá pravdě udání nař. rozhodnutí, že dle výsledku šetření bylo podmínkám zákonným vyhověno.
Vycházeje z těchto úvah, zamítl soud stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3559. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1185-1187.