NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6970.

Pozemková reforma: O vlivu zákona o zrušení svěřenství na provádění poz. reformy.
(Nález ze dne 16. prosince 1927 č. 11119.)
Prejudikatura: Boh. 6669/27; 1311/22, 2721/23 adm.
Věc: Dr. František Cz. v P. proti státnímu pozemkovému úřadu o propuštění ze záboru dle § 11 záb. zákona.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. výměrem zamítl stpú žádost ze 7. prosince 1923, pokud jí Eugen Cz. jako svěřenský držitel resp. vlastník panství P. žá- dal za propuštění nemovitostí ze záboru dle § 11 záb. zák., jakož i žádosti z 18. listopadu 1925 a 18. prosince 1925, jimiž byla modifikována první žádost ve smyslu výhrady učiněné v protokole z 16. dubna 1925. — — — — —
Stížnost vznáší na spor otázku, lze-li býv. svěřenský majetek, který se stal zákonem ze 3. července 1924 č. 179 Sb. po 14. listopadu 1924 majetkem volným, avšak omezeným fideikomisární substitucí pro prvního svěřenského čekatele, pokládati i nadále za majetkovou podstatu rozdílnou od dosavadního alodního majetku svěřenského držitele. Stížnost tu v podstatě namítá, že prý fideikomisární substituci podle zák. o zrušení svěřenství nelze ztotožňovati s fideikomisární substitucí podle o. z. o., a není prý proto možno bez výhrady na onen substituční majetek aplikovati právní názor, jejž vyslovil nss v nál. Boh. 1311/22 adm., že majetek alodní i majetek ztížený fideikomisární substitucí podle § 608 a násl. o z. o. lze sčítati v jediný soubor majetkový dle § 2 záb. zák.
Stížnost namítá také, že prý právní postavení držitele svěřenství a fiduciáře jest zcela obdobné a spočívá prý rozdíl mezi svěřenstvím a fideikomisární substitucí vlastně jen v omezení časovém. Tvoří-li svěřenství samostatnou jednotku podle § 2 záb. zák., musí prý i majetek fideikomisární substitucí ztížený tvořiti samostatný soubor. Stížnost konečně má za to, že alodní majetek s majetkem substitučním nelze také již proto sčítati, že vlastníku substitučního majetku proti alodnímu majetku nedostává se neobmezené volnosti nakládati s tímto majetkem, i že předpis § 4 záb. zák. nemá místa proto, že platí jen tam, kde se majetek soustředí v rukou osob tam uvedených na základě soukromoprávního jednání, nikoliv však v důsledku zákonných předpisů.
Všemi těmito námitkami zabýval se nss již v nál. Boh. 6669/27 adm.; vyslovil tam, že předpis § 4 záb. zák. nebrání, aby pokládán byl za jediný soubor majetek, který se soustředil v rukou osob tam uvedených i v důsledku předpisů zákonných, a setrval tam na názoru vysloveném již v nál. Boh. 1311/22 adm., že § 2 záb. zák. nevyhledává, aby vlastnické právo držitele zabraných nemovitostí mělo ohledně všech jeho nemovitostí stejný obsah, nýbrž že jde právě jen o to, zda dotyčné nemovitosti náležejí vlastnicky témuž subjektu. Nss dospěl tam pak i k názoru, že majetek alodní a majetek býv. svěřenství, který se stal majetkem volným, omezeným fideikomisární substitucí dle § 3 zák. č. 179/24, soustředí-li se v rukou osob v § 4 záb. zák. uvedených, tvoří jedinou záborovou jednotku s hlediska § 11 záb. zák., s jediným nárokem dle § 11 záb. zák.
Na názorech těch setrval nss i v tomto případě.
Míní-li stížnost, že právo dle § 11 záb. zák. vzniklo v den záboru, a že nemůže býti porušeno pozdějším zákonem o zrušení svěřenství, nemajícím zpětné působnosti, nelze jí ani v tom dáti za pravdu.
Paragraf 11 záb. zák. dává osobám tam uvedeným právo, aby jim byla přidělena, resp. propuštěna ze záboru z majetku jim zabraného majetnost nepřesahující výměry § 2 záb. zák. Jest tedy pro existenci a rozsah práva dle § 11 záb. zák. základem existence a rozsah majetku zabraného, tedy souborů, které v rukou jediného vlastníka nebo týchž spoluvlastníků tvoří s hlediska § 2 záb. zák. záborovou jednotku. Že pro otázku záboru nejsou jedině směrodatný poměry existovavší v den účinnosti záb. zák., nýbrž že rozhodují i momenty později nastavší, vy- slovil nss již v nál. Boh. 2721/23 adm. Změna v poměrech vlastnických a tím i v poměrech záborových má vliv i na nárok dle § 11 záb. zák. Jest pravda, že zákon č. 179/24 nepůsobí nazpět, avšak zákon ten stanoví právní normy, jež do budoucnosti upravují vlastnické poměry zrušeného svěřenství a tak svými důsledky postihují i vlastnické poměry, pro otázku záboru a tedy i nároku dle § 11 záb. zák. směrodatné.
Že nastalo soustředění majetku alodního a majetku býv. svěřenství v rukou jediného vlastníka, dovodil žal. úřad z toho, že usnesením zem. soudu civ. v Praze ze 16. září 1925 odevzdán byl majetek svěřenství cz-ského Eugenu Cz. jako fiduciáři, omezenému fideikomisární substitucí ve prospěch st-le jako prvního čekatele, a že se majetek ten s dosavadním jeho majetkem alodním soustředil v jediný soubor podle § 2 záb. zák. státem zabraný. Stížnost skutkové zjištění žal. úřadu v odpor nebéře. Podle toho, co uvedeno, není také právní názor žal. úřadu po této stránce v rozporu se zákonem.
Stalo se ovšem, že Eugen Cz. zemřel v listopadu 1925. Skutečnost ta mohla by míti za okolností vliv na existenci a rozsah velkého majetku pozemkového, uváží-li se, že soustředění, které podle § 4 záb. zák. nastalo, mohlo by se úmrtím Eugena Cz. rozpadnouti, když by fideikomisární substitut jako nový vlastník substitučního majetku byl osobou odchylnou od dědiců majetku alodního. Že by takový případ nastal, stíž- nost nevytýká, naopak st-l sám tvrdí, že se k alodní i substituční pozůstalosti Eugena Cz. jako jeho universální dědic a substitut přihlásil, že přihláška jeho byla k soudu přijata, i že mu také obojí majetek bude do neobmezeného vlastnictví odevzdán. Za daného stavu není tudíž nař. rozhodnutí v odporu se zákonem.
Dále bylo se zabývati otázkou, jaký vliv má okolnost, že došlo dle § 4 záb. zák. k soustředění majetků před tím již státem zabraných v nový soubor záborový s jediným nárokem dle § 11 záb. zák., na osud žádosti za propuštění půdy ze záboru podle § 11 záb. zák., vznesené u jednoho z majetků těch ještě před tím, že ono soustředění majetku nastalo, a zda tedy stpú právem odepřel jednati o žádosti ze 7. prosince 1923 za propuštění svěřensiké půdy dle § 11 záb. zák., resp. o žádostech podání to doplňujících.
Nss setrval tu na právním názoru, jejž vyslovil v nál. Boh. 6669/27 adm., že i když se soustředí více souborů majetkových, z nichž každý sám o sobě byl již zabrán, podle § 4 záb. zák. v soubor jediný, musí stpiúl přes to rozhodnouti o nárocích dle § 11 záb. zák., jež byly již u majetků původně již zabraných uplatněny, a tím umožniti vlastníku, aby — nedá-li přednost novému vyřešení svého nároku z celého nového souboru, mohl si na vrub tohoto nároku zvoliti jeden z celků původních souborů ze záboru podle § 11 záb. zák. propuštěných.
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že z majetku ať původně svěřenského, ať od počátku alodního, nyní jeden soubor s jediným nárokem dle § 11 záb. zák. tvořícího, byl tento nárok úplně vyčerpán již rozhodnutím z 10. července 1923, a jen proto odepřel jednati o žádostech shora uvedených. Podle toho, co právě uvedeno, jest tento názor v odporu se zákonem, a bylo proto nař. rozhodnutí na tomto nesprávném právním názoru založené, zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6970. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 630-632.