Čís. 1099.
I domy spadají pod záborový zákon.
(Rozh. ze dne 21. června 1921, R 1 714/21.)
Knihovní soud zamítl žádost, by vloženo bylo zástavní právo na
Pražský dům, zapsaný v zemských deskách, ježto žadatel nevykázal se
svolením pozemkového úřadu k jeho zadlužení dle § 1 zákona ze dne 3. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. a n. Rekursní soud vklad povolil.
Důvody: Účelem zákona ze dne 3. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. а n.,
bylo zajistiti statky, zapsané do desk zemských, chystané úpravě pozemkového vlastnictví do vydání vlastního záborového zákona. Ač již tento
první zákon nepřipouštěl pochybnosti o tom, že se týká jen velkého majetku pozemkového, byly tyto pochybnosti nadobro rozptýleny zákonem
ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., který v § 3. odstavec a) výslovnč vylučuje ze záboru »objekty právně i hospodářsky samostatné, jež
neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech«, tudíž hledě ustanovení § 2 téhož zákona domy v městech i na venkově, pokud nejsou příslušenstvím půdy ve výměře v § 2 uvedené. Takovým objektem, ze záboru vyloučeným, je také dům, o nějž jde, pročež bylo rekursu vyhověti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud míní, že zákon o obstavení velkostatků ze dne 9. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. a n. měl jen za účel, zajistiti chystaný zábor velkého majetku pozemkového, provedený potom zákonem ze dne 16. dubna
1919, čís. 215 sb. z. a n., t. zv. záborovým, dle jehož § 3 lit. a) objekty
toho druhu jako dům, o nějž jde, jsou ze záboru vyloučeny. Tomu čelí
dovolací stížnost výkladem, že obstavovací zákon mimo zajištění obmyšlené budoucí pozemkové reformy sledoval ještě účel jiný, účel mocného
dozoru státu nad právními osudy nemovitostí zemsko-deskových, aby
tyto nebyly na úkor berních práv státu zadlužovány a národní jmění
zavlekáno do ciziny. To by bylo velice důležité a stačilo by samo na vyvrácení právního stanoviska rekursnílm soudu, nicméně, poněvadž není
tu materialií k zákonu tomu a nelze se tedy o jeho motivech a cílech, tudíž
o jeho dosahu mimo obor zákona záborového poučiti, vymyká se to bezpečnému posouzení; to však nevadí, neboť i kdo by pojímal zákon obstavovací jen jako pouhé zatímní zajištění budoucí agrární reformy a pozdější zákon záborový tudíž jako úplné splnění jeho účele, dojde stejně
k výsledku opačnému, než ku kterému dospěl rekursní soud, totiž tomu,
že žádaný vklad povoliti nelze, i když posuzujeme věc pouze dle obsahu zákona záborového. Dle § 1 tohoto zákona zabrán jest státem velký majetek pozemkový, pod který pojem ovšem spadají i domy, ježto
vlastně tvoří jen příslušenství pozemků (§ 297 obč. zák.) — něm. obč.
zák. proto užívá výrazu »pozemky« místo »nemovitosti« — a jest pak dle
§ 2 rozuměti velkým majetkem pozemkovým soubor nemovitostí, náležejících jedné osobě neb týmž podílníkům, jestliže výměra přesahuje 150
případně 250 ha půdy. Tímto výrazem »soubor nemovitostí« chtěl zákon
naznačiti, že majetek osoby nemusí činiti jediný hospodářský ani knihovní
celek, že to může býti celý počet hospodářských jednotek na př. dvorců,
z nichž každý má samostatnou existenci, neboť zákon počítá s případem,
že osoba bude míti v majetku více takových hospodářských jednotek, roztroušených třeba po různých končinách říše, z nichž by žádná záboru
sama o sobě nepodléhala, nedosahujíc sama vytčené výměry, všecky dohromady v jeden soubor shrnuty však že výměry té dosahovati a tudíž
že záboru podléhati budou, neboť chtěl i všecky takové případy postihnouti. Proto potom mluví v § 11 o osobách, jichž majetek roz. veškerý pozemkový (t. j. nemovitý) majetek se zabírá, a
v § 12 o převzetí zabraného majetku. Tu ovšem vzhledem k možné
roztroušenosti nemovitého majetku osoby v různých končinách říše nebude vždy na snadě, zda ta která osoba se svým nemovitým majetkem
záboru podléhá, i přikazuje proto § 16, že jest to vyšetřiti a knihovní poznámkou v patrnost uvésti, že však, i když takové poznámky v knihách
není, nemůže se nikdo omlouvati tím, že o záboru majetku toho nevěděl.
Zásadně tedy zabrány jsou i budovy velkého pozemkového majetku čili
pozemky i s budovami či domy. Obstavovací zákon místo kriteria velkého pozemkového majetku« užil v § 1 kriteria »statku, zapsaného do
desk zemských«, dodávaje, že každé zcizení, nebo zatížení bez svolení
úřadu tam poznačeného je neplatné. Poněvadž pak obstavovací zákon
posud zrušen nebyl, a dům, o nějž jde, je zapsán v deskách zemských,
tedy již to by stačilo, aby se obmýšlené zatížení jeho bez svolení příslušného úřadu uznalo za nepřípustné. Než dále § 3 zábor. zák. ovšem praví,
že ze záboru jsou vyloučeny objekty právně i hospodářsky samostatné,
jež neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech, Ale na to se nyní,
po zákonu ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n., dle něhož o tom,
které objekty ze záboru jsou vyloučeny (§ 3 zab. zák.), rozhoduje pozemkový úřad (§ 7 čís. 1), maje k tomu potřebí souhlasu správního
výboru (§ 11 čís 1). neprávem odvolává, to rozhodovati soudové vůbec
povolány nejsou a překročily by tím meze své příslušnosti, když to výslovně vyhrazeno úřadu pozemkovému, takže stížnost jde pak přímo na
nejvyšší správní soud. Docela stejné ustanovení má i nař. vl. ze dne 13.
května 1921, čís. 189 sb. z. а n., o úpravě požitků bývalých zaměstnanců
na velkém majetku pozemkovém v čl. I. § 1 odstavec třetí. Na tom ničeho
nemění, že vyloučení ze záboru zdá se při pražském domě evidentním,
ačkoli to může druhdy býti stejně dosti pochybné, tak na př. kdyby v domě
tom byla umístěna centrální hospodářská správa zabraného majetku, mohl
by o tom býti spor, nepodléhá-li budova záboru, zvláště když dle § 10
příděl může se státi i vědeckým neb humanitním ústavům, při nichž patrně v přední řadě mysliti lze na budovy; avšak kdyby to bylo sebe patrnější, nesmí meze příslušnosti býti mateny. Aby tedy vklad žádaný
mohl býti povolen, musilo by tu i ze stanoviska pouhého zákona záborového býti buď vysvědčení pozemkového úřadu, že majetek Eduarda D.
nepodléhá záboru, že dům, o nějž jde, jest se schválením správního výboru ze záboru dle § 3 záb. zák. vyloučen, pokud se týče příslušné rozhodnutí nejv. správního soudu, anebo by listina musila býti pozemkovým
úřadem dle § 1 obst. zák. a § 7 záb. zák. schválena, jinak by musilo pro
závadu § 94 čís. 2 kn. zák. povolení vkladu býti odepřeno. Avšak stanovisko záborového zákona nestačí, neboť mladší zákon o pozemkovém
úřadě ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n. ukládá v § 5 pozemkovému úřadu působnost uloženou v zákoně obstavovacím ze dne 9. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. a n., ministerstvu zemědělství, tím zřetelně obstavovací zákon zachován bez vší újmy v platnosti i po zákoně záborovém,
a poněvadž obstavovací zákon zakazuje každé zatížení statku v zemských
deskách bez svolení úřadu zapsaného, jest tu nutně třeba svolení pozemkového úřadu, a dokud toto není vykázáno, je tu řečená závada § 94 čís. 2 kn. zák.