Č. 433.

Vyučování (Morava): Pojem substituce osob učitelských. Poměr § 51 říšského zákona školního k substitučnímu normálu ze dne 3. června 1839.
(Nález ze dne 2. června 1920 č. 3633.)
Věc: Moravský zemský správní výbor proti ministerstvu školství a národní osvěty stran substitučních poplatků pro učitele německé chlapecké školy měšťanské v Jevíčku.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Zemská školní rada v Brně přiznala výnosem ze dne 18. listopadu 1918 čís. 28 275 odbornému učiteli Leopoldu E. na německé chlapecké škole měšťanské v Jevíčku za tři přespočetné hodiny vyučovací za dobu od 16. září 1914 do 31. ledna 1915 a od 16. září 1915 do 30 října 1917 peníz 358 K 69 h a provisornímu učiteli Josefu K. na téže škole a za touž dobu za dvě přespočetné hodiny substituční příplatek penízem 239 K 13 h, a odůvodnila opatření toto proti moravskému zemskému výboru, který odepřel dáti souhlas k vyplácení zmíněných substitučních požitků, v podstatě s poukazem na § 19, odst. 5 říšského školního zákona a na skutečnost, že ve svrchu zmíněných časových obdobích měl učitelský sbor měšťanské školy v Jevíčku místo zákonného počtu tří jenom dvě učitelské síly. Musily tedy vyučovací hodiny za scházející učitelské síly po dobu vytčených 30 měsíců býti převzaty ostatními odbornými učitelskými silami a jde proto nepochybně o substituci.
Okolnost zemským výborem uplatňovaná, že přespočetné hodiny spadali do rámce vlastní odborné skupiny učitelů, kteří je převzali, nemůže nárok na substituční požitek zrušiti, poněvadž se zakládá na čl. V. substitučního normálu ze dne 3. června 1839, který nárok na odměnu za substituci váže na jedinou podmínku, aby substituce bez přerušení trvala déle než 3 měsíce. Poněvadž normální vyučovací povinnost na zmíněné škole činí pro odborné učitele jak I., tak i II. skupiny 23 hodiny, musí přespočetné tři, pokud se týče dvě hodiny po rozumu předpisu čl. VI. zmíněného normálu býti odměněny.
Odvolání z tohoto rozhodnutí podanému nevyhovělo ministerstvo školství a národní osvěty naříkaným rozhodnutím ze stejných důvodů.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu vznesená poukazuje na to, že ředitel jmenované školy převzal za odborného učitele W., když tento v červenci 1914 nastoupil vojenskou službu, předměty I. skupiny a vyučoval jim místo svých dosavadních 11 hodin týdně 26 hodin, zač mu ovšem přísluší substituční poplatky. Byly tedy vyučovací hodiny odborného učitele W. převzaty jedině ředitelem, nikoli však ostatními odbornými učiteli, kteří vyučovali jen předmětům své skupiny, převzavše vyučovací hodiny, jež udílel dříve ředitel ústavu, a zvýšila-li se vyučovací povinnost těchto učitelů ze 23 hodin na 26 hodin týdně, pokud se týče na 25 hodin týdně, nenabyli tím jmenovaní učitelé nároku na substituční poplatky, protože zákonná povinnost vyučovací týdenních 30 hodin nebyla u nich překročena.
Dle náhledu stížnosti jest každý odborný učitel povinen bez nároku na zvláštní odměnu vyučovati všem předmětům své skupiny až do nejvyššího zákonitého počtu hodin a musí převzíti celý počet vyučovacích hodin své skupiny, když toho vyžaduje zájem školy, i ve školním roce bez nároku na substituční poplatek. Náleží proto i učiteli K., jenž vyučoval jen předmětům své skupiny, aniž překročil nejvyšší vyučovací povinnost 30 hodin týdně, jedině remunerace 300 K ročně, která se přiznává učitelům národních škol přikázaným školám měšťanským beze zkoušky pro školy měšťanské.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na následujících úvahách:
Zemský správní výbor vychází, jak z vývodů stížnosti patrno, z náhledu, že při řešení sporné otázky, zdali přísluší jmenovaným učitelům substituční příplatek za 3 (2) vyučovací hodiny, možno přihlížeti toliko k ustanovení § 51 říšského školního zákona a že zde předpisů substitučního normálu ze dne 3. června 1839, o které se naříkané rozhodnutí opírá, vůbec použíti nelze, poněvadž tu nejde o substituci.
Předpisu § 51 cit. zák. mohlo by však při rozhodování ve sporném případně použito býti dle náhledu nejvyššího správ, soudu jedině tehdy, kdyby bylo možno spatřovati v tomto ustanovení úmysl zákona, zrušiti předpisy zákona o substituci osob učitelských a o nárocích ze substituce vzniklých, vydané již před platností říšského zákona školního, pokud jde o vyučování, rozsah 30 hodin týdenních nepřesahující, a stanoviti, že jest každý učitel povinen, žádá-li toho potřeba školy vůbec, vyučovati v týdnu až 30 hodin bez nároku na zvláštní odměnu a to bez rozdílu, zda vyučuje jenom hodinám vlastním, jež mu byly dle organisace školy a dle učební osnovy přikázány, či zastupuje-li jinou osobu učitelskou.
Takový úmysl nelze však tomuto ustanovení cit. zákona přikládati.
Říšský školní zákon rámcový stanoví ve všech svých částech pro celý obor obecného školství s platností pro celou říši toliko všeobecné zásady, dle kterých se má ve všech zemích bývalého Rakouska postupovati, přenechává však vybudování těchto zásad a všechna bližší opatření v oboru školství obecného jednak ministerstvu vyučování, jednak zákonodárství zemskému.
Pokud pak jde o předpisy starší, nařizuje sice § 77 tohoto zák., že pozbývají všechny posavadní zákony a nařízení v oboru školství obecného ode dne účinnosti tohoto zákona platnosti, leč jen potud, pokud se s tím, co v tomto zákoně ustanoveno, nesrovnávají nebo se tím nahrazují.
Říšský zákon nemá ustanovení, které by přesně stanovilo, v jakém rozsahu se má jednotlivým předmětům zákonem tím předepsaným neb učební osnovou zavedeným na školách obecných a měšťanských vyučovati, ani nestanoví, v kolika hodinách týdně se díti má v jednotlivých třídách vyučování takové; jsou proto v ohledu tom směrodatný jedině učebné osnovy vydané pro jednotlivé země a pro různé kategorie škol po návrhu zemských školních úřadů.
Vzhledem k tomu nemohl cit. zákon též přesně vymeziti rozsah vyučovací povinnosti učitelské a stanoví tedy § 51 právě tak, jako § 114 definitivního řádu školního a vyuč., jehož se stížnost dovolává, toliko všeobecně, že se míra povinnosti učitelské řídí podle potřeby školy.
Poněvadž však říšský školní zákon v §§ 11 a 17 předpisuje, kolik sil učitelských na školách obecných a měšťanských musí býti ustanoveno, vychází z toho, že, mluví-li § 51 o »potřebě školy«, může míti na mysli jenom onu potřebu školy, která vyplývá z pravidelné organisace školy založené na zmíněných učebních osnovách a na počtu sil učitelských pro tu kterou školu zákonem stanoveném.
Aby však zabráněno bylo přetížení učitelských sil, musil zákon určiti též maximální hranici, až po kterou učiteli v rámci oné »potřeby školy«, z pravidelné organisace školy vyplývající, vyučovací hodiny bez nároku na zvláštní odměnu přiděleny býti mohou, čili vyměřiti maximální vyučovací povinnost učitelských sil.
Nelze tedy vykládati druhou větu § 51, dle které musí býti učitel, vyučuje-li v týdnu více než 30 hodin, za to zvlášť odměněn tak, jak to činí stížnost, totiž že by byl učitel v každém případě, jakmile toho zájem školy vyžaduje, povinen převzíti vyučování až do 30 hodin v týdnu bez nároku na zvláštní odměnu, a to i tehdy, když by nešlo o hodiny, jež dle učební osnovy a dle §§ 11 a 17 cit. zák. na něho připadají, a nenahrazuje proto též ustanovení toto v oněch zemích, kde není zvláštního zákonného předpisu o zastupování osob učitelských, vydaného teprve po účinnosti říšského školního zákona, předpisy o substituci a odměnu za ni vydané již před platností říšského školního zákona. Pojem substituce, jak jej vymezuje čl. II. a III. citovaného substitučního normálu z roku 1839, nebyl však ani nějakým jiným ustanovením říšského školního zákona ani některým zemským zákonem moravským odstraněn neb stotožněn s pojmem vyučování přes maximální vyučovací povinnost, vytčeným v § 51 říšského školního zákona a třeba tedy, jde-li o nároky učitelů moravských na substituční příplatky z důvodu zastupování zaneprázdněných sil učitelských, přihlížeti toliko k předpisům substitučního normálu ze dne 3. června 1839 jako dosud v této zemi platným.
Potom však přichází ve sporném případě v úvahu jenom okolnost, že oba jmenovaní učitelé vyučovali po dobu více než 3 měsíců vedle své pravidelné učitelské povinnosti, vyplývající z učební osnovy a organisace školy, na které byli ustanoveni, ještě po 3 (2) hodinách jako substituti sil učitelských na této škole ustanovených, avšak pro konání vojenské služby službu školní po dobu, o kterou jde, nekonajících.
Není proto též důvodná námitka stížnosti, že tu jde o substituci, poněvadž odborný učitel W. nebyl zastupován odborným učitelem E., nýbrž ředitelem ústavu, kdežto E. převzal jenom část hodin vyučovacích od ředitele právě tak, jako učitel K. přidělený ústavu za nově jmenovaného odborného učitele E., jenž své místo služební pro konání vojenské služby nemohl nastoupiti, poněvadž vlastní a prvotní příčina, proč oběma učitelům nárok činícím byla uložena jiná povinnost vyučovací, než pravidelnou organisací školy odůvodněná, jest a zůstává v podstatě ta, že byl odborný učitel W. zaneprázdněn a musil býti zastupován.
Rovněž nemůže padati na váhu okolnost, že oba učitelé nárok činící vyučovali i v přespočetných hodinách jen předmětům svého odboru, poněvadž dle předpisů substitučního normálu není nárok na substituční příplatek vázán na podmínku, že by musil suplent vyučovati předmětům oboru jiného, po případě že by musil převzíti vyučování ve svém odboru v neomezeném počtu hodin.
Vytýká-li konečně stížnost, že byly-li přiznány učiteli K., měšťanské škole v Jevíčku toliko přikázanému, substituční příplatky, neměla a nemohla se mu současně poukázati také remunerace ročních 300 K, která se přiznává učitelům národních škol beze zkoušky pro školy měšťanské, měšťanským školám toliko přikázaným, sluší na to poukázati, že remunerace tato přiznává se zemskou školní radou ve shodě se zemským výborem jako náhrada za vyšší úroveň jeho povinnosti vyučovací na škole měšťanské, normální pravidelnou organisací školy odůvodněné, proti vyučování na škole obecné, že však učitel takový, pokud jde o nárok na substituční příplatek a míru jeho povinnosti vyučovací, jest na roven postaven učitelům škol měšťanských, poněvadž substituční normále po této stránce nečiní žádného rozdílu mezi učiteli pro vyučování na té které škole kvalifikovanými a nekvalifikovanými.
Bylo tedy stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 433. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 358-361.