NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8433 —
Č. 8433.

Pojištění pensijní: K pojmu »práce převážně duševní« podle § 1 odst. 1 bodu 3 cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z.
(Nález ze dne 17. února 1930 č. 13757/28.) — Č. 8433 —
Prejudikatura: Boh. A 2937/23, 3998/24, 4470/25, 7127/28, 7878/29.
Věc: Firma »Akciová společnost«, dříve Škodovy závody« v Plzni proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze, rozhodnuvši podle 2. odstavce § 64 a) zák. č. 89/20, vyslovila, že Jan B. ve svém zaměstnání u stěžující si společnosti podléhal od 20. července 1915 pojistné povinnosti ve smyslu cís. nař. z 20. června 1914 č. 138 ř. z. Odvolání stěžující si firmy min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhovělo, neboť práce B.-ovy tak, jak je firma sama podrobně vylíčila ve svém vyjádření z 26. února 1926, nutno považovati za převážně duševní ve smyslu § 1 odst. 1 bodu 3 cit. cís. nař.
O stížnosti nss uvážil:
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že Jan B. byl v době od 20. července 1915 pens. pojištěním povinen, ježto konal v té době ve svém zaměstnání u stěžující si firmy práce převážně duševní. Tento svůj výrok opřel žal. úřad o předpis § 1 odst. 1 bodu 3 v rozhodné době platného cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z., jež na tomto místě ustanovuje, že pojištěním jest povinen zaměstnanec, který vykonává pravidelně práce převážně duševní. Stížnost naproti tomu popírá, že by služ. úkony Jana B. v oné době bylo lze kvalifikovati jako práce převážně duševní. Na sporu jest tedy jen tato otázka.
Stížnost uvádí, že žal. úřad převzal skutkovou podstatu tak, jak byla zjištěna rozhodnutím zsp-é. Tvrzení toto není v souhlase se spisy, ježto žal. úřad vychází v nař. rozhodnutí jedině ze skutkové podstaty tak, jak byla vylíčena ve vyjádření stěžující si firmy z 26. února 1926, které bylo však podáno až po rozhodnutí zsp-é teprve v řízení odvolacím k vybídnutí žal. úřadu. Jest ovšem pravda, že nař. rozhodnutí rozeznává také v činnosti B-ově dvě období, a to první ve výdejně mechanické dílny v době od 20. července 1915 do 1. dubna 1919, druhé pak ve výpravně nástrojárny v době od 1. dubna 1919.
Pokud se týče prvního období, vychází žal. úřad stejně jako stížnost z toho, že činnost B-ova ve výdejně záležela ve vydávání nástrojů. Stížnost namítá, že toto vydávání nástrojů jest činností čistě manuelní, a že nelze je proto kvalifikovati jako práci duševní. Stížnosti slušelo by dáti za pravdu, kdyby dotčené vydávání nástrojů záleželo jen v mechanickém vyjmutí nástroje z místa, kde byl uložen, a ve fysickém odnesení jeho do výdejny a odevzdání dělníku, který si pro něj přišel. Leč takovéto prosté povahy ono vydání nemělo. Podle zjištění žal. úřadu, opřeného o údaje obsažené ve vyjádření stěžující si firmy, vydání nástroje předcházelo jeho vyhledávání, které se dělo tak, že B-ovi byl odevzdán výkres žádaného nástroje, B. podle označení typu na výkresu vyhledal příslušnou menší knížku, kde byly soustavně zaznamenány přístroje a nástroje, jichž bylo pro výrobu určité součásti třeba, a podle běžného čísla našel si pak záznam ve větší knize. Podle náčrtků tam nakreslených vyhledal pak nástroj, resp. přístroj v regálu, porovnal pracovní výkres s výkresem v archivu, načež teprve žádaný nástroj vydal. Stížnost hájí názor, že ani tuto vyhledávací a určovací činnost, — Č. 8433 —
která prý se omezovala na to, že B. pouze zrakovým smyslem se přesvědčoval o tom, zda vydávaný nástroj se podle své podoby shoduje s nákresem, bez další činnosti přeměřovací a přepočítávací, nelze pokládati za práci převážně duševní, poněvadž takové zjišťování určitých vnějších znaků pomocí pouhých smyslů, jakým jest srovnání nástroje s výkresem, není činností převážně duševní. Stížnost dovolává se při tom nálezu Boh. A 2937/23. Leč v nál. tomto byl vysloven jen právní názor, že pouhé měření látek, zaznamenávání odměřených kusů a vedení záznamů o tom jako konstatování určitých poznatků prostými smysly získaných není činností převážně duševní. O takovouto jednoduchou činnost však v daném případě nešlo, neboť B. nesrovnal prostě jen předložený mu výkres s nástrojem ve výdejně uloženým, nýbrž dříve než jej mohl nalézti, byl nucen dosti složitým postupem, záležejícím v nahlédnutí do výkresu, do jeho značky, do dvou příručních knih a do náčrtků v nich, zjistiti totožnost žádané výrobní součástky a místa, kde se nalézá. Předpokladem úspěšného výsledku této činnosti, t. j. určení a vyhledávání dotčené součástky, bylo, aby osoba ji vyvíjející vedle smyslu zrak. řídila se také myšlenkovými funkcemi kombinačními a představovacími, aby svůj úkol se zdarem vykonala. K tomu nepostačilo tedy pouhé zrakové srovnání výkresu se žádaným předmětem, nýbrž bylo třeba složitějšího myšlenkového pochodu. A v tom právě spočívá kriterion, vyznačující činnost B-ovu jako převážně duševní. Nevhodně přirovnává stížnost tuto B-ovu činnost s činností krejčovského dělníka, který prý rovněž musí porovnati svůj výrobek s modelem, a s činností dělníků v kovoprůmyslu, kteří musí uměti podle výkresu čísti, a jiných zaměstnanců, pracujících podle určitého vzoru. Stejnými vývody zabýval se nss již v nál. Boh. A 7878/29, vydaném o stížnosti téže st-lky, a stačí proto, aby k vyvrácení bezpodstatnosti jich bylo odkázáno na důvody v tomto nál. obsažené.
Stížnost popírá dále, že i další složka činnosti B-ovy, t. j. evidence a zaznamenávání přijímaných a vydávaných přístrojů měla povahu práce převážně duševní. Poukazuje k tomu, že tato činnost spočívala v tom, že B. u nově došlých nástrojů opsal z objednávky do dvou příručních knih označení (pojmenování) nástroje a jeho běžné číslo, pořídil do jedné z nich ruční náčrt došlého nástroje a opsal z výkresu jeho hlavní rozměry. Stížnost lze v souhlase s nál. Boh. A 3998/24 dáti za pravdu, že pouhé mechanické opisování, resp. vypisování určitých dat z předlohy nelze pokládati za práci převážně duševní, resp. kupeckou. Pokud se týče zakreslování náčrtů nástrojů do příruční knihy, uznává stížnost sama činnost tuto za duševní, arci s tím omezením, že by musilo býti prokázáno, že toto zaměstnání B-ovo bylo jeho výlučným neb alespoň převážným zaměstnáním, při čemž však dokládá, že tato jeho činnost ve sporné době tvořila jen nepatrný zlomek celkové jeho činnosti. Bylo-li tomu skutečně tak, pak hlavní zaměstnání B-ovo záleželo v určování a vyhledávání žádaného nástroje, které podle hořejších úvah nutno kvalifikovati jako práci převážně duševní, což stížnost nepopírá a také netvrdí, že by ono opisování, resp. vypisování dat do příruční knihy bylo hlavní, převažující činností B-ovou. Uznal-li žal. úřad v oné časově podružnější složce činnosti B-ovy se zřetelem na způsob, jakým — Č. 8433 —
byla činnost tato prováděna, při posuzování a hodnocení celkového zaměstnání B-ova také momenty charakterisující činnost tu jako duševní, nelze v tom shledati nezákonnost.
Namítá-li stížnost, že nař. rozhodnutí nepokouší se kvalifikovati jednotlivé různé způsoby zaměstnání B-ova v prvním období jeho zaměstnání u stěžující si firmy samy o sobě, nýbrž kvalifikuje jako činnost převážně duševní pouze jejich souhrn, nelze námitku tuto uznati důvodnou. Žal. úřad kvalifikuje především hlavní činnost B-ovu v onom období, t. j. určování a vyhledávání přístrojů ve výdejně, jako činnost převážně duševní a shledává tuto kvalifikaci danou také v další jeho činnosti, záležející v evidenci a zaznamenávání přijímaných a vydávaných přístrojů. Obojí druh zaměstnání B-ova kvalifikuje tedy zvláště o sobě, a nikoli pouze souhrnně celkové jeho zaměstnání, jak tvrdí stížnost. Pokud stížnost v této souvislosti vytýká, že tvoření logických úsudků o sobě nemůže tu kterou činnost charakterisovati jako činnost převážně duševní, ježto tvořiti logické úsudky jest schopen každý normální člověk, jest tvrzení toto správné. Leč žal. úřad nevytyčuje v nař. rozhodnutí tuto okolnost jako kriterion pro kvalifikaci prací B-ou vykonávaných jako převážně duševních, nýbrž uvádí v něm toliko, že tvoření logických úsudků bylo podmíněno odbornými znalostmi, zkušeností, určitou kombinační schopností a představivostí, nutnými k vykonávání úkolu, kterým byl B. pověřen. A v těchto momentech, na něž klade důraz, shledal charakteristické znaky pro převážně duševní práci B-ovu při hlavním jeho zaměstnání. Stížnost neprávem tu tvrdí, že představivost B-ova omezovala se jen na srovnání požadovaného nástroje s výkresem, neboť, jak výše bylo již dovoženo, činnost B-ova jen touto činností se nevyčerpávala.
Pokud jde o druhé období zaměstnání B-ova ve výpravně nástrojárny stěžující si firmy, t. j. od dobu od 1. dubna 1919, vychází stížnost v podstatě ze stejné skutkové podstaty jako žal. úřad.
Těžisko prací expedičních, konaných B-ou ve výpravně nástrojárny, shledal žal. úřad nikoli ve vyhotovování dodacích lístků a formulářů, nýbrž v tom, že zboží došlé z kontrolního oddělení nástrojárny rozdělil a rozeslal podle disposic jemu udělených jednotlivým oddělením, resp. připravoval externí dodávky k další dopravě, kterou pak obstarali přidělení mu dělníci, a že vedl každodenní evidenci výrobků podle váhy. Z toho usoudil žal. úřad, že tuto činnost B-ovu se zřetelem na vylíčené její složky nutno kvalifikovati jako práci převážně duševní. Stížnost označuje ji naproti tomu jako činnost pouze manuelní a dovolávajíc se nál. Boh. A 4470/25 a Boh. A 3998/24, dovozuje, že zapisování vážených předmětů a sčítání váhy a opisování, resp. přepisování určitých dat jsou manipulace tak jednoduché, že nelze je pokládati za práce převážně duševní, nýbrž typicky manuelní. Stížnost při tom přehlíží, že žal. úřad v těchto úkonech B-ových nespatřuje charakterisující znaky pro jejich kvalifikaci jako činnosti duševní. Se stížností lze souhlasiti, že uvedené složky zaměstnání B-ova, kdyby jimi byla vyčerpána jeho činnost, nebylo by lze uznati za práci převážně duševní. Leč z tohoto názoru žal. úřad nevychází, neboť uvádí, že v písemných pracích nespočívala podstata duševní činnosti B-ovy, nýbrž v tom, že ve výdejně došlé tam — Č. 8434 —
zboží rozděloval a připravoval k výpravě. Ony písemné práce byly podle názoru žal. úřadu jen podřízenými pomocnými pracemi, souvisejícími s touto hlavní činností B-ovou, jejíž rozhodující podstata záležela v řízení výpravy zboží z výdejny do jednotlivých oddělení a mimo závod.
Stížnost namítá konečně, že i kdyby onomu zaměstnání byla přiznána kvalifikace práce duševní, což stěžující si firma doznávala výslovně i ve svém odvolání, podaném k žal. úřadu, nestačilo by to ještě k založení pensijní povinnosti, ježto chyběl by tu moment převážnosti této duševní práce. K odůvodnění této námitky poukazuje stížnost k tomu, že B. pracovali stejně jako jemu přidělení dělníci a že kromě toho vykonával některé písemné práce, takže činnost manuelní v jeho zaměstnání převládala.
Ani tuto námitku neshledal nss důvodnou. Již shora bylo uvedeno, že stěžující si firma netvrdila v řízení správním, že by B. byl pracoval stejně jako dělníci jemu přidělení, takže nemůže nyní teprve ve stížnosti tvrditi s úspěchem opak. Mimo to v konání písemných prací B-ou, žal. úřad nespatřoval charakter práce převážně duševní. Spočívala-li činnost B-ova v přijímání a vydávání zboží, vedení záznamů o tom, v řízení prací s tím spojených ve výdejně, vyžadujícím hlavně funkcí myšlenkových, dispositivních úsudků a rozhodnutí, a nebylo-li zjištěno, že B. pracoval manuelně stejně jako ostatní dělníci jemu přidělení, pak jeví se ve vylíčené jeho činnosti momenty, které nutno uznati za znaky charakterisující ji v jejím konečném tvořivém výsledku jako práci převážně duševní (srov. nál. Boh. A 7127/28), za jakou ji žal. úřad právem uznal.

Citace:

č. 8433. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 394-398.