Č. 1037.

Úředníci státní: * Neodporuje zákonu ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. ani jiným zákonům ono ustanovení prov. nař. z 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n., kterým bylo vysloveno, že při úřednících přestoupivších z kategorie smluvní do kategorie úřednické na základě všeobecné zákonné úpravy propočítati jest veškerou dobu služební, jež zbývá po odečtení lhůty stanovené příslušnou zákonnou úpravou pro zařadění (jmenování) do nynější hodnostní třídy.
(Nález ze dne 30. listopadu 1921 č. 15.860.) Věc: Eduard V. v P. (adv. Dr. O. Sommer z Prahy) proti ministerstvu financí v Praze (zast. min. konc. Drem Slámou) o propočítání služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem české - finanční prokuratury v Praze z — byly stěžovateli provedením zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. počínajíc dnem 1. ledna 1921 přiznány požitky 2. stupně IX. hodn. tř. s přeslužbou jednoho roku 10 měsíců 18 dnů. Při tom odpočtena byla ze služby ztrávené v poměru diurnistickém, pomocnickém a oficiantském činící úhrnem 16 roků 8 měsíců 12 dnů doba osmi let.
Stížnosti do odpočtu tohoto podané nevyhověl žalovaný úřad s poukazem na bod 2. § 3 a bod 2. § 4 nařízení ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n.
O stížnosti podané do tohoto rohodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Otázku propočtení služební doby státních zaměstnanců učinil teprve zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. předmětem zákonné úpravy. Nutno proto podklad pro luštění všech sporů otázky této se týkajících hledati toliko v tomto zákoně.
K zákonům jiným, zejména k předpisům staršího data, jako ku př. k zákonu ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služební pragm.), zákonu ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n. nebo zákonu ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. možno vzíti útočiště jen potud, pokud toho je třeba k výkladu určitých termínů v zákoně ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. použitých nebo k doplnění jeho smyslu.
Ze zákona tohoto je v konkrétním případě, kde stěžovatel jest státním úředníkem, rozhodným předpis § 1, jenž nařizuje, že »státním úředníkům, na něž se vztahují ustanovení zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. a kteří byli před účinností jeho v úřad svůj dosazeni, propočítává se jejich celková služební doba započítatelná (započítaná) pro zařadění a postup v dosavadním služebním poměru podle čekatelské doby a podle lhůt časového postupu stanovených zákonem ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. pro skupinu, jíž se to týče.«
Že v subjektivním směru předpisu tomu stěžovatel vyhovuje, je nepochybno. Jest státním úředníkem, na nějž se vztahují ustanovení zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n., dosazen byl v tento svůj úřad podle normy zákona ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n. dnem, kdy tento zákon nabyl účinnosti, t. j. dne 26. února 1919, tedy dříve, než vstoupil v působnost zákon ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n.
Spor točí se toliko o to, jaká celková služební doba jeho jest předmětem propočítání.
Na otázku tu odpovídá zákon v § 1 nařizuje, že jest vzíti v úvahu jen dobu »započítatelnou (započtenou) pro zařadění a postup v dosavadním služebním poměru«, Dosavadní čili nynější služební poměr stěžovatelův jest poměr státního úředníka finančního, na který platí služební pragmatika, z níž čerpati nutno odpověď na otázky, která služba jest započítatelná »pro zařadění a postup« stěžovatele.
Z předpisů §§ 50 a násl. služ. pragm. však vyplývá, že pro zařadění stěžovatele do určitých platových tříd i pro jeho postup ať ve výši platového stupně ať v požitky vyšší hodnostní třídy jest rozhodna v zásadě doba, kterou úředník v státní službě ztrávil jako úředník. Tato zásada nedoznala pozdějšími předpisy ve své podstatě nižádné změny. Bylať jen zákonem ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. podrobněji rozvedena v tom směru, že zákon tento zevrubněji stanovil, jak pozírati jest ke službě tak zv. čekatelské, předcházející definitivní ustanovení. Zejména nelze takovou změnu viděti v čl. IV. tohoto zákona ve znění určeném zákonem ze dne 18. prosince 1919 č. 25 sb. z. a n. z r. 1920 — který rovněž má na mysli jen státní pragmatikální službu.
Stěžovatel vstoupil v poměr služební, pro který předpisy o zařadění a postup přicházejí k platnosti, teprve dnem 26. února 1918. Teprve tímto dnem založen byl podle služební pragmatiky i podle zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. jeho nárok na respektování jeho služby v tomto novém postavení ztrávené, pokud jde o jeho zařadění mezi úředníky i jeho další postup.
Stížnost arciť snaží se ze služební pragmatiky a zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. odvoditi, že do této služby, ku které jest hleděti, započísti jest již podle § 1 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. i celou předchozí službu, kterou stěžovatel před tím ztrávil ve smluvním poměru jako diurnista, kancelářský pomocník a kancelářský oficiant.
Nárok tento opírá o dva různé tituly. Jednak tvrdí, že služba tato byvši zákonem ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n. (§ 1) prohlášena za započítatelnou do pense, uznána byla za rovnocennou se státní službou úřednickou, jednak má za to, že tuto předchozí službu jest v podstatě pojímati jako službu provisorní ve smyslu §§ 9 a 10 služ. pragm.
Těmto vývodům nemohl nejvyšší správní soud přisvědčiti. Prohlášením zákonným, že jest započítatelnou do pense služba, kterou osoby, jež se staly účastnými výhod zákona ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n., ztrávily ve své vlastnosti jako kancelářští pomocníci nebo oficianti, byla sice — pokud jde o otázku pense — tato služba službě pragmatikální na roven postavena, ale v ostatních směrech toto »postavení na roveň« se nestalo. Není tím tedy také služba tato započítatelna i pro »zařadění a postup« a není jí tudíž přiznána ona kvalifikace, jakou zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. žádá pro službu, kterou činí v § 1 předmětem své úpravy.
Co se pak týče onoho druhého titulu, netřeba uvažovati, zda a pokud provisorní služba vůbec spadá do služby »pro zařadění a postup započítatelné«, ježto i provisorní služba podle §§ 9 a 10 služ. pragm. jest službou úřednickou, jmenovacím dekretem založenou, která se nejen ve své právní podstatě, nýbrž i co do zákonné úpravy liší od smluvního poměru kancelářského pomocníka a oficianta.
Různost tato vystupuje jasně na jevo již tím, že o provisorní službě státní jedná služební pragmatika, kdežto o služebních poměrech kancelářských pomocníků a oficiantů vydán zvláštní předpis, od služební pragmatiky rozdílný, nařízením ze dne 25. ledna 1914 č. 21 ř. z.
Různost obou těchto služeb uznává i výslovně § 61 služ. pragm., jenž v odst. 2 započítání provisorní služby do pense sám upravuje, kdežto v odst. 3 otázku, jak má býti pozíráno na předchozí službu kancelářských oficiantů, ponechává cestě nařizovací.
Ze všech těchto úvah plyne, že nárok ve stížnosti uplatněný o předpis § 1 zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. opříti nelze. Nebylo-li by tu však již nižádného jiného předpisu, který by nařizoval, aby při propočítání vzata byla v úvahu předchozí služba v poměru kancelářského pomocníka neb oficianta, musela by tato služba vůbec vypadnouti z počtu. Kdyby tedy bylo správným stanovisko ve stížnosti hájené, že § 4 cit. zák. takovouto službu nemá na mysli, pak by bylo stížnost již z důvodů uvedených pokládati za bezdůvodnou.
Než podle přesvědčení nejvyššího správního soudu vztahuje se § 4 t. zák. nejen na službu soukromou a veřejnou mimostátní, nýbrž i na službu státní, arciť takovou, která nejsouc službou pragmatikální, t. j. »započítatelnou pro zařadění a postup« pod předpis § 1 cit. zákona nespadá.
Že zákon v § 4 uvádí službu vojenskou zvlášť, neodůvodňuje úsudek, že ostatní služba státní »nepragmatikální« jest vyloučena. Zákon užil tu obvyklé terminologie, jež mezi službou civilní a službou vojenskou činí rozdíl, tak že všude zvláště vytýká, kde i státní službu vojenskou chce zahrnouti.
Tím však nechtěl zákon vyloučiti a také nevyloučil nevojenskou službu státní, která v § 1 cit. zákona není obsažena. Nelze také dobře nahlédnouti, proč by zákon v § 4 přiznával moci nařizovací, aby respektovala službu i u soukromníků a u veřejných orgánů jiných než státu, nikoliv však podobné služby u státu konané. Nutno proto také na služby ztrávené u státu ve vlastnosti smluvních zaměstnanců vztahovati předpis § 4 cit. zákona. Předpisem tím dána jest nařizovací plná moc, aby samostatně určila, zda a pokud služba taková má se započítati či nikoliv. Tato plná moc na nižádnou direktivu nepoutaná ponechává výkonné moci úplnou volnost úpravy a zmocňuje ji, aby nejen samostatně stanovila podmínky pro toto započtení, které tudíž může pro různé druhy takových služeb různě stanoviti, nýbrž i aby v oboru téže služby podle určitých kriterií činila rozdíly.
V této plné moci nutno proto spatřovati i propůjčení práva, službu, která předcházela vřadění kancelářského pomocníka neb oficianta do úřednických tříd skupiny E § 52 služ. pragm. jinak kvalifikovati a jinak počítati než podobnou službu, která předcházela před ustanovením úředníků jiné kategorie a nelze shledávati v tomto rozeznávání, které činí § 4 prov. nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n. nijaké prohřešení proti § 4 prováděného zákona ani proti zákonu jinému a nutno proto toto nařízení pokládati za platné (§ 55 úst. listiny a § 8 zák. o správ. soudě).
Pokud konečně stížnost uvádí, že se posléz zmíněným předpisem prováděcího nařízení nestejně nakládá s bývalými kancelářskými pomocníky a oficianty, kteří zařaděni byli do úřednických tříd povšechnou úpravou provedenou zákonem ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n. a s těmi, kteří se stali individuelně kancelářskými úředníky, přehlíží, že podle bodu 1. cit. § 4 jest předepsána především obdoba předpisu bodu 2, tedy předpisu § 3 bodu 2, z čehož nesprávnost i této námitky patrně jde na jevo.
Ježto stížnost neuvádí, že by naříkané rozhodnutí stálo v rozporu s nařízením prováděcím, musela býti jako bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

č. 1037. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 986-989.