NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 15 (1906) - Vzájemné pojišťovny musí vrátiti pojištěnému

Vzájemné pojišťovny musí vrátiti pojištěnému po jeho vystoupení přebytek výtěžku i když jest ve stanovách ustanoveno, ze se přebytky členům připisují k dobru.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 26. června 1906 čís. 9653.)
F. F., mlynář v C. byl po několik roků pojištěn proti ohni u c. k mor.-slezské vzájemné pojišťovny v Brně a platil každoročně předepsanou prémii. V roku 1903 vypověděl pojištění, jež dle stanov přestalo dnem 30. září 1904. Dle výroční zprávy mor.-slezské vzájemné pojišťovny v Brně za správní rok 1904 (který dle stanov jest od 1. října 1903 do 30. září 1904), připadala ve prospěch pojištěnců 40% sleva z jich příspěvků již předem zaplacených.
F. F. domáhal se vyplacení 40% kvóty ze zaplacené premie za správní rok 1904 ve výši 342 kor. 12 h a žaloval na vyplacení s 5% úroky ode dne podání žaloby.
První soudce vyhověl žalobě z těchto
důvodů:
Skutkový podklad sporu tohoto, a sice: uzavření pojišťovací smlouvy, včasná výpověď, jakož i pominutí pojištění dnem 30. září 1904, pak výše částky připadající na žalobce z čistého výtěžku za správní rok 1903—1904 a směrodatnost stanov ze dne 17. října 1906, jest zjištěn na základě souhlasných údajů obou stran.
Při rozluštění právní otázky jedná se především o to, jak posouditi právní poměr, pozůstávající mezi oběma stranami. Jelikož se zde jedná o vzájemnou pojišťovnu, jest v daném případě hlavně vzhledem k ustanovením stanov část II. §§ 13., 55. a 56., pokud se jedná o soukromoprávní poměr, co činiti se společností ve smyslu § 1175. atd. obč. zák.
Dle těchto ustanovení, hlavně dle §§ 1176., 1177., 1184., 1185, 1187, 1193., 1195. atd. jest pro posouzení práv a povinností členů směrodatnou v první řadě smlouva společenská, v daném případě tudíž stanovy, a teprve, když by tyto nějakého ustanovení neobsahovaly, může se použíti zákona. Kdežto se žalobce odvolává na stanovy část II. § 61. ve spojení s §§ 1192. a 1193. obč. zák., aby odůvodnil svůj nárok žalobní ku platnosti přivedený, spatřuje žalovaná rozluštění otázky této v § 55. stanov část II.
Soud však nemůže náhled tento sdíleti, nýbrž má za to, že ustanovení zmíněného § 55. nemá na zřeteli daný případ, nýbrž že má na zřeteli zcela jiný případ.
Jednotlivá ustanovení stanov nesmí se vyjímati z jejich souvislosti, a béřeme-li zřetel na uspořádání jednotlivých ustanovení stanov a na jejich pořadí, hlavně však na předpis bezprostředně následujícího § 56., tedy dospějeme k úsudku, že v těchto dvou §§ jsou ustanovení pro ten případ, když nenastane žádná změna v členech. Neboť teprve po těchto předpisech následují ustanovení o vystoupení v dalším § 57. a v §§ 60. a 61. pak se jedná o následcích tohoto vystoupení.
Zmíněné ustanovení § 55. se dá ještě lépe vysvětliti, když se béře zřetel též na tu okolnost, že každá pojišťovna hledí styk svůj se svými členy co možná nejvíce zjednodušili a že se takového zjednodušení manipulace docílí, když se na jednotlivé členy připadající podíly z výtěžku, po případě z přebytku, jim napíší k dobru, poněvadž hotové vyplácení vyžaduje více práce, a jest též spojeno s výlohami. K tomu pak přichází ta okolnost, že pořádek práce u obžalované spočívá dle § 18. na trvalém pojištění a z toho vyplývá v uvedeném §. ustanovená manipulace s přebytky sama sebou. Kdyby byl názor žalované správným, totiž že daný případ jest v § 55. rozluštěn, pak by byl § 61. úplně zbytečným. Neboť korrelátem k § 55. jest § 56., § 61. však neobsahuje nic jiného, než § 56. Z toho následuje:
Buďto se vztahují ustanovení §§ 55. a 56. část II. stanov též na případ vystoupení, pak jest § 61. zbytečným, nebo se nevztahují na ten případ, pak má § 61. svoje zvláštní ustanovení. Poněvadž však každé ustanovení stanov má míti svůj účinek (§ 914. obč. zák.), tak jest §. 61. dokázáno, že se §§ 55. a 56. nevztahují na vystoupení, a proto jich zde nelze užíti. K témuž úsudku dospějeme též jiným způsobem. Není pochyby o tom, že společníkovi, členu ústavu, přísluší podíl na výdělku, odpovídající jeho podílu (§ 1193. obč. zák.) a jest to též výslovně ve stanovách uznáno, že příjmů pro reservní fond ustanovených, každého oddělení tehdy a dotud se upotřebiti má ve prospěch dotýčných účastníků, když jich není zapotřebí ku jeho doplnění až do výše v § 55., č. II. a § 35., č. III. ustanovené.
Dle § 1195. obč. zák. může společnost jednotlivým členům pro jejich zvláštní schopnosti a namáhání větší výtěžek povoliti, než by na ně dle jejich podílů připadnul; takové výjimky však se nesmí zvrhnouti v nezákonité úmluvy a zkracování. Z toho následuje, že může býti podíl členů na výtěžku jen ve zvláštních případech zmenšen, že však jim nesmí býti úplně odejmut a že to musí býti výslovně stanoveno. § 55. se nesmí v ten smysl vykládali, že se ním odjímají práva členům, která se na druhé straně výslovně uznávají (§ 47.). To také sama žalovaná cítila a uznala, když odepření těchto práv, jak sama doznává, výslovně do stanov přijala. Dle uvedeného není ve stanovách, které jsou v daném případě směrodatnými, žádného ustanovení, dle něhož by se členům vystouplým výslovně anebo nějakým určitým ustanovením odnímala jim dle zákona a dle stanov příslušící práva na přebytky. Proto se musí v tomto případě použíti ustanovení zákona, a tu jest žalobce oprávněn dle §§ 1193. a 1199. obč. zák. žádati vyplacení výtěžku posledního roku, pokud se ho má upotřebiti ku rozdělení mezi členy.
Zda-li to před tím jiní žádali nebo ne, jest pro něho lhostejno; a když se v tom spatřuje pomůcka interpretace, že jiní dosud práva tohoto nepoužili, tedy se poukazuje na to, že v tomto směru jest zmíněné doplnění stanov mnohem důležitějším, neboť kdyby toto opomenutí mělo onu důležitost, která se mu přikládá, tak nebylo by zapotřebí onoho doplnění.
Též vytknutý illustrační případ se sem nehodí, poněvadž spočívá na nesprávných předpokladech. Neboť kdo zaplatil jen jeden měsíční příspěvek, ten nemůže žádati, aby mu byl přikázán výtěžek dle celoročního obnosu, poněvadž to není nikde ve stanovách ustanoveno, a odporuje to § 1193. obč. zák. Co se týká námitky rozličných systémů pojišťovacích ústavů, tedy se podotýká, že každý pojišťovací ústav, toho neb onoho systému, má svoje stanovy, které jsou zhotoveny s větší nebo menší opatrností, a že pak pouze tyto stanovy, jak sama žalovaná, odvolávajíc se na stanovy, uznává, jsou směrodatnými.
Poněvadž výše zažalovaného obnosu není sporná, tak jsou důkazy od stran navržené pro rozhodnutí věci nerozhodný a proto nebyly připuštěny, a žalobě restringované bylo dáno místo z důvodů nahoře uvedených.
Dle § 43. c. s. ř. byly žalobcovi celé útraty přiřknuty, poněvadž ohledně obnosu, jehož se žalobce vzdal, žádné zvláštní útraty nevzešly.
C. k. zemský soud v Brně jako soud odvolací vyhověl odvolání z následujících
důvodů:
»První soudce opírá svoje rozhodnutí o ten důvod, že prý § 55. stanov směrodatných pro posouzení právního poměru mezi žalobcem a žalovanou pojišťovnou není tu rozhodným, poněvadž tento § upravuje toliko ten případ, že v členstvu zmíněné pojišťovny nenastala změna, že prý dále vzhledem k ustanovení § 47. I. oddílu cit. stanov, který praví, že obnosů plynoucích do reservních fondů jednotlivých oddělení, jen tehdy a potud upotřebiti jest ve prospěch dotyčných účastníků, pokud jich k doplnění záložního fondu do výše § 55. částí II. a § 35. částí III. ustanovené třeba není, a vzhledem k ustanovením o. z. o. týkajícím se smlouvy o společenství statků (§ 1175. a u zejména §§ 1193. a 1195.), přísluší členům dle zákona a dle stanov právo na přebytky se vyskytující a konečně, že prý ve stanovách není ustanovení, které by vystoupivším členům toto právo odpíralo.
Soud odvolací pohlíží na věc jinak než soudce I. instance, totiž: Případ, o který se tu jedná, nutno posuzovati dle § 55. cit. stanov, jak odvolatelka správně dovozuje.
§ ten obsahuje totiž docela všeobecnou a pro všecky případy platnou normu o tom, jak použiti se má přebytků vyskytnuvších se dle bilance na konci správního roku, a sice ustanovení, že přebytek dle tohoto §. vybývající má býti pojištěncům k dobru na příští rok účtován, t. j. jinými slovy: nárok na příslušný podíl přebytku mají jen ti členové, kteří ještě na příští rok jsou pojištěni, nikoliv členové, kteří v právě uplynulém roce pojištěni byli, a tento podíl se oprávněným členům nevyplatí, nýbrž ve formě srážky z prémií, které oni jinak mají platiti, se jim bonifikuje, tedy po účetnicku k dobru připíše. Při dělení podílů na přebytku starým členům, z jejichž příspěvků tohoto přebytku bylo částečně dosaženo, záleží tedy na tom, zda zůstali členy i pro příští rok.
Dle § 55. jest totiž s přebytkem ze správního roku naložiti tak, že se má účtovati k dobru povinnosti na příští rok a nikoliv hotově vyplatiti, tedy že má ho býti použito na prospěch jen těch členů, kteří zůstanou členy i na příště a tím jaksi zajišťují pevný minimální počet členů.
Na toto ustanovení nesmí se ovšem pohlížeti jako na zkrácení jednotlivých členů, příčící se dobrým mravům.
Odvolání se na § 1195. o. z. o. není na místě, poněvadž nehledě k tomu, že na právní poměry spolku na vzájemnosti spočívajícího, jakým žalovaná pojišťovna skutečně jest, ustanovení o. z. o. o výdělečných společnostech (§ 1175. ob. z. obč.) vztahovati nelze. Citované ustanovení stanov neobsahuje žádného nezákonného zkrácení některého člena, jelikož může si zajistiti podíl na přebytku tím, že zůstane členem pojišťovny.
Tomuto výkladu neodporují ani ustanovení pojišťovacích regulativ z 5. března 1896, č. 31 ř. z., poněvadž se dle §. 13. připouštějí úchylky co do ročního rozdělování zisku; mimo to dlužno poukázati na to, že stanovy žalované pojišťovny ze dne 17. září 1896 byly příslušným úřadem schváleny.
Vykládá-li se § 55. takto, není třeba, aby tu bylo pro aktivní léta zvláštní ustanovení ohledně práv vyloučených členů, poněvadž právě z tohoto stilisování § 55. jde na jevo, že jim nepřísluší na přebytek žádný nárok.
Žalobce nebyl ve správním roce 1905 pojištěným členem pojišťovny a nemá tudíž nároku na podíl na přebytku pro rok 1904 vyšetřeném.
Proto bylo odvolání vyhověno a žaloba byla zamítnuta, aniž by bylo třeba provésti odvolatelkou navržený znalecký důkaz.
C. k. nejvyšší soud vyhověl revisi.
Důvody:
Dovolání žalobcovo, vznesené pro nesprávné právní posouzení věci, jest odůvodněno.
Podle § 1. všeobecných ustanovení stanov jest žalovaná pojišťovna »spolkem osob, které se zavazují škody, jež na předmětech při ústavu pojištěných ohněm a pokud se týče na plodinách krupobitím povstaly, podle podmínek pojišťovacích vzájemně sobě nahražovati a prostředky k tomu potřebné příspěvky členů spolkových zjednávati«.
Žalovaná jest tudíž, jak také již jméno její praví, pojišťovna, spočívající na vzájemnosti, v které každý jednotlivý člen jest zároveň pojištěným a pojišťujícím, která dále nemá za účel docíliti zisk z pojištění budov, movitostí a plodin placením pojišťovacích prémií, nýbrž jen k tomu jest určena, aby škodu, která jednotlivým členům na pojištěných předmětech elementárními nehodami povstala, na všecky členy rozdělila. Dle toho mají spolkové příspěvky, které členové podle § 46. II. odd., resp. § 35. III. odd. stanov dle sazby platiti mají, právní povahu záloh, které se dávají s výhradou eventuelního vrácení aneb doplacení á conto náhrady škody, která se během správního roku za živelní pohromy poškozeným členům platiti má a ku krytí výloh správních.
Správná výše spolkového příspěvku, který každý člen platiti má, objeví se teprve po uplynutí správního roku po zdělání roční účetní závěrky (§ 43. odd. I., §§ 55. a 56. odd. II. a § 35. odd. III. stanov) a proto náleží členům, aby ku krytí možného schodku k zaplaceným již provisorním příspěvkům podle poměru ročních příspěvků dodatečné doplatky odváděli, kdežto se jim s druhé strany, jsou-li to přebytky, vrátiti musí zbytek, který zůstane po ukrytí všech výloh správních v širším smyslu, k nimž náleží také dotace záložního fondu v zákoně neb ve stanovách předepsaná.
Od této zásady, odpovídající podstatě vzájemného pojištění, lze se jen tehdy a v té míře odchýliti, když statut, který, pokud neobsahuje ustanovení odporující nezměnitelným předpisům právním, jest v prvé řadě směrodatným pro vzájemný poměr členů, obsahuje tomu odporující jasná a srozumitelná ustanovení.
Žalovaná a s ní odvolací soud spatřuje toto jasné a výslovné nařízení v odst. 2, § 55. II. odd. stanov, který praví, že, jakmile záložní fond dotyčného oddělení dosáhne 10% pojištěné hodnoty, mohou »přebytky pouze až do 50% záložnímu fondu býti přikázány, zbytek pak jest pojištěncům k dobru na příští rok účtovati«.
Tomuto náhledu nelze však přisvědčiti.
Především není ve slovech stanov právě citovaných přece jen nade vší pochybnost obsaženo výslovné prohlášení toho obsahu, že členové, kteří koncem správního roku ze spolku vystoupili, nemají žádného podílu na přebytcích uplynulého správního roku; tento smysl mohl by se spíše přikládati slovům, kterých se užívá, jen výkladem.
V ohledu tom tvrdí se pak: statut nezná prý žádného vyplácení přebytku v hotovosti, nýbrž jen připsání k dobru pro příští rok; člen vystouplý nemusí prý v příštím roce žádných platů více konati, a tudíž nemůže prý k jeho dobru ničeho býti více připsáno.
Z druhé strany má se prý připsání k dobru podle stanov státi ve prospěch »pojištěnce«; vystouplý pak jest prý koncem září (koncem to správního roku) vyloučen, účetní uzávěrka může prý však dle povahy věci teprve po ukončení roku správního býti zdělána; tedy nemůže prý vyloučený v době zjištění přebytků, t. j. v době, kdy nárok na vrácení se stal likvidním, vůbec býti více »pojištěným«. Jemu tedy nemůže prý příslušeti vzhledem k ustanovení stanov, o které tu jde, právo na vrácení ohledně přebytků z uplynulého roku správního.
Podle této argumentace byla by tudíž pro otázku, kdo jest oprávněn bráti podíl na přebytku z uplynulého roku, rozhodnou doba účetního zjištění přebytku.
Je-li tomu tak, pak by museli na tomto přebytku participovati taky oni členové, kteří teprve po ukončení správního roku, avšak ještě před konečným zjištěním výsledku účetního výborem spolko- (§ 43., odd. I. stanov) do spolku vstoupili, — nezbytný důsledek to, který však žalovanou dovozován nebyl.
A ještě jeden důvod. Není přece zajisté o tom žádné pochybnosti, že kruh členů, který mají na zřeteli stanovy v druhém odstavci § 55. odd. II., jest totožný s členy spolku, kteří jsou v třetím odstavci téhož § označeni výrazem »dotyčným pojištěncům« a obzvláště s těmi, kteří jsou míněni označením »na dotyčné členy« v kolorálním ustanovení § 56. tamtéž.
Než již slovem »dotyční« se označuje, že se jak přebytek, tak odstavci téhož §. označeni výrazem »dotyčným pojištěncům« a obce), kterým vzešel prospěch aneb škoda ve smyslu § 1. odd. I. stanov, kterých se tedy jedno neb druhé týkalo (který jedno neb druhé stihlo).
To jsou tedy ti, kteří v dotyčném správním roce v tom kterém oddělení se svými objekty byli pojištěni.
Ohledně rozvrhu vzešlého snad podle § 56. odd. II., není také na straně žalované žádné pochybnosti o tom, že se schodek roz- vrhne také na ony členy, kteří koncem správního roku vystoupili.
Jich povinnost platební vysvítá ostatně zcela zřejmě z ustanovení § 61. odd. II. stanov.
Dle toho může se nařízení, obsažené v odstavcích 2. a 3. § 55., pojímati jen tak, že účtování k dobru na příští rok státi se má jen tam, kde to je možno, t. j. u těch, kteří zůstali členy, že však tím nikterak vyloučeno není vyplacení přebytku v hotovosti členům, kteří již vystoupili.
Ku stejnému výsledku vede následující úvaha:
Stanovy, o které tu jde, byly zřízeny na základě regulativu o pojištění ze dne 5. března 1896, ř. z. č. 31, a byly státním dozorčím úřadem dne 17. září 1896 schváleny.
Dlužno tedy předpokládati, že odpovídají nařízením tohoto regulativu a dlužno tedy v případě pochybnosti použiti regulativu ku výkladu.
Než § 13. regulativu stanoví o rozdělení zisku zásadu, že při vzájemných pojišťovnách mají míti nárok na zisk všichni pojištěnci, čímž právě se vyjadřuje jen právní pravidlo, samozřejmé, poněvadž v přirozenosti a v podstatě vzájemného pojištění spočívající, že ti, kteří právě navzájem jsou pojištěni, mají míti podíl na přebytcích, jež docíleny byly v dotyčné periodě pojišťovací. Konečně by slušelo ještě k následujícímu přihlížeti:
Oproti žalobci, jakožto jednotlivému pojištěnci a jednotlivému členu spolku, stojí jako smluvní strana veškerost členů, sloučená v pojišťovně.
Ta zastoupena jest podle § 6. odd. I. stanov spolkovým výborem, který dle § 7. e) usnášeti se má také o změnách stanov.
Tomuto, tedy pojišťovně a nikoliv jednotlivému členu, přičítati se musí dle § 915. obč. zák. nejasnosti ve stanovách.
Poněvadž pak sporné ustanovení stanov beze vší pochyby jasným a zřejmým není, musí se dle citovaného vykládacího pravidla voliti výklad ten, který jest na škodu tomu, kdo nejasného vyjádření užil, a to tím spíše tehdy, když, jako v případě tomto, právě tento výklad odpovídá podstatě smlouvy.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek soudu odvolacího spočívá skutečně na nesprávném právním posouzení věci a slušelo proto dovolání žalobcově vyhověti, naříkaný rozsudek zmšniti a rozsudek prvního soudce opět obnoviti.
Dr. Theodor Andrle.

Citace:

Vzájemné pojišťovny musí vrátiti pojištěnému. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 5, s. 239-246.