NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Č. 444.

Zabírání budov: * Část bytu vlastníka budovy nelze dle § 1, odst. 2 zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 ob. z. a n. zabrati již proto, že ji vlastník neobývá, nýbrž postoupil jiné osobě k obývání.
(Nález ze dne 11. června 1920 č. 5159.)
Prejudikatura: viz nález č. 376 a 412 této sbírky.
Věc: JUDr. Bedřich Deym v Praze proti ministerstvu veřejných prací (zast. min. místotaj. Jarosl. Slavíkem) stran zabrání místností pro veřejné účely.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím byl potvrzen nález zemské správy politické v Praze ze dne 24. října 1919 čís. 8 E - 131/1-321433, jímž byly na základě zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a nař. zabrány k užívání prozatím 4 místnosti prvního patra paláce stěžovatelova v Praze-II. čp. 939 pro účely veřejné a to pro kanceláře ruského vojenského attaché.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nejvyšší správní soud takto: Stížnost pokládá vyslovené zabrání místností za nezákonné ve dvou směrech:
a) že zabrány byly místnosti v obytném domě nájemním,
b) že nebyl při tom vlastníku budovy ponechán byt v rozsahu zákonem vyměřeném.
Ad a) Nejvyšší správní soud vyslovil již ve svém nálezu ze dne 12. dubna 1920 č. 2136 názor, že ustanovení § 1, odst. 2 zák. o zabírání budov nestojí nijak v cestě zabrání oné části budovy nájemní, která účelům bytovým neslouží a že tedy takováto část budovy po zákonu zabrána býti může, třeba že ostatní části budovy této slouží účelům obytným a zabrání dle zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a nař. nepodléhají. Při tomto názoru trvá nejvyšší správní soud a místo obšírného jeho odůvodnění poukazuje na důvody uvedeného svého nálezu, jak to § 44 jedn. ř. připouští.
Námitka tato byla by tedy jen tenkráte důvodnou, kdyby právě zabrané místnosti byly obytnými místnostmi nájemnými. Zdali tomu tak jest či je-li snad zabraných místností užíváno jiným způsobem, zejména jsou-li snad pronajaty k účelům jiným než obytným (na příklad kancelářským), nebylo ve správním řízení spolehlivě vyšetřeno.
Při místním šetření v domě čp. 939-II. v Praze bylo totiž zjištěno, že v prvém patře jeho jest
1. byt majitele domu o 12 obytných místnostech,
2. 5 místností najatých Poldinou hutí, které jsou jí zabrány společným bytovým úřadem v Praze,
3. 3 pokoje bytu Karla Harracha a 2 pokoje jeho ošetřovatelů,
4. 2 pokoje bytu Svátkova.
Avšak ani z naříkaného rozhodnutí ani ze správních spisů nelze s bezpečností seznati, kterých čtyř ze svrchu vypočtených místností se zabrání týká, takže tím méně lze posouditi, týká-li se jen oněch částí budovy, které neslouží účelům obytným prostředkem nájmu a proto ze zabrání vyloučeny nejsou.
Tato neúplnost skutkové podstaty jednak stěžuje straně, aby se proti rozhodnutí žalovaného úřadu účinně bránila, jednak činí nejvyššímu správnímu soudu nemožným spolehlivě přezkoumati, zdali a pokud naříkané rozhodnutí šetřilo výjimky v zákoně stanovené, že při zabírání budov nebo jejich částí pro veřejné účely jsou ze zabrání vyloučeny obytné budovy nájemní nebo jejich části. V tom spočívá podstatná vada řízení, kteráž byla zřejmě zaviněna tím, že žalovaný úřad přehlédl, že dle správného výkladu zákona nelze zabrati takové části budovy, které jsou způsobem nájmu věnovány obytným účelům, takže v pochybnosti musí býti zjištěno, jakému účelu zabíraná část slouží.
Ad b) Pro ten případ, že by naříkané rozhodnutí zabíralo místnosti z bytu vlastníka budovy, namítá stížnost in eventum, že pak naříkané rozhodnutí nešetřilo bytu vlastníka, kterýž — pokud nepřesahuje rozměry podle norem pro zabírání bytů přípustné — jest dle odst. 2. § 1 1. c. ze zabrání vyňat. Nehledě k tomu, že ani při tomto předpokladu nelze z naříkaného rozhodnutí vyčísti, které určité 4 pokoje ze 12 pokojů bytu vlastníkova jsou zabrány, což by svého času mohlo znemožniti nebo aspoň stížiti výkon vysloveného zabrání, trpí naříkané rozhodnutí, pokud vztahuje se na místnosti bytu vlastníkova další vadou. Vykládá totiž zákon v ten rozum, že z bytu vlastníkova lze za všech okolností zabrati místnosti, jichž tento fakticky neužívá. Tento výklad neshledal nejvyšší správní soud správným.
Odst. 2. § 1 1. c. vyjímá ze zabrání byt vlastníka zabrané budovy v rozměru přípustném podle nařízení o zabírání bytů obcemi ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a nař., na jehož místo vstoupil zákon ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a nař. V jiném směru neobmezuje zákon ochranu bytu vlastníkova před zabráním, zejména neustanovme, že by musil vlastník budovy svého bytu v celém rozsahu dle svrchu uvedených norem zákonných přípustném užívati pro vlastní bytové účely.
Ježto tedy ta pouhá okolnost, že vlastník poskytl část svého bytu jiné osobě k užívání, není sama o sobě s to, aby tuto část bytu vlastníkova, pokud nepřestala býti součástkou bytu jeho a od něho jako samostatný objekt užívací nebyla oddělena, zbavila ochrany bytu vlastníkova v § 1, odst. 2 zákona poskytnuté, bylo by z bytu vlastníkova po zákonu možno zabrati jen ony místnosti, které jsou nad počet dle norem o zabírání bytů přípustny.
Zdali však v daném případě jde o takové místnosti nadpočetné, žalovaný úřad vůbec nezkoumal a nezjistil náležitým způsobem ani kolik osob v bytě stěžovatele jako vlastníka budovy bydlí, ani kolik obytných místností po zabrání vlastníku zbude.
I kdyby tedy bylo nepochybno, že všecky zabrané místnosti jsou součástkou bytu vlastníkova, jak stížnost v eventuální své obraně předpokládá, nemohl by nejv. správní soud v tomto směru naříkané rozhodnutí přezkoumati, ježto z něho není patrno, z jaké skutkové podstaty — pokud jde o přípustný rozměr bytu vlastníkova — úřad vycházel, a to tím méně, ježto, jak právě bylo řečeno, v tomto směru spisy administrativní bezpečného podkladu nepodávají.
Trpí tedy naříkané rozhodnutí i v tomto směru podstatnou vadou, která má příčinu v mylném právním názoru, že část bytu, kterou vlastník propůjčil k užívání osobě jiné, již z tohoto důvodu zabrání podléhá.
Bylo proto naříkané rozhodnutí pro nezákonnost zrušiti.

Citace:

č. 444. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 384-386.