NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4232.

Státní občanství: K otázce právní povahy a vnitrostátní závaznosti ustanovení o státním občanství, která jsou dána v rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši.
(Nález ze dne 15. prosince 1924 č. 188.)
Věc: Ludevít G. proti ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska o státní občanství. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Min. pro Slov. vydal nař. rozhodnutí tohoto znění:
Ludevít G., obyvatel z Prešova, narozený dne 13. března 1889 v N. B., podal dne 29. dubna 1922 u min. pro Slov. žádost o udělení čsl. státního občanství. K této žádosti jmenovaný připojil usnesení ob. zast. v L. ze 17. dubna 1922, dle kterého mu bylo zajištěno domovské právo v obci L. pro případ obdržení čsl. státního občanství. Protokolem, sepsaným v Prešově dne 5. prosince 1922, Ludevít G. odvolal svoji podanou žádost o udělení čsl. státního občanství a žádal o rozhodnutí, že jest čsl. státním občanem ve smyslu čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 a proto, aby obecnímu úřadu bylo uloženo vydání domovského listu pro něho. Min. pro Slov. béře na vědomí prohlášení, že Ludevít G. odvolal svoji žádost o udělení čsl. státního občanství, a současně rozhoduje, že Ludevít G. není čsl. státním občanem ve smyslu čl. III. cit. rozhodnutí konference velevyslanců, že usnesením ob. zast. v L. ze 17. dubna 1922 nenabyl domovského práva v L., a že proto obec L. nemůže pro něho vydati domovský list. Odůvodnění: Ludevít G. tvrdí, že od svého narození odvozeně po svých rodičích až do dosáhnutí zletilosti, tedy do 15. března 1913, nepřetržitě měl domovské právo v obci N. B., která na základě rozhodnutí konference velevyslanců v Paříži z 28. července 1920 připadla a dnes náleží Polsku. Poněvadž jmenovaný neprokázal, že získal po dosažení zletilosti v době před 1. lednem 1914 domovské právo v jiné obci v bývalém plebiscitním území spišské neb oravské župy, nad kterou byla uznána svrchovanost čsl. republiky, ani, že v takové obci byl usazen v době před 1. lednem 1908 až do dne 28. července 1920, proto nestal se čsl. státním občanem ve smyslu čl. III. cit. rozhodnutí konference velevyslanců. Obec N. B. nebyla přiřknuta a nenáleží k čsl. republice, proto domovská příslušnost v té obci nemůže býti podmínkou pro nabytí čsl. státního občanství ve smyslu cit. rozhodnutí. Jmenovaný rovněž neprokázal, že se stal čsl. státním občanem ve smyslu úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., následkem toho obec L. nemohla ho přijati bezpodmínečně do svého svazku a nemůže vydat pro něho domovský list«.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss:
Jak z obsahu správních spisů patrno, domáhal se st-l na obci L. vydání domovského listu. Obec vydání to odepřela z důvodu, že st-l není čsl. státním občanem a přislíbila mu toliko přijetí do domovského svazku pro případ, že nabude státního občanství. St-l obrátil se na to na min. pro Slov. se žádostí o rozhodnutí, že jest čsl. státním občanem a připojil prosbu, aby notáři v L. vydání domov. listu bylo nařízeno. Ministr v souhlasu s tím jednak judikoval o státním občanství, jednak vyslovil, že uvedená obec nemůže st-li domovský list vydati.
Stížnost proti tomuto druhému výroku se neobrací, nýbrž směřuje jen do rozhodnutí o státním občanství.
Následkem toho nemůže se ve smyslu § 5 zák. o ss ani nss zabývati oním výrokem, nýbrž může přezkoumati rozhodnutí jen, pokud jím ministr odepřel uznati, že st-l jest čsl. státním občanem z důvodu, že nejsou při něm splněny podmínky čl. III. uvedeného rozhodnutí konference a že neprokázal čsl. státního občanství ani podle úst. zák. č. 236 z r. 1920.
V prvém směru namítá stížnost, že st-l splnil podmínky čl. III. uvedeného rozhodnutí konference velevyslanců. Vychází tedy zřejmě z názoru, že st-li vzešel nárok na uznání státního občanství čsl. již z rozhodnutí konference velevyslanců. Názor ten není správný.
Rozhodnutí konference velevyslanců o Těšínsku, Oravě a Spiši, dané v Paříži dne 28. července 1920, bylo, jak v úvodu jeho se výslovně uvádí, vydáno na základě aktu z 10. července 1920 ve Spa, jímž vlády polská a čsl. prohlásily, že svolují, aby hranice jmenovaných území byly určeny čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými. Doložkou, k rozhodnutí připojenou z téhož dne jako je samo rozhodnutí, vyjádřili zmocnění zástupci vlády polské a čsl. ve smyslu svého prohlášení z 10. července 1920 přijetí předcházejících ustanovení svými vládami.
Z toho plyne jasně, že jde o ujednání mezi čsl. a polským státem, učiněné na základě rozhodčího výroku, tedy o ujednání mezinárodní. Podle názoru, jejž nss vyslovil v nál. Boh. 786 adm. nemůže však jednotlivec dovozovati subjektivního práva proti státu přímo z mezinárodní smlouvy, nýbrž jedině ze zákona, jímž byla ustanovení smlouvy takové vtělena do vnitrostátního právního řádu. I kdyby však bylo lze na uvedené ujednání pozírati jako na dohodu o podrobnostech s vládou příslušného státu k provedení úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. ve smyslu § 19 tohoto zák., nemohl by st-l z dohody té nároku na uznání čsl. státního občanství dovozovati již proto, že jí schází dosud formální náležitost vyhlášení ve Sbírce zákonů a nařízení ve smyslu zák. z 13. března 1919 č. 139 Sb. resp. z 20. prosince 1921 č. 500 Sb.
Jest tedy stížnost, pokud se obrací proti nař. rozhodnutí s hlediska čl. III. uvedeného rozhodnutí konference, neodůvodněna.
V druhém směru namítá stížnost, že se st-l stal čsl. státním občanem podle č. 3. § 1 tohoto úst. zák. a že v žádosti své okolnosti pro to rozhodné uvedl.
Žal. úřad namítá v odvodním spise, že st-l tento titul nabytí čsl. státního občanství v řízení správním neuplatňoval. Soud uvážil takto: Sluší-li slovům nař. rozhodnutí, že st-l neprokázal čsl. státního občanství ani ve smyslu úst. zák. č. 236/1920, rozuměti ve smyslu námitky činěné v odvodním spise, totiž že st-l nabytí čsl. státního občanství ve smyslu uvedeného zák. v řízení správním vůbec ani neuplatňoval, nemá žal. úřad pravdu.
Uvedlť st-l podle obsahu spisů správních v protokolární žádosti z 5. prosince 1922, jíž se domáhal, aby bylo notáři v L. uloženo vydání domovského listu, že důvod, ze kterého byl mu domovský list odepřen, že totiž jest cizincem, jest nesprávný, poněvadž otec jeho stejně jako on sám narodil se v N. B., tam příslušel a tehdy byl uherským státním občanem, že st-l od své zletilosti do r. 1920 v L. bydlil, daně platil a jako tamní příslušník byl odveden, že však, i kdyby toho nebylo, sluší jej považovati za čsl. státního občana, poněvadž splnil podmínky čl. III. uvedeného rozhodnutí konference velevyslanců.
Z toho jest patrno, že st-l na oporu svého tvrzení, že jest čsl. státním občanem, dovolával se v prvé řadě okolností rozhodných ve smyslu č. 3 § 1 uvedeného úst. zák. — podle kterého jsou státními občany čsl. bývalí státní občané uherští, kteří se narodili na území čsl. republiky jako děti státních občanů uherských, majících tam právo domovské i když osoby, o něž jde, samy nemají v době, kdy zákon vešel v platnost, příslušnosti čsl. — a že jen v druhé řadě poukázal k rozhodnutí konference velvyslanců jako titulu pro své čsl. státní občanství. Byl by tedy předpoklad nař. rozhodnutí, že stěžovatel čsl. státního občanství ve smyslu č. 3. § 1 úst. zák. v řízení správním neuplatňoval, v rozporu se správními spisy.
Sluší-li však uvedeným slovům nař. rozhodnutí rozuměti tak, že při st-li není podmínek pro uznání čsl. státního občanství ve smyslu úst. zák., pak jest nař. rozhodnutí potud vadné, že neuvedlo ani po stránce právní ani po stránce skutkové, v čem žal. úřad viděl nedostatek splnění těchto podmínek, kterážto vada — nedostatek náležitého odůvodnění stanoviska žal. úřadem k tvrzením st-lovým zaujatého — nejen ztížila st-li jeho obranu, nýbrž překáží také soudu, aby nař. rozhodnutí náležitě přezkoumal.
Slušelo proto v tomto směru nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 4232. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1017-1020.