Čís. 14974.
Zákon o pracovních soudech.
Pracovní soud není příslušný rozhodovati o nárocích domovníka za konané práce, ani jde-li o práce nedomovnické (praní prádla).
(Rozh. ze dne 20. února 1936, R I 115/36.) Žalobkyně domáhá se na žalovaném částky 700 Kč proto, že, byvši ustanovena domovnicí v domě žalovanému a jeho bratru náležejícím, konala pro rodinu žalovaného i práce nedomovnické (praní prádla), za kteréžto práce jí přísluší obvyklá odměna v požadované výši. Prvý soud vyhověl žalobě částkou 350 Kč. Odvolací soud odmítl odvolání. Důvody: Předmětem jednání odvolacího soudu jest pouze částka 350 Kč. Jde tu proto v řízení odvolacími o věc nepatrnou. Podle § 501 c. ř. s. je odvolání přípustno jen z důvodů zmatečností v § 477 čís. 1—7 c. ř. s. vytčených. Poněvadž žalovaný žádnou z těchto zmatečností však neuplatnil, je dovolání nepřípustné. Pokud žalovaný vyslovuje názor, že zákon ze dne 11. prosince 1934 čís. 251 Sb. z. a n. nepřichází v souzeném případě v úvahu, poněvadž se nevztahuje na soudy pracovní a okresní soudy, které jednají místo nich (čl. IV. odst. 1 uvedeného zák. a § 42 zák. o prac. soudech), přehlíží, že rozepři neprojednal soud pracovní ani soud, jednající na místo něho. Také dle § 1 odst. 2 zák. o prac. soudech jsou z působnosti pracovního soudu vyloučeny spory o právních poměrech domovníků díle § 16 zák. ze dne 30. ledna 1920 čís. 82 Sb. z. a n.
Nejvyšší soud odmítl rekurs.
Důvody:
Jde o nárok »na odměnu za jiné služby« podle druhého odstavce § 6 zák. ze dne 30. ledna 1920 čís. 82 Sb. z. a n., k jehož projednávání a rozhodnutí jest povolán řádný soud podle zákona o soudní příslušnosti povolaný (§ 16 cit. zák.). Na tom nebylo nic změněno zákonem o pracovních soudech čís. 131/31 Sb. z. a n., neboť druhým odstavcem § 1 tohoto zákona byly z příslušnosti pracovních soudů vyloučeny mezi jiným spory v § 16 zák. čís. 82/20 Sb. z. a n. dotčené. Na souzenou věc jest tedy použiti předpisu § 501 c. ř. s., že v nepatrných věcech může rozsudek prvního soudu býti vzat v odpor odvoláním jen pro zmatečností v § 477 čís. 1—7 c. ř. s. vypočtené. Nejvyšší soud odůvodnil v četných rozhodnutích, k nimž se pro stručnost odkazuje (Sb. n. s. 7158, 346, 9760) zásadu, ze pro pojem nepatrné věci ve smyslu § 501 c. ř. s. je nerozhodno, zda nárok, o němž mají rozhodovali vyšší soudy, byl nepatrným již od důvodu, či zda se jím stal teprve později buď důsledkem obmezení žalobní žádosti, či byv rozštěpen rozsudkem prvého soudu. Podle § 448 c. ř. s. v doslovu čl. I. čís. 1 zák. čís. 251/34 Sb. z. a n. jest pokládati za věc nepatrnou spor, v němž hodnota předmětu nepřevyšuje částku 500 Kč, a toto ustanovení hodí se i na souzenou věc, ježto podle čl. IV. dotčeného zákona tato změna cenové hranice neplatí toliko pro spory u pracovních soudů, u zvláštních oddělení okresních soudů pro spory pracovní a u okresních soudů, jednajících na místě pracovních soudů (§ 42 zák. čís. 131/31 Sb. z. a n.). V souzené věci jednal však a měl též jednati řádný soud. Rozsudkem prvního soudu byla původní pohledávka rozštěpená ve dvě části po 350 Kč a žalovaný se odvolal a přirozeně odvolati mohl jen, pokud byl odsouzen k zaplacení částky 350 Kč. Bylo-li jeho odvolání odmítnuto odvolacím soudem jako nepřípustné, když tu jde o bagatelní věc, je rekurs k nejvyššímu soudu nepřípustný podle § 517 odst. 2 c. ř. s. (Sb. n. s. 9760).