Čís. 13155.Poslední pořízení roztrhané a znovu podlepené nelze pokládati za zřízené v náležité formě (§ 126 nesp. říz.). Jest na tom, kdo se dovolává takového posledního pořízení, by ve sporu, k jeho žalobě zahájeném, prokázal, že poslední pořízení nebylo zůstavitelem zrušeno.(Rozh. ze dne 29. prosince 1933, R I 1163/33.)K pozůstalosti po Ladislavu B-ovi se přihlásila zůstavitelova matka ze závětí, jež předložila roztrhané a znovu podlepené, a zůstavitelovi sourozenci ze zákona. Pozůstalostní soud poukázal na pořad práva dědice ze zákona. Rekursní soud poukázal na pořad práva dědičku ze závětí.Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:Je nesporným, že stěžovatelka předložila při projednáni pozůstalosti dne 14. řijna 1931 (po 21/2 letech) dvě poslední vůle zůstavitele ze dne 24. října 1928 roztrhané a znovu podlepené a přihlásila se z nich k dědictví a že zákonní dědici prohlásili, že neuznávají tato poslední pořízení za platná z důvodu, že je zůstavitel sám roztrhal. Nelze upříti, že podle vnější formy, podle niž jedině přísluší nespornému soudci otázku tu zkoumati, nelze poslední pořízení, které jest roztrhané, pokládati za zřízené v náležité formě co do pravosti, ana okolnost ta podle zevnějšku vzbuzuje domněnku, že zůstavitel sám zrušil (§ 717 obč. zák.) poslední vůli takovým způsobem, a jest domněnku tu pokládati po tak dlouho za platnou, pokud neprokáže opak ten, kdož své dědické právo odvozuje z takové poslední vůle (§§ 721, 722 a 863 obč. zák.). Otázku tu lze však rozřešiti jen sporem, ježto jde o zkoumání vnitřní platnosti posledního pořízení, jejíž řešení nepřísluší nespornému soudci. Stěžovatelka ne- opírá své dědické právo o poslední pořízení zřízené podle vnější formy v náležité formě a jest tudíž dědické právo zákonných dědiců přihlásivších se k dědictví ze zákona uznati za silnější titul dědický než titul stěžovatelčin (srovnej rozh. čís. 7563 sb. n. s.). Za tohoto stavu věci přikázal rekursní soud podle § 126 nesp. pat. právem stěžovatelce roli žalobce.