Č. 8148.

Samospráva obecní. — Legionáři: I. Čl. 13 vl. nař. č. 151/20, pokud nařizuje, že povinné veřejné vyhlášení míst vyhražených legionářům se děje úředním listem republiky čsl., je kryt předpisem § 9, odst. 1 zák. č. 462/19. — Místo obecního hajného spadá mezi místa legionářům vyhražená. — III. Leginářům vyhraženo je místo, spadající pod § 4 zák. č. 462/19 i tehdy, obsazuje-li se jen jediné místo.
(Nález ze dne 3. října 1929 č. 17 428.)
Prejudikatura: Boh. A 5047/25, 5184/25, 5299/26.
Věc: Město O. proti ministerstvu vnitra stran obsazení místa nelegionářem.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody : Usnesením měst. rady stěžující si obce ze 7. listopadu 1925 bylo místo lesního hajného v revíru g-ském propůjčeno legionáři Františku R. a o tom vyrozuměno mno. Když se tento vzdal místa uděleno uprázdněné místo v zasedání dne 2. ledna 1926 nelegionáři Antonínu J. Ke stížnosti legionáře Kašpara Č. prohlásil žal. úřad nař. rozhodnutím podle ustanovení § 14 zák. čís. 462/19 obsazení tohoto místa za neplatné a nařídil, aby Antonín J. do 4 neděl od doručení tohoto rozhodnutí byl propuštěn, a to z těchto důvodů: »Podle § 4 zák. č. 462/19 jsou legionářům vyhražena všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) do výše 50%. Úřad, jemuž přísluší právo obsazovací, jest povinnen zamýšlené obsazení místa veřejně vyhlásili, zpraviti o něm mno (kancelář čsl. legií) a vyměřiti přiměřenou lhůtu k podání žádosti (§ 9 cit. zák.). Povinné vyhlášení místa má se státi v Úředním listě Čsl. republiky, a lhůta k podání žádosti nemá býti zásadně kratší 4 neděl ode dne vyhlášení (čl. 13 nař. č. 151/20). Měst. rada obsazujíc zmíněné místo nedbala uvedených předpisů zákona kromě toho, že o soutěži zpravila mno (kancelář čsl. legií). Min. vnitra jest proto povinno vzhledem k ustanovení § 14 cit. zák. obsazení místa toho prohlásiti — aniž je vázáno na stížnost uchazečů — za neplatné a naříditi, aby Antonín J. byl propuštěn.
»K vývodům obce, že místo hajného nepatří k místům vyhraženým legionářům a že v konkrétním případě neměli by legionáři ani nároku na místo to, ježto se obsazovalo jen jedno místo, a »50% z jednoho místa neposkytuje práva na místo celé« se podotýká: Intencí zákona bylo, umístiti pokud možno největší počet legionářů ve službách veřejných nižší kategorie, a právě taková místa měla býti vyhražena legionářům, nechť jsou pojmenována jakkoliv, což jest zřejmo z doslovu § 4 lit. a). Lesní hajný jest stráží, dohlížející k ochraně lesů, a dlužno jej tudíž subsumovati pod pojem dohlížitelů. Dle soutěže vypsané mést. radou dne 27. července 1925 vyžadovala se na místo hajného v revíru g-ském toliko tělesná a duševní schopnost, mravní zachovalost, stáří od 22 do 40 roků, absolvování hájenské školy, neb alespoň průkaz o delší praksi jako pomocný hajný, a znalost českého a německého jazyka. Z toho jest zřejmo, že tu nešlo o místo zvlášť kvalifikované, které by bylo na roven postaveno úřednickým místům, uvedeným v § 5 odst. 1, nýbrž o místo v nižší službě. Tomu odpovídá též, že s obsazeným místem: jsou spojeny požitky platového systému pro městské zřízence. Pro výpočet 50% kvóty jest ovšem rozhodným počet volných míst, o jichž obsazení jde. Obsazuje-li se však jen jedno místo, dlužno je obsaditi legionářem, neboť by v opačném případě byla úřadu obsazujícímu dána možnost, obsazením jen jednoho místa vyhnouti se zákonné povinnosti, obsaditi místa taková do výše 50% legionáři, což zajisté odporovalo by výše zmíněné intenci zákona.«
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost spatřuje nezákonnost v. tom, že žal. úřad prohlásil podle § 14 zák. č. 462/19 obsazení uprázdnivšího se místa hájenského nelegionářem za neplatné, ačkoliv bylo obsazeno jen jedno místo, a »50% z jednoho místa neposkytuje práva na celé místo«. Nebyla prý proto obec povinna přihlížeti při obsazování místa toho k uchazečům z řad legionářů a neporušila předpisu § 4 cit. zák., propůjčila-li místo to nelegionáři. Nss neuznal tuto výtku důvodnou.
Podle ustálené judikatury nss-u (srovnej na příklad nál. Boh. A 5047/25 a 5184/25) přísluší podle § 4 zák. č. 462/19 legionářům 50% míst volných, která jsou u toho kterého úřadu neb podniku na ten čas předmětem obsazování. Tvoří tedy základnu pro výpočet 50% kvóty služebních míst, jež jsou podle cit. předpisu vyhražena legionářům, počet míst právě obsazovaných, a mají uchazeči z řad legionářů nárok na každé volné místo do 50%. Mají-li však legionáři nárok na každé volné místo až do 50% míst obsazovaných, jsou ovšem privilegovanými uchazeči i tenkráte, obsazuje-li se jen jedno místo, neboť místo to je právě prvým z 50% volných míst, která jsou na ten čas předmětem obsazování. Nelze proto vylučovati legionáře z konkurence při obsazování míst legionářům vyhražených ani jde-li o obsazení jen jednoho volného místa, a nemá stížnost pravdu, tvrdí-li opak. Ostatně by při stanovisku stížnosti nemohl býti § 4 zák. č. 462/19 prakticky prováděn ve všech oněch případech, kde jde o obsazení jen jednoho místa, a byli by tedy legionáři vyloučeni z privilegované konkurence, dokud by neběželo o současné obsazování míst alespoň dvou. Že by byl chtěl zákon postihnouti dikcí § 4 poslední odstavec cit. zák. jen tyto případy, nelze důvodně předpokládati, uváží-li se, že bylo právě úmyslem zák. č. 462/19 umístiti co možno největší počet legionářů na místech v § 4 vypočtených a tento úmysl by při výkladu hájeném stížností mohl býti úplně frustrován.
Z předeslaného vysvítá, že je stížnost na omylu, tvrdí-li, že stěžující si městská obec nebyla povinna bráti zřetel při obsazování místa lesního hajného k legionářům, a odůvodňuje-li stanovisko to tím, že šlo o obsazení jen jednoho volného místa.
Nss neshledal však stížnost důvodnou ani pokud v dalších svých vývodech se snaží dovoditi, že předpis čl. 13 vl. nař. č. 151/20, pokud nařizuje, že povinné veřejné vyhlášení míst se děje v Úředním listě republiky Čsl., není kryt § 9 zák. č. 462/19. Stížnost poukazuje v této souvislosti k tomu, že stěžující si obec vyhlásila soutěž na úřední tabuli a oznámila ji mno, jakož i umísťovacím odborům čsl. legií v Brně a Olomouci. Tím prý vyhověla plně § 9 zák. č. 462/19 a nebylo důvodu k dozorčímu zákroku žal. úřadu. I tuto výtku činí stížnost neprávem.
Paragraf 9 zák. č. 462/19 určuje, že má-li býti obsazováno nějaké místo, uvedené v § 4 lit. a) a b) a § 5, jest úřad, ústav nebo závod, jemuž přísluší právo obsazovací, povinen místo veřejně vyhlásiti, jakož i vyměřiti přiměřenou lhůtu k podání žádostí. Z ustanovení toho plyne jasně, že zákon se chtěl postarati o to, aby o uprázdněných místech, jež jsou legionářům vyhražena, zvěděl přímo a bezprostředně co největší počet oprávněných legionářů. Je tedy účelem cit. ustanovení, zaručili největší publicitu uprázdněných míst vyhražených legionářům. Tohoto účelu nebylo by zajisté dosaženo vyhláškami uveřejňovanými na úředních tabulích úřadů místa obsazujících, resp. uvědomováním legionářských organisací, kdyžtě zůstává omezen tento způsob zveřejnění uprázdněných míst podle své povahy po výtce jen na místní zájemníky, resp. postrádá bezprostředního uvědomění těch, o jejichž práva běží. Stanovila-li za tohoto stavu věci vláda provádějíc podle § 18 shora řečeného zákona zákon ten vládním nařízením, že se děje povinné veř. vyhlášení míst v Úředním listě republiky Čsl., sledovala tím jen účel a intenci zákonodárcovu, a nelze důvodně tvrdili, že by čl. 13 vl. nař. č. 151/20, pokud nařizuje ohlašování soutěží v Úředním listě republiky Čsl., překročil meze § 9 zák. č. 462/1919. Leč potom nelze uznati, že by vyhovoval způsob, jakým se postarala stěžující si obec o zveřejnění povinné vyhlášky o obsazování místa hájenského, § 9 zák. č. 462/19 a že by nebyl dán důvod k zákroku žal. úřadu ve smyslu § 14 cit. zák. Domnívá-li se dále stížnost, že stěžující si obec vyhověla předpisu čl. 13 cit. vl. nař. tím, že stanovila 20denní lhůtu konkursní, přehlíží, že článek ten předpisuje zásadně 4 nedělní lhůtu konkursní a že připouští kratší lhůtu, ne však pod 14 dnů, jen tehdy, bylo-li zkrácení v soutěži náležitě odůvodněno. Že by byla obec určující 20denní lhůtu konkursní této podmínce vyhověla, stížnost netvrdí, a není ani ze spisů zřejmo. Je proto stížnost na omylu, tvrdí-li, že lhůta, kterou stěžující si obec v konkursu stanovila, odpovídá předpisům zákona, a je dotčená výtka její bezpodstatná. Bezdůvodně poukazuje dále stížnost k tomu, že obsazení místa nelegionářem bylo oznámeno mno, toto však že proti obsazení námitek nepodalo. Tím chce stížnost patrně říci, že žal. úřad neměl podnětu k tomu, aby vydal nař. rozhodnutí a že je proto výrok žal. úřadu v odporu se zákonem. Leč v tomto směru přezírá stížnost, že příslušné min. může obsazení místa legionářům vyhraženého nelegionářem prohlásiti za podmínek § 14 zák. č. 642/19 za neplatné i z moci úřední. Jde tu o absolutní povinnost ministerstva, a nikoliv o povinnost, která by nastala pouze jako důsledek vyhovění stížnosti oprávněného st-le. Zákon pojí povinnost min-a jen na skutečnost, že obsazení místa odporuje zákonu č. 462/19, kterážto povinnost nastává ihned, jakmile se úřad o porušení tohoto zákona dozví (srov. nál. Boh. A 5299/26).
K výkonu dozoru na provádění zákona je pak povoláno podle § 14 zák. č. 462/19 ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, zcela samostatně a nezávisle na mno. Je proto skutečnost, že mno proti obsazení místa hajného nelegionářem námitek nepodalo, bez jakéhokoliv významu pro posouzení zákonitosti zákroku žal. úřadu. — — — —

Citace:

č. 8148. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 209-212.